Las_T komentáře u knih
(SPOILER) Je jedno jestli ti je 20 nebo 60, pokud ti není úzko když odvážejí Boxera na jatka, tak prostě řečeno - nemáš srdce. Zapomeň na Kinga a Poa, nejstrašidelnější knihy, které jsem kdy četl dělal pan Orwell.
No teda, nemám slov. Extrémně pomalé tempo je v tomto případě vykoupeno neustálým napětím, které hlavně v druhé polovině knihy doplní i naprostá zoufalost a bezvýchodnost situace. Můj první čistě hororový román a rovnou taková pecička. Stejně jako námořníky v knize doprovází všude přítomný mráz, mě mrazí při pohledu na citace v závěru knihy, jelikož si Simmons vytvořil k tématu tak brutální řešerši, až z toho jde hlava kolem.
Vyvrcholení knihy je jako dostat od Chrise Cartera facku, takovou až spadneš ze židle. Potom ti pomůže vstát a na posledních dvou stranách ti dá ještě druhou menší, aby ses vzpamatoval. A co udělá čtenář? Poděkuje mu. Poděkuje, jelikož vše předtím je výborná detektivka, taková co kvalitně zamotá hlavu. Odbornost napsaná v lahodně čtivém stylu. 10/10 a svou k prasknutí přecpanou knihovnu slyším plakat, jelikož už ji dochází že do ní budu muset nejspíš narvat všech dvanáct dílů. Stačil první kousek a už jsem fanatik jak Krucifix, děkuji pěkně.
Velmi šikovně a chytře napsaná sonda do duše člověka, kterému se poštěstilo být chitrí. Líbí se mi propojení intelektuální a emocionální stránky, vytváří to skvělý konflikt mezi Charlieho srdcem a hlavou. Není to úplně běžné pro tyhle starší scífka, aby tě až takhle vzaly za srdce. Otázkou už tedy jenom zůstává kdy se měl Charlie líp, zda v pekárně kde s přáteli umýval záchody, nebo když seděl doma a osamocený skládal klavírní koncert. Donutilo mě to o tom přemýšlet a to dokážou jen ty nejlepší knihy.
Užil jsem si to úplně stejně (možná i víc), jako když jsem ještě na střední četl Farmu zvířat. Tu jsem však vždycky bral spíš jako takovou satiru na celou tu komunistickou srandu, co tady byla, avšak 1984 je ukována odlišným kladivem. Především poslední třetina je naprosto nekompromisní. Společně s Cestou od Cormaca McCarthyho určitě nejvíce depresivní kniha jakou jsem měl kdy to potěšení číst.
Když jsem vzal tuhle tenoučkou knihu do ruky říkal jsem si, zda uvidím od Kinga nějaké soft scifi nebo třeba survival post-apo. Není to vlastně ani jedno, nebo spíš takhle, scifi je to opravdu jen malou kapičku a post-apo o něco větší kapku. Je to hlavně kniha o tom, jak obří množství hlavních postav(je jich tady opravdu šílené množství a všechny jsou barvité), musí řešit své největší démony poté co přišli o svou základní komoditu - svobodu. Někteří to zvládají lépe a v klidu, někteří začnou pomalu ale jistě šílet a musím se přiznat, že je to opravdu zábavný na čtení. Pokud, bych měl hodnotit konec, tak z pohledu posledních 100 stran - super. Jen těch úplně závěrečných 20 stran se mi nelíbilo. Pátou hvězdu dávám za slizkého Jima Rennieho, díky kterému by ta kniha klidně mohla mít podtitul “vzestup a pád diktátora z Lidlu“.
Charakteristické Clarkovské dílo, kdy Arthur vezme skupinu astronautů, kteří jsou úplné špičky ve svém oboru a na ničem jiném v knize nezáleží. Ráma je chladný a krásný, tajemný, ale přesto plný měst, které se až nápadně podobají těm naším. Technický popis Rámy detailní a mozek zavařující. První a Druhá vesmírná Odyssea jsou pro mě osobně, ale furt number one.
Velmi hutná kniha. Marnivost, láska, osamělost a víra ve svého boha, to jsou hlavní problémy, kterými se Sinuhet ve svém životě potýká a musím se přiznat že jsem byl až mile překvapen tím jak "šedá" postava ten lékař je. Není to nějaký stereotypní klaďas, ale člověk co dělá chyby jako každý. Upřímně jsem na něj měl chvílema vztek, jelikož si za mnohé ze svých ztrát může zcela vlastní vinou, ale třeba na něj změním názor až mé vlasy prořídnou a hřbet se ohne a já si to přečtu znovu, starší a moudřejší. Kapitola s Mineou šílený doják a Kaptah je nejlepší sluha od Sancha Panzy. A pokud se ti ta kniha nelíbí tak na tebe pouštím svoji vodu.
Skvělé scifi s obrovským přesahem. S filmem bych to vůbec nesrovnával, kostru to má samou, ale maso je zcela odlišné. Rick Deckard je určitě jedna z mých nejoblíbenějších postav scifi literatury. Dick ho v knize znovu a znovu láme až jsem ke konci začínal pociťovat tu bezmoc, kterou si procházel. Vskutku famózní.
Podle zdejších komentářů si vyvozuji, že lidem na téhle knize nejvíc vadí dvě věci; přílišná vědecká terminologie, která jde často až moc do hloubky a dále přehnaná a okatá propaganda ČLR. Co se týká té vědecké terminologie a vysvětlování všeho, autor to neumí podat tak hladce jako třeba Asimov, takže čtenář má vlastně dvě možnosti, buďto se to co Liou popisuje snaží s vypětím sil pochopit (a pokud mu na střední šla fyzika, tak to bude mít o poznání snazší) a může se mu to podařit a nebo v tom může jako já plavat a jen se kompletně oddat tomu, že autor ví o čem mluví a popisuje tady jeho vlastní nápad jak kontaktovat mimozemské civilizace, samozřejmě trochu okořeněné tím scifi, přeci jenom není to literatura faktů. No a co se týče té propagace Číny, tak tu jsem zde teda nepochytil vůbec. Autor občas doplňuje text poznámkami a fakty z Kulturní revoluce, které jsou spíš zajímavé a jako propagandu je může brát snad jen hloupoučký člověk. Určitě bych řekl, že on sám má na ten disaster co se tam odehrál mnohem víc kritický pohled než řadový číňan. Pátou hvězdu nedávám za docela slabý konec a některé kapitoly z Tří těles, což jsou sice kapitoly, které dělají tuhle scifi vyjímečnou, ale mě tak úplně neuchvátily. Celkově spokojenost a těším se na další díl.
Opět případ, kdy kniha zdaleka překonává hru. Není to totiž příběh o zabijákovi, který se rozhodne v podzemí likvidovat démony. Je to cesta poznání o "farmáři", který se do toho celého jen omylem zapletl a teď musí poznávat barevnou náturu obyvatel moskevského metra. Paleta je přitom pestrá; komunisti, fašisti, kanibalové, fanatici či univerzitní profesoři a hlavně stalkeři. Mezi i těmi nejhoršími z nejhorších se však vždy najde někdo slušný, kdo dá Arťomovi lekci a lidsky mu pomůže. Na konci tedy máme úplně jinou postavu, která přemítá o marnosti boje proti strašnému osudu a vlastně i zpochybňuje zda ten nerovný boj stojí za to. Bylo tam samozřejmě i pár hluchých míst, ale je to vyrovnáno kvalitními zvraty a jedinečnou atmosférou klaustrofobického metra. Kamarádi mě těžce přemlouvají abych dal šanci aspoň tomu třetímu dílu, ale nevim nevim kvůli tomu hodnocení co to dostává jsem na vážkách.
(SPOILER) Z Projectu Hail Mary, jsem lehce v rozpacích. Rylandovy vzpomínky jsou fajn, dobře osvětlují jeho lidskost a do příběhu občas vnesou nějaký vtipný element, nebo kapitolu pro odlehčení. Po prvním kontaktu se nám navíc představuje druhá hlavní postava, se kterou si Ryland prakticky okamžitě vytvoří upřímný kamarádský vztah. Bohužel knize hrozně škodí sáhodlouhé technické a vědecké popisy událostí a procesů. Neberte mě teď špatně, klasičtí autoři scifi také často dopodrobna popisovali různé technické součásti příběhu (např. A.C. Clarke v tom byl velmistr), problémem je že to Andy Weir dle mého neumí dobře dávkovat, popř. je to vědecký fanatik, který se neumí zastavit. Vždy když přijde nějaká vyhrocená situace, nějaký problém, je tady deset i víc stran podrobného popisu každého kroku jak situaci vyřešit. Smekám klobouk, že si s tím dal takovou práci o tom žádná, má můj respekt, ale přeci jenom to není úplně čtenářsky přívětivé. Každopádně z toho jde silně cítit osudovost a já Rylandovi i Rockymu fandil, ale celkově nejsem úplně spokojený. Přeci jenom z těch novějších scifi románů takový Liu Cixin taky ve svých knihách řeší velmi obdobný problém jako Weir ve Spasitelovi a přitom tu technickou stránku popisuje tak nesmírně poutavě...opravdu jsem trošku zklamaný, Marťan se mi hrozně líbil.
Mnohem čtivější než první díl. Čtenář už není permanentně v mlze, postavy vědí do čeho jdou a co je čeká. V půlce se to dost zlomí a přechází to z takového toho scifi blízké budoucnosti do hard vize budoucnosti. Meditátoři mě hrozně bavili. Celkově tedy o “kapičku“ lepší než Tři tělesa.
Docela ironické, že jsem se k Já,robot dostal až poté co jsem přečetl celou Nadaci a Sérii o Robotech. Povídkami o hyperatomovém motoru a robotu, který umí číst myšlenky tady vlastně už v roce 1950 Asimov pokládá stavební kameny knihám, které napsal klidně i o více než třicet let později. Dvě části slabší, zbytek skvělý. Jde z toho cítít, že se ještě trochu hledal (např. roboti se tady chovají občas úplně jako lidé a takový humanoidní robot Daneel je v dalších knihách tak správně toporný, jak by se od robota dalo čekat), ale celkově už zde nelze popřít ten obří spisovatelský talent na poli scifi žánru, jakým Asimov bezpochyby byl.
Opět jedno z těch děl klasické scifi literatury, které tě tak zahltí informacemi na dané téma, až chvílema zapomeneš, že je tam i nějaký děj. Moje první zkušenost s Heinleinem je tedy ve formě jakési revoluční příručky, ale nezlobím se. Líbilo se mi zpracování katapultů a vliv zemské gravitace na “luňáky“. Hlavní čtveřice postav taky sympatická, jen u Mikea jsem neustále čekal kdy je zradí. Kdo za tuhle paranoiu vůči UI asi může HALE hmmm?
Tak takhle tedy vypadá mainstream scifi posledních let. Je to úplný opak knih od Andyho Weira (který knihu na obálce doporučuje jako vynikající). Není to vlastně vůbec technické, asi dvakrát za knihu se Crouch snaží vysvětlit něco z kvantové mechaniky, ale působí to jakoby si princip té své krychle půl hodiny studoval na wikipedii a pak kolem toho postavil celý příběh. Zároveň je zde však snaha o nějakou emocionální zpětnou vazbu a to tím způsobem, že hlavní postava, 40ti letý fyzik neustále někde leží a se vzlyky naříká nad tím, že mu někdo ukradl ženu a dítě. Dobře beru, ale nemusíš mi to připomínat doslova na každé páté stránce! To neustále laciné vyznávání lásky už po stránce 100 připomínalo nějakou brakovou červenou knihovnu. Původně jsem chtěl přečíst jako první Zhroucený čas, ale Temnou hmotu jsem ukradl z knihobudky. Do dalších knih od autora nepůjdu, tohle není scifi pro mě.
Velmi jednoduché na čtení. Má to všechny poznávací znaky pana Zahlera - výkaly, uříznuté penisy, střílení a přejíždění zvířat, mučení...prostě všechny tyhle srandičky, které dokáže pořádně docenit jen potencionální sériový vrah. Ta poslední skoro až post-apo část je dobrá, ale mně se nejvíc líbila část, kde na cca 40 stranách dojde k pozabíjení tak 80% hlavních postav. To se jen tak nevidí. Navíc kniha stála jen pár kaček a moc jsem od ní nečekal, takže jsem ve výsledku spokojený.
Ustálo to ten hype, kterému jsem byl před přečtením vystaven. Svět ekologicky nápaditý, ale víc mě bavila spíš ta politika, vždy jsem se při čtení o Paulovi a o tom jak putuje pouští a rozjímá těšil zase na nějakou kapitolu s baronem Harkonnenem to je takový sviňák jak mám rád. Celkově originální a chápu ten kult kolem toho, ale ze starších scífek mám rozhodně jiné oblíbence.
(SPOILER) První polovina knihy jede v podobném tempu jako jednička, velmi jsem si ji užil. Nešlo jen o to prostředí Univerzity, které se mi sakra líbí, ona je totiž zábavná i část kdy Kvothe odchází do světa a dostává se na dvůr svého šlechtického patrona. Problém nastává až u toho road tripu jehož součástí se stane, na který dále navazuje část z Felurian a uspávací učení u žoldnéřů. Kniha se nakonec vrátí na začátek, ale když jsem to dočítal, nemohl jsem se zbavit pocitu, že to tak nějak vyšumělo do ztracena, což hezky koresponduje s tím, že autor píše třetí díl už přes deset let, asi sám neví jak dál. Furt je tam ale výborných pět set stran, což může hodně autorů jen z povzdálí závidět, takže nemám problém tomu dát tu čtyřku.
Já se nedivím, že se po vydání knihy zvýšila míra sebevražd u mladých mužů. Já jsem se tak nudil, že jsem se chtěl zabít už během čtení.