Lili
komentáře u knih

V knize jsou krásné fotografie a to, že jsou černobílé jim dodává jakousi zádumčivost. Naprosto vystihují celý příběh. Sluneční paprsky prostupující oblaka, dlaně držící svíci, kouřící kotlík nad ohněm, obří balvany v proudu řeky, vrásčitá kresba dřeva, loďka v oparu mlhy, pohled do lapače snů...
Podobný útěk má na mysli spousta z nás, ale udělat to, zahodit všechny zaběhlý zvyklosti a najít potřebnou odvahu, dokáže jen málokdo. Andrea Hejlskov má můj obdiv, že se nezalekla, vytrvala a dokázala všechno poutavě vypovědět. Často zapomínáme na jednu důležitou věc a to, že nemusíme za každou cenu mluvit, že ticho je v pořádku. Někdy mluvíme zbytečně, vytváříme konflikty z ničeho. Bojíme se mlčet a obracet do sebe. Bylo dojemný pozorovat jak se všichni přetvářeli, vyzrávali a nacházeli své nepoznané já. Tahle knížka rozhodně nutí přemýšlet, děkuju za to.
Poznamenané pasáže:
„Příroda časem zvítězí nad vším, co kdy člověk vytvořil.“
„Krajiny mají stejně jako lidi duši.“
„Pokud člověk pořád hledá něco dokonalýho, nikdy to nenajde a nakonec neudělá zhola nic.“
„Všechno je znamení. Celý svět je znamení. Všechno něco znamená.“
***
Na všem se najde škraloup, i tady by se našel. Někdy ale nemám chuť pitvat vše na dřeň. Odnáším si jen to podstatný.


Uf. Myslela jsem, že to snad nedočtu, a to ze začátku vypadalo tak napínavě! Ke konci jako by autor lepil – jako vlaštovky na hnízdo – tu i onde ještě kousek „domazat“, aby byl příběh ještě nabalenější a konec ještě víc vzdálený. A nevím, jestli to bylo překladem, ale hrozně se mi protivily některý hlášky a dialogy. Zkrátka historicko-politický témata nejsou pro mě.
Ale ať jen nehaním, tady jsem se viděla...
„...ležel kriminální rada Berthold Prangel skutečně už hodinu v posteli a četl si. To byl pro něho ten nejkrásnější stav! Ležet a číst, dokud se mu nezavřou oči.“
A ještě dvě věty, který bych podtrhla...
„Vždycky musíte znát Včerejšek člověka, než začnete posuzovat jeho Dnešek.“
„Nejstrašnější nepřítel člověka – člověk.“


Vcelku dobrá detektivka. Nečekala jsem bůhví jakou pecku, takže mě ani nezklamala.
À propos, Adolf Born kreslí sice hezky, ale vůbec nechápu, jakou má ta dáma na obálce spojitost se samotným příběhem? Možná to původně měl být historický román!
***
Ta tolik zmiňovaná hudba, která je blíž rozepsaná na str. 71 („...se často opakuje jeden a týž titul: Amazing-Graze v nejrůznějším provedení: Juddy Collinsová, Branda Wootonová, nějaký britský orchester, džezová verze...“), k poslechu tady:
Judy Collins
https://www.youtube.com/watch?v=AtteRD5bBNQ
A tohle mi nějak padlo do oka...
„Oba byli ztracenci a bylo sladké na okamžik se ve své samotě ohřát o samotu toho druhého.“


„Svět je džungle. Silný přežívaj a slabý nevydržej. Buď ty, nebo ten druhej. Tak je to. Jiná možnost není.“
„Vítr přinesl naději. Jak je psáno v koránu, člověk bez naděje není víc než zvíře.“
„Mozky se dají vždycky koupit. A když jednou člověk pozná, jakou má kterej chlap cenu, může ho využít nebo zneužít, jak se mu zlíbí. Na tom se točí svět. Existuje elita a pak ti ostatní. Já patřím k elitě. A budu k ní patřit i potom.“


Pohled sedmi autorů, kteří byť jen na krátko, navštívili oblast Súdánu...
Súdán, největší země Afriky a zároveň jedna z nejchudších zemí světa. Oběť občanských válek, které měly katastrofální dopad. Vyžádaly si více než dva miliony mrtvých, z toho asi polovina zemřela hlady a svůj domov bylo nuceno opustit až na čtyři miliony obyvatel.
Úryvky, které mne zaujaly..
SŠ V RUMBEKU (Alex Garland)
Několik minut pěšky odsud je další místnost, kde kulky zanechaly stopy zevnitř. Ale tyhle nejsou na stěnách. Jsou na stropě. Byla tady uvězněna skupinka seveřanů, když povstalci stupňovali svůj konečný útok. A když se povstalci vyšplhali na střechu, seveřané na ně zespodu stříleli a proráželi ve zvlněném azbestu stovky otvorů. Sluneční zář teď těmi dírami palbu vrací. Jinak do místnosti vniká světlo jen vstupními dveřmi a tyto dveře vedou jen do krátké kryté chodby. Takže kromě těch děr po kulkách je v místnosti skoro úplná tma - a úplná tma, pokud jste právě vstoupili z jasného venkovního světla. Když přijdete z venku a podíváte se vzhůru, uvěříte, že se díváte na hvězdy rozsypané na noční obloze. Pak se podívejte dolů nebo na stěny doleva i doprava a uvidíte, že souhvězdí pokračuje. Protože tam, kde slunce proniká dírami po kulkách, vypaluje na místě, kam dopadá, přesnou světelnou značku. A pak vám připadá, že si to souhvězdí ani tak neprohlížíte, jako že v něm jste.
PÍSNIČKA PRO SÚDÁN (Tony Hawks)
Poté, co bylo letadlo ve vzduchu asi půl hodiny, vytáhli jak první, tak druhý pilot noviny a začali si číst. Ohlédl jsem se, abych zjistil, zda Sue zaznamenala tuto potenciálně skličující atrakci, ale díkybohu buďto spala, nebo byla v bezvědomí. Pochopitelně nebylo na místě se znepokojovat, jelikož se všechny strany zavázaly, že nebudou sestřelovat letadla OSN, nebylo pravděpodobně žádné pilotování potřeba až do chvíle, kdy se na obzoru objevila ta malá bahnitá přistávací dráha.
Čas a láska, to jsou ty nejvzácnější dary.
RYBÍ ŘEKA (Andrew O´Hagan)
Chýše hořely. Geng slyšel hlasy, které křičely: „Vy psi! Vy děvky! Pozabíjíme vás jako mouchy, tupci!" Arabové strhli z jednoho honáka oděv a donutili ho stát vedle jeho hořícího domu. Jeho syn, Gengův vysoký spolužák jménem Thuc Mawien Deng, padl na kolena a úpěnlivě bandity prosil, aby jeho otce ušetřili. Červené oči měl zalité slzami. Obrátil je ke slunci. A pak pohlédl na svého otce, který byl klidný a připravený. „Jestli tě zabijou a někde pohodí tvoje tělo," řekl Thuc Mawien Deng, „najdeme tě a přineseme tě zpátky, abys byl pohřben mezi námi." Chlapcův otec pevně upíral pohled před sebe, zatímco Arabové kolem něho tancovali a koně v kouři řičeli.
„Jsem hrdý, že mohu být pochován doma, s otcem a matkou," řekl.
JAK SE SPLÉST, JAK SE TREFIT (Victoria Glendinning)
V Etiopii jsem viděla starou ženu, která se v bolestech šplhala ve spalujícím vedru po strmé stezce zpět do vesnice, na zádech otep pokrouceného dřeva na podpal. Dělá to každý den, a každý den, jak z vyprahlých strání mizí křoviska, musí jít dál, aby našla něco, co stojí za to přinést domů. Nic ji neodradí. To dřevo je na oheň, na kterém uvaří jídlo pro rodinu. Důležité pro ni je to, aby se její děti a vnoučata najedly. Dnes. A potom znovu zítra. Žít, aby se žilo, den co den.
Styl psaní A. Garlanda a T. Hawkse mi byl nejbližší. Určitě doporučuji.


„Jen to, co je poctivé, roste, pravda a jasná myšlenka, rok za rokem a věk za věkem, zvolna nepřemožitelně, jak roste v zemské temnotě a tlaku diamant nebo jak roste úsvit mezi okapávajícími svíčkami při příliš dlouhém nočním hýření.“


Petra Jirglová je neskutečně upovídaná, mírně praštěná, neslušně vtipná, bezpodmínečně svá. Několikrát jsem se smála tak, až mi tekly slzy a teplota mi vylítla minimálně o tři stupně. Děkuju za ten pocit!


Nechci říct, že to byl vyloženě slabší King. Váznutí jsem způsobila jen já sama. Naopak se mi líbilo, že to nebyl typický příklad žhářství, ale že v tom měla ruce věda se svými pokusy a splodila tak osobnosti s nevídanými schopnostmi. Díky tomu příběh dostal úplně jiný rozměr. U Kingových konců mám ale pocit, že jak enormně vygradují, je to spíš ke škodě.


Osudná vejce mě bavila až v úplném konci, naproti tomu Psí srdce hned od začátku. Někde v polovině mi naskočila Farma zvířat, jenže Bulgakova povídka zkrátka nebyla tak dokonalá. Rozhodně na ni ale jen tak nezapomenu.


Nejvíc se mi líbila povídka „Co vyprávěla stará chůva“ z pera Elizabeth Gaskell, která je taky právem považovaná za její nejlepší strašidelnou historku. Zaujalo mě i „Vyprávění o síle odpudivé“, ale ostatní mě minuly. Nebyly vyloženě špatný, spíš na mě divně působil postarší jazyk a styl vyprávění. Nato, že je knížka jako nic, měla jsem ji rozečtenou hodně dlouho.
Fakt je, že čím jsou povídky kratší a je jich víc najednou, rychle je zapomínám. V paměti mi uvízne jen hrstka a proto je tak nevyhledávám.


Richarda Yatese jsem četla poprvé a vůbec mi jeho styl neseděl. Nebo to byl příběh sám?
Myšlenkový proces toho, co by ona měla říct (a neřekla) a toho, co on řekl (a třeba vůbec nechtěl) byl tak matoucí a lítání z přítomnosti do minulosti, to ani trochu neusnadnilo. Vždycky mi chvilku trvalo než mi došlo, kde jsem a oč jde. Celou dobu jsem se jen snažila pochopit, proč jsou takoví jací jsou.
Forma nás samých se utváří od nejútlejšího věku a věci zdáním banální, se zarývají hlouběji než si dokážeme představit. Vztah April a Franka začal být nezdravý, žalostný a klamný. Život plný skoků a kotrmelců, rychle se střídajících proměn. Kruh se uzavírá, smyčka se utahuje a na konci stojí dvě lidské skořápky, které přestaly být sami sebou.
Ve chvíli, kdy neupřímnost převládá nad pravdou a nevidí lepší východisko, volí → Nouzový východ ←. Řešení, které má vše napravit. Nebo zhatit?
Rozhodně ne špatná kniha, jen žalostně smutná a hůř čitelná.
„Znáš něco na světě, co za to stojí a je jednoduché?“


Začala jsem životopis Toma Hankse číst hlavně proto, abych vytvořila dělítko od sedmnáct set stránkového románu o Scarlett O‘Harové a dalšího románu. Sáhnout po Hanksovi byla jasná volba, na přečtení čekal dlouhých sedm let.
Vůbec mě nemrzí, že je životopis psaný před čtvrt stoletím, mě stejně nejvíc zajímá dětství a osobní vývoj v mladém věku, ale právě to zajímavé chybělo. Knížka se nejvíc zaměřuje na filmové příležitosti a natáčení, rozebírá jeho role. Často jsem se ztrácela, protože jsem filmy i seriály vůbec neznala nebo je viděla jen jednou a tak si je stejně skoro nepamatovala. Nutno podotknout, že nejsem úplný neznalec filmů s Tomem Hanksem, viděla jsem jich dost přes dvacet, některé mnohokrát, jenže mám mezery právě z těch osmdesátek.
Mně se Tom nejvíc vryl do srdce třemi filmy. Filmem „Velký“, s kterým jsem doslova vyrostla a žasla nad tím, jak dokonale ztvárnil třináctiletého kluka, kterýmu jsem jeho proměnu fakt věřila. Pak „Philadelphií“, kde mám pokaždé husí kůži a sleduji ji jako v tranzu. A „Trosečníkem“, asi největší srdcovkou, u kterého jsem se dojímala snad už dvacekrát. Někoho film nebaví třeba proto, že není doplnění hudbou jak jsme zvyklí (zrovna ve Philadelphii je to nádhera!), ale myslím, že právě to ticho a minimum hudby, vystihuje mnohem líp dusno nechtěné samoty. Jedna ze závěrečných vět, mi z hlavy nikdy nevymizí a můžu ji klidně nazvat i svým mottem: „Zítra vyjde slunce a kdo ví, co přinese příboj?“ Zkrátka nic není ztracené, protože s každým novým zítřkem přichází i naděje.
Knížka nestála za moc, to zajímavé jsem se nedozvěděla. Grafická úprava, formát aj. se příliš nepovedly. To ale nic nemění na tom, že Hanks je a bude, velký sympaťák.
„To nejlepší se může skrývat i za tou nejnepříznivější situací.“


Čekala jsem, že Scarlett bude chytrá a důvtipná, ale bohužel se z ní vyklubala marnivá, sobecká a hloupá husa. Koho jsem si tu proboha měla oblíbit? Jasně, jedině Rhetta Butlera. Ten si aspoň na nic nehrál. Obrat nastal když přišla válka a s ní se udály velké změny. Nastaly proměny postav i konvencí. Čtení začalo být svižnější a příběh mi začal být bližší, už nepůsobil tak upjatě jako na začátku. Ač bych to zprvu neřekla, začnu hned druhý díl...
(„Tydlifidli!“ - Scarlettino nejprotivnější zvolání z celý knížky)


Knížku jsem si koupila jen kvůli Proměně a vůbec jsem netušila, že je tak krátká a ostatních povídek tolik. Při jejím dočtení jsem měla neodvratný pocit, že už jsem ji četla nebo snad slyšela, kdo ví? Nijak mě ale neohromila. Proč právě tu na školách tolik propagují, když já připadla na lepší. Jednou z těch, do kterých jsem se snáz vpravila a čtení nebylo ubíjející, naopak velkým překvapením, byla povídka V kárném táboře. Povídka o mučícím popravném stroji, zvráceném popravčím i jeho bizarním konci. Tady jsem naopak byla v úžasu jak se Kafka dokázal proměnit a vystoupil ze svojí uťáplý ulity. Stejně tak mě zaujala povídka o polidštěném opičákovi, nazvaná Zpráva pro jistou Akademii. Příběh neustálého přizpůsobování a zdokonalování se, který vyzníval dost smutně.
Kafka asi není autor pro mě. Cítím v něm něco, co mi není blízký. Možná se pletu proto, že ho čtu vlastně poprvé, ale takový dojem na mě právě teď dělá. Jestli mu jednou přijdu na chuť, sama sebe překvapím.


Moje první od Somerseta a už teď vím, že mě tenhle autor bude bavit.
Povídky byly smutné, hluboké, ale stejně tak krásné; nad každou visela nepřekonatelná osudovost, která se nedala porazit. Dočítala jsem jen nerada. Ty nejsilnější byly Šťastný člověk a Síla okolností.
Už dlouho se těším na Barevný závoj - a i když ho znám z filmového zpracování, tuším, že v Somersetově podání bude příběh docela jiný.
„Svými nejnepatrnějšími činy můžeme ovlivnit životy lidí, kteří s námi třeba nemají vůbec nic společného.“


Mám ráda Fulghumovy myšlenky. Se vším co jsem zatím četla se naprosto ztotožňuju. Hodně spisovatelů mluví o tom, jak moc si čtenářů váží atd., ale jen málokterý jim nabídne prostor k spoluautorství. Toho si na Fulghumovi neuvěřitelně cením.
Ty největší pravdy bývají ty nejprostší a v tom se vezly autorovy úvahy. Některé povídky měly velkou sílu, až neuvěřitelnou. Zasáhly okamžitě. Jiné bych sama asi nevybrala, protože mě zasáhnout nedokázaly. A možná jsem měla pocit, že právě ty převažovaly.
***
Láska způsobuje bolest. Ale taky bolest léčí.
Láska je slepá - a láska taky otevírá oči.
Z lásky se vám může chtít umřít - ale taky můžete pro lásku chtít žít.
***


S Tennesseem se dlouho neznáme, jde teprve o druhou přečtenou knihu, ale už teď vím, že tenhle autor, který má co říct, mi vletěl pod kůži přímou linkou. Jeho knížky pořád vypovídají, příběhy Vás vtahují hned po pár řádcích a tak mile hřejou, že je znát, že Tennessee psal srdcem a z duše to miloval. Jeho slova ta moje jenom podtrhnou: „Já tvořím postavy z lásky.“
Musím taky říct, že styl Tennesseeho Williamse mi dost připomíná Saroyana, možná už pro tu dobu, ve které oba žili.
