laura komentáře u knih

Ve světě, jak ho známe, každý krok nevyhnutelně vede ke kroku následujícímu a my musíme do toho otevřeného prostoru vejít, bez mapy a bez pozvání.

Kniha vás upoutá už svou obálkou. Vábivou, úchvatnou, něžnou. Příběh je všechno jiný, jen ne něžný. Ale i tak vás dokáže chytit za srdce...

Příběh nesmírného odhodlání, odvahy, vnitřní síly i lásky. Příběh o krutosti, nelítostném osudu, první lásce a velké bolesti. O kráse přírody, těžkých rozhodnutích, samotě i naději. O vině, pochybnostech a křehkosti lidské duše.

Málokdy se díval do budoucnosti, a ještě méně do minulosti, ale oběma rukama se držel přítomného okamžiku...

Krásné, něžné, smutné a dojemné. Hluboce lidské, bolestné a tragické. A přesto plné naděje.

... když na to přijde, nezáleží na ničem jiném než na odhodlání žít dál...

Úchvatné, pokojné, klidné a dechberoucí. Tak živé. Tak bolavé. Tak OPRAVDOVÉ...

Řeka si najde způsob, jak ve své cestě pokračovat...

BUĎ JAKO ŘEKA...

43 13.05.2024

Příběh, který nejspíš každý zná a pokud ne, alespoň o něm slyšel. Víte, co můžete čekat, a nejspíš víte i to, jak to skončí...

Na mě působil magicky, přízračnou, nadčasovou krásou. Už to, jak všechno začíná - i to, jak všechno končí. Vždycky se říká: Za vším hledej peníze, za vším hledej lásku - a nebo nenávist. Tady najdete všechno - chamtivost, lásku i zradu. Bolest, vinu i smrt.

Kam až člověk zajde, když ho zaženou na samý okraj propasti? Skočí? Nebo donutí skočit ty ostatní?

43 11.12.2019

Nedokážeme změnit svět, často nedokážeme změnit ani lidi. Jedině kousek po kousku. A tak pomáháme, kdekoli máme příležitost. Zachraňujeme, koho můžeme. Snažíme se, co to jde. A pak hledáme způsoby, jak přesvědčit sami sebe, že to...

...stačí...

Krásný, smutný, člověčí příběh, který je právě tak bláznivý, jako svět, ve kterém žijeme.

...všichni lidé mají v životě vteřiny, které prozrazují, kým doopravdy jsou, drobné okamžiky, do nichž lze zabalit celou jejich duši...

Příběh o jednom nepovedeném přepadení banky, jednom individuu s pistolí, jednom kadícím králíkovi, osamělé staré ženě, bankéřce a muži, který skočil. I o dívce, která neskočila...

...a proto se musíme k lidem chovat hezky, i k blbcům, protože nikdy nevíme, jak těžké břímě si nesou...

Příběh o dvou policajtech, rukojmích, ohňostroji, balkónech a lásce. Hlavně o lásce. O té, která má mnoho podob a vždycky nás nakonec zachrání...

Z lásky se člověk dopouští spousty pitomostí...

Příběh o dvou princeznách a dvou královstvích. O bolesti, něze, všednosti, chybách, pochybnostech, naději i smrti.

Nikdo nedokáže přesně vysvětlit, předem ani zpětně, co vede člověka na prahu dospělosti k rozhodnutí přestat být člověkem. Jsou zkrátka období, kdy bytí příšerně bolí. Člověk se v sobě nevyzná, nemá rád tělo, ve kterém žije...

Příběh opičky, žabky a losa. Krásný, bolavý, s křehkou nadějí.

Vy za to nemůžete...

Tohle mě vážně rozsekalo. Brečela jsem jako želva.

Naše srdce připomínají mýdla, vyklouznou nám pokaždé, když na vteřinku povolíme stisk, někam si odletí a hned se zamilují a nechají se zlomit, prostě jen tak. Nic nemáme pod kontrolou...

Humor je poslední obranná linie duše...

Nic se ti nesmí stát
Ne, co to povídám
Vše se ti musí stát
A musí to být zázrak sám...

Tak se, zázraku, staň!

(prosím)

42 15.07.2024

Co má člověk dělat? Bůh mu dal ramena, dává mu i břemena...

Neskutečně bolavé, hluboce lidské, drsné a krásné zároveň - příběh o dospívání, samotě, zmatku, bolesti i naději...

I ve smutku je krása... Jen se jí nebát...

Hodně emočně náročné, alespoň pro mne. Byly chvíle, kdy jsem prostě nedokázala číst dál, uvnitř mě to rvalo na maličké kousíčky a tak moc to bolelo... Každý střípek té utrápené naděje, každý nádech, každý záblesk slunce mezi stíny...

Některé věci neovlivníme a člověk musí čekat jen na to, co mu život dovolí...

Hořkost, bezmoc, stud. Nestěžujme si. Máme přece pořád dost. Máme víc, než bychom mohli doufat. Víc, než potřebujeme. A přece si toho nevážíme...

Naše oči se na chvíli potkaly. Bylo ticho, a přesto si cosi řekly...

Příběh jednoho života a zároveň příběh mnoha dalších. Příběh o radostech všedních dní, o maličkostech, které vás zvednou ze země a dají vám do dlaní naději. Křehkou, bolavou a přitom nevzdávající se...

Na některá rozhodnutí musí být člověk sám, i když nechce...

Štěpán to neměl lehké. A má můj obdiv. Skláním hlavu a doufám. Snad se mu budu moci jednou podívat do očí s hrdostí, že jsem také soběstačná...

Co bys chtěl?
Mámu...

42 22.04.2022

Střípky příběhu do sebe zapadly a já jsem se roztříštila jako zrcadlo, které zčistajasna upustíte na zem. Tisíce zářivých střepů se rozlétne po podlaze a vy víte, že už je nikdy nedokážete poskládat stejně, už nikdy nedokážete slepit všechny kousky do původní podoby - a přesně tak si teď připadám.

Jiná. Změněná. Roztříštěná. Bolavá.

Nečetlo se mi to snadno, protože jsem tušila, kam to spěje. Že mě to vnitřně roztrhá, že mě bude bolet tohle číst. A přesto, bylo to krásné. Hluboce lidské. Plné pravd, křivd, nelítostnosti osudu, ale také jeho laskavosti, té naděje, která dříme v každém z nás a která se objeví vždycky, když nejvíc pochybujeme, když nejvíc tápeme...

Plné něhy, lásky, hlubokého lidského štěstí. Plné víry, odhodlání, radosti z každé chvíle, kterou si dokážeme urvat, kterou si dokážeme užít a která v nás uvízne stejně jako vzpomínky.

Jsem tady. Vydrž. Navždycky ještě neskončilo...

Na začátku se ten příběh tvářil jako mnohý z těch, které jsem už četla. Které člověk už prožíval na stránkách jiných knih. Ale teď, po jeho dočtení, si to nemyslím. Má svoje osobité, jedinečné kouzlo. To bolavé cosi, co mě právě jemně tiskne u srdce, co mi naléhavě šeptá, abych na něj nezapomněla.

A já nezapomenu. Na nikoho z nich.

Zbývá snad jen dodat: Dávejte na sebe pozor. Kvůli mě...

42 02.04.2020

Lež je jako sněhová koule. Valí se a valí, je čím dál větší a těžší, a nakonec už ji člověk skoro neuzvedne. Myslel jsem si, že jsem silný. Ale kolik toho vlastně unesu?

Mrazivý, šokující příběh plný strachu, hrůzy, hladu, zimy a stínů.

Jak můžeme čekat, že ostatní ucítí naši bolest a uslyší volání o pomoc, když můžeme jen šeptat?

Ne tak dávno, ne tak daleko. Jak moc může jeden člověk ovládat miliony dalších? Kdo ve skutečnosti byl Nicolae Ceausesco? Nelítostný, krutý a bezcitný diktátor? Nebo prostě jen někdo, kdo využil své moci k zastrašování jiných a na jejich úkor si žil jako Bůh?

Neuvěřitelné a šílené. Bohužel pravdivé. Téměř dvacet pět let teroru, šikanování, sledování, udávání, mučení a zabíjení. A fungovalo to. Tak dlouho. Tak blízko. Hrůza, manipulace, strach. Tak málo stačí, abyste se stali Bohem...

Nezapomeneš na mě?

Na kluka, co má na zádech
připnutá křídla naděje,
která nikdy nemohl roztáhnout.

Už nikdy se nedozví,
čím mohl být.

Čím jsme všichni mohli být...

41 10.02.2023

Moje srdcová záležitost, ale dá se pochopit, protože nejsem jediná ;)

Kniha je zkrátka úžasná. Kolikrát jsem ji četla, už bych nespočítala. Mnohokrát. A zcela určitě se k ní ještě někdy vrátím.

Jana mě fascinovala od začátku, její boj o místo v životě, její čistota, láska, dobrota, její pohled na svět, který se neměnil ani tváří v tvář bezpráví, její víra, naděje, její otevřené srdce, které nabízela a neochvějně dávala v sázku...

A kdo by nemiloval pana Rochestera? ;)

Prožívala jsem ten příběh stokrát, tisíckrát a nikdy mi nezevšedněl, nikdy mě nepřestalo bavit sledovat, jak jeden druhému propadá, jak k sobě opatrně, s obavou, hledají cestu, jak jeden druhého tajně obdivuje, jak pro sebe žijí, jak by pro sebe umřeli...

Neopakovatelný příběh, který se v našich životech stále opakuje. A možná proto se k němu pořád vracíme.

41 01.04.2020

Nádherný, emotivní, drsný a krutý příběh o nesmiřitelných zákonech života, o hladu, smrti, odvaze, o tom, jak nás vnější vlivy formují, ať už chceme nebo ne. O jedné čisté, vlčí duši a o krutém poznání, že když chceš žít, musíš se o život umět porvat...

Nejdřív jsem uvažovala, že knihu odložím - nebavilo mě to. Příběh jsem kdysi dávno jako malá holka viděla zfilmovaný, a s knižní předlohou to vlastně nemá vůbec nic společného.

Jenže někdy v polovině knihy jsem se najednou přistihla, že nemůžu přestat číst. Tak moc jsem mu fandila. Tak moc mi ho bylo líto. Všechna ta nespravedlnost, krutost, bolest... Mohlo se z něj stát něco jiného než zlá, nesmiřitelná šelma, která nemá s nikým slitování? Která nenávidí všechno živé?

Zajímavý je příměr s postavou kriminálníka na konci příběhu.

Trest ho nezlomil. Byl by dokázal bez hlesu zuřivě bojovat a umřít, nedovedl však žít a dostávat bití. Čím divočeji bojoval, tím drsněji s ním společnost zacházela a drsnost měla jenom ten výsledek, že byl ještě zuřivější...

Pes nebo člověk? A není to jedno? Co to o nás vypovídá? O společnosti, kde na soucit už jaksi nezbylo místo?

Příběh Bílého tesáka mě v mnoha směrech překvapil. Nečekala jsem dobrý konec. Nečekala jsem, že se mozaika jeho osudů seskládá v jeden nádherný, nesmrtelný příběh o neskutečné odvaze, víře a touze. Touze milovat a být milován...

Jak prosté...

40 21.03.2023

Madrid, 1957

Existuje kategorie věcí, o nichž se nemluví, jakýsi temný šuplík, kde ve vyhnanství žijí pravdy, jež nelze vyjádřit...

Slunce, rozpálené ulice, drahé hotely a přepych - a jako kontrast chudoba těch zavržených, bída, hlad, strach. A někde mezi tím fotografie. Útržky života, který nikdo nechce vidět...

Je snadné se nebát, když nemáš co ztratit, ale... Strach dává životu rozměr. Bez strachu bychom nikdy nepoznali odvahu...

Příběh Španělska, jak ho neznáme. Pláč dětí, který nikdo neslyšel. Křik matek, který nikdo nechtěl poslouchat. Útlak, vraždy, falešná obvinění, mučení, nespočet smrtí ve vězení za malicherné prohřešky...

Mezi dějinami a pamětí je napětí. Někteří z nás touží uchovat a vzpomínat, jiní touží zapomenout. Všichni máme své důvody...

Příběh lásky syna amerického naftového magnáta a pokojské na pozadí událostí v poválečném Madridu. Příběh měkce našlapující mezi šepotajícími fontánami, rozpustile uskakující před kopytami býků v aréně zalité sluncem, plížící se opuštěnými chodbami spícího hotelu či setmělým hřbitovem mrtvých duší. Kruté, napínavé, šokující a bohužel pravdivé. Věděli jste to? Já ne. Jak se takové věci mohou dít? Tak dlouho, tak snadno? Byli všichni slepí? Báli se? Neměli na vybranou?

Jak může být odvaha tak neochvějná, když má strach takovou moc?

Opět naprosto skvělý příběh, který vás pohltí. Krásné, dechberoucí, smutné.

To, co si myslíme, že víme, může mít k pravdě ve skutečnosti opravdu dost daleko. Pokud dál hledáme a klademe otázky, jednoho dne možná najdeme cestu k odpovědím. Ale odpovědi někdy vedou jenom k dalším otázkám...

40 17.02.2023

Selžeme jedině tehdy, když se znovu nepokusíme o to, co jsme chtěli...

O cestě životem, o cestě k sebepoznávání, o cestě ke vzpomínkám...

Hrozně to uteklo...
Vždyť jsme měli celou věčnost...

O lásce, o naději, o kráse života, i o bolesti, která přichází, když to nečekáme...

Strávil jsem s tebou jen okamžik...
Strávil jsi se mnou celý život...

O návratech, o loučení, o tom, co jsme získali i o tom, co ztrácíme...

...trochu se bát vůbec nevadí

Příběh o každém z nás a o naší cestě - tam někam...

O tom, jak funguje mozek, toho víme jen strašně málo. Ten můj je teď jako vyhasínající hvězda. Když vyhasne hvězda, trvá ještě hrozně dlouho, než se to dozvíme...

Nádherné myšlenky, hluboce pravdivé, tak moc bolavé a přitom tolik lásky a života v tak krátkém příběhu...

Když mi bylo sedmdesát a ty ses na mě podíval, podlomila se mi kolena úplně stejně jako v šestnácti...

...a přesně takhle vypadá láska.

To je fajn na tom, když zapomínáš - zapomeneš i to, co tě bolelo...

Tak se, milý čtenáři, neboj....

Jeden z nejopravdovějších příběhů, co jsem kdy četla - i když mě totálně rozsekal. Brečela jsem od začátku až do konce. Nezapomenutelné!!!

40 19.07.2022

Kdo by je nemiloval? A tak je milujeme a nenávidíme, chápeme i nechápeme, obdivujeme i zatracujeme...

A mezi tím vším doufáme, že stejný příběh, někde, někdy, prožijeme i my. Že jednou potkáme toho svého pana Darcyho...

Krásné, něžné, romantické, plné mouder, obyčejné všednosti i křehké krásy. Četlo se to krásně. A já ty jemné doteky něhy a lásky cítím v srdci doteď.

40 21.10.2020

Četla jsem v patnácti a tehdy to vnímáte jinak, než bych to nejspíš vnímala teď. Každopádně jde o příběh, který s léty získává nostalgii a podivnou touhu vrátit se v čase zase zpátky, do dob, kdy ještě věříte snům, kdy se dokážete bezdůvodně smát a kdy pláčete, aniž byste tušili, proč vás něco tiskne u srdce.

Příběh lásky, která nemá šanci se rozvinout a všichni to víme. Příběh života, který navždycky zůstane nenaplněný a plný pochyb - milovali by se tak moc, kdyby měli šanci prožít spolu celý život? Příběh, který vám vroste do kůže a zůstane tam jako věčná připomínka mládí, jako připomínka bolestí, křivd a zcela nesmyslných smrtí ve jménu války člověka proti člověku...

40 06.12.2019

Život je někdy tak strašně, strašně, strašně těžký, že se to sotva dá vydržet.

Za začátku jsem se v tom trošku ztrácela, zbytečně moc politiky, intrik, postav, které s příběhem zdánlivě nesouvisely...

Osamělost vede lidi ke špatným rozhodnutím.

Potom to však nabralo spád, bylo to smutný, opravdový, syrový, krutý. Citový nářez, který vás rozbrečí, ale dokáže vás i rozesmát. O přátelství, lásce, zradě, touze někam patřit, něco dokázat, někým být.

Veškerý čas věnujeme tomu, že se snažíme mít všechno pod kontrolou, a přesto nás povětšinou formují věci, na které nemáme vliv.

O hokeji, ale nejen o něm. O zmařených snech, o síle člověka, o vině i odpuštění.

Občas dobří lidé dělají špatné věci s dobrým úmyslem, občas je to naopak...

Příběh o lidech, citech, bolesti i umírání. O snech, víře i o ztrátách.

Pravda o lidech je jako oheň, zničující a nelítostná.

Ne tak skvělé jako první díl, ale skoro.

Smutek je cena, kterou platíme za lásku... Někdy prostě musíte pro něco žít, abyste přežili všechno ostatní...

39 29.07.2022

Následky každého činu jsou obsaženy v činu samotném...

Pod košatým kaštanem
prodali jsme se navzájem...

Nadčasové, mrazivé a depresivní. Nečte se to snadno. Upřímně - málem jsem to vzdala. Oproti Farmě zvířat to vlastně nemá žádný děj - ačkoli o to tu samozřejmě vůbec nejde.

Nejhorší nepřítel člověka je jeho vlastní nervový systém...

O manipulaci, vymývání mozků, neustálém strachu, o bídě, křiváctví, donašectví, zradě i bolesti.

Vrátit se ke zdravému rozumu není snadné...

Ubíjející, šílené, beznadějné a burcující. A bohužel stále aktuální.

O nadvládě, krutosti a zlu v celé jeho podstatě. O pokřivenosti morálky. Kniha, ke které se už určitě nevrátím a která tak úplně nesplnila moje očekávání. Asi jsem čekala příběh. Něco, co snáz pochopím, co se dá číst. Tímhle jsem se spíš prokousávala a přála si, aby už byl konec.

VELKÝ BRATR TĚ SLEDUJE!

Bezútěšné...

38 09.05.2024

Každá láska má své dějiny. I když docela krátké. Jakési dějiny v kostce. Má čas růstu a zralosti. Má slunečná návrší, strmé spády. Své deště a sněhy.

Rok 1942. Praha po atentátu na Reinharda Heydricha. Stanné právo. Strach. Hrůza a bezmoc.

...a rovněž budou zastřeleny ty osoby...

...a jednoho dne, v parku, potká student Pavel židovskou dívku Ester.

Já byla dřív jen obyčejná holka... pak jsem vyrostla a najednou jsem byla židovka. Jako bych byla jiná...

...a zamilují se do sebe...

Podobalo se to letu. Závrati...

Ester, hvězda? Objevil jsem ji náhodou. V parku, ne na obloze...
Z kterého souhvězdí vypadla?

Příběh o jedné lásce, nebezpečné době, o skrývání, útěcích, strachu i odvaze. O hladu, touze, kráse obyčejných chvil a samotě.

...když je mi někdy těžko, tak si říkám: ty hlupáčku, holka, vždyť dýcháš, vždyť můžeš dýchat. Je to požitek, jen si to stačit vždycky včas uvědomit. Pojď, zkusíme to spolu, chceš? Dýchat... nadechnout zhluboka, ach - vzduch, cítíš? A myslet si při tom: Dýchám - dýchám, ještě dýchám... jsem boháč...

Jedna dívka, jeden chlapec, jeden atentát a nesmrtelný příběh, který jsem četla poprvé v patnácti a znovu teď, téměř po čtyřiceti letech.

...jsou chvíle, kdy člověk musí ukázat, že je vůbec člověkem...

Krásné, opravdové, syrové a kruté.

Nic se vlastně nestalo. Zbylo jen hledání cesty, hmatání v prázdnotě. Otázky bez odpovědi.

Příběh o životě, smrti, naději i víře. SKVĚLÉ A BOLAVÉ.

Jak je vlastně dlouhá věčnost?

38 13.03.2024

Tahle kniha je rozporuplná. Zpočátku vtipná, oddechová, milá. Pak přijde chvíle, kdy to začíná být trošku nuda, táhne se to, dlouhé rozhovory v podstatě o ničem...

A pak najednou - láska, nenávist, vina, smrt. A tajemství. Spousta tajemství...

Hope a Less. Hopeless. Beznaděj. Mít naději nebo být nadějí? Žít s nadějí nebo bez naděje? Zůstat beznadějný nebo naději ztratit?

Beznadějná bezútěšnost, na kterou někdy zapomeneme. Je to dobře? Je to špatně? Zamknout ošklivé vzpomínky do trezoru v naší duši a už nikdy se tam nepodívat? Vědět nebo nevědět? Jaká cesta je ta správná? A kdo jsme, pokud nevíme? Kým se stáváme ve chvíli, kdy víme?

Čtivé, šokující, bolavé, kruté. Jak jeden člověk dokáže zničit život tolika jiným. O cestách, po kterých se vydáváme, o rozhodnutích, která činíme, o vůli žít, o okamžicích, kdy si přejeme zapomenout a o těch, na které nezapomeneme nikdy...

Někdy je nejtěžší položit ty nejjednodušší otázky...

38 07.12.2022

Nádherná obálka, nádherná atmosféra. Příběh, do kterého se zamilujete - stejně jako já. Plyne pozvolna, nepřináší žádná velká překvapení ani zvraty, spíš jím tak nějak měkce proplouváte kupředu a užíváte si něžný, romantický příběh dvou lidí, kteří by se nikdy nepotkali, kdyby...

Hřejivé, vtipné, milé - co víc říct? Mně se to líbilo tak moc, že se mi s knihou vůbec nechce loučit. A i když máte pocit, že jste to četli už mockrát, tady je to přece jen jiné a každá stránka, každé slovo vás zkrátka baví. Nemám co vytknout. Jedna z těch, na které se nezapomíná...

38 28.08.2020

Moc jsem se na ni těšila a věděla jsem, že můj čtenářský instinkt na výborné knihy mě neklame, když říká, že tahle bude wow... A byla. Kdybych ale napřed četla od téže autorky "V šedých tónech", myslím, že by to wow nebylo až takové... Příběh byl bolestný, byl šokující, překvapoval, a slzy také přišly, protože jinak bych se té bolesti a smutku asi nezbavila... Ale přece jen už jsem četla víc podobných příběhů a tak prostě, ačkoli vynikající, zase tolik nepřekvapil. Což se o další výše zmiňované knize od této autorky říct nedá, protože ta mě šokovala, překvapila a rozmasakrovala. Sůl moře jen vsypala sůl tam, kde ještě zůstaly rány z jiných příběhů. Ale bylo to čtivé, krásné a strhující. A dozvěděla jsem se něco o jedné z největších námořních katastrof vůbec, ačkoli doteď jsem o ní nevěděla vůbec nic. Obdivuji všechny, kteří se v té době nevzdávali, bojovali, rvali se o trosky života a lpěli na nich, i když už nezbývala téměř žádná naděje. Zůstal ve mě smutek a obdiv pro všechny, kteří i v takových chvílích dokázali myslet na druhé, a obětovat to málo co měli - svůj život, aby zachránili jiné. Někdy to, že nic nemáte, vám vlastně dává všechno. Příběh o tom, že všichni lidé bratry jsou - a nezáleží na tom, jaké rasy, jaké víry, jakého přesvědčení. Jsme prostě jenom lidmi. Doufám, že v mnohých z nás něco z těch, kteří svůj boj tehdy prohráli, zůstalo. Že budeme bojovat, nevzdáme se, a vždycky nám bude záležet i na druhých, ne jen na sobě...

38 12.07.2018

Svého času jsem tuhle knihu četla stále dokola, nejméně jednou ročně, pořád, a pořád jsem se u toho smála tak, že okolí nechápalo - jak to, že se tomu pořád směješ, když už to musíš znát zpaměti? Kdo Robina četl, pochopí... Byla to prostě moje "bible", něco, co mě drželo nad vodou, když mi bylo ouvej... Už je to pár let, co jsem ji do ruky nevzala, ale určitě se k ní ještě vrátím - už pro tu neopakovatelnou atmosféru té neopakovatelně trhlé rodiny...

38 17.08.2017

Příběh, který se nečte snadno. Byly chvíle, kdy jsem prostě nedokázala číst, a musela jsem zavřít oči a dýchat, dýchat... Byly chvíle, kdy mi bylo stydno, že jsem také člověkem, tím stejným člověkem jako lidé, kteří nějak zapomněli na to, že jsou také lidmi. Už dávno vím, že to, jaký člověk je, není o rase, národnosti, o barvě či náboženství. Je to o člověku. A tahle kniha to pouze potvrzuje. Jsou prostě lidé, kteří zachrání miliony dalších jen proto, že jim svědomí prostě nedá to neudělat. A jsou takoví, kteří miliony dalších zašlápnou prostě jen proto, že se jim zrovna chce. Za uvážení stojí, zda by právě tato kniha neměla být povinnou četbou na školách. Lidé by neměli nikdy zapomenout - už proto, aby se takové věci přestaly dít...

38 03.08.2017