láskyplnáTerez komentáře u knih

Od samého začátku, co jsem Malého prince (již asi po sedmé v dosavadním životě) otevřela, mi v hlavě zněl známý úryvek z Markova evangelia (10:14) - „Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří království Boží.“
Z mého pohledu perfektně vystihuje jedno ze stěžejních poselství knihy.

(SPOILER) Nemohu říct, že by to byl díl, který nemám ráda, jelikož miluju celou sérii, nicméně vždy, když se mě někdo zeptal, jaký díl by skončil v mém žebříčku oblíbenosti na posledním místě, byl jím právě Ohnivý pohár.

Na jednu stranu mě těší, že už se jedná o poněkud obsáhlejší díl, díky čemuž mohu v Bradavicích strávit více času, na stranu druhou mě nikdy nebavil popis oněch samotných úkolů.

Harry Potter je moje nejoblíbenější knižní série, i přesto jsem se rozhodla pro trochu kritičtější komentář. Nejsou to vyloženě výtky (něco jsou pouze postřehy) - je možné, že MNĚ něco uniklo, nicméně jsem se během čtení pozastavila nad následujícím:

1. Nepřijde Vám nefér a neobjektivní, že úkoly hodnotí porota složená (mimojiné) z ředitelů samotných zapojených škol? Nejedná se třeba tak trochu o střet zájmů? Neměl by tam sedět někdo neutrální?

2. Přijde mi zvláštní, ale vlastně svým způsobem roztomilé, že Dursleyovi posílají Harrymu každý rok do Bradavic "dárky" k Vánocům. O to víc, když jsou to takové ptákoviny. Prakticky by vyšlo nastejno, jako kdyby nic neposlali, ostatně ani nemusí, Harry by se jistě bez ponožky nebo kartáčku na zuby obešel. Svazuje je konvence a ta jejich soustavná paranoia z toho, co by si o nich pomysleli ostatní, kdyby se to dozvěděli? Nebo tak činí proto, aby se sami před sebou ve vztahu k synovci polidštili?
Vím, že je to nepatrný nedůležitý detail, nad nímž se nikdo asi nepozastaví, ale přijde mi při nejmenším zajímavé se nad tím na chvilku zamyslet.

3. Vím, že byl Pytloun vykreslován jako takový natvrdlý trouba, ale jak si může sakra zaměstnanec ministerstva dovolit rozebírat důvěrné informace s ČTRNÁCTILETÝM studentem na VEŘEJNOSTI, kde je může kdokoli slyšet? O to spíš, když sám na Harryho naléhá, že se to nikdo nesmí dozvědět.

4. Po skončení druhého úkolu se na Harryho lehce oboří Ron, že je hlupák, pokud si vážně myslel, že by se někdo mohl doopravdy utopit, přitom mi ty katastrofické úvahy zas tak iracionální nepřijdou. Studenti byli hned na začátku obeznámeni s tím, že byl před 200 lety turnaj zrušen pro jeho nebezpečný ráz, všichni šampioni utrpěli zranění, zároveň ty úkoly byly vážně nebezpečné, ČŠI by si na pedagogickém vedení Bradavic jistě smlsla. :-)

5. Skrk starší je vykreslován jako schopný kouzelník, předpokládám, že tedy ani úplně hloupý nebude, a on není za takovou dobu schopen zapamatovat si Percyho jméno? No tak...

8 03.11.2024

Mám k tomu jediné (nemám, ale to by bylo na dlouho):
Anna s Vronským představují vše, co je mi lidsky odporné.

Na ruské literatuře miluji to, že nádherně zrcadlí tamní společenské klima. Což je teda stěžejní vlastnost takřka každé národní literatury, ale čím dál jsem přesvědčena o tom, že (klasičtí) Rusové to umí zkrátka ještě o několik levelů lépe nežli kdokoli jiný.

3 24.10.2024

Jeden z nejlepších dílů série, ne-li nejlepší. Skvělá zápletka, skvělé postavy, rovněž snad jediný díl, v němž není v rámci strany “zla v popředí Voldemort, což vítám jako příjemnou změnu.

Líbí se mi, jak hate to love vztah Hermiony a Rona získává výraznější obrysy, nikoliv napřímo, na sílu, ba právě naopak.

Zároveň je to poslední díl (vyjma závěrečného), který skončí dobře, tak se připravuji na to, že to bylo v rámci tohoto mého re-readingu na dlouhou dobu naposled, co jsem se po dočtení uculovala.

11 20.10.2024

(SPOILER) Je to zcela jiná Mornštajnová než ta, na kterou jsem byla dosud zvyklá.
Žádné dějinné pozadí, žádná spletitá rodinná historie, sledování jejích osudů napříč generacemi. Alespoň zdánlivě.
Vůbec jsem neměla pocit, že čtu Mornštajnovou.
Vůbec jsem neměla pocit, že čtu knihu.
Nepamatuji si, kdy naposled mě něco až tak moc pohltilo. A jestli vůbec.
Knihu jsem přečetla během 24 hodin.

Přijde mi zajímavé, jak se vlastně ani nedozvíme, jak se hlavní hrdinka, nám známá jako Cácora, jmenuje. Jako kdyby to korespondovalo s jejím postavením v rodině. A ve světě obecně. Nač potřebuje jméno, když nemá kamarády a doma je pouze jakýmsi "hej ty", o nějž nikdo nestojí. Jako kdyby přítěž, jakou ona pro své "nejbližší" představovala, nestála za to, aby ji někdo vůbec pojmenoval. Naopak babiččino jméno v kontextu toho, co se o ní dozvídáme, vyznívá poněkud ironicky.

Jelikož jsem si matně pamatovala na kontroverze po vydání knihy, tušila jsem, kam bude děj spět. A jaké bude to velké tíživé tajemství. I přesto mě s každou další přibývající stránkou, jež nám odhalila další fragment minulosti, víc a víc mrazilo.

Ona zmiňovaná kontroverze týkající se provolání, že AM příběh sexuálního zneužívání dítěte vykradla, mi trochu vztah k autorce kalí, jelikož mi přijde, že je ta podobnost opravdu do nebe volající, ale vzhledem k tomu, že nevím, kde je pravda, se k hodnocení knihy snažím přistupovat čistě řemeslně, a v takovém případě nemohu paní Aleně nic vytknout.
Ať už je ta pravda kdekoli, myslím si, že je jedině dobře, že o tom někdo píše.
A když už je ta kniha napsaná, doufám, že v někom, kdo se v ní, želbohu, našel, nastartuje odvahu mluvit. Jako jednoho dne začala mluvit i Cácora...

21 11.10.2024

Nejhorší je, že se na Americu ani za její neskutečnou nerozhodnost a nestabilnost citů nemůžu zlobit, protože jednak i mně bylo jednou sedmnáct, jednak jsem naprosto stejná dodneška.
V lecčem mi nastavovala zajímavé zrcadlo.

Po prvním přečtení, v roce 2015, jsem zde na DK psala, že mě dvojka neuchvátila tolik co jednička. S výrokem svého někdejšího raně náctiletého já musím nesouhlasit - Elita mi přijde mnohem zajímavější, dynamičtější, akcí nabitější. Nelze Selekci vyčítat absenci toho, co jsem vyjmenovala, to je holt nejspíš úděl prvních dílů, v nichž autor seznamuje čtenáře se světem, který stvořil, ale kdybych měla říct, jaký z oněch dílů mě bavil více, vybrala bych si bez váhání Elitu.

A teď už se těším na grandiózní konec série, pamatuji si, že jsem První měla vždy nejraději, tak jsem zvědavá, zdali se můj vztah k závěrečnému dílu nějak promění.

Prvně jsem Selekci četla v roce 2015, kdy měl třetí díl teprve vycházet, toto byl můj asi čtvrtý re-reading.

Já se v tom pitvat nechci, jelikož bych tím narušila svůj někdejší dojem, ale nedá mi to :D

Spousta věcí mi tam nedává smysl, romantická linka je až moc rychlá, dynamická, a tím pádem lehce nerealistická, ale sáhla jsem po tom s tím, že to budu muset brát s rezervou, tak se toho držím.

Ani nyní v dospělosti, kdy romantické knihy vůbec nevyhledávám, jsem se nemohla neuculovat. Navždycky srdeční záležitost.

Komiksy běžne vůbec nevyhledávám. Je to formát, který mi nemá pořádně co nabídnout.
Na kresbu si nepotrpím, grafický um nejsem s to příliš ocenit, navíc mi obrázky kradou pozornost, v důsledku čehož mi činí potíže užít si příběh. Vůbec se do něj vžít.

Pochopitelně jsem se toho obávala i v případě Mausu. Přítel mě nějakou dobu ponoukal, abych si jej přečetla, že to bude záležitost na jedno odpoledne. Vzpouzela jsem se, komiksy přece nečtu.
Nakonec jsem po něm přece jen sáhla a po několika stranách se nestačila divit, jak moc mě to vtáhlo do vyprávění.

Po celou dobu čtení jsem nabývala dojmu, že hltám obyčejnou prózu. Normální knihu. Po velmi krátkém čase jsem zcela zapomněla, že v rukách držím komiks.

Komiks úžasně alegoricky zpracovává velice poutavou formou politické a válečné události 30. a 40. let v Evropě. Moc mě zaujalo kompoziční zpracování, kdy se v podstatě prolínají časové linie se “současností, tedy s nějakými 70. lety. Dodávalo to některým popisovaným událostem kontext.

Jak jsem již psala (a je to z textu samotného více než patrné) – jsem velmi nadšena a s velkým očekáváním se těším, co bude skýtat druhý díl.

Doporučila bych každému druhostupňaři, jemuž to perfektně přiblíží ne až tak dávnou minulost, navíc (pro něj) vcelku atraktivním způsobem.

Doporučila bych každému, kdo si chce čas od času připomenout hrůzy, jimž museli čelit lidé relativně nedávno.
Pokory ve společnosti je snadno jako šafránu, jakmile nám začne šednout paměť.

2 20.09.2024

Naprosto geniální koncept, za nějž smekám svůj elegantní dámský klobouček. Lidský boj s hříchem, z pohledu pokušitele, do toho implicitně podané informace o Boží lásce a milosti...
Je tam tolik klíčových podnětů, že jsem přesvědčená o tom, že jsem nebyla (ani zdaleka) s to všechno vstřebat. Jistě to bude kniha, k níž se budu velmi pravidelně (a velmi ráda) vracet.
Věřím, že při každém čtení zapůsobí na trochu jiné místo ve mně.

veskrze zajímavá zápletka, humor mi zas tak humorný nepřišel, silným dojmem na mě zapůsobily poslední stránky

kunderu-prozaika mám nepopsatelně raději :-)

4 04.09.2024

vysloveně špatné to nebylo, ale nic moc to ve mně nezanechalo, kvůli čemuž zde budu šetřit slovy - takřka měsíc po dočtení už si pomalu nic nepamatuju

6 01.09.2024

(SPOILER) Halas ve své básnické sbírce Torzo naděje od samého počátku nějakým způsobem odkazuje na Bibli, čehož výrazným důkazem je název hnedle druhé básně – Deset ran egyptských. Pro porozumění básně je tedy nutné znát alespoň povrchně starozákonní příběh o tom, co předcházelo vyvedení Židů z Egypta.
Jednotlivé rány jsou na začátku uvozené – i bez znalosti biblického kontextu navozují pochmurné a úzkostné pocity, evokují bezpráví, odpudivost a bídu. Každá sloka básně je následně rozpracováním jedné z ran, ty pochopitelně s ohledem na historicko-společenské okolnosti aplikuje na soudobou situaci v podobě předvečeru katastrof – mobilizace, druhé světové války, holocaust…

Nebere si v žádném případě servítky, krutost války servíruje v celé své odpornosti, pěkně naturalisticky, bez obalu. Některé verše se mnou pořádně zacloumaly, z „pobití novorozenci nám peklo připravují“ mám husí kůži, neskutečně na mě těch pět slov působí.

Proslulá báseň Zpěv úzkosti dostává svému názvu; je jakousi písní, doslova – nechybí jí rytmus, melodičnost, snaha napodobit vyjadřované zvuky za pomocí slov a v neposlední řadě ani refrén. Verš coby nástroj vyjádření, k němuž se lyrický subjekt obrací, se dává do práce, pročež máme možnost sledovat, jak se postupně mění ráz básně. Ústřední motiv je více než zřejmý, je jím mnichovská dohoda, proto jsme konfrontovaní s vyjadřovanými pocity hněvu, zklamání i jakéhosi paprsku naděje. Kdybych měla básni přisoudit na základě své vlastní interpretace nějaký název, pojmenovala bych ji „Zrada“, ta je, dle mého, aurou celého Zpěvu úzkosti.
Halas je, jak jsem již zmiňovala, přímý, obrací se k samotným zrádcům, a to bez jakýchkoli okolků. Tentokrát nejsou přítomny biblické reference a analogie, čtenář si však může povšimnout symbolů, pro jejichž pochopení je též nezbytná určitá historická znalost, příkladem budiž Marianna a její čapka.

Mobilizace se mi popravdě nečetla moc dobře, nebyla pro mě příliš čitelná, a to až do zlomu za polovinou, kdy začínáme vnímat povzbuzování, burcování, sklony k naději, které se, dle mého, objevovaly již v předchozích básních, avšak ve stopovém množství. V mobilizaci mi začínají vyznívat coby revolta. Obrací se k ostatním básníkům, metaforicky jim předává své žezlo, slova jednoho velikána si i propůjčuje.
Mimo to v této básni nacházíme odkazy na antickou mytologii.

V básni Dušičky 1938 se opět setkáváme s motivem smrti, jež koresponduje se skomírající hřbitovní přírodou. Ta se proměňuje v prach, stejně jako padlí.

„Zástupy spravedlivých které Bůh neslyšel“… Skoro na samém konci sbírky ke mně zabloudila myšlenka, zdali Halas, přestože neustále odkazuje na Bibli, není ateistou.
Či minimálně člověkem, jemuž zlo přítomno všude okolo něj nepřetrhalo pouto s Bohem. Potvrzují mu hrůzy doby na stůl dávno vyloženou tezi, že Bůh neexistuje?
Nebo že ano, ale je krutou entitou? Přece jen se musel vyrovnávat se smrtí několika členů rodiny v relativně raném věku… Nebo se snad posledních deset let svého života brodil stupňující se krizí víry? Na internetu jsem žádnou informaci o jeho (ne)víře nenašla, proto mi nezbývá než dále přemítat. Třeba odpověď (či alespoň indicii) naleznu v jiné jeho básnické sbírce.

2 26.04.2024

fidlovačka = tak trochu sračka
ne, pardon, nechala jsem se unést
(ale jo, fakt mi to docela nesedlo)
((a člověk aby si k tomu vzal německý slovník))

1 26.04.2024

vcelku dobře stravitelná publikace, i když se některé informace až moc opakovaly, ale koneckonců ne nadarmo se říká to o opakování coby matce moudrosti, že jo

přidávám body za komické ideologické socialistické protiimperialistické vsuvky (i když to samo o sobě vlastně komický vůbec není, naopak)

čtení vskutku zajímavé, ač mi občas přišlo, že jde Harari až moc za hranici objektivity tam, kde se snažil předkládat fakta, což je pochopitelně něco, co mně, jakožto čtenáři, může právem vadit

sapiens u mě stále vede na plné čáře

20.04.2024

vrchol zdolán, uff!

10.04.2024

Na Žítkovské bohyně jsem měla spadeno dlouhá léta, jejich čas nadešel až teď, a to zcela spontánně.

Času stráveného s touto knihou rozhodně nelituji, přestože mě některé části natolik nebavily, ba dokonce vytáčely, že jsem měla co dělat, abych knihu nezaklapla a neodložila na dobu neurčitou. Jedná se zejména o zhruba druhou třetinu knihy - četné a zdlouhavé vzpomínky po ještě četnějších archivních záznamech už zkrátka nedokázaly udržet mou už tak dost roztříštěnou pozornost.

Hodně to však zachránila poslední třetina, kdy příběh, dle mého, začínal nabírat rychlého spádu. O závěru knihy nemluvě, samozřejmě.

Prošlo mi rukama něco, co si nejspíš budu muset nechat projít hlavou. Sama si v tuhle chvíli nejsem jistá, zdali jsem všechno důležité pochopila a dala si to správně do souvislostí. Stojí přede mnou úkol, s nímž se musela vypořádat i samotná Dora. Musím ze střípků sestavit mozaiku.

22 22.03.2024

Milá povídka, jež mě svou atmosférou vtáhla, a já měla pocit, že jsem sama součástí. Není to nic světoborného, ale je to krásné. Ukazující na lidské vlastnosti, předsudky, na lidskou blbost...
Ale také v sobě implicitně nese spoustu dobových informací (pověry, tykání a vykání, společenské postavení...), které čtenáři napomohou představit si, co doba, v níž Božena žila, obnášela. Na závěr musím poukázat na krásně archaický a čtivý jazyk, který mi učaroval, přestože jsem se nesetkala s Boženou poprvé. Vždycky mě okouzlí.

Milá hra, která mě velmi příjemně překvapila, navíc se četla krásně.
Jeví se zpočátku jako feministická, což člověku znalému historického kontextu může připadat při nejmenším zvláštní. Ve výsledku jsem však nabyla dojmu, že je hra plně v souladu s dobovým smýšlením, a že je dokonce možná i antifeministická. Ach, je vcelku divné antické drama nálepkovat novodobými pojmy! :D

1 21.12.2023

Birthday girl představuje mé druhé setkání s Murakamim.
Oceňuji jednak strhující atmosféru, jednak naprosto boží ilustrace, ty se mi líbily velmi.

Ve výsledku se mi líbila i povídka samotná, která v mém případě vedla jednak k přemýšlení, jednak dokonce k zamyšlení, slova z poslední stránky mám pořád v hlavě a nedají mi spát, přitom taková blbost! :-D

Nicméně nechápu, že si zasloužila svoje vlastní vydání coby samostatně stojící povídka o zhruba 80 stranách. Na druhou stranu mi je jasný, že se jméno Murakami nejspíš prodává úplně samo, tak proč toho ostatně nevyužít, co?

4 21.12.2023