Lenka4 komentáře u knih
Třebaže jsou paměti psány suchým monotónním stylem, velice pěkně se čtou. Kromě přiblížení práce soudce a nahlédnutí do jeho rodinného života obsahují i množství dalších zajímavých informací, například o poměrech u zásobovacích oddílů vojska během 1. světové války.
Detektivka příhodná pro čtení za zimních večerů. Tedy spíše za zimního večera, neboť odejít od rozečtené knihy jde těžko. Jen trochu udiví neobvyklá fyzická zdatnost některých postav.
Myšlenkový deník, literárně - filosoficko - poetický. Touha mladého muže po lásce je možná vyjádřena příliš exaltovaně, ale určitě nešlo jen o pózu. Skrze stylizaci prostupuje jeho duševní neklid a jistá melancholie. Škoda, že tomuto nadanému člověku nebylo dopřáno více času k rozvíjení jeho schopností,
Paměti jsou ve své podstatě záznamy o narozeních, svatbách a úmrtích členů rodiny. Ovšem Pavel Matlas je ve vynikající úvodní studii zasazuje do historických a dobově společenských souvislostí a dodává jim na barvitosti a zajímavosti.
Některé informace, především o vzniku trampingu, se opakují ve více příspěvcích. Z hlediska čtenářského hodnotím nejvýše esej Veroniky Zapletalové, jejíž informační hodnota nezaostává za ostatními příspěvky a hlavně není zatížena balastem citačních formalit. Škoda, že text Czeslawa Adamiaka nebyl přeložen do češtiny, případně zveřejněn v polském jazyce.
Kromě spletitého a dramatického příběhu autora (občas není příliš jasné, v čím zajetí právě je a pro koho zrovna pracuje), kniha přináší i přehledné objasnění vzniku vojenského seskupení vlasovců a jeho osudy. Bezvýchodné postavení v boji u Odry a následně hořký konec pomoci při osvobození Prahy tragicky završila poválečná repatriace do Ruska. Potřebné svědectví o událostech 2. světové války z jiného úhlu pohledu, než který byl desetiletí oficiálně předkládán.
Pěkný příběh až na jeden detail, který nebyl zcela "vychytaný". Ale vše odpuštěno za umožnění návštěvy dolu a zasvěcení do tajů těžby stříbra.
Téma by si zasloužilo větší pozornost historiků. Doufejme, že tato kniha podnítí badatele k hlubšímu a komplexnějšímu zkoumání. Dílo Wendy Lower je totiž poněkud nepřehledné a málo propracované. Některé události či osoby jsou uvedeny jen v nedopovězených náznacích. Pokud bylo autorčiným záměrem představit životy několika konkrétních žen, bylo by vhodné nastínit i jejich další poválečné osudy, nejen zda byly či nebyly souzeny. Hlavně však chybí informace o situaci a praktickém životě v místech východní Evropy, kde německé ženy žily a pracovaly a o vzájemných vztazích mezi obyvatelstvem nežidovského původu, Židy a Němci.
Pohled na bojiště u Slavkova a realita vojenského tažení v době více než dvě stě let vzdálené jsou zajímavější, než snaha lokalizovat místo případného ukrytí pokladny. K jejímu objevení by mohlo dojít jen velkou náhodou. I prostor autory vymezený jako největší možnost je příliš rozsáhlý a krajina doznala značných změn. Velkou slabinou textu je neustále opakování již sdělených informací a hypotéz.
Vzpomínky jsou hlavně souhrnem a přehledem zvyků, které v duchu náboženských tradic židovská komunita v Přerově dodržovala. Rozhodně však nejde o nudné čtení, autor je navazuje na své zážitky z dětství a seznamuje tak s nimi velmi přístupnou formou.
Všechny básně mají jakousi vnitřní posmutnělost, která někdy více, jindy méně, vystupuje na povrch. Těžko posoudit, zda se autor výběru zaměřil pouze na verše zaznamenávající tíživost okolního světa, nebo se jedná o tón typický pro představované básníky. (César Vallejo, Devatero morových ran: "... Nikdy, pane ministře zdravotnictví, nemělo zdraví takovou úmrtnost a bolest hlavy nepáčila tolik čela z čela! A nábytek má v zásuvkách jen žal a u srdce je v zásuvkách jen žal a ještěrka má v zásuvkách jen žal...)
Smutné jsou příběhy žen, které usmrtily své děti, protože neviděly jiné východisko z tíživé situace. Odhlédneme-li od zločinů, ke kterým nakonec došlo, přibližuje kniha i sociální prostředí a způsob života obyčejných lidí, a to hlavně na venkově. Většina vražedkyň byla prostšího ducha a bylo proto snadné je odhalit. Z toho, jak často bylo používáno jedu, aniž by následky vzbudily podezření lékaře, se nemohu ubránit podezření, že některé podobné zločiny zůstaly neodhaleny. Škoda, že se autorovi nepodařilo zmapovat další osudy žen po propuštění - kde žily, pracovaly, jak se k nim chovalo okolí.
Námět je dobrý, leč zpracování žalostné. Spousta nelogičností v ději i v jednání osob, které jsou charakterově zjednodušené a většinou nadmíru podivné a přepjaté. Příběh je nepropracovaný, autor rozhodně nebyl mistr pera. Není důvod přihlížet při hodnocení knihy k době jejího napsání, v každém století vznikala díla vynikající, dobrá, i nepovedená.
Název knihy je více než výstižný.
Velice pěkná knížka počínaje úvodní studií Mileny Lenderové a Jarmily Plškové a konče obrazovou přílohou. Gabrielin cestovní deník i korespondence jsou půvabné, místy i vtipné. Mezi informacemi o cestování, návštěvách, zábavách, dárcích, nemocech a příbuzných upoutá také svědectví o léčebných metodách doktora Priessnitze v Lázních Jeseník. Dovedu si představit, že při psaní pateticky romantického románu Mizaël a Alice sama autorka nejednu slzu uronila. Škoda, že zemřela tak mladá.
Výborný nápad. Leč zdá se mi, že kniha obsahuje převážně lidovou tvořivost ze "4. cenové skupiny", čímž myslím nadměrné množství vulgarit.
Zdá se, že kniha je souhrnem informací a svědectví, které byly o rodinném táboře již publikovány v rámci jiných děl věnovaných osudům terezínských Židů. Těžko lze předpokládat, že ještě budou objeveny nějaké nové dokumenty o účelu zřízení tohoto tábora, takže lze v tomto shrnutí nalézt snad vše, co se tématu týká. Citovaná svědectví přeživších je však lépe číst uceleně v jejich vzpomínkových knihách. Pobyt v Birkenau totiž pro ně byl zpravidla jen jednou epizodou v jejich strastiplných osudech a dokládají tak lépe hrůznost toho, čím vším prošli.
Zaměření výběru pouze na salonní společnost se nezdá příliš šťastné. Dozvídáme se sice, co si autorka myslela o svých přátelích a známých, či kdo se komu dvořil. Ovšem za těmito slovy čiší prázdnota. Živější jsou pasáže z deníků po roce 1900 (výlet do Paříže a cesta do Jilemnice, sebevrazi). Osobnost pisatelky by více přiblížily rodinné záznamy týkající se vztahů s manželem a s dcerou. Třebaže editorky věnovaly práci nemalé úsilí, výsledný portrét Anny Lauermannové-Mikschové na základě jejich výběru zůstává plochý a nevýrazný.
Poměrně dost otevřený pohled doslova až do farské kuchyně. Z rozhovorů vyplývají zejména rozdílné generační názory na osobní život farářovy rodiny a práci ve sborech. Nezdá se, že by situace v církvi byla oproti době před rokem 1989 idylická. Útlak ze strany státu sice pominul, ale vynořují se nové problémy uvnitř církve, které si způsobují sami členové sborů. Toto pro nezasvěcené až překvapivé zjištění je možná největším přínosem knihy.
Velice pěkná detektivka. Oceňuji místa, kde čtenář podléhá spolu s hrdinkou strachu. Naštěstí jich není mnoho. Nedopovězení všech dějových linek není na závadu. Lze si je domýšlet dle vlastní fantazie.