Lili
komentáře u knih
New York vládne
Elmer Rice
Propletenec vztahů příbuzenských, milostných, pracovních a politických. Příběh bez hlavního hrdiny, naopak v čele se skupinou postav (cca 50!), z nichž nejdůležitější je rodina Colemanů a Oliverů. Čtenář by se v množství postav mohl snadno ztratit, ale autor je osobitě vystihuje a nezapomíná připomínat vzájemné linie.
New York vystižen opravdu ve všem – ruch ulic, barvy počasí, zábavní a obchodní podniky, sociální a náboženské poměry, vztahy, klamy, rivalita a boj! Konec vrcholí, opona padá a ani závěrečná tečka v napětí nepoleví.
Nutno ještě dodat, že kniha byla napsána před více než 75 lety. Chvála Mr. Rice!
Život po francouzsku
Jean-Paul Dubois
UKÁZKA
V jedné tropické oblasti jsem zažil neslýchané bouře, dunící jako bombardování, otřásající zemskou kůrou tak, že to připomínalo první okamžiky zrodu světa. Všechny ty obrázky, všechny ty zážitky se ve mně hromadily. Při osamělých pochodech jsem často myslíval na otcovu zahradu, na bratrův fotoaparát, na vůně svých dětí, na Anniny ohavné vířivkové vany, na náš nadměrný dům, na tichou práci matky. Znovu jsem viděl i dědu, matčina otce, jak stojí na vrcholku svého kopce a žasne nad krásou hor.
Říkali mi Leni
Zdeňka Bezděková
„Přátelství je nejvzácnější kvítko. Zalévej je! Leni... "
Obyčejný život
Karel Čapek
„Poznáváme svět skrze to, co jsme sami, a poznávajíce svět objevujeme sebe samotné."
Výtah na popraviště
Noël Calef
Tři ukázky, každá z jiného životního příběhu:
Černá bezedná díra, v níž malý plamének vrhal víc stínu než světla. Hlasitě zaúpěl. Věděl, že se mu to nikdy nepodaří, že na to nemá dost fyzické odvahy. Podlehl tomuto strachu, vrhl se dozadu, celé tělo zachvácené třesavkou, a stěny šachty mu ironicky vracely ozvěnou jeho nepříčetný smích.
Odložil předmět, který dosud držel v ruce, obešel stůl a uštědřil Germaině pár facek. Smích ustal, záda se nahrbila. Germaina si zhluboka vzdychla a upadla do dřívější netečnosti. Pedro padl před ní na kolena a s obličejem skrytým v jejích sukních plakal jako dítě. S nepřítomnýma očima ho hladila po šíji.
Mechanicky zhasla plyn, ale ruku nechala na kohoutku. Když se rozhlédla kolem sebe, poznala podle slabého syčení, které unikalo z hořáků, že otočila kohoutek na ,,otevřeno". Její oči se obrátily a upřeně hleděly na ty černé dírky, jimiž unikala neviditelná a bezbolestná smrt.
Dopisy Olze
Václav Havel
Ohromná vnitřní síla. Věřit a vydržet, že všechno je možné. Láska & pravda.
Kouzelný vrch
Thomas Mann
„Čas je dar bohů propůjčený člověku proto, aby ho využíval.“
„Svoboda je zákon lidské lásky.“
„Bůh se dívá do srdcí, a nehledí na hodnost, před ním stojíme všichni nazí.“
Síla psa
Thomas Savage
Z mého pohledu hůře čitelné, pomalý děj a dokonce ani žádná postava neprosila o víc pozornosti. Smutný kout země, ve kterém je málokdo opravdu šťastný. Svět masek a těžko dosažitelných cílů.
Stroj času
Herbert George Wells
„Při pohledu na hvězdy se moje vlastní nesnáze i obtíže pozemského života najednou zdály nicotné."
Muž se srdcem kovboje
Jack Schaefer
S knížkou jsem to už před lety zkoušela a odradilo mě pomalé tempo, takže teď jsem věděla do čeho jdu a zatnula zuby. Čekala jsem vážnější tón à la McCarthy, ale bylo to plné skopičinek, průpovídek a překlad, který namísto kloubů používal výraz kotníky, to vše jen dodělával. Pokaždé jsem se neubránila představě, jak připitoměle by vypadal Monte okusující si kotníky. Líbila se mi až poslední třetina, která nabrala vážnější ráz. Při čtení si uvědomíte, jakou cenu má přátelství, když vám teče do bot. Konec nečekaně melancholický a smutný.
Jack Schaefer v postavě Monte Walshe ztvárnil odvážného kovboje se srdcem na pravém místě a já bych ráda věřila, že i tací se tu a tam našli.
„Když má člověk oči otevřený, může se každej den něco přiučit.“
Jatka č. 5
Kurt Vonnegut Jr.
„Lidi by se divili, kdyby věděli, co všechno na tomhle světě už dokázaly modlitby.“
Utažení šroubu
Henry James
Očekávala jsem vlasy hrůzou zježený, místo toho mi Henry James nehnul ani pulsem. Spíš mi Utažení šroubu připomínalo románek z per sester Brontëových. Nesedělo mi množství planých náznaků, dvojsmyslů a domněnek - zkrátka nic, co se dalo pevně ukotvit a neustálý stav čekání na něco zásadního.
Celkové nižší hodnocení, které kniha má, vážně odpovídá i mému dojmu. Určitě je ale prostor pro druhé šance. Je zvláštní, že jsem si tuhle „vánoční“ duchařinu vybrala právě na Vánoce. Náhoda? Kdo ví.
Dobrodružství Augieho Marche
Saul Bellow
Na začátku jsem myslela, že mě ta souvětí přes půl stránky snad zabijou; plus to mraveniště nejrůznějších lidiček, který jsem nevěděla, jestli můžu z hlavy pustit nebo ne; a že jestli to tak půjde dál, budu knížku číst až do ledna. Jenže člověk si zvykne na ledacos, i na styl, který mu zprvu třeba dvakrát nevoní. Takže uběhlo sto stránek a najednou to nebyla taková potíž.
Augie byl všelijaký. Snažil se hledat ve všem to dobrý a sám být zrovna takový, ale občas se cestou, s dobrým úmyslem, ztratil. Život je pes. Někdy na nás vrčí nebo nás chce dokonce sežrat. Jindy je to oddaný přítel. I všechny ty chyby, který pořád do zblbnutí děláme, jsou cesta, která má smysl, protože nás posouvá dál.
Knížka si rozhodně zaslouží další přečtení a skoro bych přísahala, že jí ho jednou dám. Parafrází a myšlenek je v ní tolik, že se těžko všechny chytí na poprvý. Kdybych jen tušila, jak mě nakonec bude bavit, asi by tu nečekala dlouhých jedenáct let.
„Svět se ještě neusadil úplně natuho. Ještě pořád je v něm místo, ale musíš si najít otvory, kudy vniknout dovnitř. Když to pořádně vykoumáš, tak je najdeš.“
Bůh chrání milence
Johannes Mario Simmel
Po posledních přečtených, který pro mě nebyly právě to pravý ořechový, mi Simmel spravil chuť. Je úžasný vypravěč a vedle Remarqua ho řadím mezi nejlepší německy píšící autory.
Úžasná atmosféra! Nemilosrdné počasí dokonale prohlubovalo samotný děj. Jako byste tam byli a poryvy větru s vámi smýkaly na všechny strany, promočené nohy zábly až do morku kostí a déšť vám bičoval obličej. Moc se mi líbil příběh jako takový, tak skvěle napínavý; i úvahy o víře a naději - ruku v ruce dokonalé. Závěr mě nakonec ukonejšil. Bůh chrání milence.
Bravo, Simmele! A děkuju. K tomu, že je to jeden z prvních autorových románů, ještě smekám.
***
„Nic netrvá věčně. Ani smutek, ani štěstí.“
„Vznik věcí je bez hranic. Čím vznikají, tím také nutně scházejí, neboť se navzájem odškodňují a splácejí si křivdy podle pořádku času.“
„Každý člověk musí něčemu nebo v něco věřit.“
„Laskavost je důležitější než láska.“
„Zdá se, že láska a nenávist k sobě mají velmi blízko. Ale člověk může milovat i nenávidět jen toho, v koho věří. Nenávist dokonce víru předpokládá.“
„Člověk přijde v životě o hodně věcí, které už nikdy nezíská zpátky.“
***
Líbí se mi, když mezi řádky narazím na knihu, kterou hlavní hrdina čte („...se pustil do románu Než se rozední od Louise Bromfielda.“) a já sama ji mám přečtenou a přesně vím, jakou atmosféru má autor na mysli.
Bídné roky
Knut Faldbakken
Přijde mi až děsivý, že jsem si tuhle knihu vybrala začátkem února nic netušíce, že se tak částečně bude podobat i našim životům: „Lidé seděli za pečlivě zavřenými dveřmi jako vězni a poslouchali zprávy z rozhlasu a televize, vařili pitnou vodu, drželi si vyvařené roušky před pusou a nosem, když se občas odvážili ven a pokoušeli štěstí v dlouhých frontách před rozdělovnami potravin.“
Příběh, ač byl krásně napsaný a zajímavý, nemůžu říct, že by mi nějak zvlášť utíkal. Vkuse jsem přečetla jen dvacet stran a už dlouho jsem žádnou knížku neměla rozečtenou tak dlouho - dva měsíce. Přestože to všechno bylo tak sugestivně vylíčený, ne a ne se tam vpravit. Nenašla jsem nikoho s kým bych to prožívala. Allan mi byl od začátku ke konci neskutečně protivný, ale nepříjemná mi byla i Lisa.
Konec, kdy se vrátili zpět do zbídačeného Sweetwateru se mi líbil nejvíc a ta závěrečná “poetika“ taky. Hodnotím třemi hvězdami, ale nijak špatnými.
„Nic nedokáže přírodu omladit tak, jako Zkáza Světa.“
Muži, kteří nemají ženy
Haruki Murakami
Murakamiho povídkám jsem na chuť nepřišla. Možná je to prostě běžec na dlouhý tratě a jen tam umí oslnit. Záměr zachytit mužské trápení a pocit opuštěnosti se mi líbil, jenže povídky mi přišly těžko čitelný a to podstatný jak by mi unikalo. Nejvíc se mi vryla povídka „Nezávislý orgán“ o člověku, který byl stále nad věcí, ale jen do jisté chvíle; a svojí atmosférou pak povídka „Kino.“
„...nezáleží na tom, nakolik si s někým rozumíš, ani na tom, jak hluboce miluješ, dohlédnout až na dno cizí duše nedokážeš.“
V pasti lží
B. A. Paris (p)
Hezky čtivé i napínavé! Konec mi přišel neuvěřitelný, fakt ale je, že jsem do poslední chvíle netušila, kdo to všechno spískal. Někdy je všechno jinak než se zdá.
P.S. z Paříže
Marc Levy
Nemůžu si pomoct, ale Levyho lovestory byla slabota. Jakoby s každou další knihou ztrácel ten kouzelně nenucený styl, který mám tak ráda. Ani jedna z postav mi nebyla moc sympatická. Věčné střetávání a rozcházení mi přišlo trochu vyumělkovaný a vůbec jsem postrádala tu jeho osudově namíchanou atmosféru, která prochází všemi jeho romány.
***
Ráda bych si přečetla autorova raná díla, která u nás, nevím proč, dosud nevyšla. A přitom překladatel by se našel; už roky leží jeden román přeložený v šuplíku. „Sept jours pour une éternité.“ V pořadí třetí román Marca Levyho. „V nejvyšším patře jednoho mrakodrapu v centru San Francisca sídlí vedle sebe dvě nejmocnější bytosti na světě - Bůh a Ďábel. On má šarm ďábla, ona má sílu andělů...“
Proč Albatros nebo jiná nakladatelství nejednají? Na obálce knihy PS. z Paříže je Marc Levy označován za „nejčtenějšího francouzského spisovatele současnosti.“ Napsal devatenáct románů a my jich tu máme vydaných jen šest. Něco jde i v dnešní době moc pomalu.