Lenka4 komentáře u knih
Existence historických lékařských konsilií není všeobecně známá. Připomenutí těchto textů je největším přínosem publikace. Zaměření na francouzskou nemoc se jeví jako druhotné téma. Knížka sama budí dojem úvodu k edici, takže určitým zklamáním je, že obsahuje pouze jediné celé konsilium.
Hlavních hrdinů je už tolik, že je občas obtížné udržet si přehled o tom, kdo je jak s kým příbuzný. Ale to vůbec nevadí. Události jejich životů jsou pestré a kronika se moc dobře čte. Jen slovní půtky jejích dvou autorů ve své tematické ustrnulosti ztrácejí jiskru.
Formální struktura knize dost ubližuje. Úvody i závěry kapitol jsou těžkopádné a jejich souvislost s tématem je občas spíše okrajová. Zcela chybí zhodnocení možností distribuce filmů do zahraničí, jejich prodejnost a výběr pro festivaly. V těchto oblastech se jistě vliv vládnoucí ideologie též projevoval.
Kniha dobře ukazuje, jak se lidé mohli ocitnout v sovětském vězení a pracovním táboře. Jejich příběhy jsou však podány poměrně stručně. Není tak dost prostoru pro dramatičnost a sílu sdělení, které mívají samostatně vydávané vzpomínky.
Vzpomínky sepsané velice jednoduchou formou. V textu mi přijde nevhodné, nesprávné a takřka servilní nadměrné užívání šlechtických titulů zrušených už před sto lety.
Pavel Juráček ve svých denících skvěle zachycuje prostředí filmové tvorby a vztahy mezi lidmi, kteří se na ní podíleli a z nichž mnozí dodnes v oboru působí. Na pozadí autorových tvůrčích muk a domácích konfliktů se odehrávají zásadní dobové politické události. Škoda, že s ohledem na jeho ne zrovna příkladný životní styl nelze doporučit četbu deníků mládeži do osmnácti let.
Absurdnost textu umožňuje rozvíjení šílených nápadů a dává prostor ke hře se slovy. Celek však vyznívá poněkud rozpačitě. Zajímavé dějové části se střídají s tuze nudnými pasážemi. Pro autora je forma evidentně důležitější než obsah. Škoda, že nejsou v rovnováze.
Vtipná a námětově originální je báseň Zahrady po setmění. Škoda, že jen tato jediná.
„vkrádá se do zahrad
těsně po setmění
chlap s rozsvícenou rukou
ví
že chodí tam holky
ze směny
číhá tam
škrtí holky
věší je na nízké dráty tramvají
ale jen na chvíli
holky se vzpouzejí odhazují tašky
když běží temnou cestou
v krku jim duní kov
a hrůza mizí
vždyť přece na holky
čekávají příslušníci
honem je sundají
a ještě promodralým jim do plic
vženou umělé dýchání
chlap s rozsvícenou rukou
je pryč
a holky potom žhnoucí
běží nocí zpátky do pivnic
kde všechno
řeknou kamarádkám
kde nezatají nic“
Cesta po slepé koleji poezie vede neutěšenou krajinou, která neláká poutníky k další návštěvě.
Kropáčova Vrutice: „Samozřejmě je více míst, kde ještě nebyl: i v těch, ve kterých byl, nebyl, protože není.“
Pavel Juráček umí ve svých denících skvěle navodit atmosféru prostředí, ať jsou to proměny jeho rodného města, nymburská ospalost, či bujarý život v koleji. Vyzrávání jeho osobnosti krásně dokumentuje vztah ke švagrové, ve vlastních milostných záležitostech však stále ještě tápe. Navenek neuspořádaně žijící mladý muž je inteligentní, kritický i sebekritický, přemýšlivý (např. velmi pěkná je úvaha, proč neměl rád hudbu). A když už nás přivádí do světa filmu – natočit jeho osudy by rozhodně nebylo marné. Vydaly by na seriál.
Skřeky, rokle, jaderné zbraně, blázni, železa, děla, země, oheň. Výkřiky do tmy o zásadních problémech světa a života. Mají burcovat. Jsou však tak afektovaně nátlakové, že toho, kdo je uslyší, spíše zaženou, než aby ho přiměly k zamyšlení.
Originální, nápadité, důvtipné pointy. To platí i pro literární útvar na samém začátku, který se nedá číst. Téměř každý tvůrce na sebe ve svém díle něco, zpravidla nechtěně, prozradí. O autorovi této sbírky tedy nyní již všichni vědí, že nebyl ve škole, když se probíraly přechodníky. Nebo byl a nedával pozor.
Poloplná báseň
Vozidlo ujede vzdálenost s
z místa A
do místa B
za čas t průměrnou rychlostí v
v malém a skončilo A
v malém B začíná B a léto
mezi nimi proužek asfaltu ve srovnání s Mléčnou dráhou
relativně úzký
člověk je přesto spokojen ve srovnání s bílými trpaslíky
Muž XX vyměřuje obvod světa malým volantem
Žena XY si povídá klouzaje očima po křivkách svých a krajiny
Notebooku dítěte XX brzy dojde šťáva
Hrubý domácí produkt
má jemnou vůni potu
a hladký povrch autosedačky
Co jsme mohli zapomenout doma?
Vypočítejte příklad.
Zajímavé, mile a zábavně poučné. Objevné je zjištění míry vědomostí v 17. století. Přidanou hodnotu představuje porovnání se současnými vědeckými poznatky a uvádění na pravou míru pomocí doplňujících poznámek a komentářů. Ty jsou často vtipné. Je znát, že jejich autory Balbínův text oslovil a práce s ním je bavila.
Je toto vůbec poezie? Autor konstatuje, co vidí, ovšem chybí tomu básnický duch. Některá dílka spíše evokují školní slohovou práci.
Sušárna č. 3
Vždycky ti bude chybět jedno vyčouhlé patro
bezpečné pro představu efektivní sebevraždy
jistotné pro spatření nepojmenovaného kopce
Místo toho půjdeš do sklepa do sušárny č. 3
přihlížet unavené schůzi o zateplování domu
kde společným rysem budou nicotné reference
Baráky mají být stejně vysoké O prázdninách
budou na každém pokoji tři lůžka Na dvou se
prospíme my Na třetím objednaný profesionál
Autoři téma pojali velice široce, možná až příliš. Některým záležitostem se věnovali více, některým (neméně důležitým či zajímavým) méně a další jen letmo zmínili. Důkladnější propracování doplněné větším přesahem do současnosti by znamenalo několik dalších let práce, ale výsledkem by mohla být vynikající obsažná a informačně cenná studie. Fakta, která autoři sesbírali a sumarizovali, nejsou sice moc přehledně uspořádána, ale lze předpokládat, že budou dále badatelsky využívána.
Odpudivé sprosté rýmovačky nevalné úrovně vhodné leda do prostředí čtvrté cenové skupiny.
„Jiskří v dálce blesk
a kapky plesk plesk plesk“
Hřbitov – poklidné místo, kde se oči kochají jemnou krásou hrobu porostlého barvínkem, zatímco myšlenky se rozlétají po celém světě a ještě dále. Tento hřbitov nevyvolává úzkost, inspiruje k úvahám.
Zpoždění
Už jsem tam nedošla
Popelní horu vítr rozfoukal
borůvky brusinky zbůhdarma opadaly
pramen potoka zaniká
sám kámen se pohnul Vypuká snad panika?
Jako by ji svým štětcem zmát Salvador Dalí
se rozpadá krajina a teče v ní s vodou kal?
Nemožné
Možné?
Přání zbožné že můj svět zmizí když pozbyl mne
Nebeští jezdci dál poženou nebem šimly
Snad hlídky strak a sojek ty si ještě všimly
(Řekněte kdo si jinak povšimne)
Z této spižírny odejde čtenář lačnící po duševní potravě hladový.
Na sedadle č. 57
déšť unáší autobus
tam vzadu se bojí spát
aby nezasnil
už ne obeplout svět
už ne někoho potkat
déšť unáší autobus
hned spí jak o nemoci
andělíčku
jiná cedule a přesto město
ze kterého utekl?
Zatímco výletníci uchváceně obdivují krajinu, ospalý čtenář si toužebně přeje, aby se něco konečně začalo dít. Leč, i to, co se začne dít, je podáno značně nevzrušivě. Více akční je až samotný závěr, nad jehož některými ději je lepší se moc nezamýšlet. A všichni jsou tak neskutečně hodní, milí a laskaví …
Smutek, ano smutek. Není ho však zbytečně moc? Neradno dlouho setrvávati v zachmuřeném světě.
Až se všechno slije do jednoho proudu
přítomné minulé i to co nás ještě čeká
až se reklamní tabule budou zdát skutečnější
než krásná květinářka v podchodu u nádraží
pak teprve přijde čas
přemýšlet o smyslu této cesty
A do té doby
budeme dál vstávat při budíku
a usínat s únavou
jak s vlněnou čepicí
hluboko naraženou do očí