laepus komentáře u knih

Ta jedna tam je jen za to, že to bylo tak krátké. Představa, že by to mělo délku Vojny a míru je naprosto děsivá. Ukázkový příklad toho, jak by někteří autoři měli v pokročilém věku mít zakázáno cokoli tvořit. Kundera byl vždycky ten největší pozér a snob (o jeho morálních kvalitách a politických názorech raději nebudu už vůbec mluvit), ale člověk se u jeho raných prací aspoň trochu pobavil - grotesknost situací byla oživující. Ale když tohle veledílko postaví pouze na nesmyslných dialozích, pár bizarních postavách, jednom večírku a ranním vystřízlivění, prolnutí současnosti s filozofujícím a vtipkujícím Stalinem... do toho jeho klasická přehršel klišé, rádoby hlubokých myšlenek, laciných banalit a okázalých deklamací... U tohoto textu opravdu nechápu, že mu ani nějaký redaktor neomlátil o hlavu. Těch sedm písmen jeho příjmení je jediný důvod, proč to vůbec někdo vydal a měl odvahu prodávat. Já jsem rád, že jsem si to přečetl a potvrdil opět to, co jsem si o autorovi a jeho tvorbě myslel už dlouho - přeceněný kýčař čitelný jen ve svých dílech ze 60. a 70. let. #sorrynotsorry

6 20.02.2024

U každého Poirota mám prostě rád ten pocit, když jej čtu (někdy už poněkolikáté), že vím, od začátku, kdo to udělal a už se jen soustředím na ty drobné dva nebo tři detaily, které Agatha na těch 250 stránkách vytrousila, aby pak na nich na závěr mohla vystavět celý epický závěr, kdy si Hercule každého nejdřív podá a pořádně vydusí, aby až pak řekl, kdo to vlastně byl. Vlastně celá Agatha a Poirot zvlášť je de facto science-fiction, protože představa, že takhle skutečně vypadá jakékoli vyšetřování, je tak vzdálená jakékoli reálné představě, že to snad ani víc nejde. Ale mě to neskutečně baví. Je to prostě klasika všech klasik.

6 13.08.2022

První polovina je totální slabota, do které jsem se prostě nedokázal začíst a byl jsem hodně zklamaný a jen jsem doufal, že se to spraví. Naštěstí se to spravilo. Ve druhé polovině se začalo něco dít, začalo to trochu odsýpat a dokonce došlo i na vesmírnou bitvu. Sice pak má kniha asi tři konce, ale to už je drobnost. Každý tam má své místo a je jasné, že právě konec je tím, proč to Arthur C. Clarke psal. Nebojte, neřeknu ho těm, kdo to nečetli.
Na to, že je to kniha z roku 1955 je to naprosto fantastické a v mnohém neuvěřitelně pravdivé. Na druhou stranu to autora trochu svazuje v tom, že musí snad úplně všechno čtenáři vědecky vysvětlit, což právě zejména v té první půlce dost brzdilo tu dějovou linku. Určitě by si tohle dílko zasloužilo nějaký moderní literární (či filmový) remake.

6 23.02.2021

Na pět určitě nepůjdu, ale ty čtyři to se dá. Zpočátku to ani na ně nevypadalo, ale druhá polovina knihy (od Crassovy smrti, kdy do sebe začnou pořádně řezat Caesar s Pompeiem a pak hlavně po Caesarově smrti je to zvrat na zvrat) je mnohem lepší a pak už se to čte jedním dechem. Nicméně nemůžu se až tak ztotožnit s autorovým pojetím hlavní postavy, kterou zobrazuje až příliš kladně a činy, jež u jiných krutě odsuzuje (zejména přelétavost z jednoho tábora k druhému a pak třeba i ke třetímu), u něj obhajuje s tím, že u něj to byla politická (a někdy i životní) nutnost, zatímco všichni ostatní to vždy dělali jen pro vlastní zisk a moc. Občas z toho Cicero vystupuju jako klasický právník, který se všemu vyhne, všechno okecá, s každým se domluví, vše obhájí, ale i na něj jednou dojde...
Na druhou stranu, v porovnání se všemi megalomany (Crassus), gaunery (Clodius), narcisy (Pompeius), masovými vrahy (Caesar), intrikány (Antonius) a totálními vychcanci (Octavianus) z toho přece jen ten Cicero vždy vychází mnohonásobně lépe. Opravdu to bylo takové to poslední tlukoucí srdce římské republiky - ale v konkurenci výše uvedených byl jeho boj předurčen k neúspěchu.
Rozhodně si dovolím jeden citát, který jsem si musel poznačit a který se autorovi velice povedl, jelikož popisuje veškerá impéria, která z dějin známe: "Kdykoli se něco zdá na vrcholu, můžete si být jisti, že proces destrukce už započal."

Tak tohle ne. Staré dobré pravidlo, že z Ruska NIKDY NIC dobrého nepřišlo potvrdila i tato kniha. Rozplizlé nic s jedinou pořádnou scénou, tou dvojnásobnou vraždou. Jinak se tam navzájem bezcílně motá několik Fjodorů Ivanovičů, Borisů Romanovičů, Marií Petroven a Oleg Marfušoven, z nichž ani jeden nebo jedna není nijak sympatická a pochopitelná postava. Ale to by nebylo to nejhorší... to nejhorší totiž je ta absolutně neúměrná délka toho všeho. Já chápu, že v 19. století neměli televizi ani internet, natož v Rusku, kde tehdy možná začali tušit, že existuje něco jako oheň a kolo. Ale to opravdu trávili čas tím, že četli Dostojevského? To je ta zima opravdu tak dlouhá, aby si člověk až tak nevážil svého času? Ztrátou času bych to přirovnal už jen k Hlavě22. Být to stostránková novela o zchudlém studentovi, který v existenciální krizi zabil lichvářku, aby ho pak užíraly něco jako výčitky svědomí (přitom ty to ani nejsou - ten debil vůbec nelituje toho, že to udělal, ale že ho chytí), tak bych to snesl. Avšak v této podobě v žádném případě ne.

6 15.06.2020

Tak tohle ne. Takhle ne. Já chápu, že to někomu může přijít úžasné a fantaskní, ale mně rozhodně ne a nebudu se přemáhat, abych v tom něco hlubšího a zajímavějšího našel. Je tam jen jedna věc na tu jednu hvězdu - ta smutná linka hlavních hrdinů - kéž by byla oproštěna všech zbytečností. Jako první světovou válku následoval dadaismus a surrealismus jako nevyhnutelná hravá reakce na prožité hrůzy, tak tohle je zřejmě (z r. 1946) reakce na tu druhou světovou. Ale všechno je to tlačeno příliš na sílu - tam kde má být lehký vtip je nucená absurdita, tam kde se autor (asi) snaží o černý humor (s nějakou hlubší existenciální myšlenkou), sklouzává k trapné brutalitě. Dalo by se říct - taková hezká pětistránková povídka o dvou mladých párech, kterým není přáno, bohužel v tomto provedení roztažena na 180 stran.
Čím častěji se poslední dobou pouštím do "klasik", jen se utvrzuji v tom, že už to jsou jen nečitelní svědkové své doby, ale literatura je někde jinde. Asi tak jako v renesanci nebyli odvařeni z Kristiánovy legendy, tak dnes nejsem schopen být nadšen Pěnou dní.

6 29.05.2020

Možná že to není na plný počet, co se literární, jazykové, umělecké a kdovíjaké stránky ještě týče, ale tu pátou prostě musím dát za téma, kterému se Šabach věnuje a ta to, jakým způsobem ho pojímá, jak ho prezentuje, jaký jednoznačný postoj k němu zaujímá - a to je téma normalizace a s důrazem zejména na její počátek. Zejména situace okolo demonstrací ze srpna 69 jsou nosné. Takhle čtivých knih o tomhle smutném období není mnoho a za každou musíme být vděční. A když k tomu přidáme ještě Šabachův úsporný civilní (až hrabalovský) styl, dostatečný nadhled a s ním spojené dostatečné množství vtipných odlehčení těch brutálních situací... pak je to knížka, která si bez potíží u mě ten plný počet uhájí. Jen na závěr trochu srovnání s filmem, který jsem nedávno viděl poprvé - trochu jsem se u filmu bál, že to bude zbytečná smířlivá selanka, chválabohu nebyla. U knížky už jsem se toho tedy obával méně a znovu jsem byl potěšen - kniha je ještě o dost drsnější než film, zasahuje i dál do současnosti a dospělosti hlavních postav a opravdu je výborná. Zřejmě nastal čas se znovu začíst i do dalších šabachovin. A když se vlastně teď zamyslím nad tím, co jsem napsal v úvodu - vždyť já vlastně ten jeho styl mám rád, takže tu úvodní větu neberte ani vážně. Je to výborná kniha.

6 02.05.2020

Možná to není na pět hvězd, ale je to (ze suchetovské televizní verze) jeden z mých nejoblíbenějších dílů, takže musím zaplno. Ta vražda je tady tak dokonalá a nikdo ji vlastně nemohl spáchat - Agathin vrchol. Myslím, že jde o jeden z případů, kdy televizní verze ještě vylepšila románovou předlohu - Poirot a Japp a jejich vzájemné vánoční dárky a ubrání jednoho z bratrů Leeových a mladého pana Farra filmu prospělo, kniha všechny postavy snese (aspoň je víc podezřelých). Mám tenhle díl prostě rád.

6 31.12.2019

Výš to prostě nejde. Když už máme tu pětibodovou stupnici, proč ji opravdu nevyužívat v celé její škále, když se mi některá kniha příliš nepozdává, nebo (v tomto případě) snad až nelíbí... A to ty dvě jsou tady spíš ještě jen z úcty k dokonalému filmovému zpracování. Jakoby Menzel uměl z nečitatelných předloh vytvářet nesmrtelné komedie - jediné chvíle, kdy jsem se u knihy alespoň pousmál, byly ty, kdy to přesně kopírovalo děj filmu či promluvy postav. Jazyk tady není až tak šílený jako v Rozmarném létě nebo v Markétě Lazarové, proto čtení nebylo vyloženě utrpením - jen mě to děsně nebavilo. Opravdu mohu s klidným srdcem říct, že tímto s Vančurou definitivně končím. Je mi líto.

6 15.11.2019

Pan Padevět opět nezklamal. Trochu jsem se bál jestli po Poznámkách k dějinám a Ostnech a oprátkách ještě najde dostatek historických událostí, aby se na ně podíval trochu z jiného pohledu... Našel. Dvacáté století je zde zastoupeno opravdu reprezentativně. Pro mě osobně nejsilnější jsou příběhy z příchodu druhé světové války, pak období holocaustu, odsunu a normalizace, ale to je jen můj subjektivní výběr. Některé vás překvapí a rozklíčujtete už na začátku, jiné mají "krásnou" pointu na závěr, jiné jsem musel dogooglit, abych opravdu došel k plnému pochopení a opravdu jen pár některých mě nechalo zcela chladným.
Jazyk autorův je bohatost sama - krásná kombinace metafor, všedních vzpomínek a nadhledu. Dovolím si snad jen pár ukázeček:
Foukl na lžíci a vzpomněl si, jak měl jako malý rád ten důlek ve lžíci polévky, který dokázal svým fouknutím do tekutiny vmáčknout...
Z hrnce vystupovalo něco, co za pár minut prolezlo celou chalupu a nenechalo na pokoji ani dřevěného koníka...
Mezi masem něco trochu skřípalo, možná rez, možná prach z cihel. Ale chuť byla v pořádku. Na vrabce nic nezbude. Žaludek se chvíli radoval, ale když zjistil, že to je všechno, zakručel tak hlasitě, až to zvedlo kanálovou mříž o dvě ulice dál...
Ulicí projela osvětlená tramvaju a vysypala na dláždění stíny cestujících...
Když se zbytek zimy zkusil protáhnout škvírou mezi okny, vzal si z opěradla židle svetr a natáhl si ho přes hlavu. Rolák okamžitě zaútočil na krk...
Pak muž, kterému ta ruka patří, zjistí, že to logisticky překombinoval, zase rohlík pustí zpátky do košíčku a začně oběma rukama vysvobozovat hliníkový příbor, spoutaný papírovým ubrouskem. Personál si dal záležet...
Žena s podivně zašedlou krajkou ve vlasech nandala na talíř plátek sekané a dvacet deka salátu kempink, ve kterém se majonéza snažila utopit kusy gothaje a pálivé papriky...
A co dodat závěrem - ten předposlední mikropříběh (nebudu říkat o kom a z jaké doby) je absolutním vrcholem celé knihy :D

6 21.10.2019

Červeného trpaslíka miluju a tohle nijak nezaostává za seriálem. Naopak v mnoha věcech jde dál - člověk se tak dozví spoustu dalších věcí, které v televizi nebyly, např. před samotným odletem či to, že Lister vlastně chtěl záměrně do stáze a nebyla to náhoda. Parádní je scéna, kdy najdou Krytona, který se stará o hromadu mrtvol a Lister krásně sjede Rimmera. Hlášky fungují i na papíře a Lepší než život je tady opravdu mnohem lepší než život - kdyby tohle měli natočit přesně podle knihy, tak by rozpočet jediného dílu za speciální efekty asi překročil rozpočet celého seriálu. Rozhodně se těším na další díly, stejně tak na to, až si zase sjedu celý seriál na videu. PS Všimli jste si těch výrazů "televize, video" Už jsem holt starší ročník, zhruba tak tři miliony let a člověk musí držet poetiku Červeného trpaslíka :)

6 10.05.2019

Nic moc nového a zvlášť uceleného se člověk nedozví. Jde o hodně autorsky laděný dokumentární cestopis po krajích německých, kde se Tuvia baví s lidmi všech možných názorů a rád je provokuje už třebas jen tím, že trvá na odpovědi na svou otázku. Je smutné, kolik politiků (nejen v Německu samozřejmě) je dnes zvyklých, že novinář je jen úslužný šiřitel jeho vlastních mouder. Tady ne - odpověz, odpověz, odpověz, odpověz... Autor od začátku jasně dává najevo své sympatie k uprchlíkům, přesto to není oslavná óda na jejich přijímání. Je velice kritický k odmítačům a dává jim to docela sežrat. Nejkritičtější je ale k většinové společnosti, která se často bojí svobodně vyjádřit názor, má ubohé argumenty pro své názory, často je otevřeně antisemitská apod. Největší problém tak není v rozhodnutí, jestli přijímat nebo nepřijímat uprchlíky, ale autor jej vidí v tom pokrytectví, kterým se halíme do frází typu “My to zvládneme!”, ale přitom uprhchlíky opovrhujeme, necháváme je žít jako prasata a jen si obalujeme vlastní ego do lží, jací jsme správní a hodní a milosrdní. Smutné.

6 25.03.2019

Výborné. Zpočátku jsem si říkal, že to bude “jen” za čtyři, když tam jen chodí a jezdí po Izraeli a baví se s lidmi, ale i když je těch setkání čím dál víc a nemáte šanci si pamatovat každou postavu, to množství vás nezahltí, ale naopak má kladný efekt - čím dál tím víc vylézá jeden nepopiratelný fakt, který mi jen potvrdil můj dlouhopřetrvávající pocit - že Evropané se svého odvěkého antisemitismu nezbavili a pořád pro velkou část z nich (z nás) je Žid tím hlavním nepřítelem a chudák Arab nebo Palestinec jsou pouhé oběti izraelského brutálního útlaku. Depka z poslední třetiny knihy je obrovská a já jen doufám, že Izrael přežije navzdory všem protivenstvím. Tuvia je skvělý pozorovatel a umí odlehčit veškerá setkání, takže knížka skvěle odsýpá a čte se jedním dechem jako nejnapínavější román. Už se těším na jeho další poklady. A co napsat závěrem? Levičáci, shořte v pekle!

6 21.02.2019

Výborná půlhodinová lahůdka. Jen text, slova, literatura a nic víc. Jasná ukázka toho, že i slovem se dá přes oceán spousta věcí změnit, když se z vašeho nejlepšího kámoše stane nácek a zabije vám ségru. Ta jedna hvězda mi tam chybí za nevyužití tématu v delším útvaru a čase - rozhodně by si to zasloužilo. Někdy je ta zkratka až příliš velká a charakterové zlomy jsou příliš viditelné - droboulinké posuny v přijetí zla by byly možná (pro mě jako čtenáře) ještě silnější a napínavější.

6 12.02.2019

Fakt to nejde výš než za jednu:
+ alternativní historie
- žádná pořádná postava
- roztěkané a nesouvislné vyprávění
- vůbec nic se v knize nestane
- čekal jsem bombu na závěr - nepřišla
Je jasné, že mi nějaký inťouš napíše, že jsem to nepochopil, ale tady nebylo co chápat. Nic se tady nedělo. Asi v polovině knihy jsem si začal říkat: "O čem to vlastně je?" Čekal jsem nějakou zápletku a ta stále nepřicházela. OK. No tak jsem čekal alespoň nějakou úžasná pointu na závěr. A ani ta se nedostavila. A samotný fakt, že jsem u knížky asi třikrát usnul mému hodnocení taky nepřidává. Chtěl jsem si to přečíst, než se podívám na filmovou (televizní) verzi, ale po tomhle zklamání se na ni ani dívat nebudu. Nenadchl mě Dickův Blade Runner (knižní) a zklamalo mě toto. S Dickem jsem evidentně skončil. Zřejmě si nerozumíme.

6 31.08.2018

Pro historické detektivky mám slabost, až no Vondruškovy slátaniny pochopitelně :) Kdysi jsem tento kousek zahlídl v televizi, ale nedíval jsem se, pak jsem knihu zahlédl v akci v knihkupectví ve slevě, no a teď jsem se konečně k ní odhodlal. A nelituji. Děj svižně odsýpá, od hlavní linky nijak neodbočuje, střídají se tady ty malé městské pouliční dějiny s těmi velkými královskými, hlavní hrdina je sympaťák až na půdu a navíc čtenář dostane i závěrečné poirotovské sezení s odhalením případu a usvědčením viníka. Určitě se podívám na televizní verzi.

6 21.07.2018

V jednu chvíli těsně před závěrečným vysvětlením už jsem se lekl, že kniha skončí jiným vrahem než seriálové zpracování, jelikož jednu změnu v charakteru (a minulosti) jednoho z podezřelých si v televizi neodpustili. Nakonec se ale klasicky Poirot vytasil se svým zdůvodněním, které ale v tomto případě bylo trochu na vodě a nebýt vrahova sesypání se a přiznání, asi by mu ho.no dokázal. V každém případě je to jeden z mých nejoblíbenějších příběhů - uzavřený prostor - jasně daní podezřelí a teď jen vyštrachat v jejich minulosti, čí motiv byl zásadnější a kdo měl odvahu k tomu zbavit se Shaitany. Četlo se to velice dobře, nebyl tam žádný přehnaně dlouhý dialog, který by se topil ve zbytečných detailech (což se Agathě občas stávalo) a charakter všech postav byl uvěřitelný. Výborná kniha.

6 17.07.2018

I kdyby jen polovina z toho, o čem David Satter píše (což samozřejmě takto není) byla pravda, tak je Rusko ještě děsivější, než si vůbec dokážeme představit. V tom je právě hlavní myšlenka knihy - pro nás, lidi na Západě, je těžké uvěřit tomu, že některý režim je schopen likvidovat své vlastní lidi jen pro udržení se u moci a vlastní beztrestnost. Zavíráme před tím oči, nechceme si to přiznat a pak se u nás stále (a bohužel čím dál víc) objeuvjí šílenci tymu Zemana, Okamury, Foldyny apod. kteří otevřeně velebí Rusko, Putina a staví je na piedestal jako jediné možné zachránce našeho českého rybníčku před zkorumpovanou Evropskou unií. Je jen na nás jestli budeme dostatečně odolní a silní, abychom těmto tlakům odolali. Před ruským národem je mnohem těžší, snad i nemožná zkouška - odolat brutálnímu tlaku Putina a jeho kliky, neztratit při tom tvář a ještě se z toho režimu pokusit vymanit. Jakkoli může být situace na Ukrajině tragická, dali Ukrajinci Rusům návod, jak toho dosáhnout...

6 12.05.2018

Na těchto kratších povídkách se podle mě dají zpozorovat dvě hlavní věci - Agatha je brala jako takový trénink na svá velká románová díla a zkoušela si zápletku, prostředí či motivaci postav. Je vidět, že se tím opravdu baví a často ráda nadužívá různých detektivkových klišé (převleky, falešní sourozenci, tajní milenci...). Čtenář tak mám možnost slupnout takovou jednohubku za půl či jednu hodinu. A tou druhou věcí je úžasná schopnost televizních scénáristů (myslím sérii se Suchetem), kdy i z těchto kratších (často ani ne 30stránkových povídek) dokáží natočit napínavý a zábavný díl, do kterého jsou schopni přidat věci (často i zásadní změnu vzhledu, věku či charakteru postav), které Agathě nijak neškodí, naopak jí prospívají a dotahují právě ty krátké povídky k úplnosti.

6 27.10.2017

Tady člověk musí na plné hodnocení a nejraději bych šel ještě klidně na deset hvězd, kdyby to bylo možné. Tohle je totiž děsivá kniha. Pokud soudruh agent bureš neustále vše bagatelizuje a nazývá pseudokauzami (hnízdo, dluhopisy, policejní reforma, střet zájmů, vznik agrofertu, členství v StB...), tato kniha jasně ukazuje, že to není nic, co by si Kalousek nebo Sobotka vycucali z prstu. To prostě jen začínají vypadávat jeho vlastní kostlivci ze skříně. A že jsou pořádní. Proti němu se všichni Dalíci, Rathové, Bártové apod. můžou jít schovat a brečet, jací jsou malincí. Babiš zkrátka a dobře je největším ohrožením našeho státu za posledních třicet let a každá takováto kniha si zaslouží co největší podporu a rozšíření. Třeba to aspoň pár debilům, co ho za koblihu volí, otevře oči.

6 09.10.2017