kure91
komentáře u knih

Devět životů - povídka mě moc nezaujala, koncept celého konfliktu na pozadí Velké války mi přišel takový podivný, ale budiž. Jedni jdou proti druhým, ale nakonec nevyhraje nikdo. 3*
Pro pár krys šel bych světa kraj - jo, tohle mě hodně bavilo, odlehčený styl, hlášky, postavy podle žánrových schémat (většinou), ale fungovalo to a prostě pecka. Děj se točí kolem v podstatě banality, když Rekus Nepřemožitelný jde zabít pár krys, ale vše se lehce zvrtne. 5*
Křižáci jdou do nebe - zde se opět vracím k menší nespokojenosti, zasazení do historie bylo skvělým krokem, samotná zápletka mi přišla trošku jednodušší, ale za závěr si to 4* zaslouží. Shodou okolností jsem teď rozkoukal Westworld a trošičku jsem tam nějaké odkazy viděl. I když to byla mí projekce děje seriálu do povídky a v reálu tam nic takového nebude.
Muž, který psal dopisy - luxusní nápad s prostředím, ve kterém se povídka odehrává, ta atmosféra z toho přímo sálala. Československé (a další jednotky RVHP) válčí v Americe, jaderná válka, vše jde do kelu. Jak se s tím kdo vyrovnává z řad vojáků? Atmosféra za plný počet, děj a rozuzlení mi však tak špičkové nepřišlo - 3,5*
Zákon smyčky - ač se mi to po přečtení nezdálo, tak s menším odstupem musím říct, že tohle bylo fakt dobré. Voják a jeho řekněme nemessis, muž snažící se uniknout osudu, kterému nelze uniknout (Kdo má viset, ten se neutopí, i kdyby bylo vody nad šibenici). Rozhodně
5*
Kód Zeta - Kotleta nezklame. V podstatě postapo nebo možná takové právě probíhající apo, kde se vědci snaží nalézt vir, který nebude emzakum chutnat. Jak je u Kotlety zvykem, dej pěkně odsýpá, nechybí nějaký ten koitus (ten tu mimochodem má důležitou roli pro děj) a přítomny jsou i mrtvoly. To vše v postapo kabátku Prahy, závěr je fakt pecka a dostal mě. Zalít smiláky. Jasných 5 *
Nemesis - budu se opakovat s hodnocením o dvě povídky před, ale ta atmosféra, tady bych si dovedl představit celou knihu. Když jsem si ještě při čtení vzpomněl za video k Show must go on v cover verzi od 2cellos (https://www.youtube.com/watch?v=L051v3NC0F4), tak prostě luxusní chuťovka. Krásně popisuje atmosféru nevyhnutelného a ukazuje, co by s tím lidé v té situaci dělali. 5*
Čtyři králové - zajímavé, povídka na mě působila dost civilně, nastiňovala zajímavý koncept České republiky, jen mi (chápu, že to v rámci povídky není možné) trošku haproval kontext a postoje okolí vůči tomu, co dle všeho bylo lokální. 4*
Po Velké Bouři - sakra, už od přečtení znovu vydaných Drnkových "Žáb" (tj. knížky s 1938 v názvu) vím, že mám slabost pro příběhy, kde se Čechům daří a jsou po vojenské stránce úspěšní. Povídka sledující prapočátky pozdějšího Česko-slovenské království mě bavila, sice byla možná lehce nadnesená či naivnější, ale nevadí. Mám docela chuť si přečíst obě České země. 5*
Dlouhá noc na Japetu - tak tohle byla chuťovečka. Skupina astronautů se snaží zjistit, co se stalo na opuštěné základně. Dvě časové roviny a hodně hutná atmosféra v průběhu jedné noci na saturnově měsíci Japetu. Zajímavý děj, rozuzlení lze lehce odhadovat z prolínání časových rovin, ale nevadí. Jasných 5*
Střep - jo, tady jsem si opět vychutnával atmosféru, navíc prostě zasazení do světa po atomové válce mě vždy nějak zaujme a zabaví. Hrdina povídky vyráží do zbytků určitého města, kde by měl narazit na zásoby, ale při tom narazí na mrakodrap obydlený podivným společenstvem dělajícího podivné věci. 4*
Hltač kostí - tohle mi nesedlo, nějak jsem se nedokázal myšlenkově vžít do světa, který fungoval po nějaké velké potopě (?) a byl obydlen podivnýma kreaturama. Oproti jiným povídkám ve sbírce jsem se tu nedokázal dostat do atmosféry, nějak mě nezaujaly ani postavy a celkově mi povídka přišla mnohem delší, než zbytek - 3*
Caput mortuum - některé nápady se mi v povídce líbily, třeba Sprastahmor či samotný svět, kde dle všeho rostliny braly inspiraci od Trifidů, ale povídka samotná o vyšetřovateli a jednom zločinu mi přišla taková slabší a prostředí zasazené do období po apokalypse už to zachránit nedokázalo. 4*
Barva smrti - asi podobně jako u Caput mortum, moc mě povídka nesedla, nápad lidstva bojujícího proti rychle se šířícím houbám byl zajímavý, ale samotný děj povídky o snaze dostat se k jedné osobě, která může držet klíč k řešení celé situace, mi přišel takový slabší. Ale za úplný závěr musím alespoň tu jednu hvězdičku přidat. 4*
Sliby se maj plnit - v povídce se prolíná více dějů, které spějí ke společnému rozuzlení, které mě však moc nezaujalo. Celkově mi povídka moc nesedla, nějak jsem si nedokázal postavy oblíbít co jim alespoň fandit. Takže 3*
----
Suma sumárum když to sečtu a podělím, tak mi antologie vychází na 4*


Ale jo, trošku jsem přemýšlel, jak hodnotit, ale budu hodný a dám za plný počet. Jak už tu napsali spoluhodnotitelé, je to trošku pohádka, ale podobně jako u série Žáb od páně Drnka se to hezky čte, už jenom kvůli roli, kterou dostává ČR a její vojsko. Pokud jde o samotný děj, tak mi přijde, že autor hezky pracuje s aktuálními geopolitickými událostmi a na jejich základě vytváří fikci, která by však nemusela být tolik daleko od reality.
Jediné, co mě trošku zamrzelo byl fakt, že děj byl dle mého názoru hodně zhuštěný, půlka knihy připravovala situaci na válku a ta se odehrála dost ve zkratce. Klidně bych snesl dvojnásobnou délku.


Myslím, že rovnou na úvod napíšu, že tady v hodnocení nedokážu být objektivní, ani kdybych se nakrásně snažil. Knížka jejíž děj se odehrává v mém rodném městě a jejíž jednotlivé lokace člověk více než dobře zná. Navíc Petr Michálek je autorem mých oblíbených "Ovčáčkovských" kabaretů z MDZ, takže už jenom za lokace a autora jsou plusové body.
Ale hned jde dodat, že plusové body nejsou nějak rozhodující, protože samotná kniha a její děj mě pohltily, dalo by se říci (mrk, mrk) vytrhly z běžného běhu dní a nechaly zapomenou na čas. Protože tempo knihy začíná po úvodních pár desítkách stránek nabírat hodně zhusta na obrátkách, autor se nebojí přikládat pod kotel a závěrečná část "Mše", tam už děj běží zběsile jako cestující snažící se chytit ujíždějící poslední vlak ze Zlína do Otrokovic. Nebojím se říct, že zejména v závěrečné části mi tempo, navazování kapitol a udržení čtenáře u knihy připomněly Larse Keplera, ono ostatně samotný závěr na Mrakodrapu by klidně mohl pocházet z dílny oné švédské dvojice skryté za zmíněným pseudonymem.
Pokud jde o samotný děj, za mě představuje problém Zlín. Protože jak už napsali recenzenti přede mnou, být to od amerického autora a odehrávat se někde v New Yorku, tak asi neřekknu k uvěřitelnosti ani "ň", ale v tom našem malém Zlíně... Avšak děj se odehrává za oslav 700 let od založení města a při této příležitosti představilo město slogan "město nekonečných možností", takže touto berličkou si pomohu k tomu, abych si řekl, že se to takto klidně loni v listopadu mohlo odehrát.


Problém bude, že jsem autora výrazněj zaznamenal až Posmrtnou predací, která se zdá být ve srovnání se zbytkem tvorby poměrně usedlou knihou. Takže tohle je asi můj problém a budu si muset zvyknout, neb Koubkovy povídky jsou docela úlet (stačí zmínit Ranní spoj) a podobně na tom budou asi i jeho ostatní knihy, jejichž jeden zástupce se mi teď dostal do rukou. Čepel entropie je zvláštní kniha, na jednu stranu strašně zábavná, nápaditá a zajímavá a současně na druhou stranu mi chvílema toho ničení a destrukce přišlo až moc. Většina příběhu je super, sledujeme roadmovie dvou démonů po Zemi, jak si to užívají a místy zneužívají, ale samotný závěr mi přišel takový divný, kdy bylo hodně naznačeno a skončilo to tak nějak otevřeně. Z knížky je jednoznačně vidět, jaký má autor názor na důchodce (to ostatně potvrzují i jeho další knížky) a na náboženství, do obojího se strefuje s velkou chutí a libostí. V příběhu nechybí hromada hlášek a zajímavých postaviček, ale pro výše řečené - tedy konec a ostatní autorovy věci budu v hodnocení přísnější.


Když se dívám na hodnocení, tak buď se objevují pochvalné hlasy nebo naopak spíše kritiky na knihu, přičemž hned na úvod předešlu, že budu inklinovat k tomu druhému záboru. Bude za to moct několik faktorů a začnu hned jedním z nich. Nebude jím nic jiné, než stylistika, protože tady se asi podepisuje výchova ze slohovek ze střední, ale to věčné opakování slov a spojek mě v půlce knížky začalo pomalu fyzicky bolet.
Když na třech řádcích vidím víc jak 5x spojku "a", kterou v dialogu na půlku stránky doplňuje konverzační přestřelka uvozená pomalu u každé přímé řeči slovíčkem "řekl", tak jsem začal přemýšlet, jestli vůbec chci knížku dočítat nebo ju hodím rovnou ven z okýnka šaliny. Místy mi navíc přišlo, že autor až moc tlačil na pilu z hlediska různých hlášek, přirovnání a hraní si se slovíčky, když to porovnám s mistrem Kopřivou, tak to v Prokletí pro všechny bylo místy až moc na silu roubované. Na závěr této části se ještě musím chtě nechtě zastavit u postav, které mi vlastně vůbec nepřirostly k srdci ani v jednom případě a nijak jsem neměl pocit, že bych jim držel palce, přál nějaký konec a tak. Přišly mi jako postavičky, které jsou poměrně charakterově ploché, necítil jsem jejich nějaký vývoj v průběhu děje (asi protože jsou mrtvé, haha...) a to se nezmiňuju o jménech, které musely být navzájem podobné.
Ale ať nejsu jen negativní, samotný příběh byl zajímavě vymyšlen, byla v něm hromada zajímavých a neotřelých nápadů, částečně retrospektivní vyprávění nakonec docela dávalo smysl a nerušilo mě tolik při čtení, jak mi ze začátku přišlo. Navíc na nějakých posledních 50 stránek se poměrně dost zvyhla stylistická kvalita textu (byla naráz na úrovni povídky Jmenoval se Moše z aktuální epochální pulpové antologie) a naráz se knížka četla mnohem líp. Takže doufám, že to za autora nedopsal někdo jiný a že v dalších knížkách minimálně udrží laťku danou závěrem a rád si další knížku z jeho klávesnice přečtu.


Upřímně musím dost přemýšlet nad tím, jak knížku hodnotit. Jednička mě dost bavila, přinesla zajímavé nápady a myšlenky, ale druhý díl pro mě část toho lákavého z prvního dílu postrádal. Opět se setkáváme s hlavním hrdinou, který nyní pracuje pro TechCorp, ale úplně se svým pracovním zařazením spokojený není a není spokojen ani s pracovními úkoly. To se však změní a po setkání s jednou postavou se vydáme na pořádnou roadmovie s cílem záchrany světa (?). Asi jo, co by jiného menšího měl hlavní hrdina dělat? No a tady se dostávám k závěru, ze kterého jsem byl trochu rozpačitý, protože postava Willa mi přišla, že se zjevila jak onen deus ex machina a představoval jsem si, že bude víc využit. Ale budiž, nelze se zavděčit všem. A úplný závěr mi přišel hodně specifický, protože okey, může to skončit směrem, jak to bylo naznačeno, ale měl ten konec být úplně dopsán a dotažen, takhle tu jsou vidět možná zadní vrátka pro další díl... Byť mi něco říká, že jsem zaznamenal, že Clona měla mít dva díly. Tak uvidíme.


Z české fantastiky jsem měl vždy docela dobrou ruku a dařilo se mi sáhnout na knížky, co mě bavily. Bohužel musím napsat, až do teď. Tohle tak úplně nefungovalo. A přitom by člověk řekl, že ingredience byly použité dobře. Peklo, to nám už Bureš či Kopřiva ukázali, že umí fungovat jako skvělé prostředí, příběh podle kulhánkovské linky, kdy si to hrdina jde vyřídit se všemi, co mu učinili příkoří, trošku bych viděl podobnosti i s Kotletovými lovci, když do hry vstupují implantáty. Jak je tomu u tohoto žánru dobrým zvykem, nechyběla ani řada hlášek, tudíž vše, co by měla mít taková žánrovka, abych z ní byl nadšený, tu bylo přítomno. Ale ouha, ono to dohromady nefungovalo. Asi mi tak trochu chyběla víc rozepsaná motivace u Thea, proč Tereza do všeho hned šla bylo taky s otazníkem, okolní svět byly vlastně jen statické kulisy... Inu, ne vždy musím být spokojený.


Nedávno jsem rozkoukal na Netflixu Brave New Word, tak jsem chtě nechtěl musel porovnávat dvě utopické vize společnosti a možná se to odrazí i tady v hodnocení knížky. Na Qualitylandu mě hodně zaujaly autorovy nápady, rozhodně nimi nešetřil a třeba u černých stránek oddělujících kapitoly jsem se dobře bavil. Hodně momentů, které vyloudily úsměv na rtech bylo v textu, i když někdy to byl takový ten zděšený úsměv, že se ta vize dosti nepříjemně blíží realitě. Takže potud dobré. Co mi však přišlo slabší byl samotný děj a jeho rozuzlení, přišlo mi, že celé dění bylo spíše vedlejší a sloužilo účelům představení Qualitylandu a jeho fungování.


No, původně jsem chtěl hodnotit výš, ale začnu důvody pro to, proč jsem dal tolik hvězdiček, kolik jsem dal. Jak už padlo v komentářích níž, u postapo a podobných žánrů si dost zakládám na tom, aby bylo vysvětleno, proč se stalo to, co se stalo. Klidně to může být sebevíc fantaskní zdůvodnění jako kosmická kladka u Neffa nebo rozpad kontinentů jak u Kotouče. Tady prostě zrazu nefunguje spojení ze světem a žijte si podle toho. Druhá výtka směřuje k závěru, kdy mi trochu přijde, že autorce tak nějak došel dech, mám pocit, že knížka má takové ukončení-neukončení, hodně linek zůstalo otevřených. Za klady lze rozhodně považovat popis rozpadu společnosti i tendence vývoje a změny chování politiků, změn ve společnosti, kdy mi přijde, že je celý tento proces podán uvěřitelně a neměl bych problém se obávat, že něco podobného může nastat kdyby došlo na skutečnou událost i v reálu. Na závěr na odlehčení dodám, že výhodou je děj na Islandu, takže nemusím na každé druhé stránce číst různé variace spojení "Jsme Američané..." jako ve Vteřinu poté, tady mi spojení "Island do toho" tolik žíly netrhalo a nebylo tak často.


Poprvé jsem knížku zaznamenal při recenzi v Pevnosti a říkal si, že tohle musím přečíst. Když jsem pak tady ve zprávách dostal od autora žádost o přečtení a recenzi, tak nebylo na co čekat. Předně musím říct, že mi přišlo, že samotný obsah knihy se částečně lišil od anotace, což však bylo jenom k dobrému, protože příběh je mnohem rozvrstvenější a propracovanější než se mohlo na první pohled zdát. Odehrává se ve dvou linkách, jedna v Pustině a s tematikou Klanu, druhá v megaměstě Next Yorku. Obě linie děje spějí k závěrečnému protnutí, ale než se tak stane, dojde ke konci první části. A to je největší mínus, chci víc, chci vědět jak to bude pokračovat...
Celkově shrnuto, velmi dobře napsaný příběh, suprově odsýpající děj a zajímavě napsané postavy. Celé v prostředí inspirovaném trochu Mad Maxem, trochu Undergroundem, trochu Kulhánkem, ale to není výtka, to je pochvala. Na závěr jen drobná poznámka, některé kapitoly mohly být rozseknuté na kratší, když byla jedna v noci a já chtěl jít spát, ale musel dočíst kapitolu, tak to nebylo optimální :)


Když to porovnám s ostatní Mistrovou tvorbou, tak tomu něco chybělo, byť se opět vařilo z kvalitních a dobrých surovin jako je hromada mrtvol, potoky krve a wisecracky (asi mám divný smysl pro humor, protože vždy když byl zmíněn Nový Švábík a jiné produkty, tak mě to dostávalo :))), ale k tomu, abych si na knížce pochutnal tak, že sežeru i příbory s talířkem tam ono zmíněné něco chybělo.


Super knížka, líbila se mi snad i víc jak Jez a běhej, Scotta tu potkáváme jako bývalého ultra šampiona, který už má doby své největší slávy za sebou, avšak rozhodne se dát si největší běžeckou výzvu. Líbila se mi deníková forma, kdy je poměrně podrobně popisováno, co s sebou takováto štreka nese a jak se na člověku projeví, hodně zajímavý náhled na věc přidaly části, kdy celé dění ze svého úhlu pohledu popisuje Scottova žena. Takže abych to shrnul, je třeba si zapamatovat mnohé pasáže, aby až člověk bude mět při svém pobíhání myšlenky na to, že už to dál nejde, tak aby věděl, že to dál jde a to ještě pořádně dost.


Jo, tady to byla jinší káva, Martin Fridrich už začíná být pořádný řízek a to se na ději a tempu knihy podepisuje. Kotleta poměrně přímočaře spěje k doslova božskému (nebo bezbožnému?) vyvrcholení knihy a nemohu než být spokojen.


Mám rád ty časy první dakarské dekády, takže každou knížku, která je popisuje čtu s nadšením. Ani tahle není výjimkou, dozvěděl jsem se několik, mě doposud neznámých věcí z prvních účastí LIAZu a Tatry na Dakaru a celé povídání se četlo příjemně a pěkně. Navíc bylo zajímavé číst o některých situacích - třeba použití šlapadel v popisu této knihy a potom pohledem insidera Pepy Kaliny v jeho biografii... Na Peklo to sice nemá, ale jinak velmi dobré dakarské čtení.


Vynikající pokračování, líbilo se mi, že autor dále rozepisuje věci okolo Monolitů, Hvězdného dítěte a celkově posunuje děj a vývoj v "univerzu" knihy dále. Opět získáváme další střípky do mozaiky toho, kdo a proč Monolity stvořil, co nás může čekat (a neminout). Musím říct, že pořád nepřestávám být fascinovaný vizí dobývání kosmu, kterou A. C. Clark nastínil a je jen škoda, že naše technologie z roku 2010 se s těmi z Clarkova roku 2010 nemůžou ani při nejlepší možné vůli rovnat.


Přemýšlím, jak poslední metro zhodnotit. Líbil se mi poznatek některého z předchozích hodnotitelů ohledně poznámky v závěru knihy a kdo ji sepsal. Pak z mého pohledu dává smysl, že se opět kniha nese v jiném duchu než předchozí Metra, že je surovější a naturalističtější, ztratily se v podstatě všechny nadpřirozené a magické prvky... Ale pro mě asi nejlepší díl.
Raděj bacha, asi se nevyhnu menším spoilerům. V M 2035 se vrací zpět jako hlavní postava Arťom (musím říct, že nakonec mě tolik neštval, jak v M 2033) a sledujeme jeho cestu za odhalením pravdy a toho, jak je to ve skutečnosti, přičemž mi to celé trošku připomínalo Orwela a otřepané "černá je bílá" apod. Dozvíme se, kdo jsou Neviditelní pozorovatelé, jak to je s jedinými přeživšími na světe a nakonec nám Glukhovky naservíruje pořádný závěr, kdy se ukáže, že sami jsme svého osudu strůjci a že jistota, byť sebehorší, je preferovanější volbou než nejistota. Ale úplný závěr mě potěšil, A+A se dali na cestu a v tomto ohledu byl děj zakončen optimisticky. Možná bych si dal i M 2036, ale to už by vzhledem ke konci M 2035 mohlo připomínat putování jak ve SPADu od Kotlety :)


Dal jsem si knížku znova asi po šesti letech a musím říct, že se mé nahlížení na ni hodně změnilo. Tím, jak jsem načetl nějaké postapo knížky apod., tak jsem si mnohem více vychutnával popis světa po válce a samotný popis metra a jeho obyvatel. Mnohem víc jsem si užil samotné popisy, dost jsem dostal chuť si zahrát hru, která je Glukhovského světem a knížkami inspirovaná. Na druhou stranu mě možní víc než poprvé štvala postava Arťoma, trošku mi v některých chvílích přišel jako takový ňouma, který se zbytečně dostává do průšvihů a pak jej z něj někdo musí tahat a obvykle ten někdo čeká příhodně jako onen deus ex machina tam, kde jej zrovna hlavní hrdina potřebuje. Ale celkově mě knížka bavila a budu jeden z mála, ale řeknu, že 4* dávám proto, že mě víc bavilo Metro 2034.


Podtitul neklame, Pražská kavárna mohutně vrací úder. Výrazně lepší než první díl, příběh drží pohromadě, dělá si srandu, ze všech stran a hnutí, mnoho hlášek mě dostalo, že jsem se musel ve vlaku smát jak blbec. Pokud by série pokračovala v tomto duchu, rozhodně si to nechám líbit. A musím říct, že ze zde prezentovaného obrazu SPD mi bylo Tomia až líto, ale někdy si říkám, že realita té knížce nemůže být zas tak vzdálena. A aby se neřeklo, jeden úryvek hned ze začátku knížky, kdy jsem si řekl, "jo, tohle bude dobré"
-------
... Urostlý muž, který také kráčel za rakví, soucitně položil přes ramena Jiřího Ovčáčka smuteční šátek. "Děkuju," špitl posmutněle Ovčáček a se šátkem kolem ramen se v čele smutečního průvodu šinul dál. "Pán démonů, pán démonů do mě vstoupí...!" zaburácel hluboký hlas kdesi z průvodu. "Ještě ne, Dane. Šetři si to na obřad," nabádal jeden z truchlících Daniela Hůlku, který v návalu emocí začal uprostřed průvodu zpívat svůj nesmrtelný hit...


Mé začátky běhání se tak nějak plus mínus kryjí s vydáním této knížky, takže Dan Orálek byl prvním z českých běžců, jehož jméno jsem zaznamenal a znal. Jak postupně "do závislosti" propadá hloub a hloub, tak poznává další jména a osobnosti, ale DO pro mě zůstává velmi zajímavou osobností českého běhu. Nejvíc jsem si asi užil části popisující jednotlivé ultra, protože to jsou závody, o kterých mi asi nikdy nezbyde, než jenom číst.


Choking Hazard mi dlouho unikal, ale od té doby, co jsem jej objevil, tak se jedná o mé velmi oblíbené dílo. A to platí jak pro film, tak i pro knihu, která krásně děj filmu doplňuje a popisy myšlenek a úvah postav rozšiřuje film. No a samozřejmě nechybí hlášky, které jsou integrální součástí jsoucna díla tohoto žánru.
