Lauralex komentáře u knih

Pan Lustig je neskutečná osobnost, vždycky jsem ho obdivovala a vážila si ho. Bezpochyby ví, o čem píše, a za to mu patří mé uznání, ale možná právě proto, že já to až tak úplně nevěděla, nečetlo se mi to úplně lehce.

Nicméně tento šokující příběh ve mně mnohé zanechal a já jsem vděčná, že jsem se k němu mohla dostat. Není to lehké čtení, ale co je to oproti realitě. Tady se nedá polemizovat nad záživností nebo poutavostí, však tak to není ani ve skutečnosti. Vadila mi občasná naivita Kateřiny, ale na druhou stranu, v tom to právě je. Kdybych mohla, za styl, kterým je to napsané, dám tři hvězdičky, nicméně za celkový příběh, téma a okolnosti, už kvůli panu Lustigovi, dám plný počet.

Člověk by v tom v podstatě neměl ani tak hledat příběh, jako poslání a určitou promluvu, kterou se musí snažit pochopit.

2 25.03.2016

Pro mě kniha pouze maturitní, jak jen maturitní může být, sama bych si ji asi - no určitě nepřečetla. Literatura klasická, ale na mě asi až moc klasická. Líbil se mi příběh a bavily mě dialogy postav, ale styl psaní mi moc nesedl. Jakožto "nejslavnější milostná novela" mě celkem zklamala. A to jsem romantička, takže nevím, kde se stala chyba.

Aktualizace: Z této knihy jsem úspěšně odmaturovala, takže už si ji po celý život svým způsobem ponesu v paměti.

2 27.12.2015

Jak já nesnášim tu větu "konec knihy". Čekám půl roku, tak moc jsem se na ni těšila, a už ji mám dočtenou. Tahle série mě vážně baví. Zase jsem se hned začetla a během chvíle ji přečetla. Selekce se mi možná líbila o malinko víc, ale tenhle díl je taky super, takový akčnější. Zatím se to odvíjí tak nějak, jak jsem tušila. Abych pravdu řekla, všichni tři - Maxon, America i Aspen mě chvílema fakt štvali (abych byla slušná), ale Maxon je pořád favorit. Akorát bych neměla číst tak rychle, teď zase čekat až do podzimu, achjo. A i když vim, jak to dopadne (protože tak to dopadnout stejně musí, proto ty knihy byly napsány, a taky ty názvy), stejně to hltám.
A ta obálka je zase dokonalá, ach!

#teammaxon

2 02.05.2015

Na jednu stranu je o ničem, na druhou stranu je o něčem velkém. A to už pak musíte objevit sami.

Jsem příjemně překvapena. Knížku jsem si vybrala k maturitě a docela jsem se bála, možná proto, ale tím spíš se mi to nakonec líbilo. I když úplně nevím, co koho vedlo zařadit ji do povinné četby, určitě se hodí, protože tohle by mohlo lidi bavit a zvládne to i naprostý nečtenář. Příběh mě svým způsobem připoutal, chytlo mě to a čtení jsem si užívala.

Líbilo se mi to asi kvůli všudypřítomným myšlenkám, u kterých je jen na vás, jak je vezmete. A Holden mi někoho strašně připomínal, ale nevím koho, a taky mě chvílema štval, ale díky němu to má správný švih a říz.

2 09.10.2014

Děkuju, Johne.
Touhle knížkou sis mě získal. Jeho nejlepší knížka, ať si říká kdo chce, co chce. Je na mém žebříčku knih, které mě ovlivnily, svým způsobem ve mně zůstala a troufám si říct, že žádná jiná od Johna už ji nepřekoná. Kniha, která v člověku zůstane.

Prostě skvělá. Bavilo mě to jako jiná knížka už dlouho ne, příběh mě úplně strhnul. Musela jsem číst pořád dál a dál, abych věděla co, jak, kdy, kde a proč. Úžasný humor, emoce, myšlenky; hloubavé a filozofické, přesně pro mě. Do Aljašky jsem se zamilovala, byla mi víc než sympatická a naprosto jsem ji pochopila - Aljašku prostě nelze nemilovat.

Stoprocentně lepší než Hvězdy nám nepřály. Líbila se mi mnohem víc a něco jsem v tom našla. A proto pořád věřím ve velké Možná.

2 18.08.2014

No, Pýcha a předsudek to není, ale to bylo jasný. Nenadchlo mě to až tak, jak jsem očekávala. Trvalo mi dýl, než jsem se začetla, ale stejně z toho mám takový slabší pocit. Nejvíc se mi líbila asi druhá - prostřední část, tu jsem přečetla rychle. Možná mě trochu odrazovalo občasný zdlouhavý popisování a miliony postav - někdy jsem se musela zamyslet, když se na posledních stránkách objevil někdo, o kom byla zmínka na začátku, že o kom se vlastně mluví a co je zač. Konec se už pak dal očekávat.
Takový průměr, ani nic úžasného, ani nic hrozného, nelituju, že jsem se do ní pustila. A stejně mám styl, kterým Jane píše, ráda.

2 12.08.2014

Tak za prvé jsem určitě ráda, že tahle kniha vznikla a že jsem si ji mohla přečíst. Po přečtení "Dětí" jsem nijak moc nepřemýšlela, co s Christiane asi bylo dál, ale když tu ta možnost je, určitě mě to začalo zajímat.

Po první kapitole jsem byla nadšená, líbilo se mi to čim dál víc (už ten název), ale postupně nadšení zase opadalo. Škoda. Chvílema jsem se totiž ztrácela v tý hromadě lidí, u kterých zrovna bydlela nebo s kým zrovna chodila. A taky v tom, o jaký období se zrovna jedná, chvíli jí bylo čtrnáct, najednou zase 19. Přišlo mi to místy takový roztěkaný. Asi jsem si to představovala trošku jinak. Ale od kapitoly narození jejího syna mě to zase vtáhlo a dočetla jsem to na jeden zátah.

Rozhodně to stojí za přečtení a rozhodně to je dobrá knížka, zvláště pro fanoušky "Dětí", jen mám asi tendenci to s nima srovnávat, nevím.

Jo, a Christiane byla - je fakt krásná holka/ženská, nemůžu říct, že by mě to nepřekvapilo.
Co se ovšem drog týče, mám na to pořád stejný názor. Jistě není příjemný, jak jí lidi pořád otravujou, novináři fotí, ale vybrala si tento způsob života vlastně sama.

2 13.07.2014

Hrdý Budžesi, hrdý buď, žes vytrval a já tě miluju. Nevím, jestli je to vtipné nebo smutné, ale Helenka Součková je, jak se dnes říká, "my spirit animal".

K Hrdému Budžesovi jsem se dostala ne na střední, nýbrž už na základní škole, díky naprosto skvělé divadelní hře, kterou miluju a kterou jsem viděla asi stokrát, z toho jednou naživo, což byl nezapomenutelný a výjimečný zážitek, a když jsem zjistila, že je to na motivy knihy, hned jsem si ji chtěla přečíst. Byla jsem zvědavá, jaké to je v psané formě, a ono je to stejně skvělé. Nasmála jsem se u ní, i když už jsem věděla, o čem to je, a znám některé pasáže, no vlastně všechny nazpaměť. Jednoduše jsem se bavila a bavím se pokaždé, jako u máločeho, jsou tam úžasné, nesmrtelné hlášky, které mě vždy dostanou a zlepší náladu.

Plus výhoda jedné knihy k maturitě, kterou jsem ovšem četla už dávno před ní a ještě víckrát po ní, protože je prostě boží, a ze seznamu doporučuju všemi deseti - ne, všemi milióny. Miluju to, zbožňuju to.

Moje nejoblíbenější:
"S kurvama jsem měla taky potíže. Když jsme si s dětma hráli v zákopech před bytovkama, tak kluci pořád říkali: "Ty kurvo, ty kurvo, ty kurvo." Já jsem to slovo předtím v životě neslyšela, ale strašně se mi líbilo. Takže, když na mě babička zavolala: "Večeře, Helenko.", tak jsem řekla: "Děkuji, ještě nemám hlad, ty kurvo."

"Na kostele zvoní zvon
Seru, sereš, sere on
Na mou věru
jak tak seru
Tak mi přišlo na mysl
jak sral kníže Přemysl.
A pod tím:
Horší nežli Rusák
je ten čůrák Husák.
A ještě pod tím: Dělej mi to zezadu!"

Tohle mě vždycky pobaví a pohladí.

2 09.01.2014

Na mě a zvlášť na Sparkse docela úzká knížka, ale stejně krásná, on to jinak ani neumí. Přesto, upřímně, možná jsem čekala trochu víc, ani nevím proč. Neohromilo mě to tak, jak je to všude prezentováno. Ale i přesto je to prostě typický Sparks a já jeho knížky miluju.

2 01.01.2014

Kdo by tuhle knížku neznal. Všichni asi vědí, proč bych doporučila právě tuto knihu a taky už jí nejspíš všichni četli. Jedna z nejpopulárnějších a nejlépe hodnocených knih, která už navždy zůstane tou dobrou. A já s tím v podstatě souhlasím. V podstatě proto, protože i když je skvělá a fakt se mi líbila, tak po všem tom vychvalování na mě asi nezapůsobila až tak moc, jako na ostatní, což jsem opravdu předpokládala, a i když je toho v ní hodně, čekala jsem možná ještě něco trochu víc a ještě víc.

Je to silný příběh, který ve vás rozhodně něco zanechá, a to něco je velké a mocné. Mám celkově ráda knihy s tématikou drog a různých závislostí, takže o to víc jsem si ji chtěla přečíst. A každý by si ji měl jednou přečíst, ne-li dvakrát.

Dlouho jsem teda přemýšlela, jestli bych ji zařadila mezi doporučené, nezapůsobila na mě asi tak osudově, každopádně i tak byla nejlepší, co se týče tohoto námětu. Je sice svým způsobem odporná a odrazující, ale myslím, že to je právě ten účel. Ráda bych, aby si všichni vzali z téhle knihy ponaučení. Když si ji ovšem nepřečtou až pozdě, že.

Největší paradox a znamení je, že jsem ji tehdy půjčila nejlepší kamarádce, která ji prodala, aby měla na hulení a chlast. Příznačnější to asi být nemůže.

Začíná to zvědavostí, a pak to s ní mnohdy i končí.

2 31.08.2013

Kdo je Astra? Kdo je tahle dívka ve skutečnosti?
A jak se z ní stalo tohle?

Astra je velice působivý, podmanivý a nápaditý román a příběh. Poutavě a především originálně napsaná a vystavěná kniha, která čtenáře nenechá klidnými a vyvolává mnoho otázek. A jakožto autorčina románová prvotina je to opravdu obdivuhodné a zaslouží si ocenit.

Od knihy jsem sice čekala něco úplně jiného, ale to, čeho se mi dostalo, bylo víc než skvělé. Fascinující a čtivé od začátku do konce se všemi aspekty gradujícího příběhu, který postupně odkrývá své tajemství a jádro věci. Plynule a napjatě odlupujete části Astřiny slupky a noříte se do její životní anabáze. Možná známý námět, ale neotřele a výjimečně napsaný a podaný. Nezapadne mezi desítky takových dalších, naopak mezi nimi bude vyčnívat. Je to výborně promyšlené, vyvážené, má to spád, plyne to svižně a přímočaře, zkrátka má všechno, co dobrý příběh (jako tenhle) potřebuje a mít má. Není to jen tak ledajaký příběh, otvírá i důležitá psychologická témata a reálný život. Po delší době jsem zase měla pocit super čtenářského zážitku.

Osobně se mi postava Astry líbila. Ne že by mi byla ve všem sympatická a chtěla bych ji nutně obhajovat, ale nezapomeňme, že Astra byla v tomto a k tomuto vychovaná, je to všechno, co znala, takže to pro ni bylo normální. Rodiče jsou předobrazem svých dětí - a tady to zafungovalo "dokonale". Vždycky je možnost se vymanit a jít jinou, svojí cestou, nebo se o to aspoň pokusit, ale ta podstata v člověku zůstane, to už nevymažete. Není černobílá, je barevná jako duha, ale musí to teprve objevit, stejně jako my, čtenáři. A mně se fakt líbilo a bavilo mě pozorovat její vývoj, všechny životní peripetie a jak se s nimi vypořádala. Ušla kus cesty a ačkoliv nežila vždy správně, zasloužila si to dobré na konec. Autorka ji nadělila hodně špatného, ale uštědřila ji i to dobré, tak, jak to má být, protože nic v životě není jen dobré nebo špatné, ani lidi. Nakonec je to jen člověk, jako my všichni, a kdo může říct, že žil vždy správně, čestně a tak, aby vyhovoval? Každý má nějaké své černé místo.

Líbilo se mi celkově vykreslení i ostatních postav a jednotlivé části příběhu. Každá jedna pasáž měla potenciál na celé další knižní zpracování, které bych si ráda přečetla a vlastně mi bylo líto, že už to dál nepokračuje, což jenom dokazuje a potvrzuje, že autorka umí psát.

Byla to strašně zajímavá a jedinečná kniha, která si zaslouží být víc a víc čtená.

1 27.08.2024

Člověk žije věčně, když na něj má kdo vzpomínat.

Vladimír je ztělesněním herce, umělce, váženého a věhlasného člověka, charisma a ukázkový význam slova i smyslu osud, však právě to všechno bylo jeho životem i skonem. Stále přemítám, jestli byl skutečný, nebo sem přišel jako zázrak z jiného světa. Měl mimořádný dar a talent od Boha. Byl by však tím, kým byl, kdyby nebyl takový, jaký byl?

Tehdy jsem se asi poprvé zamilovala. Bylo mi teprve 9, ale Vladimír mě uhranul vším, čím byl. Jestli mě ztráta nějakého člověka opravdu zasáhla, po stránce herecké a ještě víc lidské, tak právě jeho, obrečela jsem to, zlomilo mi to srdce. Je to zvláštní, neznala jsem ho, vídala jen na obrazovce, přesto to je, jako bych ztratila člena rodiny. A myslím, že nejsem jediná. Taková významná a silná osobnost Vladimír pro velkou část národa byl. Nedokážu to vysvětlit, ale často na něj vzpomínám a říkám si, jaké to mohlo být, kdyby tu ještě byl. Strašně jsem ho obdivovala a chovám k němu velkou úctu, za všechno. Tak hypnotický, uhrančivý, tajemný a fascinující Vladimír byl, ať jako člověk, tak jako herec.

Byl a stále je pro mě inspirace a síla, prostě to z něj sálalo, možná aniž by to věděl, a v mysli se k němu často vracím a říkám si, že už kvůli němu a díky němu to nesmím vzdát, stejně jako se nevzdával on. Spoustu toho dokázal, ale spoustu měl ještě před sebou a zasloužil (by) si to.

Tuto knihu jsem objevila nedávno a říkala jsem si, že si ji musím přečíst, ačkoliv jsem věděla, že tam patrně neobjevím nic, co bych nevěděla. Ale vždycky, když o něm něco čtu, mám pocit, že jeho památka opět ožívá a vždy je to tak intenzivní a obohacující. Už po prvních stránkách mi taky začaly téct slzy, protože je to pro mě tak silné a bolavé.

Dle mého je kniha zbytečně podceňovaná. Je pravda, že je zpracována střídmě a skromně, o Vladimírovi by toho mohlo být napsáno tolik, že by to vydalo na několik dílů, bylo mi líto, že kniha není obsáhlejší, nicméně bych řekla, že to nejpodstatnější tam je. Hlavně je napsaná s citem a jako uctění jeho památky splnila své.

Vladimíre, milovala jsem Vás od první chvíle celým svým srdcem a vždycky Vás milovat budu. Mé srdce se 20.6. rozpadlo vedví a ta ztráta je nenahraditelná. Herecký svět Vám ležel u nohou a měl byste to vědět. Kdyby tak šlo někoho oživit... byl byste to právě Vy. Moc bych si přála, abyste věděl a cítil, jak jste byl a navždy budete milovaný, aby někdo smazal všechnu tu bolest a příkoří a dostal jste všechno to dobro, štěstí, lásku, zadostiučinění a hlavně čas, jež si zasloužíte.

1 21.08.2024

Je to už pár let, co jsem knihu přečetla, ale dodnes si pamatuju, že mi u ní bylo dobře a vzpomínám na ni ráda. Tak dlouho jsem si říkala, že ji musím okomentovat, až jsem se k tomu dostala až po několika letech. Četla jsem ji, když mi nebylo zrovna fyzicky ani psychicky dobře, vlastně jako oddechovou četbu, a pomohla mi na chvíli na všechno zapomenout a přenesla mě do milého a příjemného příběhu, který se mi moc dobře četl, pobavila jsem se a užila jsem si ho. Dneska, o pár let starší, bych si tu knihu možná nevybrala, ačkoliv kdo ví, třeba by se mi líbila zrovna jako tenkrát. Zase o tolik jsem nezestárla, eh.

Není to určitě náročné čtivo, nemá to být literatura faktu, je to román, přesně tak jsem k ní přistupovala, ale podle mě si tak špatné recenze nezaslouží a je škoda, že možná plno lidí kvůli hodnocení odradí, přitom je to dobrý příběh. Já jsem celkem náročný čtenář a tahle kniha mi tenkrát sedla, jak se říká, příběh byl zajímavý, leč oddechový, ale ne méněcenný, je napsána čtivě, plyne to a člověk se u ní cítí hezky. Schovala jsem si ji do knihovny, kdybych si ji náhodou chtěla někdy připomenout, ve věku a příběhu se meze nekladou.

1 09.11.2023

Kavárna Funiculi funicula a tady nová Dona dona je jako vracet se domu. Čekala jsem na tuhle knihu 3 roky, myslela jsem, že se ani nedočkám, a tenkrát mi nikdo nevěřil, že nějaký třetí díl je, ale přání se stalo realitou.

Knihy od Kawaguchiho byly jedny z prvních, co jsem z japonské literatury četla, a hned jsem se zamilovala a stal se jedním z mých oblíbených spisovatelů. Strašně mě mrzí, když vidím, že má tato série nižší hodnocení, ale spíš, než to, mě mrzí, že to je jen proto, že ty příběhy lidi nechápou nebo necítí. Japonská literatura není pro každého, to určitě, ale v dnešní zrychlené a zmlsané době, kde všechno musí být ultra a nastrojené, neumí lidi ocenit prosté, přirozené a všední příběhy, postavené na opravdovém životě, který všichni zažíváme. Hloubka, kterou tyto knihy předávají, je v běžných, nepřikrášlených myšlenkách mezi řádky, které jsou vlastně tak jednoduché.

Upřímně se směju nad tím, jak lidem vadí, že se v knize opakují myšlenky a pravidla kavárny. Jsou to všechno samostatné příběhy, ačkoliv na stejné vlně, ale logicky se každému musí tato pravidla říct, určitě byste byli šťastní, kdybyste se přišli vrátit do minulosti a nikdo vám tato pravidla a podmínky neřekl, no a pak byste byli třeba najednou duchem. Takové malichernosti. To je právě to, čím si lidi tyto knihy kazí. Ale vůbec, je to součást příběhu a těch pár řádků určitě nikoho nezabije.

Zažírá se do mě víc a víc ta myšlenka návratu. Za tu dobu, co jsem četla tyto (teď už) čtyři knihy, u nich čím dál častěji přemýšlím o tom, jestli a za kým bych se do minulosti vrátila. Po první knize jsem si říkala, že ne, že to nemá cenu, žít se má v přítomnosti. A taky bych musela hodně zvažovat, komu stojí za to ten čas věnovat a jestli vůbec. A vracet se kvůli sobě, abych měla dobrý pocit a klid mi přijde sobecké. Ale teď už mi to nepřijde jako blbý nápad, někdy aspoň ta vize a vědomí pravdy není od věci a asi to jediné a nejlepší, co člověk může udělat.

Myšlenka cestování časem je stále dobře zvládnutá, ačkoliv tyhle příběhy mi přišly malinko slabší, ale o nic méně pěkné. Má to spád, není to monotónní vykrádání nápadu a vždycky se mi to moc dobře čte, vlastně si u toho odpočinu. To je to kouzlo japonské literatury, podat i těžká a emotivní témata lehce a lidsky, přirozeně jako život.

1 17.05.2023

Jakmile narazím na něco, co jen trochu zavání Japonskem, musím být u toho, což máme asi s autorkou a touto knihou společné. Myslím, že mám v knihovně všechno s Japonskem a o Japonsku a nic neunikne před mým ostřížím japonským zrakem. Pokud jde o literaturu, zatím jsem se ještě nesekla, ať už jde o japonskou hlavně, nebo i českou japonskou. Od knihy Sama v Tokiu jsem čekala přesně něco takového, co jsem dostala, takž ve výsledku jsem spokojená.

Myslím, že ve mně taky sídlí takový Plamínek, který zaplápolá vždy, kdy se jen zmíní něco související s Japonskem, proto mě kniha bavila a užila jsem si celou tuhle strastiplnou i radostnou cestu za Japonskem a snem. Možná to není literární senzace, ale ani si nemyslím, že by to byla autorčina ambice, je to od srdce a z duše, lidsky napsaná kniha, přirozeně a procítěně, což já vždycky oceňuju. Chce se mi až říct, pro nenáročného čtenáře, zlatá střední cesta, čímž to nechci vůbec nijak znehodnocovat, u knihy jsem si vlastně hezky odpočinula, ale na to tam bylo asi až moc niterných a těžkých myšlenek, které mě mnohdy zasáhly, což jsem u této knihy vůbec nečekala. Ale vlastně tím, že je to možná tak trochu jakási zpovědnice, mi to bylo tím bližší a měla jsem i jiný čtenářský zážitek než jen čistě japonský, což té knize dodává na čtivosti a autentičnosti.

Je krásné, že o Japonsku se člověk může vzdělávat stále a stále, jelikož jsou vždycky o krok, nebo i dva napřed před námi všemi, a tahle kniha byla plná reálií, faktů a bavilo mě poznávat známé, ale i neobjevené kouty, zajímavosti a pocity, které Japonsko nabízí a kterých v této knize bylo plno. Po celou dobu čtení jsem měla chuť sednout na první letadlo a procestovat a prožít si to tam s Marií, tak jsem ráda, že jsem se tam mohla vydat a nakouknout alespoň skrze její příběh.

1 04.05.2023

Kdo Kdovík je, ze srdce k Vánocům lne. ♥
Bez Grinche nejsou Vánoce. Klasika jak knižní, tak srdeční. Téhle zelené potvůrce vždycky podlehnu a jakékoliv jeho zpracování miluju. Dala bych to přečíst každému, kdo někdy hledal, zapomněl nebo nepoznal kouzlo a smysl Vánoc, dítěti, či dospělému.

1 21.06.2020

KAWAII!
Směsice rámenu, japonského kouzla, zběsilého roadtripu, asijského seriálu a klasické mangy. A tak strašně mi to bodlo. Už dlouho jsem potřebovala něco tak příjemného, lehkého a nepříliš dramatického. Moji potřebu to naprosto splnilo. Ještě teď mám motýlky v břiše.

Možná že kdybych v tomto světě nebyla sama zainteresovaná, což byl i důvod, jak jsem se ke knize dostala, moje nadšení by třeba bylo o něco menší, tohle mi hodně hrálo do nálady a povahy, ale myslím, že i tak by se mi to líbilo, celkově je to tak sympaticky podáno, že se člověk cítí dobře a spokojeně.
A nevím proč, ale celou dobu jsem před sebou viděla seriál My secret romance, úplně takové deja vu.

Plně využitý prostor příběhu, nic nechybělo, ani nepřebývalo a plynulo to krásně po celou knihu, další prodlužování a natahování, leč věřím, že by bylo napsáno stejně hezky a dobře, by tomu jen ublížilo.
Od začátku bylo jasné, jak to dopadne, což je někdy na škodu, ale tady jsem to autorce vůbec nezazlívala, ba naopak, přála jsem si/jim to od prvního setkání. A tady ten konec ani nepůsobí plytce, přesně tak to k tomu příběhu sedí. Jediné mínus, co mě mrzelo, byl ten "dovětek" o Katsuovi, a kdyby to tam nebylo, celý ten příběh a vztah/vztahy by získaly podle mě na větší autenticitě, prožitku a přímočarosti.

Teď mám akorát tak chuť hned sbalit kufry, zarezervovat první letenku, nasednout do letadla a podniknout svoji dobrodružnou cestu po Japonsku (kam se chci už dlouho podívat, moje vysněné místo). V téhle cestě za láskou bych byla totiž ráda o něco déle.
Takže až se někdy budu chtít zase přenést do asijské atmosféry, rozhodně budu moct sáhnout po této knize.

1 14.06.2020

Jaká škoda, že tahle kniha u nás tak dlouho byla a zůstala opomíjená a téměř neznámá. Za mě je to povinné čtení, ať už kvůli skutečnostem, podpoře českého autorství nebo silnému životnímu příběhu.

K těmto knihám přistupuju vždy s obdivem, pokorou a jakousi lítostí, soucitem. A Dagmar ve mně vyvolala všechny tři emoce a myšlenky. Zajímavější to pro mě bylo o to víc, že je to naše vlastenecká krev, a potom jsem si Terezín sama prošla a nikdy na to nezapomenu. Co se toho týče, všichni víme, že Terezín byl spíš taková přestupní stanice, takže na jednu stranu se tam měli ještě „dobře“, což bylo to, co mě na knize trochu překvapilo. Po všech těch hrůzách Osvětimi, Březinky a dalších jsem to čekala vlastně asi trochu drastičtější. Bylo to pojato spíše z pohledu myšlenek, dospívání, lásek, emocí a vztahů než politických otázek a faktů, ale na tom taky něco je. Tím je to právě originální, osobitější a člověka to nenechá chladným.

Přesto, že je to tak silné téma, je to často naplněno optimismem, láskou a dobrotou. A to se v takových knihách často nevidí. A já jsem ráda a jsem hrdá, že kniha patří nám, pod české jméno Dagmar Hilarová.

1 15.01.2020

Kdo by nechtěl mít za nejlepší kamarádku Audrey Hepburn? Milou, krásnou a elegantní dámu, princeznu a ikonu 50. a 60. let? Já rozhodně ano. Dokud jsem totiž nepoznala kouzlo starých časů, můj život byl tak prázdný a nicotný. Přiznávám, že možná nedokážu být úplně objektivní, ty dvě hvězdičky jsou za Audrey, ale prostě Audrey Hepburn a Gregory Peck, ó můj bože!

Rozhodně to není bůhví jaká honosná a úctyhodná literatura, to ani říct nechci, ale mně se to docela líbilo, už jen z toho důvodu, že se tam objevuje Audrey a spousta dalších zvučných slavných jmen a filmů mého srdce. Stačilo mi to k tomu, abych se bavila a měla tu čistou radost ze čtení. Kdyby mi bylo tak 14, bude to pecka, ale ačkoliv je to jednoduché čtení a ne nic životně osudového, a tak jsem to brala a tak by to podle mě i bráno být mělo, i v mém věku a jako náročnému čtenáři se mi to vcelku líbilo.

Možná Lucy nemá Audrey úplně v malíčku, přece jenom tohle všechno si dokáže na internetu zjistit každý, i když o ní nic neví, do tří minut, jako pravý fanoušek a obdivovatel jsem si jistá, že by se z toho dalo vytěžit více (a možná by pak byla kniha celkově hodnocena o mnoho lépe), možná i celkově propracovanější příběh z jejího života, ačkoliv je fakt, že to nebylo ani tak o Audrey, ale o Libby, takže jako doplňkový článek dobré.

Četla jsem to v podstatě jen kvůli Audrey, jinak bych po takovém příběhu, respktive žánru asi úplně nesáhla, ale chtěla jsem ji a dostala jsem ji, přesně takovou, jakou ji mám ráda a proč ji mám ráda, to mi ke štěstí stačí. Nevím proč, ale tak nějak jsem dokázala uvěřit, že kdyby se mi Audrey zjevila (a ne, že bych si to někdy nepřála), mohlo by to probíhat asi nějak takhle. Dalo by se to rozdělit na dvě části - ta s Audrey a to ostatní. Ta s Audrey byla skvělá, to ostatní už tam být ani tolik nemuselo, ale celkově mi to z toho vyšlo příjemné a oddechové, leč prosté čtivo.

1 02.02.2019

Aneb když člověk hledá vhodné, čtivé a krátké drama, Lakomec vždy přijde vhod. Upřímně mě to tolik nebavilo, bavil mě spíš film s Františkem Filipovským, ale jako čtení je to taky vcelku dobré. Jeden z případů, kdy je vhodnější divadelní zpracování, právě jak je u dramat i určeno. Je to příjemné, čte se to rychle a je to i vtipné, nicméně nic, co by bylo můj styl. A hlavně v tom asi poznáte plno lidí ze svého okolí, to mi přišlo příhodné. Ale jinak že by to byla kniha, na kterou budu nějak zásadně vzpomínat a chtít o ní debatovat, to rozhodně ne. Jednou (povinně) a dost.

1 08.09.2018