Kostěj komentáře u knih
Kostěj to, kolego Harry, skutečně četl :-) a dodnes má knížku v knihovně. I když, pravda, spíš tak trochu jako kuriozitu. Jinak máš ovšem Harry víceméně ve všem, co píšeš ve svém komentáři, pravdu. Skutečně to nejsou pohádky; jde spíš o dochovaný díla lidový slovesnosti a jako takový jsou patřičně zemitý a jadrný. Dětem tohle v žádném případě nedávejte :-).
Co se jazyka týče...Já mám od ranného dětství velkou náklonost k všemožným exotickým jazykovým a vyprávěcím formám, a poetická či prostá próza plynně přecházející do veršů a zase zpátky vyloženě lahodí mýmu vkusu. Dovolím si malou ukázku:
"Potom odhalily Šahrazádu (...) i stala se jakoby vrbovou větvicí anebo gazelou žíznící, hezkou půvabností, dokonalou co do vlastností, jak o ní pravil ten, kdo proslovil v jejím líčením tyto verše:
'V noci štěstí měsíci se podobá,
na bocích je kyprá, pás však úzký má,
zdá se, svém že na líci má hyacint,
oko má, jež krásou lidi poutat zná.
Nad hýžděmi vlní se jí vlasů čerň,
každý ať si pozor na hady v nich dá!
Tvary její měkké jsou, však srdce v ní,
tvrdý kámen přes svou měkkost překoná.'"
Druhej zpěv je neskutečně vtipnej, trefnej a nadčasovej, no a zbytek zaostává jen nepatrně. Havlíček se utrhl ze řetězu a nakládá úplně každýmu, až se práší :-)
Sám se žádný starat nechce,
o všechno se modlí,
jako by měl každý boha
jen pro své pohodlí.
Tomu sušit, tomu močit,
tomu pole hnojit,
dřív si, prase, zdraví zkazil,
potom ho mám zhojit!
Pravda, záplava ultravtipnejch přirovnání v první třetině knihy mě málem přinutila knížku vrátit. Naštěstí od toho Pavel Stehlík po zhruba stovce stránek upustil a po odletu na misi už jsem v podstatě dostal, pro co jsem si přišel. Samozřejmě mě mnohem víc zajímal popis myšlenkovejch pochodů a duševního rozpoložení kluků a holek v písku, než suchopárný popisy prováděnejch operací a v tomhle knížka nijak výrazně nezklamala.
Nejsilnější materiál ovšem přišel až v závěrečný třetině, která se armády vlastně netýká. Silný kafe, a pěkně hořký, i když s nadějeplnou tečkou.
Určitě zajímavý čtení, doporučuju každýmu. Jen toho patosu bylo možná místy příliš; ale zase co vím já, zasranej civilní ajťák? Třeba by to kluci, co takhle nepřemýšlej, dělat nemohli. Buďme za ně rádi.
Nijak mě to nestrhlo, ani to ve mě nezanechalo hlubší stopu (jako třeba některý Miévilleho knihy), ale až mi bude zase někdo tvrdit, že fantasy je četba pro uhrovitý puboše, dostane mytágem po palici :-)
Húrin si brzo všiml, že Túrin nůž nenosí, a zeptal se, zda z něho kvůli jeho varování dostal strach. Túrin odpověděl: "Ne, ale dal jsem nůž dřevořezbáři Sadorovi."
"Pohrdáš tedy otcovým darem?" řekla Morwen a Túrin zase odpověděl: "Ne, ale miluji Sadora a je mi ho líto."
Nato řekl Húrin: "Všechny tři dary byly tvé a směl jsi je dát, Túrine: láska, slitování a nejmenší ze všeho - ten nůž."
...a hudba a ozvěna hudby vycházely do Prázdna a ono nebylo prázdné...
Silou vůle jsem se dotlačil zhruba do dvou třetin, ale pak to vzdal. Je to nesnesitelná nuda - Cronin píše jako kdyby mu bylo 16: povrchně tam, kde by bylo třeba se rozepsat; naopak velmi detailně a doslovně tam, kde by bylo třeba nechat prostor představivosti a úsudku čtenáře, a všude, naprosto všude je neuvěřitelný množství vaty. Nikdy víc! A vy pětihvězdičkáři, přečtěte si radši nějakýho Bacigalupiho, ať vidíte, jak vypadá řádný postapo...
Sinuhet je příčinou toho, že nikdy nepojedu do Egypta. Není to už třeba: co by mě zajímalo tam stejně není; je to v této knize :-)
Obdobně jako u Perdida zde platí, že je mnohem zajímavější o Jizvě mluvit a v myšlenkách se jí zpětně zaobírat, než ji doopravdy číst. Miéville je neuvěřitelný vynálezce, občas zručný vykradač, a u některých jeho nápadů a teorií (Mocmeč, kupříkladu) jsem často hledal čelist a zmohl se jen na obdivné zahuhlání. Bohužel je ale také jen průměrný vypravěč, což má za následek nulovou identifikaci s (jinak zajímavě navrženými) postavami a moje hladina zájmu o děj tak klesla do hlubin větších, než jsou v moři pod Armadou. Je tu, pravda, v tomto směru poznat jistou snahu o zlepšení proti Perdidu, ale i po dočtení Jizvy jsem musel dát za pravdu onomu neznámému britskému kritikovi, který o ní prohlásil, že je "more world-building than story-telling".
Tedy...na dětskou knížku je to docela silný kafe. V podstatě regulérní fantasy a to relativně temná (napadá vás nějaká jiná kniha pro děti, která začíná smrtí hlavního hrdiny?), navíc ten závěr je opravdu zatraceně kontroverzní.
Jako malýmu se mi to samozřejmě strašně líbilo a ani po pětadvacítce to není marná četba :)
Jsou i mnohem lepší Kingovky, ale tahle byla v podstatě jediná, u který jsem se doopravdy bál :)