Lenka4 komentáře u knih
Nechala jsem se zlákat továrnou na čokoládu a objevila umělce s překvapivě pestrou paletou žánrů a stylů.
Ačkoliv je knížka psána lehkým stylem a má vtipné momenty, působí nakonec smutně. Po jejím přečtení obdivuji všechny dívky a ženy, které se vydávají do ciziny hlídat děti, či dělat pomocnice v domácnosti. Dostat se do postavení služebnictva musí být pro člověka vyrůstajícího v rovnostářské společnosti šok. Ovšem zážitky jsou to nezapomenutelné. Díky za ně!
Dílo obsahuje zajímavé informace, které by lépe vynikly při redukci poměrně suchopárně psaného textu. Více pozornosti by si zasloužil i nižší a pomocný kancelářský personál.
Dalších z příjemných historických detektivek, ve které je vše, co čtenář očekává.
Číst cizí dopisy se nemá. A milostné už vůbec. Kdo tyto zásady bez výjimky zastává a neotevře knihu Hořký kruh, bude ochuzen o příběh jedné lásky, plný poezie, silného citu, žárlivosti a touhy, v němž jsou jemně zachyceny i tíživosti života, které doba přinášela. Jen škoda, že Věřiny dopisy nejsou chronologicky vřazeny mezi listy Jiřího. Obraz jejich vztahu by získal ještě více na jiskřivosti a plastičnosti.
Příjemné, humorné čtení. Miroslav Macek se úkolu napsat pokračování Saturnina zhostil se ctí. Spíše než plané srovnávání s dílem Zdeňka Jirotky je na místě otázka, proč byl úkol vůbec zadán a co od něj zadavatel - nakladatel očekával (kromě finančního zisku).
Rozsahem krátké a proto i zjednodušující přiblížení životů žen je vhodné spíše pro představení osobností málo známých, o nichž nevycházejí studie a je méně pramenů, ze kterých je možné čerpat informace. Přínosné jsou proto především kapitoly z druhé poloviny knížky.
Velice nízké sebevědomí, naivita a možná i trochu hloupost Sophii dovedly až na samé dno. A přitom zbytečně, pořád měla možnost volat o pomoc. To se bála více milující matky než agresivního "přítele"? V každém případě doporučuji příběh k přečtení a hlavně k poučení.
Kniha obsahuje některé zajímavé informace. Osudy konkrétních židovských rodin však autorka nesleduje kontinuálně. Vybrané události ze života několika jejich příslušníků jsou v textu rozmělněny a zdá se, že autorce sloužili spíše jen jako vhodné příklady pro ilustraci obecně zaměřené studie.
Autor shrnuje informace z různých zdrojů. Se závěrem, že iniciátorem tragédie byl opilec a psychopat Ladislav Malý, se po přečtení dá souhlasit. Ovšem chybí více zpráv o motivací lidí, kteří opíjející se a občas podivně jednající ozbrojené osobě poskytovali pomoc bez ohledu na bezpečí vlastních rodin. To opravdu chtěli mít podíl na odboji, či spíše teroru, při kterém by byly pořádány "trestní výpravy" na jejich sousedy? Ani mladická touha po dobrodružství by neměla být silnější, než přikázání "nezabiješ". Následné využití celého případu k ideologické propagandě a zastrašení případných následovníků je pochopitelné, ovšem celkovým rozsahem a důsledky těžko omluvitelné.
Detektivku jsem prvně četla, hned když vyšla a moc se mi tehdy líbila. Autorka velmi dobře vystihla prostředí památkového objektu, práci i charaktery lidí, kteří se tam nacházeli. Teď, po více než třiceti letech, jsem knížku otevřela znovu. Děj jsem mezitím zapomněla, takže o napětí při hledání vraha jsem ochuzena nebyla. A požitek z četby jsem měla stejně pěkný, jako kdysi.
Příběh nabitý událostmi nutí k rychlému čtení. Zdá se, že se jím nechal unést i sám autor a občas mu něco uniklo, či vše věrohodně nevysvětlil. Pozorného čtenáře pak jistě zaujme třeba scéna, jak se Oldřich z Chlumu potýká s protivníky a dokonce „snadno přeskakuje stůl“, aniž by mu přitom překážel meč ukrytý v nohavici.
Kdo přijme pozvání do soukromé galerie Jany Štroblové, odchází sice mírně posmutnělý, ale obohacený o nevšední umělecký zážitek. Kajícný obraz: „Mám úzkostný sen, že jdu mým, cizím však městem. Cit mi někdo sebral? Skrze stud se už prodrat neumím k člověku, co tu na kolenou žebrá. Jakoby nevšímavě jdu. Nevím, kam s očima, kam pro očistu. Být Veronikou, možná nesvedu otřít tvář zmučenému Kristu.“
Nápaditá grafika – názvy básní jako popisky pod obrazy.
Zajímavé téma. Autor jistě strávil drahnou dobu bádáním v archivech a studiem literatury. Výsledkem je však přebujelý a nezáživně psaný text.
Velice silný příběh. Autor zvolil vhodný způsob jeho zprostředkování - střízlivý, věcný styl. Čtenáře tak více zasáhne vlastní obsah sdělení.
Celkový dojem z knihy je trochu rozpačitý. Vzpomínky jsou psány suše, střízlivě, bez beletristického zpracování. To jim sice dodává na autentičnosti, ale zároveň místy ubírá srozumitelnosti. Škoda, že místo obecných historických přehledů v přílohách není více prostoru věnováno okolnostem vývoje zbraní V1 a V2. Rozhovor s autorem, který knihu uzavírá, je bohužel velmi nepovedený.
Snahu Pavla Hoška představit čtenářům neznámou malgašskou poezii lze jen uvítat. Velmi cenný je historický úvod. Žel, překlad přináší jen povědomí o obsahu veršů, navíc k porozumění jinotajů jsou třeba vysvětlující poznámky. O zvukomalebnosti a slovních hříčkách originálu svědčí pár básní v původním znění. Tato významná součást poezie je pochopitelně ztracena v překladu. Ale nevadí, výlet na Madagaskar je v každém případě zajímavý a nevšední. "Řekni mrakům, ať počkají na vítr, jenž se blíží. Řekni jezeru, ať zapomene na ptáky, kteří se k němu na noc již nevrátí. Není dobré zapomenout náhle. Dobré je zapomínat postupně."
Vzpomínky na dětství a dospívání jsou léty obroušeny, vyprávění poklidně plyne. Ovšem emotivní epilog tvrdě připomene hrůzy, kterými si židovské obyvatelstvo za války prošlo.
Životopisný román má svižné tempo, kterého autorka dosáhla střídáním časových rovin. Z počátku možná až příliš častým a tím trochu nepřehledným. Sympatické je, že se umělce snaží přestavit jako člověka s dobrými i horšími vlastnostmi. Veškerá pozornost je soustředěna na něj, ostatní postavy jsou vykresleny pouze schematicky, což snižuje kvalitu díla.
Ptáci koupající se v kašně: "V ruce jsem držel vlastní oko. Hledělo na mne podivným nepřirozeným paprskem udivené a vytržené z dlouhé trubice mého vnitřního kolejiště. Oblékalo mne vnímajícím světlem, byl jsem barelem naprostého konce jedné cesty."
Co tím chtěl básník říci?