láskyplnáTerez
komentáře u knih

veskrze zajímavá zápletka, humor mi zas tak humorný nepřišel, silným dojmem na mě zapůsobily poslední stránky
kunderu-prozaika mám nepopsatelně raději :-)


Birthday girl představuje mé druhé setkání s Murakamim.
Oceňuji jednak strhující atmosféru, jednak naprosto boží ilustrace, ty se mi líbily velmi.
Ve výsledku se mi líbila i povídka samotná, která v mém případě vedla jednak k přemýšlení, jednak dokonce k zamyšlení, slova z poslední stránky mám pořád v hlavě a nedají mi spát, přitom taková blbost! :-D
Nicméně nechápu, že si zasloužila svoje vlastní vydání coby samostatně stojící povídka o zhruba 80 stranách. Na druhou stranu mi je jasný, že se jméno Murakami nejspíš prodává úplně samo, tak proč toho ostatně nevyužít, co?


Piercing pro mě nakonec představoval zklamání, neboť anotace nedostála svým slibům. Ve výsledku se to, na co ona sama láká, odehrálo na posledních deseti stranách.
Domnívám se, že hlavním poselstvím knihy bylo ukázat, jak může během let vyplout na povrch trauma z dětství, co všechno dokáže absence lásky ze strany rodičů směrem k dětem. To bylo zpracováno, dle mého, velmi dobře; sledujeme myšlenkové postavy obou postav, jimž bylo v dětství určitým způsobem rodiči ublíženo, spolu s postavami na ta traumata postupně přicházíme, začíná nám dávat smysl, proč se teďka v dospělosti chovají tak, jak se chovají, proč myslí tak, jak myslí, proč se živí tím, čím se živí.
Ocenit musím i tempo a celkovou psychopatickou atmosféru, nicméně jak jsem již psala, hlavním kamenem úrazu budou mylná očekávání. Možná jsem jen zvracená, ale těšila jsem se na větší psycho; dva psychopati na jednom místě, jeden s úmyslem toho druhého zavraždit brutálním způsobem, druhý se sebevražednými sklony.
Pokud chcete sáhnout po něčem krátkém, psychologickém a z jiného kulturního prostředí (Japonsko), sáhněte klidně po Piercingu, jen si, raději, nedělejte velká očekávání.


Kdo mě sleduje na Youtube nebo na Instagramu tak ví, že mám strašně ráda Harryho Pottera. Pokaždé, když se začítám do příběhu, se přenesu do toho božského, tajuplného světa kouzel, horší pak je, když se vracím zpátky do reality a musím dělat běžné mudlovské práce a kouzla jsou na to příliš malá.
Teď konkrétně k prvnímu dílu. Jakožto film, jsem si ho vždycky pletla s dvojkou. Vůbec nevím proč, ale většinu scén z jedničky jsem si vsugerovávala do dvojky, například Chloupka nebo horského Trolla.
Jako díl, mi přijde ze všech nejslabší. Neříkám, že je špatný, to vůbec!
Celkově mi ta dějová linka ohledně kamene mudrců, přijde taká nejslabší. Vadí mi tam mnoho postav, jako třeba profesor učící obranu proti černé magii, profesor Quirrell. Nebo charakter Snapea. Hrůza.
Každý známe ten boží svět Harryho Pottera. Svět plný mocných kouzelníků a čarodějů. Každý, kdo jsme třeba pouze viděli film, hned jsme se chtěli vžít do role bradavických studentů. Chtěli jsme zažívat dobrodružství jako Golden trio. Chtěli jsme umět kouzlit.

Asi do stránky 130 jsem se od knihy nemohla odtrhnout. Pak už se to pouze vleklo. Nedoporučuji.

Můj nejoblíbenější díl! :) ^_^
Řekla bych že tu Harry bude ještě hodně dlouho, a že to budou číst vnoučata dnešních teenegerů :D :))

Prvně jsem Selekci četla v roce 2015, kdy měl třetí díl teprve vycházet, toto byl můj asi čtvrtý re-reading.
Já se v tom pitvat nechci, jelikož bych tím narušila svůj někdejší dojem, ale nedá mi to :D
Spousta věcí mi tam nedává smysl, romantická linka je až moc rychlá, dynamická, a tím pádem lehce nerealistická, ale sáhla jsem po tom s tím, že to budu muset brát s rezervou, tak se toho držím.
Ani nyní v dospělosti, kdy romantické knihy vůbec nevyhledávám, jsem se nemohla neuculovat. Navždycky srdeční záležitost.

(SPOILER) Halas ve své básnické sbírce Torzo naděje od samého počátku nějakým způsobem odkazuje na Bibli, čehož výrazným důkazem je název hnedle druhé básně – Deset ran egyptských. Pro porozumění básně je tedy nutné znát alespoň povrchně starozákonní příběh o tom, co předcházelo vyvedení Židů z Egypta.
Jednotlivé rány jsou na začátku uvozené – i bez znalosti biblického kontextu navozují pochmurné a úzkostné pocity, evokují bezpráví, odpudivost a bídu. Každá sloka básně je následně rozpracováním jedné z ran, ty pochopitelně s ohledem na historicko-společenské okolnosti aplikuje na soudobou situaci v podobě předvečeru katastrof – mobilizace, druhé světové války, holocaust…
Nebere si v žádném případě servítky, krutost války servíruje v celé své odpornosti, pěkně naturalisticky, bez obalu. Některé verše se mnou pořádně zacloumaly, z „pobití novorozenci nám peklo připravují“ mám husí kůži, neskutečně na mě těch pět slov působí.
Proslulá báseň Zpěv úzkosti dostává svému názvu; je jakousi písní, doslova – nechybí jí rytmus, melodičnost, snaha napodobit vyjadřované zvuky za pomocí slov a v neposlední řadě ani refrén. Verš coby nástroj vyjádření, k němuž se lyrický subjekt obrací, se dává do práce, pročež máme možnost sledovat, jak se postupně mění ráz básně. Ústřední motiv je více než zřejmý, je jím mnichovská dohoda, proto jsme konfrontovaní s vyjadřovanými pocity hněvu, zklamání i jakéhosi paprsku naděje. Kdybych měla básni přisoudit na základě své vlastní interpretace nějaký název, pojmenovala bych ji „Zrada“, ta je, dle mého, aurou celého Zpěvu úzkosti.
Halas je, jak jsem již zmiňovala, přímý, obrací se k samotným zrádcům, a to bez jakýchkoli okolků. Tentokrát nejsou přítomny biblické reference a analogie, čtenář si však může povšimnout symbolů, pro jejichž pochopení je též nezbytná určitá historická znalost, příkladem budiž Marianna a její čapka.
Mobilizace se mi popravdě nečetla moc dobře, nebyla pro mě příliš čitelná, a to až do zlomu za polovinou, kdy začínáme vnímat povzbuzování, burcování, sklony k naději, které se, dle mého, objevovaly již v předchozích básních, avšak ve stopovém množství. V mobilizaci mi začínají vyznívat coby revolta. Obrací se k ostatním básníkům, metaforicky jim předává své žezlo, slova jednoho velikána si i propůjčuje.
Mimo to v této básni nacházíme odkazy na antickou mytologii.
V básni Dušičky 1938 se opět setkáváme s motivem smrti, jež koresponduje se skomírající hřbitovní přírodou. Ta se proměňuje v prach, stejně jako padlí.
„Zástupy spravedlivých které Bůh neslyšel“… Skoro na samém konci sbírky ke mně zabloudila myšlenka, zdali Halas, přestože neustále odkazuje na Bibli, není ateistou.
Či minimálně člověkem, jemuž zlo přítomno všude okolo něj nepřetrhalo pouto s Bohem. Potvrzují mu hrůzy doby na stůl dávno vyloženou tezi, že Bůh neexistuje?
Nebo že ano, ale je krutou entitou? Přece jen se musel vyrovnávat se smrtí několika členů rodiny v relativně raném věku… Nebo se snad posledních deset let svého života brodil stupňující se krizí víry? Na internetu jsem žádnou informaci o jeho (ne)víře nenašla, proto mi nezbývá než dále přemítat. Třeba odpověď (či alespoň indicii) naleznu v jiné jeho básnické sbírce.


Opravdu bomba! Je tam TOLIK detailů, které nebyly ve filmu. Především SPOŽÚS a příběh Bartyho Skrka ml. Díl jsem měla přečtený za týden a vzhledem k tomu, že má přes 500 stránek.. na mě nadprůměrný výkon!

Fakt zírá! Měla jsem trošku předsudky, ale o to více se mi to líbilo! Opravdu bomba! Zatím nejlepší knížka roku! :))


Tato kniha je nejlepší z celé série. Soudím to kvůli tomu, že je to z jiného prostředí- nějaká změna.. Moc se mi to líbilo a vůbec se nestydím, že to v mém věku čtu :D


Nevím, ale za mne ne... Jsem tu asi jediná,ale mě ta kniha ani nerozbrečela ani nenadchla... veliké zklamání :-((


Rozdílné světy chudých a bohatých - téma staré jako lidstvo samo, a přesto stále aktuální. Němcová ve své době vnímala sociální nerovnosti s neobyčejnou citlivostí, povídka je prodchnuta sympatiemi k těm, co se ocitají na okraji společnosti.
Jak by však nahlížela na současný svět?
Přijde mi, že (globální) kapitalismus prohlubuje majetkové rozdíly, avšak zároveň celkově snižuje počet těch nejchudších. Může se zdát paradoxní, že bohatí dnes často vystupují v roli těch, kdo chudým pomáhají – zakládají nadační fondy, organizují benefiční akce, věnují se filantropii.
Na první pohled se jedná o ušlechtilý projev solidarity, avšak nabízí se otázka, do jaké míry je tato činnost vedena opravdovou dobrotou a do jaké míry je spíše prostředkem k upevnění společenského statusu či k očištění svědomí.
Samozřejmě je dobře, že lidé pomáhají – ať už z jakýchkoli pohnutek.
Ať už je vede opravdová láska k bližnímu, nebo třeba jen touha po společenském uznání, výsledkem je zmírnění utrpení těch, co pomoc potřebují. Jádro mé úvahy však leží právě v motivaci k dobrodiní.
Nakolik je naše laskavost opravdová? Konáme dobro proto, že je to správné, nebo proto, že se chceme cítit jako lepší lidé?
A pokud je výsledkem pomoc, záleží na tom vůbec?


Vlastně ani sama nechápu, že jsem to opravdu celé dočetla.
Bylo to poutavé, o tom není sporu, ale přece jen – tisíc stran je tisíc stran... Autorka má nepochybně sklony ke grafomanii, a přestože jsem si u mnoha scén říkala, zda jsou skutečně nezbytné, většina z nich děj alespoň o krůček posunula.
Kdyby však nebylo všechno popisováno s takovou až úmornou důkladností…


(SPOILER) Vlastně docházím k tomu, že nevím, co si myslet, lze se pouze domnívat, zda to byl autorův záměr.
Novela se ke mně dostala čirou náhodou, než jsem ji otevřela, nevěděla jsem, co mě na té stovce stran čeká. Ironické je, že jsem to dočetla a stále si nejsem jistá, čemu jsem se to vlastně ty dvě hodiny čistého času věnovala.
Bezejmenný muž, jemuž jsem v hlavě říkala týpek, na mě působí jako dospělý ztracený muž. Má v hlavě chaos, přerušovaný a chaotický vyprávěčský styl jako kdyby zrcadlil jeho vnitřní stav. Jeho myšlenky jsou rozervané, přeskakující od jedné emoce k druhé, svědčí o jeho neklidu.
To samozřejmě nenapomáhá autenticitě vyprávění, z čehož plynou četné otázky.
Je to, co říká, pravda? Dopouští se vědomě lží, aby se zbavil před ostatními (či sám před sebou) břemena v podobě pocitu viny, nebo si toho vědom není?
Či se snaží dobrat se malými krůčky k pravdě?
V tomto je holt zrádné vyprávění v první osobě.
Škoda nevyváženosti ve vyprávění, kdy je vypravěč jediným zdrojem informací o tom, co se dělo. Jeho ženu, která je součástí onoho vyprávění, vlastně známe pouze skrze jeho interpretaci.
I sebemenší prostor, který by jí byl poskytnut, by mohl poodhalit kousek z jejího nitra.
Nepochybně, minimálně na počátku, působí týpek jako manipulátor, jako někdo, kdo vědomě zneužil křehkosti a zranitelnosti mladé šestnáctileté dívky, jež se ocitala v nuzných a tragických poměrech. To je přece naprosto učebnicová ukázka oběti někoho, kdo touží vlastnit a kontrolovat, ne?
Jedná jako psychopatický despota, jenž by své ženě bez dovolení vyčetl i nadechnutí či zakašlání, ale já mu svým zvráceným způsobem lásku k jeho ženě věřím. Což opět bují otázky, tentokráte toho charakteru, co je to vlastně láska, jakých může být povah, zda je její definice exaktní, univerzální. Jeho láska (ať už to láska byla, či nikolivěk) se mi jevila jako láska někoho, kdo neví, jak milovat, i přes sebevětší snahu. Klidně se ale mohlo jednat právě o podobu lásky, jež je mi cizí, s níž jsem se já sama nikdy nesetkala. A možná jsem se jen stala další obětí jeho manipulace a skočila mu na lep, kdo ví.


Tohle bylo jedním slovem skvělé. Než jsem začala číst, nevěděla jsem, do čeho jdu. Neměla jsem sebemenší tušení, co v sobě ona útlá knížečka ukrývá. Autor mě svým umem psát vtáhl již na první stránce. Způsob, jakým formuloval fakta, občas surový, sem tam ironický, jest famózní. O většině věcí, o kterých píše, jsem věděla, i tak jako by mi přišlo, že jsem se toho dozvěděla mnoho nového. Je to nejspíš tím, jak se Ouředník na různé situace kouká z různých úhlů pohledu. Velmi obohacující čtivo.

Za mně 1 hvězdu maximálně! Nedalo se to číst, přestala jsem ani ne v polovině.. hrůza!

Suprová kniha. Četla jsem ji už asi 3 krát a nikdy neomrzí :D
