Lenka.Vílka komentáře u knih

"Change (In The House Of Flies) - Deftones"

"Nakladatelství Laser neručí za psychické škody způsobené četbou této knihy."

Viděla jsem tehdy jako mnohem mladší tu slavnou adaptaci. A měla jsem v plánu knihu přečíst. Ale ne tak brzo (nejdřív jsem chtěla přečíst mistrovi povídky a teprve potom beletrii). No, adaptace dvojky mi to trochu překazila. Jestli moje frky čtěte, víte, že bych prostě nemohla jít do kina na něco, co jsem ještě nečetla, když jde o adaptace. Takže nejdřív Osvícení a potom jeho mladší bráška...

...zasekla jsem se. Pomóc!!!

Jo, knihu jsem doma měla z knihovny hodně dlouho. Skoro půl roku. Prostě jsem jí začala číst, když ještě svítilo sluníčko do desíti večer a zaklapla jí, když byla už v půl páté tma. A jenom si říkala: "Takže ty chceš přečíst Doktor Spánek za týden, který máš navíc (pracovně) dlouhý?! Kde se v tobě ta naivita a troufalost bere?" No, zda to vyšlo, si řekneme za týden...

O to mi přišlo víc vtipné, že jakmile jsem se dostala do hotelu, byl problém přestat číst. Až tak je kniha dobrá. A nejde jenom o tu hrůzu. Mě víc bavili ony počáteční náznaky hrůzy a začínající hrůza a potom celá ta hrůza. To bylo...brrr.

Co na téhle knize oceňuji nejvíc je ale vývoj postav, jejich charakteru a celkově jejich postup knihou. Proto je mistr mistrem. A zašlouženě. Nikdo na konci není stejný jako na začátku.

PS: rozhodně teď znovu kouknu na film a taky na druhou televizní verzi, tu jsem neviděla.

27 05.11.2019

Hodnotit tuhle knihu je těžké. Najde se někdo, kdo zvládne oddělit svůj názor a přesvědčení, aby zvládl říct, i když třeba nesouhlasí, že kniha byla dobře fakticky poskládaná a čtivě napsaná? (Čekám, vy hrdinové!) Ostatně jako vždy. Ti, kteří si knihu přečíst chtějí, budou při čtení kývat, potom dají dobré hodnocení a trefný komentář. No, a ti druzí budou psát do diskuze ke knize prapodivné komentáře, přestože knihu nečetli, protože číst to je pod jejich úroveň a komentovat je taky trapný, raději psát vypatlaný komentáře do diskuze (ale podle jejich přesvědčení, které jim samozřejmě neberu, ale u jaké příčky končí přesvědčení a začíná fanatismus?).

Přesně jak tedy (tady) psali už jiní. Tohle si přečte ten, kdo CHCE, ne ten, kdo by MĚL. Ale je to jejich boj, který musíme bojovat s nimi (proti nim) jinak půjdeme právě proti tomu, co jsme teď dočetli, protože já tady nechci bejt, až se nám to vrátí nabalený jako velká sněhová koule, když na začátku to byla taková nenápadná malá kulička...

Snyder ale udělal něco, co vás přinutí přemýšlet. Uvádí příklady z naší minulosti, ale i z přítomnosti, které se spolu prolínají. A vy si řeknete: "Počkej, ale to je moje přítomnost, ne jenom těch ostatních, přítomnost toho kolem mě...". Protože jako my se z historie snažíme poučit, aby se věci neopakovali, stejně tak oni si z minulosti berou postupy s určitým upgradem tak, aby to nikdo neprokoukl.

A i přes to, co si myslím a vidím kolem sebe, nikdo ještě nepřišel s ničím lepším, než je demokracie a kapitalismus. Tedy jinak. Ano, už lidé přišli s dost dobrými myšlenkami. Jenže potom se toho vždy chopil někdo, komu hráblo během procesu získávání moci nebo už předtím a jenom uměl lhát, a celý to všem svýma ambicema ostaním po(s)...kazil.

(Zrovna se chystám na Opuštěnou společnost, mrká na mě z poličky, a jak jsem si procházela komentáře, dobře jsem udělala ohledně pořadí četby knih.)

27 10.07.2019

(Haunted - Diamante)

Když jsem měla tu čest s adaptací Sněhuláka v kině, byla jsem teprve na začátku série s Harrym. Takže jsem si užila film samostatně a těšila se na knihu. Bylo lepší si zapamatovat jenom kostru. Až potom k tomuhle dílu dojdu, ať si nekazím chuť.

A už chápu, proč hodně čtenářů četlo právě tuhle knihu nebo Levharta jako svojí první. Je to o textu. Už jsem to psala u minulého dílu. Nesbø je najednou stravitelnější a text odlehčenější. Proto jsem doufala, že mi to vynahradí příběh. Stalo se a jsem za to ráda. Přesto se přiznám. Už jsem od Nesba četla lepší. Žádný příběh v příběhu? No, bude se chlapec muset hodně snažit, aby dostal pět hvězd. To píšu, protože jsem hodně dlouho chtěla dát čtyři, ale kvůli posledním sto stránkám jsem tam dala ještě tu poslední. A potvrzuji si svoje podezření už z minula. Nesbø na sněhu se mi čte lépe ve vedru.

Ok, takže mizí ženy. Spojující faktor je sněhulák postavený před domem a to další během vyšetřování. No, asi takhle, při důkladném popisu toho s uřízlou hlavou ohledně teorie, jak k tomu došlo, jsem si uvědomila, proč mám autora ráda. I tohle umí podat tak, že bych si chtěla stranou blinknout, ale nelze se odtrhnout od textu, takže někdy příště.

Jsem moc ráda, že má kniha tolik stran a narozdíl od filmu je tam pořádný prostor na tu neustálou změnu teorií vyšetřovatelů (i v mojí hlavě), kdo za tím vším stojí. A spousta Harryho mouder a frků.

ZAČÁTEK SPOILERU
Jediným minusem knihy je to, že během vyšetřování vyplave tolik "Sněhuláků" s tak dobře vystavěnou pravděpodobností, že tomu poslednímu prostě neuvěříte, když je tolik stránek do konce, až mě to skoro otravovalo, takže jsem byla ráda, že se Sněhulák našel a případ ukončil. Už se to moc táhlo. A on(a) si kvůli minulosti zasloužil(a) trochu víc respektu. Hele, sice píšu spoiler, ale nemyslím si, že to spoiler je. Je to častá autorova šablona.
KONEC SPOILERU

Prostě nádhera jako vždy! Že je Harry dokonalej (až na ty své neřesti, pochopitelně), už víme. Ale teď už vím, že má rád Ryana Adamse. Teď je ještě těžší se jenom neusmát a všechno mu neodpustit (jsem holt povrchní a snadno prodejná)...
A nelze si nerýpnout. Že jsou Slipknot lepší než Slayer? Olegu, že já tě tam pojedu srovnat?! :D

27 17.06.2019

Do téhle knihy se mi moc nechtělo. Protože jsem věděla, že tohle je na delší dobu poslední kniha v sérii. A protože jsem čekala, že konec bude opět stát za to. Ale postupně...

Za mě jedno velké ano, přestože po přečtení anotace jsem byla trochu na vážkách...

Na jedné straně je tady vyšetřování vražd, kde je zajímavý důvod výběru obětí neznámého odstřelovače. A zároveň se znovu setkáváme s našimi starými známými...

Někde uprostřed je linka se Sebastianem, který má svojí praxi a spokojený život s Ursulou, ale dohání ho minulost v podobě jednoho ze svých pacientů...

A potom je tady Julia a Rasmus. Což byla vážně roztomilá linka. A je pravda, že mě hodně dostal ten rozhovor, jak to všechno bude vypadat v novinách. Mám ráda tyhle pohledy z druhé strany...

Všechno to zní tak jednoduše a předvídatelně, že? Jenže potom se v polovině knihy něco najde a to úplně znění dynamiku vyprávění. A do konce knihy to je jedna brutální jízda! Protože je asi jasné, proč má kniha zrovna tohle tempo a postup děje. Beru tenhle díl a následující jako uzavření především lidských příběhů. A že je uzavírání některých z nich dost, že...

Opět se mi četlo moc hezky. Nejenom proto, že mi moje oblíbené postavy už chyběli, ale protože autoři prostě umí. Přijde mi ale dost nefér stěžovat si u sedmého (!) dílu na strukturu, když takhle je série psaná celou dobu. Navíc tady je časový skok a je třeba všechno pobrat. Změny v životech postav jsou velké. A co si budeme, opět je to napsané tak, aby chování všech postav dávalo smysl, a já je chápala. Zároveň se nikam nepospíchá. Mám to tak moc ráda  :)

A ty dvě poslední strany?!?!

26 10.01.2023

Děti Duny je sice kniha plná intrik a politiky, vnitřního hloubání a pochybnostech (takže žádná změna), ale pro mě je to především příběh střetu starého s novým, příběh o změnách, příběh o zodpovědnosti. Což jde vidět na Letovi i Ghanimě, kteří mají přístup ke všem vědomostem i vzpomínkám těch před nimi, ale každý z nich se k tomu staví jinak. Stejně jako Alia, která je stále víc zahořklá a jedná podle toho. Na těhle třech postavách jde to všechno vidět úplně nejlépe. Stejně tak jako na Arrakisu, který už přestává být Dunou, ale ne všichni ví o následcích téhle "zelené změny". A nesmíme zapomenout na Kazatele, že...

("Když se snažíš slepým vysvětlit, co vidíš, máš tendenci zapomínat, že slepci mají v sobě vnitřní směřování podmíněné jejich slepotou. Jsou jako hrůzný stroj, pohybující se vlastní cestou...mohou tak snadno rozdrtit cokoli, co jim přijde do cesty.")

Teď se trochu propletu v ději zpátky...

Jak jsem slíbila (spíš sama sobě, pokud do třetí knihy najdu ta správná slova), tak je to tady. Ta jedna moje myšlenka ohledně Spasitele Duny. A právě to, proč si myslím, že Herbert pro jednu skupiny čtenářů vytvořil z druhého dílu buď brutální masterpiece nebo nudnou přehlídku čehosi.

Podle mě to záleží na tom, zda vám vadilo, že je to příběh jenom o Paulovi, byť autor má na dlani tolik postav. Ano, je to zakončení příběhu. Jeho příběhu. A tady je ten hlavní problém. Proč konec příběhu takhle? Stylem, že nevíme, co se stalo a víc se nedozvíme? Žije Paul nebo je mrtvý? Proč to je všechno jenom o něm a najednou po dvou dílech čtu Děti Duny, kde je najednou tolik aktérů se svýma linkama, ambicema a úmyslama? Mě přijde, že je druhý díl s tím třetím propojený až neskutečně mrazivě a na jeho konci mi došlo, že dává smysl přesně, jak je to je.

Moje teorii je tedy jasná: jde o to v jakém pořadí autor knihy napsal. Přeci jen, některé části trojky měl napsané před jedničkou. Jako kdyby vytvořil super svět, měl dobrý nápad, ale bál se, že to čtenářům bude málo k jeho pochopení. Tak napsal na to první dva díly. A já musím uznat, že přestože jsem Dunu chválila, skutečné kouzlo a skutečné srdce všeho jsem našla až ve Spasiteli Duny a po přečtení Dětí Duny se to srdce ještě zvětšilo. A přestože jsem právě dočetla neskutečně emotivní, poutavou a hloubavou knihu, druhý díl je u mě stále top.

Proto jsem psala, že pokud dvojka meh, můžete pokračovat třetím dílem. Ten je navíc označován za ještě lepší než první a ta všechna přiznávaná inspirace jiných pochází právě z něj. Ale zároveň bych nikoho nevinila, kdyby skončil po dvojce, protože víc nechce vědět a žít v té naději. Nebo jí vůbec nedočetl, ale bylo by chybou nepokračovat v trojce kvůli světu. Teď už to chápu mnohem víc a líp, než hned po jeho dočtení, kdy jsem byla naštvaná na ty, kterým se nelíbilo. Za těch pár měsíců jsem asi dospěla nebo co. No, spíš to "co". Už mi to v tý moje občas zabedněný palici dává smysl. Není to chyba vás, není to chyba autora, ale v očekávání, která máte. A ta možná byla v první knize pro někoho špatně uchopena.

Čímž se dostávám zpátky ke knize Děti Duny. A tomu, co se v ní postavám stalo, a je vám jasný, že co se stane dál, čeho budou dál chtít dosáhnout, čemu se pokusí zabránit, je prostě jenom neustále vrácení se a opakování chyb těch před nimi, byť si si zvolí jinou cestu. Proto je závěrečná konfrontace tou nejsilnější částí knihy. A proto je tak bolestivé, co řekne Ghanima o budoucnosti na konci knihy.

Z knihy jsem si opět odnesla ponaučení:
Nikonu nevěř. Sám sobě už vůbec ne!
Nesnaž se nic napravit, když druhý o to nestojí!

Děkuju, že jsem toho opět mohla být součástí. Děkuju.

26 06.07.2022

Cora po smrti svého manžela odjede na venkov. Aby tam lépe zakryla, že po svém muži rozhodně truchlit nebude. A aby mohla konečně dělat, co jí skutečně baví. Ale je rok 1893 a ona je žena. Takže když odhalí důvod, proč odjela na venkov, neshledá se to s pochopením přátel, které tam potká. A jejich doporučení rodiny Ransomových, kde by Cora mohla zůstat a hledat svojí bájnou příšeru spíš působí jako "ať si holka hraje, vyklidní se v močálech, protože v tomhle stavu se v Londýně znovu ukázal nemůže". A vlastně ani u Ransomových nečeká, že bude se svojí otevřenou myslí přivítána dvakrát vřele. Zde totiž dochází ke střetu dvou úplně odlišných světů, takže než se tam Cora dostane (ona ovšem udělá to samé), i dost odsuzování. A když se ty světy střetnou...mě bylo jedno, co se bude dít dál, protože to je na tom to hlavní. Protože tahle kniha je plná protikladů hned několika druhů a rovin. A je to podáno tak, že i přestože jste zastáncem dané myšlenky, autorka umí ten opak podat tak, že druhou stranu alespoň chápete, byť nemusíte souhlasit. A to je moc fajn :)

Možná je ku čtenáři nefér, že vydavatel nevydal knihy za sebou, jak je autorka napsala, ale podle toho, čím se proslavila nejvíc. Možná bych tady potom nečetla tolik zvláštních komentářů, které vypovídají víc o tom, že lidi nevěděli, co čekat, krom toho, že v ruce drží knižní hit. Protože autorka dělá v téhle knize úplně to stejné jako v Po mně potopa. Důležité jsou postavy, vztahy mezi nimi, atmosféra a tím se nějak vybuduje příběh a ten prostě nějak "dopadne". Nebo to dopadne, jak to dopadne. Protože život taky nekončí poslední tečkou...nebudu lhát, poslední dopis Cory mi zlomil srdce, protože jsem jí naprosto chápala. Z mnohem více důvodu, protože všem muselo být jasné, že to skončí takhle. Ale spíš šlo o to, jak byl začátek knihy tvrdý a nepřístupný. A jak šel děj dál, všechno bylo takové příjemnější, přístupnější, lidštější. Že to prostě cítí s hrdiny, byť se řítí do očekávatelného konce...právě na to tam bylo těch 400 stran...

A já si hned na začátku proto říkala, že ta nestvůra rozhodně žádná neexistuje, ale je to jenom záminka pro to všechno, co se odehraje. Že je to pouze metafora změn. A pokud by tam nakonec byla, tak že bych se nedivila, kdyby se zjevila až na posledních deseti stránkách, a mezitím by její "stín" stihl zničit životy všech kolem. A všechno rozcupoval. Jak to bylo doopravdy, v knize...

Nestvůra z Essexu je kniha o věcech, na kterých záleží. O lásce, síle přátelství, rozdílech i o tom, co nás na druhou stranu spojuje. Ale především je to příběh o nás všech. Byť je začátek pomalý, je napsaný krásně, jak to jenom Sarah Perry umí, i přes tu odtažitost. A buď tam ten příběh plný velkých a důležitých myšlenek vidíte nebo ne, já jo, a vážně jsem si to užívala. Ale pokud bych měla porovnat, Po mně potopa mě stáhla do sebe o trochu víc, tedy až druhá polovina. Ale zpět, kniha se odehrává rok a v textu je krásně vidět, jak na sebe všichni lidi vzájemně působí a oni se podle toho vyvíjí. Což lze hezky vidět na dopisových pasážích a ty některé rozebírané věci. Protože tohle není na efekt. Jsou to věci, které se Will a Cora bojí říct nahlas a je mi jasné, že kdyby to jeden z nich nakonec i udělal, tak odpověď slovy by byla jiná než na papíře. To pomalé prolínání a ovlivňování jejich názorů a světů, protože jedině tam jsou skutečně upřímní. Protože papír, ten ty kolem přece nemůže zranit. To jenom činy...

Opět moc krásná obálka, jejíž detaily oceníte pouze držením knihy v ruce. Jenom mě mrzí překlad názvu knihy. Kdo četl, ví proč je "had" ze slovenského názvu vhodnější a taky blíž originálu.

26 19.06.2022

Autora mám v kolonce "Chtěla bych přečíst, ale stále to odkládám". A teď nastal čas. Jelikož knihu někdo zmínil v komentáři k jednomu z nejlepších filmů, který jsem za poslední dobu viděla, tak jsem to brala jako znamení. A hned i rovnou, jakou knihou u autora začít. A bylo to skvělý :)

Příběh o zapomínání, o tom, co je v našich životech skutečně důležité, odehrávající se v době, která je pro dost lidí přitažlivá, ale vlastně o ní primárně nejde. Jako kdyby si autor pouze zapůjčil tyhle archetypy postav, aby to na nich všechno ukázal. Jako kdyby byla použita jenom z toho důvodu, aby seděla ona metaforická cesta, protože post-apo má každý druhý. Protože každá situace a každá koncerzace lze vzít pohledem z druhé strany rozebrat z jiného úhlu, kdy znamená zároveň i něco jiného...

...protože tahle kniha lze číst dvěma způsoby:
- jako cestu dvou lidí post artušovskou magickou krajinou. No, a tečka.
- jako cestu dvou lidí, která odhaluje víc z našich životů a je možno ji zasadit do jakéhokoliv podkladu, kde se všechno dá chápat více způsoby, odlupovat vrstvy, přemýšlet na knihou.

Hmm, asi tak. Pokud autor všechny svoje knihy píše podobně, tak si přečtu další. Moc ráda. Ale stále je třeba vést nějaký příběh, aby do něj bylo možno zakomponovat, to je jasné.

Skvělá obálka, kvalitní překlad a pokud nebudete vědět úplně, co máte za sebou, tak kniha obsahuje i věcný doslov.

A bacha na váš vlastní život. Nikdy nevíte, kdy se zjeví pohřbený obr. Vámi, druhými...

26 19.06.2022

"Jak nádherná je smrt a její bratr spánek."

Tuhle knihu jsem četla už několikrát, ale nikdy si jí nekoupila. A přestože věřím na všechno, kromě náhody a skřítků (kdo ví, kdo tohle řekl první, má u mě malé bezvýznamné plus), tahle knížka si mě konečně k sobě přitáhla a já jí mám doma. A tohle vydání vážně stojí za to. Je to celý prostě neskutečně neodolatelný...

...od obálky, která mě zaujala hned na první pohled, když nebylo poznat přesné provedení názvu knihy. Míň je někdy víc. Vevnitř knihy je prostě krásně. Jako když vstoupíte někam a hned víte, že tohle bude ono. Tady se vám bude líbit. Tady by stálo za hřích klidně umřít. A ještě vůbec nemluvím o příběhu. To je v přirovnání s předchozí větou hřích hříchů. Ale o tom až dál. V knize je navíc ost. Což je pro někoho meh, ale my, co během čtení posloucháme muziku a zároveň jsme se šťastnou náhodou zasekli ve správný době, tohle fakt oceníme. Má to jeden problém, já jsem trochu neposlušnej posluchač, takže čtení probíhalo trochu jinak, byť jsem ta to straně vděčná. Takže jely kvíkvérkoudy, potom ost adaptace a další zvukově podobné. Možná kdybych si každou stránku tolik neužívala, měla bych přečteno mnohem dřív, a na nic dalšího by nedošlo. Ale proč si neudělat hezkej den se vším všudy  :)

Tohle vydání je zároveň fotmátově větší. Ano, občas větší neznamená lepší, jenže tuhle knihu vydalo Comics Centrum. Bez pomlouvání konkurence a snad nepřijdu do pekla. Ale už jsem četla, že jiným to za tu práci zvětšování a přidělávání nestojí, protože by trvalo déle, než se kniha dostane ke čtenáři (smlouvy a příkazy původního vydavatele jsou něco jiného). My čtenáři ale nikam nepospícháme. Na kvalitu se vyplatí počkat. Potom si i příplatíme. A, ku%@a, strašně rádi!

("Bojíš se?" ... "Ne." ... "Měl bys.")

Původně jsem chtěla skončit tady. Proč? Prostě se mi občas stává, že se během čtení knih tak trochu emociálně zhroutim a komentář podle toho vypadá. Jenže Vrána je a vždy bude emocionální záležitostí. Tenhle příběh má tolik vrstev, takže se do něj lze položit jako do nekonečného oceánu, a s radostí se v něm ztratíte. Stejně je na tom kresba. Je to jiná dimenze, která vás do sebe vtáhne a vy budete křičet společně s Erikem. Budete se s ním smát, milovat a umírat. A na konci s ním budete...no...žít...na věky věků...

26 15.01.2022

Doma na stole mám tři knihy. To a Dallas 63 od Kinga a Pád Hyperionu od Simmonse. Někdy od loňského podzimu. Vždycky se na ty tři knihy podívám a řeknu si: "Ne, ještě není správný čas." a pustím se do nějakých povídek nebo hubenější knihy. Nějak jsme zleňivěli, co Vílko? Našla jsem to a pustila se do jedné z nich. Na otázku: "Co jsi dělala loni v létě?" mám jasnou odpověď: "Četla jsem Hyperion." A na otázku: "Co děláš tohle léto?", je odpověď: "Čtu Pád Hyperionu a tajně doufám, že jsem nezapomněla, o čem byl první díl." Ale v pohodě. Nejenže je Simmons grafoman, on je navíc vážně hodnej spisovatel. Kniha je totiž psaná, že začíná ještě v ději první knihy, takže jenom párkrát zazvonil zvonečkem a já byla zpátky v ději. Děkuji! Posílám velké mlask!

A teď k tomu hlavnímu. Nemám ráda vyprávění v přítomném čase. Ale tady to sedělo právě použitím během snění Severna, během kterého vidí cestu poutníků. A hezky nám pomůže vzpomenout si. Pokud nepomůže ani tohle, doporučuji přečíst jedničku znovu  ;)
Je tady navíc hodně politiky a to není překvapivě vůbec únavný. Vlastně je to napsaný moc hezky.

V druhé části knihy je vyprávění zase trochu jiné a už jsme přímo s poutníky. Takže jo, jde se víc do hloubky a je to celé mnohem svižnější. A dost jako scenář mexický telenovely. Nikdy se nelučte s nikým, kdo umře. Třeba se vrátí. No, a nebo raději jo, třeba se už nevrátí. Ale dál ani slovo!
Napíšu už jenom to, že v téhle časti jsem byla napnutá jako kšandy. Moc se povedlo.

V třetí části se zase vracíme k Severnovi. A musím uznat, že mi až tam došlo, že mi náš zvláštní vypravěč chyběl. Takže jo, postava super. I s potvrzením...
A díky vrácení střídání vyprávění to zase chytlo jiný rytmus. Protože tady je to vážně akční!

(Vlastně nechápu, jak mohl Simmons napsat na tolik stran tenhle děj. Nemyslím obsah, ale to jak to napsal. I když ten obsah byl napsanej tak dokonale, že by to už takhle dali už jenom dva další autoři. (Kdo mě už zná, ví kteří to jsou.) A ani mi nevadilo, že se války samotné nezúčastníme přímo.)

Trochu jsem přemýšlela, co je lepší. Číst dva díly zvlášť nebo si přečíst Kantos Hyperionu. Možná jsem si čtení užila právě o to víc, že tam byla ta roční pauza :)
Navíc jsem si knihu šetřila a užívala vždy po troškách po večerech. Dokonalé. Moc děkuji!

26 23.07.2021

Ano, to je ta autorka, na kterou jsem se tak dlouho těšila. A jelikož jsem u ní začala s povídkou Ptáci (jak předvídatelné, že?), rozhodla jsem se nejdřív jít do povídek. A teprve potom se pustit do románů. Jak mi mamka slíbila, Juliův vzestup je dost drsná psychárna (paradoxně je to kniha, kterou dostala ode mě). Nemám tedy strach, že by mě její další tvorba v budoucnosti zklamala...

Kniha obsahuje šest povídek. Ptáky jsem už četla ve sbírce Tichá hrůza. Zde je v jiném překladu. Tak jsem byla zvědavá, zda ti bude stejný zážitek v překladu o dvacet let mladším. No, napíšu jenom, že když máte dobrý základ, je jedno, kdy je překládáno. I zde jsem byla úplně v hajzlíčku ;)

A o dalších povídkách u jednotlivých povídek. Páč to tam patří ;) a protože mě baví psát ty svoje kecičky i tam :O

Dobře vybrané povídky autorky ze sbírky, která vyšla v roce 1987. Četla jsem vydání z roku 1991, které obsahuje vážně znepokojující ilustrace Jiřího Běhounka.

26 25.05.2021

Naprosto úžasně zpracovaný příběh. Konečně!

První dva díly byly dobré, ale Křest ohněm je konečně něco, co jsem četla fakt ráda. Postavy mě zajímaly a celé mě to bavilo zatím nejvíc.

Jasně, sice je to hledání sestry strašně jednoduché. A že každá stopa vyjde na první dobrou, mi absolutně nevadilo. Přeci jenom, nečtu detektivku. A až do závěrečné konfrontace všechno klapalo, mělo spád a žádné hluché místo. Hezky zpracovaná byla hlavně linka Jamie.

Kresba byla klasickej mainstream, ale dobře se na to koukalo. Opět, hlavně v lince Jamie. Obálka nádherná. A předěly kapitol ještě nádhernější.

PS: a ten závěrečnej sešit vás přiměje znovu kouknout na seriál. Takže účel to splnilo...

26 16.05.2021

Já tady mám spoiler? Tak fajn, ale napíšu to ručně, že je tady SPOILER podle někoho zde na databázi, ale podle mě jako toho, kdo knihu četl, tam spoiler není. Ale jsem trochu uražená, že ten, kdo do komentáře napsal všechno, včetně toho, co je na poslední stránce, spoiler nedostane :D no, není to vtipný paradox?

"Inside Your Head - Tantric"

Na další díl jsem se moc těšila. Ale po přečtení anotace jsem byla stejným dílem skeptická i natěšená. Proč?

Vrátí se "váš hodný soused Spider...teda hypnotizér". Vážně jsem se bála, aby byl opakovaný vtip stále vtipný. Nevím, tohle je zvláštní pomocná berlička. Ale! Kdyby by měl součástí příběhu už napořád, proti tomu bych nic neměla. Takovej Sebastian Bergman taky víc "sebastinuje" než dělá svojí práci a funguje to skvěle. Jenom je otázkou, zda z toho jde něco ještě vytáhnout, jasně má za sebou taky svoje, ale Erik není ani přes to tak jeblej.

Na druhou stranu mě potěšilo, že jsou oběti starší děti. Představa, že odpadnou komentáře typu "já jako matka..." mi udělala už dopředu radost.
(Tak to nečti, když máš v anotaci napsáno, že vrah zabíjí malý děti!).
Ale je pravda, že je tady pár komentářů typu: "Jste vadný, když to čtěte, a líbí se vám to, protože tohle se děje kolem vás a vy to zbožňujete." Možná proto je v knize doslov, jaký tam je. Ode mě rada: "Tak čtěte romantiku, tam máte jistotu, že se nic z toho kolem nemůže dít, a nectěte detektivky."

Takže mi potom už jenom bylo záhadou, čím to autorské duo tak nafouklou, když tam vůbec není rozebírání Joony, to jako spoiler nepovažuji, takže mi nevadilo si to přečíst v komentáři oblíbeného uživatele. Mám ráda, když jsou zapojení ti, kteří znají oběť nebo jsou zapojení jinak, ale nejsou to zároveň vyšetřovatelé, ve svém příběhu. A tady toho bylo hodně. (Tohle dopisuju po dočtení knihy: Mohlo toho přeci jen být víc.)

Přesto mi kniha ležela dva měsíce na poličce a já se k ní neměla. A hele, stačilo pohrozit otevíráním knihoven a jak jsem se do toho rychle pustila! :D

No, a teď ke knize, ne?

Po obsahové stránce jsem byla připravená na skvělého Joonu, necitlivé a nepozorné vyšetřovatele, kteří mu nebudou důvěřovat. A hlavně skvělý příběh. A všechno to jsem dostala.

Co ale anotace neprozradila, je způsob, kterým na začátku knihy "vypátrala" policie svědka z parku, i kdyby nebyl jenom svědek. Protože musím napsat, že mi to přišlo docela drsný, když věděli o jeho indispozici. Zaslepený tohou po krvi a touhou vyřešit vraždu za den, se ty debilové ze zásahovky chovali jako zvířata. O to smutnější mi potom přišla ta pasáž z výslechu. ("Řekl, že jsem to udělal. Tak jsem se přiznal a požaduji trest." ... mě hned jako první napadlo, že požaduje trest jako součást pokání za to, co považuje za chybu ohledně své vlastní dcery...). Ale než přijde řada na Erika, stane se hodně, přihodí spousta komplikací a je jasný, že tohle bude ještě hodně zajímavý. A potom se to zamotá ještě víc. Prostě keplerovka na 200%. Jenom bacha, ten Erik tam zase tolik nebude. Což může z anotace trochu dělat dojem, že jeho účast bude velká. Ne, on na tom mejdanu jenom nosí pití.

Literatura má být zábava. Kort tahle série. Že Keplerovci během sedmi předchozích dílů nejen porušili, ale rovnou i upgradovali desatero pátera Knoxe, ví každý, kdo už od nich něco přečetl. Tak proč to řešit u každého dílu znovu jako nějaké mínus nebo stagnaci? Říká se tomu klasika a standard. Já osobně mám ráda, že poznám svého oblíbeného autora podle pár stran čtení. Mají to tak už od začátku a stejně jim to žereme. A já se ptám, zda má smysl cokoliv měnit. Podle mě ne....

Protože já svoje dostala. Jasně, možná ta akce v polovině knihy byla natažená a jak se rádo píše "taková americká" a ta hra na tajný agenty taky, ale co? Pokud se v tom neztratim, což se tady nestalo, je mi to šumák.

Nakonec přečteno za tři dny, ale mít čas, asi přečtu mnohem rychleji. Nešlo přestat!

Docela mě pobavilo, že na to jde Joona v Harry Hole style! Na spojující vodítko si vzpomene, když se sjede! :D

PS: posílám klíčenku s nápisem "Rád plácám kraviny" každýmu, kdo vraha znal už od 50 strany a potom se tím tady chlubil. To je pořádnej bullshit :(
Protože mě to nenapadlo, dokud mi to autoři neřekli. Postav je málo, takže by vám to mělo (?) dojít. Ale to je rozdíl mezi dobrou a špatnou detektivkou. Že na pachatele přijdete až v moment, kdy to chce autor. A ne protože to čtenář prokoukne dřív, než to autor chtěl, protože není dobrej. A poslední strany tedy byly dost drsné...

26 18.02.2021

Mám ráda příběhy za příběhy. A taky mám ráda příběhy za čtenou knihou. Chápete, to co většina lidí odsuzuje a říká "to není komentář". No, nasr$@t, to je můj komentář. A pokud se vám nelíbí, tak ho nečtete. Nebo si napište svůj. Karty na stole. Ok. Tak jdeme na to :)

Kafka byl na mém listu dlouho. Spolu s ním tam byly ještě Lovecraft a Poe. A já na tom (řekla bych docela) poctivě dělám (ale karanténa mi brání půjčování knih, jak bylo v plánu, z knihovny). Jenže já nejdřív chtěla číst jinou knihu. Chtěla jsem si přečíst Černou ozvěnu. Ale znáte tu poučku. "Člověk míní, Lenka.Vílka mění." Jop, jop, nejdřív jsem viděla adaptaci. Kde mě tedy hodně zaujalo theme. Hlavně to, co v něm hrálo. (Už se dostáváme na konec.) Takže jsem si to na našla. A právě video k tomu songu je...(Vážně mi stále věříte, že se dostanu na konec toho příběhu? Muha haha!) ...poskládané z filmové adaptace Procesu z roku 1962 (vydání Academia 2008). Tohle propojení mě totiž moc baví. Jinak bych se třeba nedostala nikdy ke knize Žltá tapeta, což je povídka, která je silnou inspiraci k textu i videu mé oblíbené zpěvačky. Takže jestli tohle není náhoda (na osud nevěřím), tak už nevím, jak to jinak nazvat. (Chápeme, že tohle je konec příběhu?) Takže poslední den, než nám zavřeli knihovny, jsem si domů přinesla Proces.

Četla jsem Proces v komiksové adaptaci, takže základní děj znám. A tam problém nemám. Ale číst celou knihu, bylo...náročné. Jo, na některé dialogy jsem se musela vyloženě soustředit, protože jsou jednolité, neoddělené odrážkou. (Už je to nějaká doba, co jsem četla starší knihu. Ale tak od 50 stránky to už bylo úplně v pohodě.)

Co jsem si z knihy odnesla? Pocit zmaru, flustrace a mírného nasrá...štvání. K. neví, za co ho soudí a jeho následné chování, paranoia a myšlenky jsou strašně dobře popsaný a napsaný. A taky, že kdo mlčí, možná na tom nebude tak špatně jako ten, kdo nemlčí. No, jak z této situace ven...? Jako v knize nebo to lze i jinak?

Musela jsem číst a číst, prostě nešlo přestat. Jak jsem si zvykla na styl, kterým autor píše, nešlo to zastavit.

Nadčasová kniha, kterou dobou tisknout do té než přestanou tisknout knihy. Nikdy nevíte, třeba budou zpátky časy, kdy bude lepší mlčet. Tak tomu nikdo nepomáhejte.

26 01.05.2020

Možná je lepší, že jsem to četla až teď a ne před Vánocemi. Asi bych se rozsypala ještě víc než dneska. Malý a milý příběh o životních rozhodnutích a jejich následcích. Naprosto chápu, proč kniha nesedne každému. Asi na ní zároveň musíte mít mimo jiné i náladu. Právě jsem dočetla důkaz, že je Backman jednička. Ve všem. I na 80 stránkách :)

26 24.03.2020

"Mlha 0,5"? Tento dovětek si kniha nezaslouží. Spíš Mlha by si zasloužila dovětek "Hodina děsu 2,5". Vzhledem k tomu, jak povídky postupně vznikaly, je Mlha vlastně taková deluxe reedice. Ale chápu, vzhledem k roku vydání Odeonu, asi má dost lidí Mlhu z roku 2007, a potom jim tahle kniha přijde zbytečná. Jasně, mohla jsem si přečíst Mlhu, ale stejně jako v případě knihy Mrtví se někdy vracejí (Noční směna, "Mrtví se někdy vracejí 2,5"), jsem neodolala této malé úzké knížečce, která je sice hubená, ale skrývá spoustu nádherných věcí. (Stejně jako jsem si raději přečetla Nadaného žáka, přestože jsou obě povídky z knihy jinde.)

Dobrá sbírka s vyváženými povídkami. Pokud vás zajímá, co si o povídkách myslím (žádnej tlak, ok?), tak musíte kliknout na jednotlivé povídky (hele, fakt žádnej, ok?), u knihy to vážně nenajdete. Tam, kde je komentář povídek najdete též jejich hodnocení.

(Protože seznam knih Kinga na začátku knihy je prostě roztomiloučký. Myslím ty typnuté překlady názvů knih, které u nás do té doby nevyšly, přestože ve světě to byly už dávno hity.)

26 08.01.2020

Kniha, která se mi četla vážně špatně. Chtěla jsem něco napínavého, ale většinu času jsem se nudila. Koukat na tenhle námět jako film, asi mám jiné pocity. Zima, sníh, odpočívadlo, psycho pocity. Přidat tam ono hučení, děsivou muziku, jsem tam, a všechno si představím. Ale z textu se na mě nenatahovalo nic (a toho zbytečného pindání, přestože to má tak málo stran!). Dnes nebudu za mrchu, slečno kniho bestseller. Děj v základu nebyl kravina a obálka je úžasná. Jedna hvězda místo odpadu je tedy zasloužená.
Jinak, další kniha, kde jsou terminátoři, který mají sílu zlomit telefon vejpůl ;)
(Je to spíš překladem, je mi to jasný, ale víte, jak to myslím.)

26 16.02.2019

Dveře do léta :) :) :)

Od Heinleina jsem si letos chtěla něco přečíst na 100%. Jenom jsem pořád nevěděla, čím začít. Co to bude, o tom nakonec rozhodla náhoda. Znáte ty večery, kdy sedíte před televizí, nevíte, na co se podívat, přestože v listu máte alepsoň třicet filmů a stejný počet  seriálů, ale nakonec váš večer skončí tak, že do listu přidáte dalších deset a stejně se kouknete na něco, co už jste viděli. Takhle já úplně náhodou narazila na adaptaci právě téhle knihy. A proč by náhoda (spíš to náhoda nebyla, Takahiro Miki teď bude mít na Netflixu nový film a Kento Jamazaki taky) nemohla z mé strany být braná jako znamení? Záleží na interpretaci. Jak moc to chcete. Tak jsem si "vybrala" právě Dveře do léta. A co k tomu říct? Bylo to vážně skvělý!!!

Kniha Dveře do léta mi neskutečně sedla. Celý ten příběh a co se tam stalo, bylo prostě úžasný. Zrada, cestování v čase, časová smyčka, "trochu jiná" milostná linka, technologie, chytrý řeči, filozofický zamyšlení. Tam bylo úplně všechno! A to všechno bylo vážně moc hezký. Taky moc fajnově napsaný. A teď myslím volbu slov a jak celý text vypadá, tohle mi sedlo. Začátek je navíc poměrně dost vtipný. Ale jak jde děj dál a všechno začíná být vážnější, ubývá humoru, ale to mi nevadilo, protože děj je zároveň napínavější. A předvším se všechno začíná hezky propojovat. Stačí prostě vědět, co v životě chcete, a za tím si jít.

Ale úplně nejvíc bylo číst si (to mám ráda vždycky) ty autorské představy budoucnosti. Protože ono to působí vždycky trochu jinak, když je řeč o době, která se v naší přítomnosti ještě nestala nebo když je evidentní, že my už tady v té době nebudeme. A když doba v knize předběhne naší už prožitou dobu. Navíc tady je fajn, že tady je to napsané tak nějak univerzálně, jako kdyby bylo jedno, kdy se kniha bude číst. Ta sci-fi část je vážně dobrá, všechny vynálezy s nápadem, do toho příjemné detektivní propletení. A potom ta část ohledně životní lásky. Mě to přišlo v pohodě. A nebudu sem psát dovětek: "Ale chápu, proč to někomu mohlo vadit.". Možná by to dneska už autorsky neprošlo, ale nejsem si jistá, zda zrovna v knize, kde i v šedesáti letech můžete vypadat na třicet, je podstatné zrovna tohle řešit. Navíc optikou dnešní doby, to někomu může zklesovat, což je totální kravina. A opravdu dobře se s tím pracuje v závěrečném "propočtu" :)

Tohle se moc povedlo a jsem ráda, že jsem knihu četla. Jsem zvědavá na adaptaci :)

25 01.05.2024

Bachmanovky jsou pro mě tak trochu jiná kategorie Kingovek. Očekávám od toho mnohem víc deprese. Protože Srovnáno se zemí v mojí hlavě bylo dlouho. A bylo mi dlouho smutno. Blaze jsem měla půjčeno z knihovny tehdy dávno, kdy jsem Mistra ještě tolik nežrala. Takže jsem moc ráda za nové vydání v paperbacku. Protože vím, jak u mě dopadla minulá Bachmanovka a Blaze je podobně laděná kniha. Došlo opět k nebezpečnému žmoulání skoro hraničící s poničením knihy?

Jo, rozhodně jo!

Problém je v tom, že když máte hlavní postavu tak neskutečně sympatickou (byť sympatie mají ze začátku spíše rovnítko ke slovu "lítost", z čehož se i přes ty všechny věci dál textem stane skutečná sympatie), tak je blbý mu nefandit, přestože dělá něco špatnýho. A především hloupýho. Což by bylo lepší před Blazem nezmiňovat. Nebo vám rozmáčkne hlavu jako zralý meloun. Udělá to nerad, ale když je někdo zlej a hnusnej, tak co jiného zbývá?!

Za mě úplně skvěle popsané to, jak to má někdo v hlavě "trochu pomíchané". A ty rozhovory s dávno mrtvým Georgem byly vážně moc fajn. Ale slova jsou málo, činy jsou víc. Je třeba dokončit plán, který spolu měli předtím. Unést malé dítě kvůli výkupnému...
Ale nic není nikdy takové, jak si to dva naplánují. Především, když z těch dvou zůstane už jenom jeden...

Skvělá a především hodně emotivní kniha, která na konci dopadla jako Srovnáno se zemí. Ať žije paperback! Ať žijou emoce! Třikrát hurá králi!

25 11.09.2023

Těšila jsem se na Pavouka? Trochu jo a trochu ne. Fakt jsem se bála, že to už bude moc. Vzhledem k tomu, jak skončil předchozí díl. A potom držím knihu v ruce a tam je napsáno:

"Varování
Lars Kepler varuje, že v Pavoukovi dojde k odhalení některých detailů z knih Lazar a Písečný muž."

A já si říkám, že si za to "Keplerovi" můžou sami. Píšou knihy, který lidi kupují jiným lidem k Vánocům bez toho, aby věděli o co jde, protože jim to poradí v knihkupectví. A je úplně jedno, že by každý čtenář detektivek měl znát "První pravidlo detektivkářovo: Série se čtou od prvního dílu.". Jako kdyby nestačilo už jenom to, že během těch všech dílu porušili všechny pravidla Knoxe nejspíš i opakovaně. Takže díky? Zase se budeme znova přehrabovat v tý stejný kupě? Proč?!

Otázka pro bystré:
Proč je můj nejoblíbenější díl Lovec králíků?
A) neřeší se tam žádný kraviny kolem Jurka a všech těch magoř kolem
B) neřeší se tam žádný kraviny kolem Jurka a všech těch magoř kolem
C) neřeší se tam žádný kraviny kolem Jurka a všech těch magoř kolem
(Možná je v tom chyták.)

Jestli tam vyskočí z křoví další brácha, nějakej další fanoušek nebo třeba bachař, kterému se Jurek díval do očí déle než pět vteřin, což způsobilo, že se naladili na emoční efekvenci pochopili se, a to zlo se přeneslo do bachaře, slibuju, že už na tuhle sérii kašlu. Protože to by mohlo takhle potom být pořád dokola...

Byla jsem na straně osmdesát, furt se tam něco děje, byť se nestalo ještě vůbec nic, jenom tři mrtvolky, nebo kolik už, a já raději píšu tyhle trapný keci než to číst dál...

Nakonec to nebylo zase tak špatný. Možná jsem byla odrazená začátkem. Protože od druhé poloviny to chytne pořádnou rychlost a vlastně jsem se i dost bavila. Jenže i tak mám tentokrát s dějem trochu problém. Jako kdybych si řekla, že tyhle stejný triky na mě už nebudou fungovat. A je jedno, jak se duo snaží tlačit na pilu. A tady to bylo fakt moc. Pavouk není špatná kniha. Nemá (nakonec) ani špatný děj, ale většinu času jsem se nudila. Proto jsem se rozhodla nikomu nenadržovat a bohužel výš s hodnocením jít nemohu...

25 12.04.2023

Sebevražda. Je to jasná sebevražda. Jenomže něco na tom smrdí. Kim něco smrdí. A jak se ukáže, smrdí to jako vražda.

Mrtvá dívka, která byla prostě divná, bez kamarádů, spáchala sebevraždu. Je to jasné, protože se to stalo na soukromé škole, takže rozmazlená princezna, která chtěla získat pozornost. No, jak se začne ukazovat, tohle rozhodně není tenhle případ...

Tým Kim začne pomalu rozplétat tajemství, které se skrývá za stěnami školy, což hodně lidem zkazí náladu. Tajemství, které sahá daleko do minulosti...

Příběh mě bavil především kvůli tomu, jak byl vyprávěný, byť téma nebylo úplně pro mě. Asi jsem moc normální, abych ocenila tyhle tajný elitářský spolky, a všechny ty kraviny kolem nich, jak si připadají důležitý a lepší než ostatní. Ale jak to zde bylo vykreslený, bylo prostě brrr. Ale bylo to dobré napsaný, čtivý, příběh napínavý, takže to bylo ok. Autorka opět odvedla dobrou práci  :)

SPOILER
Včetně toho, že jsem konečně začala mít na 1000% ráda toho floutka Dawsona. A užívala jsem si ho pokaždé, když byl na scéně. Takže jsem konec málem nedala...

25 22.05.2022