Leanne komentáře u knih
(SPOILER) Příběh je zajímavý, ale nějak se nemůžu srovnat s chováním Jany, které je asi poplatné době napsání knížky. Kdybych nevěděla, že jí má být jen 46 let, klidně bych věřila, že je jí o dvacet víc. Takové upjaté chování, i se svými dětmi mluvila tak neosobně, strojeně. Navíc její snaha zachránit manželovu pověst za každou cenu, i za cenu rozložení rodiny. Nebylo to veselé čtení, nicméně jako celek se to četlo poměrně dobře.
Série Sedm sester pro mě byla takovým pokusem o čtení romantických knih. Jsem ráda, že se příběh podařilo uzavřít, ale na mě v posledním díle těch nelogičností a náhod bylo moc, i když to asi v tomto žánru je normální. Přečtení série ale nelituju, příběhy Mayi a Star se mi moc líbily, u ostatních jsem spíš byla zvědavá.
(SPOILER) Asi nejsem cílová skupina, možná jsem moc stará, opravdu nevím. Dovedu si představit, že kdybych ji četla v patnácti, byla by to bomba. Bohužel jsem se k ní dostala jako o hodně starší a nic moc. Všechno bylo hodně předvídatelné, pěkně krok po kroku bylo jasné, co se v budoucnu stane. Musím přiznat, že se to četlo snadno a rychle, ale ty hororové prvky vzhledem k předvítatelnosti moc nepůsobily. Ani se mi po téhle zkušenosti nechce pouštět do dalších Kingových knih. Prostě stane se, některý autor nesedne, i když je obecně velmi oblíbený.
Mně kniha vyloženě sedla. Už Probudím se na Šibuji se mi moc líbila, Vzpomínky na úhoře byly ještě lepší. Vsuvky z fantastického světa mi napřed přišly trochu divné, ale pak to do sebe začalo zapadat, až k poslední větě. Těším se, až Anna Cima vydá další knihu, i když si na ni asi déle počkáme.
Piranesi je jednou z mých nejoblíbenějších knih. Začala jsem audioknihou a pak jsem si řekla, že bych si ji chtěla přečíst v originále, což se mi naštěstí také podařilo. Souhlasím s těmi, kdo píšou, že o téhle knize je nejlepší si dopředu nic nezjišťovat, prostě to zkusit a uvidíte, jestli chytne právě vás. Škoda každého náznaku budoucího děje.
Všechny dřívější díly jsem hltala, ale tady se nějak nemůžu chytit. Možná mi vadí nové postavy, možná nový překladatel, prostě se mi nedaří se začíst. Několikrát jsem se ke knížce vracela a vždycky nějak zjistím, že ji vlastně nečtu a ani mi to nechybí. Jsem zvědavá, jestli se to v dalším díle zlepší nebo jsou pro mě případy komisaře Dupina ztracené. Hvězdičkami nehodnotím, když jsem knížku zatím nedočetla.
Knížky Betty MacDonald mám ráda, některé pasáže znám nazpaměť, takže její životopis jsem si chtěla také přečíst. Je docela zvláštní. Na jednu stranu jsou zde podrobně líčena místa, kde Betty s rodinou žila, její život, finanční situace rodiny, vztahy v rodině. Hodně věcí známe už z jejích knížek, tady je to více rozvedeno, něco známe z knížek jinak, než jak to patrně bylo ve skutečnosti. Občas i z jejích knížek je cítit určitá její nadřazenost, byť zahalená do humoru, ale ve skutečnosti to asi nebyla úplně příjemná paní, někdy to tak u umělců bývá. Oceňuji fotografie použité v knize i informaci v závěru knihy, kde si v internetovém odkazu můžete najít další její shromážděné fotky.
Celkově se mi tento díl líbil víc než některé předchozí, ale mými favority zůstaly díly Maii a Star. U Ztracené sestry mě moc nebavil příběh Nualy, naopak mě bavil příběh malé Merry. Část ze současnosti byla docela pěkná, ale nahánění Merry po všech světadílech bylo trochu přitažené za vlasy. Nicméně knížka byla jako obvykle čtivá. Jsem zvědavá, jaký bude poslední díl, který vyjde v roce 2023, trochu se bojím, abych nebyla zklamaná.
Vyprávění je dost smutné, pokaždé začíná v bodě, kdy víme, že manželství končí. Zpětně se vrací k počátku vztahů, jednotlivé časové roviny se prolínají. Setkáme se se sympatickou Hadley, potvorou Pauline, energickou Marthou a smířenou Mary. Líbila se mi atmosféra, kterou autorka dokázala vytvořit. Ocitnete se v dovolenkovém Antibes, v Paříži (zde byla nejpůsobivější atmosféra konce války, kdy pomeranč byl vzácný dar), na ostrově Key West, v domě Finca Vigía nedaleko Havany - na místech, která byla pro Hemingwaye důležitá. Samotný Ernest mi moc sympatický není, prostě složitá povaha umocněná alkoholem a depresemi. Vyprávění manželek (i když je to fikce) bylo moc povedené, poslouchala jsem ji jako audioknihu a hlasy se k jednotlivým manželkám krásně hodily. Je zvláštní, že kromě Pohyblivého svátku mi Hemingwayovy knihy moc neříkají, ale tahle knížka mě hodně zaujala.
U téhle knížky mám rozporuplné pocity. Historická linka byla zajímavá, i když její konec trochu rychlý. Linka ze současnosti už mi připadala trochu nevěrohodná, hlavně konec. S Tiggy jsem se nějak nedokázala sžít, oproti třeba Maie nebo Star, možná v tom byl ten problém.
Knihy o čtvrté sestře Cece jsem se trochu bála. Cece mi nebyla v předchozím díle moc sympatická. Naštěstí kniha byla čtivá, prostředí zajímavé a na Cece jsem si celkem zvykla. Tentokrát mi ale připadala vztahová linka Cece nadbytečná, stačil by mi příběh pátrání bez ní, asi jsem málo romantická. V mém soukromém žebříčku vede příběh Maii, v těsném závěsu je příběh Star, za ním Cece a nakonec Ally, jejíž příběh ze současnosti mi kdovíproč úplně nesedl.
Jsem ráda, že jsem se dostala k příběhu sedmi sester. Nebýt náhodně zahlédnutého komentáře na facebooku, který mě upoutal, asi bych se autorce vyhnula jako příliš romantické. Příběh Star se mi moc líbil, i když byl místy naivní a těch zvratů bylo možná až moc. Star mi byla moc sympatická, vlastně většina postav v této knize byla příjemná, knížka se moc pěkně četla.
Po přečtení Maina příběhu jsem se na druhý díl moc těšila. Historická linka příběhu byla zajímavá (Solvejžina píseň mi pořád zní v hlavě), ale u příběhu ze současnosti jsem měla trochu problém s uvěřitelností, hlavně u vztahu Thea a jeho rodiny k Ally. Nicméně jako celek to bylo pěkné čtení. Pokud bych to porovnala s prvním dílem, tak se mi Maiin příběh líbil víc, prostředí Ria bylo pro mě asi zajímavější a exotičtější než Norsko, Maia mi byla bližší než Ally. První díl jsem navíc poslouchala jako audioknihu ve slovenštině a trochu jsem si zvykla na Tatka Slaného, v češtině jako Táta Sůl mi to připadalo divné (asi ta kombinace mužského a ženského rodu v jednom jménu). Audiokniha Búrkova sestra se připravuje, ale nevydržela jsem čekat.
Prašina mě hodně překvapila. Hledala jsem knížku, která by chytla kluka, jemuž se líbila Záhada hlavolamu a další knihy o Stínadlech. Knížku jsme četli společeně a musím říct, že byla super. Napínavá, zábavná, tajemná, konec docela překvapivý, a pokud má člověk rád dobrodružství, myslím, že ho chytne v každém věku. Já jsem byla nadšená a chystám se na další díl.
(SPOILER) Asi jsem podle recenzí čekala víc. Zhruba do poloviny to vypadalo slibně, ale jakmile se objevilo to podzemní společenství, připomnělo mi to film Sexmise a už jsem to nedokázala brát vážně. Asi ty hororové rekvizity nejsou nic pro mě, žádné zvláštní mrazení, nic. Hvězdičku navíc dávám za popis reálných míst v katakombách, na netu je spousta fotek a člověk si udělá lepší představu, o čem autor píše. Osud Katji byl smutný, ta naprostá víra dítěte v to, co dělá a říká otec, to je hrozné. Podobné téma se objevuje v dánské knize Pryskyřice, tam to bylo ještě znepokojivější, protože se příběh odehrával v reálném prostředí.
Zvláštní kniha, děsivá. Hlavně ta naprostá důvěra dítěte v svého otce, to bylo psycho. Opravdu zvláštní kniha, od které se člověk nemůže odtrhnout.
Pokračováním Stínadelské trilogie jsem nebyla zklamaná. Větší zapojení holek mi nevadilo, i když hlavní dívčí hrdinka mi připadala trochu nevýrazná na to, jakou měla mít v příběhu roli. Líbily se mi dialogy Rychlých šípů, možná víc než když je psal Foglar. Celkově byl příběh docela pěkný a místy napínavý.
Po předchozích dvou dílech jsem asi měla moc vysoká očekávání. Knížka měla pasáže, které mě vtáhly do děje, ale některými pasážemi (hlavně těmi ze života kapely) jsem se naopak prokousávala špatně a knížka mě přestávala bavit. Navíc mi připadalo, že jsou některé věci "naroubované" tak, aby to vyšlo. Zajímavá byla historická událost (nebudu prozrazovat), které se knížka dotýká. Obecně se mi na knihách Petera Maye líbí, že se v nich dozvídáme o reálných událostech a zvycích ostrova Lewis, že si lze najít historické fotky a informace z jiných zdrojů.
Krásná knížka, poslouchala jsem audioknihu namluvenou Jiřím Dvořákem a nemohla jsem se odtrhnout. Líbila se mi atmosféra ostrova, Fin byl sympaťák a i když děj byl trochu předvídatelný, tak mi to nevadilo.
Kniha se mi líbila, pomalejší spád mi nevadil. Bylo zajímavé číst i o postavení cizinců a míšenců v japonské společnosti. Vadilo mi divné používání uvozovek, lépe řečeno chybějící uvozovky na dost místech.