LenJen komentáře u knih

Koncentrovaná nenávist všech ke všem. Postavy s traumaty, která se vlečou napříč generací, smrt jako stálý host.
Nejhorší je, že mi zvědavost nedala, takže jsem to musela dočíst. Doporučuju jako lék na příliš dobrou náladu.
2* za Nelly, jedinou normální postavu.

Pokračování nezklamalo. Užila jsem si každou stránku, a když jsem nečetla, tak jsem přemýšlela, kdo kuje jaké pykle.

Je mi jedno, jestli je Svědectví lepší nebo horší počin než první díl. Obě knihy jsou svým způsobem jedinečné a obě jsem si (zvráceně) užila. O tom to je, to naše čtení, ne?

8 20.09.2023

Má to všechno - postupně obnažované tajemství, spád, rodinné vztahy, skvělou atmosféru, pointu,... Každým coulem doporučuji!

8 06.01.2019

Dekadence ztělesněná barvami. Dorian, zpočátku libivý mladík s vlasy ze zlata a očima jako studánka se postupem času mění v rez a dehet. Jeho činy už nejsou lidské, protože on sám není lidský. A komu za tento přerod může vděčit? Zřejmě lordu Henrymu, který zažehl jiskru, nicméně je to Dorian, kdo za sebe zodpovídá. Ke konci jsem ho nesnášela, přesto mám za sebou dvě čtení. Doporučuji.

8 09.06.2018

Kvalitní bizár s překvapivým koncem. Začátek sliboval větší realismus, takže mi trvalo, než jsem fantazii navykla a přestala se mračit, jakmile postava vyvedla něco neproveditelného. Předtím jsem ale četla samé klasiky, než se ke mně Mlýn na mumie konečně dostal, takže to může být i tím.
Pro komisaře Durmana použiji název písně od Wohnout - gastrosexuál. Neustálá žranice a smilnice může místy vadit, dekadence jak sviň.
Musím ocenit kreativní užití historických faktů. A hesla řádu Ordo Novi Ordinis, která by zasloužila vlastní sbírku.

7 23.02.2019

Velice potěšilo, a to hlavně co se týče otázek robotí etiky a celkově mysli. Vcelku svižné čtení.

6 21.12.2018

Bylo to jako doutník, který si koupíte pro atmosféru, i když předem víte, že vás lehce zadusí. Někdy je fajn si trochu pokašlat, vykoupat se v cizí samotě a přitom odložit na chvíli tu svou. Čteno v době covidové, hodnotím jako záhadně nápomocné.

5 28.02.2021

Nesmírně si cením toho, že kniha vůbec vznikla a co se nám snaží vysvětlit.
Jak už zde padlo, zkrátila bych ji o 200 stran a neváhala jí pak střelit 5 hvězd. Četla jsem ji sedm měsíců, protože ke čtení mi bylo zapotřebí hodně duševní energie a trpělivosti, čehož nemám po příchodu že školy nazbyt. Takže jsem ji prokládala lehčími kousky. Opakování motivů mi někdy lezlo na nervy. Opakování definice kapitalistického komunismu mi lezla na nervy. Zbytečná nečitelnost mi lezla na nervy, jakkoli ráda nad knihou zadumám.
Z hlediska užití si proto dávám hvězdy 3 (nejedná se o hvězdy rudé, říkám rovnou). Přitom bych knihu dala všem povinně k přečtení, než začnou volby.
Díky za napsání.

5 10.04.2020

První čtení Shakespeara.
Půjčili mi vydání z roku 1917, takže ne od pana Hilského. Na jazyk jsem si musela chvíli zvykat, až jsem si navykla a místy ho vložila do denní mluvy s přáteli (ups).
Postavy jsou přes vrstvy prachu a času stále živé. Mile překvapila zvýšená míra sarkasmu & ironie. Ač se umírá jako na běžícím pásu, tempo knihy je tak akorát, příjemný poklus se stoupáním, kdy se na každém druhém řádku skrývá intošský poklad.

5 04.04.2019

Poctivý spisovatelský um. Byla to pro mě výzva, ačkoli se o výtvarné umění dost zajímám, a to vzhledem k politicky laděným pasážím. Postupně jsem si na ně zvykla, dokonce je vítala, protože poskytovaly podhoubí, do něhož jsem si mohla Goyův život zasadit, a zároveň mi daly i něco zajímavého do dějepisu. Odpočinková četba to není a já jsem za to vděčná. Dlouho jsem váhala, zda nedat 5*, ale ta drobná špetka navíc mi chyběla. Vřele doporučuji komukoli, kdo se zajímá o kulturu všech podob.

5 16.09.2018

Začátek se slušně rozběhl, ale přepálil, až konec spíše klopýtal.

Samotný příběh byl silný, nosný, jenže ho navrtaly těžko uvěřitelné náhody spolu s motivem Skleněného pokoje, který je, ano, chápu, motivem hlavním, zároveň však neustále omílaným, až na něm není nic vzrušujícího. Po čase ten architektorgasmus vyprchá.

Jemná lyrika filmu byla o poznání lepší, jednodušší, opravdovější.

4 25.04.2019

Mírumilovné rebelství, kutilství, základy vaření bez kypřícího prášku. Litanie na společnost, tedy na měšťany, a do toho všeho půvab krajiny. Začátek byl slibný.
Bohužel se dostavilo důkladné měření rybníků spolu s jakousi další popisnou výplní. Myšlenky se opakovaly a nečitelně zamotávaly.
Místy to dost zavánělo klaiscismem, aneb čtěme pouze antické autory a citujme naučená jména. Ale to se snad dá vnímat jako chyba autorovy doby, ne jeho samotného.

4 01.03.2019

Nejvíce na knize oceňuji, že se skládá ze souvislostí, že autor nehází slohy, styly a směry do přesných šuplíčků, ale hledá spojující nitky, díky nimž je to vlastně skvělý román. Ano, ke konci je zmatenější, ale kdo v případě moderny a post-moderny není? Navíc autor, jak sám uváděl (opakovaně) neměl možnost hodnotit s časovým odstupem.

4 18.01.2019

Válečné tématiky už jsem měla plné zuby, a proto jsem si vybrala Hlavu XXII. Cha. Hellerův humor mi sedl, a přes všechnu nadsázku ve mně dílo zanechalo hluboký dojem. Hlavně poslední třetina, kdy se přitemní a jde se (někdy doslova) až na dřeň. Díky doslovu v mém vydání jsem si uvědomila, že autor sice nedává přímo najevo proud vědomí, ale skutečně jsem se dívala očima Yossariana a za spirálovitě se vracejícím/opakujícím se dějem stálo právě jeho (s)vědomí, které se s válkou, s tupostí, zkažeností a chamtivostí snažilo vyrovnat.

4 23.10.2018

Velice zajímavá cesta do Vincentovi duše. Uchvátila mě jeho nesmírná touha tvořit, která převzala kontrolu nad celým jeho životem, jeho vytrvalost, paličatost a až nebezpečná horlivost. Nevím, jak jinak si lze utvořit komplexní představu o jeho osobnosti, než právě z deníku podobných dopisů.
Smýšlením se zcela odlišuje, často jsem se musela pozastavit, abych sofistikované úvahy zpracovala.
Smutné, dramatické tóny je třeba čekat od začátku, ale čekala jsem, že budou převládat více. Není to tak, že by z knihy skapávala deprese a člověk se musel odvalit a těžce oddechovat, má v sobě také naději, víru a odhodlání (do,ehm, určitého okamžiku).

4 04.08.2018

Werther mi byl navzdory tomu, že se právem pokládám za citlivku, nesmírně protivný. Mám ráda vývoj postav, a zde se milý Werther jen válí na břiše a u nosu má sople, protože vdaná dívenka si z jeho intelektu a prudkosti vášní nesedla na zadek.

3 27.10.2018

I přesto, že nespisovnost nemám zrovna v lásce, jsem si rychle zvykla a rychle i četla. Kniha dává dostatečnou představu o japonské kultuře, o hlubší znalosti tu nejde. Příběh samotný je zajímavý, nevšední, hlavní postava většinou sympatická. Jen bych potřebovala buď větší náboj v ději nebo myšlenkový rozměr, abych dala 5*. Každopádně doporučuji.

3 22.10.2018

Jak autor v dovětku vysvětluje, kniha není příliš vhodná pro mladé čtenáře, a přesto je pro mě úchvatná a těším se, až se k ní v průběhu života budu vracet. Je pravda, že posledních 40 stran pro mě bylo hůře stavitelných vzhledem k fantaskním scénám, ale na konci koneckonců nezáleží.

3 07.10.2018

Bolestivě nedospělý teenager bloumá New Yorkem poté, co ho vyhodí ze školy, utrácí, pije, toulá se bez sebemenšího ponětí, co se svým životem dělat dál, a co je horší, bez ponětí, že by s ním něco dělat měl. Téměř všichni lidé jsou v očích Holdena falešní, nudní, omezení, pod jeho úroveň. První třetina knihy vypadala stravitelně, dokonce jsem měla podezření, že se mi přese všechen slang a dětská moudra bude zčásti líbit, ale jakmile si mě autor hezky zatáhnul do příběhu jako do pavučinky, pustil Holdena ze řetězu. Obvyklé výroky jsou tedy: "a dostal jsem z toho depresi", "nemohl jsem snést, jak jsou falešní", "odejdu", "poručil jsem si whisky se sodou, ale číšník mi přinesl colu".
To jediné a jediný, koho má Holden rád, je jeho mladší sestra. Jinak je to nesnesitelně pesimistická postava, a to jsem zvyklá na leccos. 2 hvězdičky za to, že je to alespoň vcelku krátké a že mám alespoň představu o tom, jak může mysl spratka fungovat.

3 05.10.2018

Začátek vypadal dosti děsivě, jen jako bezduchý kult k*ndy, ale právě sonda do tohoto pudového smýšlení, propitých jater a nejnižších vrstev společnosti byla zajímavá natolik, abych se dostala do cca dvou třetin knihy, kdy mě některé povídky opravdu bavily, nabraly i víc než jeden smysl. Je třeba Bukowskeho nesoudit, jen pozorovat.

3 28.09.2018