LilyGorch komentáře u knih

Ocitáme se v postapokalyptickém světě poté, co se k Zemi přiblíží Černá hvězda, zvedne obrovskou vlnu a ta zaplaví téměř všechny pevniny. Život se proto přesouvá pod vodu. Zbývající malá část souše se jmenuje Jericho a tvoří jej převážně už jen chátrající domy. Pouze hrstce lidí se podařilo utéct před potopou na Lodích svobody. Společnost je rozdělena na dvě části. První podlehla Kultu Černé hvězdy a snaží se přizpůsobit podvodnímu životu tím, že si nechá voperovat tzv. symbionta, díky kterému se s každým dnem víc a víc mění v rybu. Druhá část věří korporátní organizaci Nekonečno, jež usiluje o vědecké vyvrácení nekalých praktik Kultu. Jenže ani Nekonečno není bezchybné. Aby byl příběh pestřejší, vystupují v něm i všemožní roboti a androidi.

Čtenář tímto světem proplouvá a sleduje děj očima dvou sester. S Aphelion v šoku pozoruje, jak se po tom, co se upsala Kultu Černé hvězdy, děsivě a nenávratně mění v rybu a přichází tak o svou lidskost. S ambiciózní Perihelion zase podstupuje přijímací pohovor v laboratořích Nekonečna a postupně objevuje, jak to uvnitř organizace chodí. Dvě sestry, dvojčata, přesto jsou každá tak jiná. Stihnou si k sobě najít cestu a pomoci jedna druhé? Nebo zvítězí touha po kariéře, uznání a tvrdohlavost obou?

Při čtení jsem neřešila otázky jako třeba, jak je možné, aby na celé Zemi zůstalo jen jedno město, kde se najednou vzalo tolik vody, aby zaplavila celý svět, apod. Není to pro mě důležité. Autorka vytvořila zajímavý příběh odehrávající se v neotřelých kulisách, zasadila do něj pestré postavy s uvěřitelnými charaktery a vzniklo tak perfektní originální “podivno". Měla jsem už tu čest od Terky něco málo číst. Nyní opět nezklamala, takže se příště určitě zase pustím do nějaké její knížky. :o)

4/5 *

5 14.04.2024

Noční směna je sbírka dvaceti povídek z pera krále hororu, Stephena Kinga. Každá povídka má průměrně dvacet stran a začíná ilustrací od komiksového kreslíře M. Wolfa.

Autor jednotlivé scény zasazuje do čtenáři velmi známých míst, jako je například starý dům, sklep, škola, prádelna, zarostlá zahrada nebo kukuřičné pole. Proto jsou tyto temné příběhy tak znepokojivé – právě pro ten pocit, že něco hodně nepříjemného na nás může číhat naprosto kdekoliv a my mu nic netušící vkráčíme přímo do náruče..

Přiznám se, že Kinga nemám ještě tolik načteného, proto jsem si říkala, zda dokáže na tak málo stránkách rozehrát zajímavý příběh, vybudovat děsivou atmosféru a ještě to celé dovést zdárně do konce. Mno a aby ne! Pan King jako by posbíral všemožné lidské strachy, obavy, fóbie a vystavěl na nich děj jiskřící napětím. Jistě, některá z povídek na vás zapůsobí více, některá méně. Řekla bych, že tady už záleží přímo na čtenáři a jeho vlastních “strašidlech", obavách a životních zkušenostech. Kde jednomu působí odpor a zhnusení sklep plný obřích krys, tam druhý zůstává naprosto klidný. Vzápětí jej však třeba vykolejí zoufalá bezvýchodnost situace nastíněné v další z povídek. A co teprve potom, když zjistíte, že je všechno trochu jinak, než jste si celou dobu mysleli..? Znepokojivé..? To minimálně! =D

4,5/5 *

Za tuto sbírku povídek moc děkuji @knihybeta ! :o))

5 25.03.2024

Už nějakou dobu koukám po knížkách opěvované Julie Caplin a slibuji si, že budu muset brzy některou z nich přelouskat. Jako na zavolání pořádá @doktorka_cte společné čtení na 3. díl ze série Romantické útěky od této autorky. Takže samozřejmě, že ve společném čtení nemůžu chybět! =D

Nina Hadleyová pracuje jako servírka, táhne jí na třicet a má pocit, jako by v životě ničeho nedosáhla. Vystřídala už několik zaměstnání, zkusila i kuchařský kurz, ale nedokončila jej. Ráda by také vylétla z pohodlí rodného hnízda a osamostatnila se. Náhodou se jí naskytne možnost pomáhat s organizací cukrářských kurzů. I přesto že tyto kurzy povede namyšlený šéfkuchař Sebastian, Nina nabídku přijme a odjede do Paříže. Spolupráce se Sebastianem je ale těžší, než Nina čekala. Zjišťuje totiž, že její staré neopětované city k Sebastianovi v ní stále doutnají a ona má co dělat, aby se zvládla chovat profesionálně. =P Mno a pak tu máme taky starou cukrárnu, jejíž slávu odnesl čas. Nyní se v ní pouze koná onen cukrářský kurz. Nině a jejím kamarádům se do cukrárny ale neplánovaně podaří postupně přilákat nové hosty. Jenže jejím majitelem není nikdo jiný, než protivný Sebastian. Ten ji chce zavřít a přebudovat na obyčejné bistro. Myslím ale, že modří už vědí, jak tohle celé dopadne. :o))

Knihám Julie Caplin nejde upřít to, že mají krásné obálky, z nichž je cítit útulně pohodová atmosféra. Stejně klidnou a příjemnou atmosféru na svého čtenáře dýchne i toto vyprávění. Snad nikdo jiný nedokáže tak báječně popsat dobroty z oblasti, v níž se příběh odehrává. Na všechny ty řezy, makronky, eklérky a další zákusky se mi v jednom kuse sbíhaly sliny! 0:) Co se týče děje, nehledejte tu žádné spletité vyprávění, dramatické zvraty apod. Je poměrně očekávatelný, možná lehce povrchní. Nina mi občas svým “fňukáním" přišla na facku. Říkala jsem si, holka, chtěla ses osamostatnit, tak zaber! ..Suma sumárum mi Cukrárna v Paříži přijde jako dobrý průměr. Neurazí, ale asi ani moc nenadchne. Pokud ale budu mít někdy zase chuť na jednoduchou oddechovku s příjemnou atmosférou, dám ještě nějaké knížce od J. Caplin šanci. ;o)

3/5 *

5 22.11.2023

Osmnáctiletá Léonor je spolu s dalšími pěti děvčaty a šesti chlapci vybrána z kandidátů z celého světa jako účastnice programu Genesis – nejbláznivější seznamovací reality show, co kdy svět viděl. Soutěžící se vydávají vstříc vesmíru na palubě jedné kosmické lodi, ale ve dvou oddělených částech. Vybraná dívka se může setkat se zvoleným chlapcem pouze jedenkrát za den na šest minut dlouhém rande, když na ni vyjde řada. Během těchto krátkých schůzek se mají účastníci programu seznámit a vytvořit páry. S vybraným partnerem se pak následně zabydlí a osídlí Mars, k němuž kosmická loď směřuje. Těchto dvanáct soutěžících má být základem pro osídlení této dosud neobydlené planety. Každé rande, ale i život soutěžících na kosmické lodi je navíc monitorován kamerami a přenášen na Zemi, kde běží jako celosvětové vysílání speciálního televizního kanálu. Sirotek Léonor účast v programu Genesis považuje za dobrý plán své budoucnosti. Kdesi vzadu v hlavě se jí ale ozývá hlásek, který jí říká, aby do vesmírné lodi nenastoupila..

Knížka má super nápad a koncept reality show je zajímavý, nemůžu si ale odpustit pár připomínek. 0:) Nechápu třeba, proč autor vyzradil stěžejní informaci hned na cca padesáté straně. Kdyby ji nechal až na konec, v průběhu vyprávění občas utrousil lehké náznaky, závěr dílka pak mohl dobře vygradovat. Aby konec úplně nevyšuměl, přidal autor ještě pár stránek, které bych už spíš nechala do následujícího dílu. Kniha tak končí – nekončí. Přemýšlím, jestli v ní ty stránky přebývají nebo naopak chybí..? Hmm.. Rozmrzelé.. :D Bohužel musím taky podotknout, že jsem dost dobře nerozuměla chování soutěžících hlavně během jejich schůzek. Neuměla jsem se vžít snad do žádného z nich. Z postav mi nejvíc k srdci přirostla hlavní hrdinka Léonor. Když ale na věc přijde, jsem případně schopná se dál obejít i bez ní.. Zajímavý byl ale pohled do “zákulisí" a na to, co se mezitím odehrávalo na Zemi.

3/5 *

5 05.11.2023

Bárka se v životě plácá jako losos v kaluži. Rázně a odhodlaně se rozejde s Václavem, se kterým byla v poslední době už jen ze setrvačnosti. Život jí však udělí bolestivou ránu ve chvíli, kdy umře její milovaná babička. Obnovení vztahu s Václavem se najednou nezdá jako tak špatný nápad, vzhledem k tomu že Bárka potřebuje někoho, o koho by se v tomto smutném období mohla opřít. Z nebe to všechno sleduje babička, která ale dobře ví, co je Václav zač. Nikdy se jí ani nelíbil, jenom ho nechtěla své drahé vnučce vymlouvat. Nyní ale musí zakročit, proto Bárce dává z nebe různá znamení. Těm ale cynická vnučka nejprve nechce vůbec uvěřit..

Losos v kaluži má jednoduchý příběh, u kterého si odpočinete a pobavíte se. Miluju Markétin humor a při čtení jako by mi v hlavě zároveň běželo audio vyprávěné jejím hlasem. :o)) Kapitoly psané z Bářina pohledu se střídají s kapitolami popisované pohledem babičky Milady. Nejprve jsem se musela trochu srovnat s autorčiným pojetím nebe, ale časem jsem si zvykla. Ačkoli bylo chování Báry někdy na facku, jsem ochotná jí to odpustit. Bára totiž není typicky kladná hlavní postava, ale má svoje chyby, zlozvyky atd. Jenže to máme všichni - a právě tím mi byla blízká.

"Meditovat podle mě znamená, že člověk prostě čumí do blba. A když má zavřený oči, tak čumí do blba vnitřně. Ano, meditace je vlastně takový čumění do svýho vnitřního blba. A to je asi tak všechno, co jsem vymyslela první den na pláži."

4/5 *

5 26.08.2023

"Domov je místo, kde je nám dovoleno být sami sebou."

Čtyřicetiletý Linus Barker vede osamělý život sociálního pracovníka. Pracuje pro OPOMM (= Oddělení péče o magickou mládež) a dohlíží na chod vládních sirotčinců. Po práci se vždy vrací do svého malého domu, který s ním obývá mazaná kočka Kalliopé. Vrcholem společenského života je pro něj krátký rýpavý rozhovor se starou sousedkou. Právě Linuse si však jednoho dne předvolá Nejvrcholovější management a přidělí mu důležitý úkol podléhající utajení čtvrté úrovně. Linus Barker se proto vydá na ostrov Marsyas do tamějšího sirotčince vedeného panem Arthurem Parnassem. V tu chvíli se šedý život jednoho úředníčka začne nenávratně měnit. Sirotčinec obývá šest vskutku neobyčejných dětí zahradní trpaslice Talia, lesní víla Phee, vyvern Theodor, neidentifikovatelný slizovitý tvor jménem Chauncey, špicodlak Sal a Antikrist Lucy. Tato sestava Linuse nemálo vyvede z míry. Naštěstí s sebou má ale svá Pravidla a směrnice, podle kterých postupuje při plnění svěřeného úkolu a při hodnocení poměrů na Marsyas. Linus postupně odhaluje, že ostrov skrývá více záhad než jen magicky hrozivé děti (které ve skutečnosti až tak hrozivé nejsou). Stejně tak se v něm víc a víc otevírá lidská stránka, ta jež nepodléhá přísným tabulkám, nýbrž ta co se řídí srdcem.

Dům v blankytně modrém moři jsem začala číst téměř náhodou, když jej někdo navrhl jako společné čtení na květen pro náš brněnský Book club. Musím říct, že mě až překvapilo, jak příjemné čtení to bylo. Příběh je místy mile vtipný, místy dojemný a navíc plný laskavých mouder a myšlenek. :o)

"Uvnitř jsi fakt silný, ujistila ho Talia. A to, co máš uvnitř, je to jediné, co se počítá."
***
"Já ale neříkám věci, které si nemyslím. Na to je život příliš krátký."

4,5/5 *

5 09.06.2023

Josie Moraineová právě dokončuje střední školu a vysnila si pokračovat dál ve studiích na Univerzitě Sophie Smithové. Jde o prestižní školu, kam není jednoduché se dostat, natož se na ní udržet. Josie navíc pochází z podsvětí New Orleans. Její matka je prostitutka a o svoji dceru se nestará. Vlastního otce ani nezná. Ochrannou ruku nad ní proto drží svérázná bordelmamá Willie, která dobře ví, jak to na světě chodí, a drží Josie a její sny při zemi. Josie je houževnatá a pracovitá, každé ráno uklízí u Willie a během dne pak ještě prodává v knihkupectví se svým kamarádem Patrickem. Tomu také pomáhá v péči o duševně chorého otce. Přes všechny její snahy a píli ji však matčino sobecké chování stahuje zpátky do bahna Čtvrti. Nemluvě o přítomnosti mafie, s níž není dobré se zaplést. V knížce samozřejmě nechybí ani romantická linka - aby toho Josie neměla málo na přemýšlení, nejednou jí zamotá hlavu nepředvídatelné Patrickovo chování, ale i otevřená náklonnost sympatického kamaráda Jesseho.
Ruta Sepetys se v této knížce dotýká myšlenek na to, jak moc je pro mladého člověka důležitý vztah s rodiči, jak moc předurčuje jeho budoucnost to, odkud a z jaké vrstvy pochází, a také o tom, zda je možné se ze dna vyšvihnout nahoru a zazářit.
Potrhaná křídla se čtou hrozně lehce a rozhodně je můžu doporučit. Byly sice mým prvním setkáním s autorkou, ale určitě se pustím do některé její další knihy. Možná jediné, co mi na příběhu trošku nesedělo, byl konec. Nevadí mi ani tak, co se v něm stalo, ale spíš jakým způsobem se to stalo. Původně jsem možná právě od toho konce čekala víc..
4,5/5 *

„Nemůžeš tady přece zůstat jen proto, že se bojíš. Někdy vyrazíme na cestu, ale nakonec dojedem úplně jinam, než jsme chtěli. Ale to nevadí. Důležitý je vyrazit. Já vím, že to zvládneš. No tak, Josie, zkus ty svoje starý potrhaný křídla roztáhnout.“

5 30.01.2023

Sedmnáctiletá Audrey Rose je dcerou lorda Wadswortha a jako urozená slečna by se měla věnovat výběru luxusních látek a plánování, jaké si dá ušít nové šaty na další čajový dýchánek. Audrey se však ve svém volném čase raději zabývá studiem forenzních věd a často proto v utajení před svým otcem utíká ke strýci Jonathanovi, který ve své laboratoři ohledává mrtvá těla a zkoumá, jaké byly příčiny smrti oněch nešťastníků. A že o materiály ke studiu zrovna není nouze! V ponurých uličkách Londýna totiž pod pláštěm nekonečné mlhy začne páchat zvrhlé a krvavé zločiny Jack Rozparovač. Audrey se spolu s bystrým a pohledným Thomasem, který je také učedníkem strýce Jonathana, vydává na stopu nelidskému monstru, které po nocích brutálně vraždí nevinné ženy z nižší společnosti. Ty nemají na první pohled nic společného, Audrey však záhy zjišťuje, ze některé z nich byly krátkodobě zaměstnány v jejich domě.
Když jsem tenhle příběh začala číst, vzala jsem si k němu na chuť rozmačkané jahody s mlékem a cukrem. Mno, po pár stránkách mi došlo, že vzhledem k popisu některých scén to asi nebyl úplně správný výběr občerstvení (neidentifikovatelné kousky něčeho červeného plavající v růžovočervené tekutině).. =D Na druhou stranu i přes např. líčení toho, jak hlavní hrdinové otevírají tělo zemřelého, mi knížka nepřišla přehnaně morbidní a neměla jsem tak problém ani s těmito pasážemi. Ponuré scény autorka vyvažuje vtipnými dialogy mezi Audrey a Thomasem. Příjemné zpestření byla také romantická linka mezi těmito dvěma postavami.
O mé spokojenosti s touto knížkou svědčí i to, že už mám na cestě druhý díl a těším se, až se do něj začtu. :o)
4/5 *

5 10.07.2022

Koralina je pohádkový příběh s prvky hororu, v němž si na své přijde čtenář jakéhokoli věku.

S využitím originálně nápaditých postav Neil Gaiman vypráví dobrodružství zvídavé dívenky Koraliny. Ta jednoho upršeného dne při bezcílném bloumání starým domem najde za tajemnými dveřmi, jež zdánlivě nikam nevedou, dlouhý temný průchod. Jako správná průzkumnice se jen tak nezastaví, ale naopak postupuje chodbou dál. Objevuje, že se ocitla v bytě, který je na vlas stejný jako ten, ve kterém bydlí se svými rodiči a ze kterého přišla. Něco zde ale není v pořádku. Obývají jej “druzí rodiče” s knoflíky místo očí, kteří netouží po ničem jiném, než si celý den hrát s Koralinou. Obzvláště druhá matka ji nechce pustit zpět. Koralině se podaří utéct, po návratu však zjišťuje, že doma chybí její vlastní rodiče. Je jí jasné, že v tom má prsty zlá a panovačná druhá matka. Koralině tedy nezbývá nic jiného, než posbírat veškeré své odhodlání, potlačit strach, vydat se své pravé rodiče zachránit a přivést je zpět domů.

“Chtěl jsem napsat příběh pro moje dcery, který by jim pověděl něco, co jsem si moc přál vědět, když jsem byl malý chlapec: že když jste odvážní, neznamená to, že se nebojíte. Být odvážný znamená, že se bojíte, opravdu se bojíte, hrozně moc se bojíte, a stejně uděláte to, co je správné.”

Neil Gaiman je geniální a Koralina rozhodně nebyla poslední, co jsem od něj četla. V tomto případě za jednoduchý příběh dokázal ukrýt spoustu moudrých zamyšlení.

"Když tady zůstaneš, můžeš mít, co budeš chtít."
Koralina si povzdechla: "Vy to opravdu nechápete, že? Já nechci, cokoliv se mi zachce. Nikdo to nechce. Co by to bylo za legraci, kdybych jednoduše dostala, co chci. Jen tak, jako nic. To by přece byla samozřejmost, vůbec nic by to neznamenalo. Co z toho?"
"Nechápu to," řekl šeptavý hlas.
5/5*

5 05.07.2022

“Nikoho takovýho jsem nikdy neměl. Jaký to je?”
“Nevím, řekla bych, ze můžeš být sám sebou, ať už to znamená to nejlepší, nebo to nejhorší, co v tobě je. A stejně tě ten druhý má rád. Můžeš se s ním i pohádat nebo poprat, ale i když jsi na něj naštvanej, pořád víš, že nepřestal být tvůj nejlepší kamarád.”

Theodor Finch je fascinován smrtí a ostatní ho vnímají jako podivína. Co o něm ví málokdo, je to, že trpí bipolární poruchou. Naproti tomu Violet Markeyová je obyčejné děvče odpočítávající zbývající dny do maturity. I ona si ale nese svůj šrám z minulosti v podobě vzpomínek na tragickou autonehodu a smrt své sestry. Jednoho dne svede osud kroky těchto dvou studentů dohromady. Oba se náhodou setkají na římse školní zvonice. Nelze zcela jasně říct, kdo koho zachránil, šlo však o zlomový okamžik v životě obou. Následně spolu začnou pracovat na školním projektu, během nějž mají objevovat krásy Indiany. Možná ale spíše poznávají jeden druhého..

Děj je poměrně jednoduchý, co bych ale vyzdvihla, je autorčina schopnost vnímavému čtenáři dokonale nastínit pocity postav a vzájemné vztahy.

“Pak si povytáhne košili a pohladí si břicho - pořád ploché, ale už ne s vyrýsovaným pekáčem buchet - potřese hlavou a usmívá se na mě, je to úsměv člověka, který má novou ženu a nového syna a nový dům a dvě nová auta a komu stačí vidět svoje staré, původní děti na hodinku nebo dvě.”

Tento příběh se mi vryl pod kůži víc, než jsem čekala. Předpokládala jsem, že si přečtu oddechovou, nenáročnou knížku. A pak se najednou v noci, kdy jsem si před spaním přečetla pár stránek, z ničeho nic probudím se zvláštně smutným pocitem a myšlenkou: Theodore Finchi, já ti tak nějak svým způsobem rozumím a je mi tě moc líto. A minimálně další půlhodinu jen tak ležím, čučím do stropu, hlavou mi lítají myšlenky jako splašený a já jen čekám, až to přejde a až zase co nejdřív usnu..

“Někdy, Ultraviolet, je pravda to, co cítíme uvnitř, i když to tak ve skutečnosti není.”

5 25.11.2021

Komiks Pes baskervillský je výborně zpracovaný, takže člověk po chvíli zjišťuje, že se vlastně jen kochá obrázky a nechává na sebe působit načrtnutou atmosféru. Obzvláště v tomto ponurém podzimním období se čtenář lehce ponoří do děje a během chvilky má “přečteno”. Příběh je sice osekaný a zkrácený, berme ho však jako nalákání na to, abychom sáhli po klasickém zpracování slavného detektivního románu.

5 21.11.2021

Zpěv straky jsem poprvé poslouchala loni jako audioknihu na Audiotéce. Už na první poslech se mi moc líbila. Letos v létě jsem si ji poslechla znova pro připomenutí. Líbila se mi snad ještě víc než napoprvé a všimla jsem si i pár dalších maličkostí, které jsem před tím jen tak přešla.

Protože mi dává smysl podporovat nejen české autory, ale celkově všechny ty, co se snaží tvořit něco nevšedního, musela jsem si samozřejmě Zpěv straky pořídit i do své knihovny. :o))

Zpěv straky mi svým konceptem trochu připomíná Zaklínače. Jednotlivé příběhy čarodějky a léčitelky Heniky proplétají mezihry, které doplňují atmosféru povídek. Velice cením, že ve Zpěvu “není žádné pošetilé mávání hůlkou" ( =D ), ale vše se řídí pevně daným řádem, nic se nestane jen tak z ničeho. Henika využívá hlavně svůj zdravý úsudek a sílu přírody. Jestliže na svoje léčení vynaloží určitou energii, odrazí se to na ní samotné. Rozhodně není žádná superhrdinka a autorka ji ani trochu nešetří. Jako pomocníky jí přidělila kobylku Potvoru, co nesnáší muže, a tajemnou straku Trišku.

Nejvíc se mě dotknula povídka Pláňata. Vypráví o nemanželských synech, kteří se za každou cenu snaží splnit svůj úkol, aby na ně jejich otcové mohli být pyšní a pozvali je alespoň jednou ke svým stolům. Nechci víc spoilerovat, ale v této části knížky mi bylo až úzko. Právě zde je asi nejvíc cítit, že Daniny povídky nejsou vůbec prázdné, ale mají svůj hlubší smysl. Henika si v příbězích všímá vztahů mezi lidmi, bolesti, které je ve světě všude plno, a uvědomuje si, že šrámy na duši se hojí nejhůře. Zjišťuje, že život není černobílý a že ne vždy je možné udělat zcela správné rozhodnutí.

4,5/5 * (Tu polovinu si nechávám ještě do zásoby. :o) )

4 15.10.2024

Dvacátý příběh z cyklu Úžasná Zeměplocha přenáší čtenáře do času předvečera Svátku prasečí hlídky. Všude vládne mír a klid, sníh se jemně třpytí a za každým oknem je vidět rozsvícený stromeček. Na krbových římsách čekají pověšené punčochy a na stole stojí nachystaná sklenička sherry, pár slaných koláčů a kousek tuřínu pro Otce prasátek, aby se měl na cestě s nadílkami čím posilnit. Problém je však v tom, že Otec prasátek byl DRASTICKY OMEZEN, jak by řekl Smrť. Prostě zmizel. Smrť proto vymění kosu za pytel s dárky, svoje dlouhé černé roucho za červeno-bílé oblečení Otce prasátek, zapřáhne do saní čtyři divoká prasata a spolu se svým pomocníkem Albertem se vydá rozdávat dětem dárky. Jenže když se Smrť snaží někoho napodobit, často z toho kouká akorát malér. Dětská přání totiž plní příliš doslovně. Současně Smrťova vnučka Zuzana, toho času dětská vychovatelka, musí odhalit, co se stalo se skutečným Otcem prasátek, a přijít na to, jak ho zachránit.

Tuším, že Otec prasátek, byl kdysi mým prvním setkáním s panem Pratchettem a jeho Úžasnou Zeměplochou. Už tehdy jsem byla příběhem a stylem vyprávění nadšená, tentokrát se mi ale tato knížka líbila ještě o kapku víc. Řekla bych, že je to tím, že mám už přečteno více příběhů že Zeměplochy, proto lépe chápu souvislosti, znám více zmíněné postavy atd. Brzy si zase budu muset přečíst další díl z této mé oblíbené fantasy série. :o)

"...Proč vy děláte tohle zaměstnání?" - NĚKDO TO DĚLAT MUSÍ. JE TO ŽIVOTNĚ DŮLEŽITÉ. MUSÍ BÝT VIDĚNI A MUSÍ V NĚ BÝT VĚŘENO. JEŠTĚ PŘED ÚSVITEM MUSÍ VÍRA V OTCE PRASÁTEK VELMI ZESÍLIT. - "Proč?" zeptal se Vzoromil Výsměšek. - ABY VYŠLO SLUNCE.

5/5 *

4 22.12.2023

Pětiletá židovská holčička Shira se od jara 1941, kdy její rodné město a tamní židovskou komunitu napadnou němečtí vojáci, skrývá se svou matkou Rożou v seníku v sousedově stodole. Shira je velmi hudebně nadaná a už jen zůstat v klidu a tiše sedět, aby neprozradila jejich úkryt, jí dělá problémy. Roża se ji proto snaží všelijak zabavit a vymýšlí různé příběhy, aby odvedla její pozornost. Vypráví o kouzelné zahradě, o děvčátku, které nesmí vydat ani hlásku, a o žlutém ptáčku, který zpívá místo ní. Žlutý ptáček vesele poskakuje a zpívá všechno, na co jen holčička pomyslí - vysoké radostné tóny, úryvky skladeb, které si Shira pamatuje z domova, když je hrál tatínek s maminkou, atd. Ptáčkův zpěv pomáhá květinám z kouzelné zahrady růst a vzkvétat. Díky útěkům do smyšleného světa si Shira neuvědomuje nebezpečí běsnící války ani to, jakou cenu musí Roża zaplatit za možnost jejich úkrytu. Jednoho dne ale i ten přestane být bezpečný a Roża se musí rozhodnout, zda dcerce nebude lépe bez ní. Pouto matky s dcerou je však nezlomné. Nemalou roli zde hraje i zmíněná vášeň pro hudbu. Některé melodie ani válečná zvěrstva, ani čas neumlčí.

I přesto že se prvních cca sto stránek odehrává jen v úkrytu ve stodole, je knížka od začátku do konce velice čtivá. Autorka nemusí psát zrovna o hrůze koncentračních táborů, i tak na čtenáře dýchne smutek a bezmoc ukrývaných Židů. Žlutý ptáček zpívá sice není reálným příběhem, je však inspirován pravdivými příběhy židovských dětí, které se jejich rodiče pokoušeli všemožnými způsoby zachránit, a to i za cenu toho, že už je nikdy neuvidí. Mno, musím přiznat, že ke konci už jsem se neudržela a uronila i krokodýlí slzy, Na to, že jde o autorčinu prvotinu, musím říct, že u mě tento příběh zafungoval na sto procent.

5/5 *

4 08.08.2023

“Svět je plný zlomených lidí a žádné špitály, ústavy ani žaláře nedokážou spravit jejich těžce zkoušená srdce, poraněné mysli a utrápené duše.”

..A co teprve, když do ústavu pro duševně choré zavřou někoho, kdo je psychicky naprosto zdravý? Právě tak se to stalo mladičké Claře Cartwrightové, která se vzepřela rozkazu svého otce a nechtěla se provdat za jím vybraného ženicha. Namísto toho se zamilovala do chudého italského přistěhovalce Bruna, se kterým následně i čekala holčičku. Clara se několikrát ocitla na pokraji zoufalého šílenství. Pokaždé se jí však povedlo zachovat zdravý rozum a naději, že se jednou z ústavu dostane, zase se shledá se svým milovaným Brunem a společně budou vychovávat jejich dceru.
Příběh Clary střídají kapitoly ze současnosti, ve které se sedmnáctiletá Isabella (Izzy) v rámci práce pro místní muzeum se svými pěstouny pouští do pátrání po Clařině osudu. I ona má však svá trápení a nepříjemné vzpomínky z minulosti.. Na konci knížky se obě dějové linky hezky propojí a příběhy obou dívek dojdou k zajímavému závěru. Překvapivě totiž žije ještě pár pamětníků, kteří měli s Willardem něco společného..

Knihu Tmavé stěny Willardu jsem objevila díky výzvě na říjen v románovém bingu a jsem za to ráda, protože bych se o ní jinak nejspíš nedozvěděla. Prostředí psychiatrických léčeben mě děsí a zároveň svým způsobem fascinuje. Snad jenom příběh Izzy by ze začátku mohl být méně jako z amerického filmu, kdy se hlavní postava zamiluje do přítele královny školy, která je neskutečná kravka a o to víc hlavní hrdinku nesnáší a dělá jí naschvály.

4/5 *

4 28.10.2022

Z hlediska časové posloupnosti jde o první díl historické ságy vynikajícího vypravěče Kena Folletta. Tento díl však vyšel teprve letos, jako poslední z celé série.
Děj se odehrává na úsvitu středověku, kdy se Anglie potýká s nájezdy Vikingů, v církevních kruzích bují mnoho neřestí, zatímco ti nejchudší se snaží zajistit alespoň svoje základní potřeby, aby dokázali přečkat tvrdou zimu.
Od začátku není pochyb o tom, která postava je kladná a která záporná. Bohatý chce být ještě bohatší a v zajetí touhy po moci se nezastaví téměř před ničím. Na druhou stranu v tomto příběhu vystupují také “dobráčtí snílci”, kteří si svůj cíl tvrdě vydřou a dobudou - ať už jde o srdce krásné a chytré normanské šlechtičny, která je však zaslíbena jinému; nebo o vybudování rozsáhlé klášterní knihovny a skriptoria.
Autor vykresluje charaktery svých postav do nejmenších detailů a rozhodně svoje hrdiny ani trochu nešetří. Čtenář tak se zaujetím sleduje nejen jejich vývoj, ale také neustálý souboj dobra se zlem, který nemusí vždy dopadnout spravedlivě. Ať tak či onak, najednou si stejně uvědomí, že těch 750 stránek uteklo poměrně rychle a že už je najednou na konci knihy.

4 26.12.2021

Lovec nadpřirozených monster Benedikt kdysi pracoval pro organizaci Azyl. Nesouhlasil však s některými z jejích pravidel, proto se rozhodl z organizace vystoupit a začal škodící nestvůry lovit na vlastní pěst. Nyní se doslechl o útocích na duchy a stvoření ze starých pražských legend. Protože se domnívá, že by od monster měl chránit nejen lidi, ale klid by měl být dopřán také dobrým duchům, začne pátrat po neznámém pachateli. Na pomoc si vezme ducha Gabriela a golemku Yissl. Jde však o složitější případ, proto je třeba, aby spojil své síly také se svým bratrem Teodorem, s nímž se po smrti rodičů přestal stýkat.

V této oddechové fantasy mě nejvíc zaujalo propojení pražských legend a postav v nich vystupujících spolu s mýty exotické Argentiny. Toto nesourodé spojení dávalo smysl. Bylo cítit, že autorka si danou tématiku dobře nastudovala a ví, o čem a proč píše. Ze všech poměrně rozmanitých postav jsem si nejvíce oblíbila ducha Gabriela. Doufám, že s ním budeme mít tu čest i v následujících dílech. Jenom detektivní zápletka se mi zdála trochu slabší..

Zákon azylu jsme společně četli v červnovém společném čtení, které pravidelně pořádá Dragell v rámci svého Čtenářského klubu. Knížku jsem částečně četla v papírové podobě a částečně poslouchala jako audioknihu na Audiotéce, kde je zdarma součástí členského obsahu. :o)

4/5 *

3 25.08.2024

(SPOILER) Blattyho Exorcista je knižní předlohou pro jeden z nejslavnějších filmových hororů s názvem Vymítač ďábla. Bohužel jsem jej ale neviděla, proto ho nemůžu porovnat s knížkou. O té ale můžu říct, že je velmi čtivá. Troufám si tvrdit, že v ní autor velice dobře načrtl tíživou, špinavě oplzlou atmosféru vyvolávající ve čtenáři odpor a místy až strach. Oceňuji i to, že se mu nejen povedlo udržet napětí, ale s přečtenými stránkami jej také stupňovat.

Chris MacNeilová žije se svou dcerou Regan v cihlovém domě ve washingtonské čtvrti Georgetown. Právě malá Regan si přijde jednoho večera postěžovat matce, že se v jejím pokoji ozývají zvláštní zvuky a je v něm cítit zápach shnilého masa. Chris však nic necítí. Pouze se jí v pokoji zdá chladno, a to i přesto, že je zavřené okno a zapnuté topení. S Regan to brzy začne jít z kopce. Postihují ji totiž podivné záchvaty, kdy jakoby nebyla sama sebou, kdy mluví cizími jazyky, které se však nikdy neučila, apod. Chris požádá o pomoc lékaře a psychology, ale když jsou i oni bezradní, musí se obrátit na kněze, Damiena Karrase, aby nad dcerou provedl vymýtání ďábla - exorcismus.

Za poskytnutí knihy k recenzi moc děkuji @knihydobrovsky ! :o)

4/5 *

3 20.05.2024

Stařičká čarodějka Desideráta Dutá zemře. Ještě před smrtí kromě toho, že si u místního pytláka domluví vykopání hrobu a následně i jeho zasypání, odkáže svoji kouzelnou hůlku mladé Magrátě Česnekové. Nezkušená čarodějka po ní má totiž převzít roli sudičky. Problém je, že magická sudičkovská hůlka umí vykouzlit jenom dýně. Magnátiným úkolem je vypravit se do daleké Genovy a zabránit chudému děvčeti, aby se provdalo za prince, kterého stejně nechce. Druhá ze dvou sudiček onoho děvčete ale na sňatku trvá, protože to tak kdysi předpověděla. Desideráta ve své poslední vůli zmínila, ať s Magrátou do Genovy rozhodně necestují další dvě svérázné čarodějky - Bábi Zlopočasná a Stařenka Oggová. Takže jasné, že ty dvě letí s Magrátou také. Přesně, jak Desideráta předpokládala a jak to ve skutečnosti i plánovala (čarodějky vždy udělají pravý opak toho, co jim řeknete). Jak tahle výprava nakonec dopadne? Jakou roli v příběhu sehraje Stařenčin jednooký kocour Silver? A jak to vypadá, když se pan Pratchett nechá inspirovat pohádkou o Popelce? No, to už si přečtěte sami. Můžu jen říct, že jde opět o originální příběh.

Miluju situační humor pana Prattcheta, jeho jízlivé poznámky, rýpnutí a trefná přirovnání, která čtenáři předkládá pomocí svých postav. Jeho knížky jsou vždy sázkou na jistotu!

"Víš, ono soudit, co je dobré a co zlé, je velice ošidné," řekla. "Já sama si často nejsem jistá, kde lidé stojí. Možná je důležité, kterým směrem se dívá ten, kdo to posuzuje."

5/5 *

3 06.09.2023

"Co uděláš, když jsi zapomněl všechno, co jsi znal? Začneš zase od začátku."

Uprostřed hlubokého lesa v domcích postavených ve větvích stromů žije chlapec Victor Lawson spolu se svým otcem Giovannim, s malým úzkostlivým vysavačem jménem Rambo a s psychopatickou Sestrou Ratched (= Registrovaný Automat na Testování Chorob, Edukaci a Dekontaminaci). Victor jednoho dne pátrá na šrotovišti po náhradních dílech a najde vyřazeného androida, kterému později vyrobí funkční srdce a pojmenuje jej Hap (Rambo toto jméno vyloží jako Hysterický Antisociální Panák). Obyvatelé domova z náhradních dílů si nejprve nejsou jistí, zda pro ně Hap nebude nebezpečím. Jako osudná chyba se však ukáže Victorovo drobné škrábnutí, k němuž přišel při prohledávání šrotoviště. Jeho krev totiž přiláká pozornost robotů z Města elektrických snů. Ti o pár dnů později vypálí celý lesní domov a odvedou Gia do svých laboratoří, kde hrozí, že bude přeprogramován. Parta našich tří robotů s Victorem v čele se proto musí vydat na dlouhou pouť za záchranou Gia.

V životech loutek je postapokalyptické scifi s místy až černým humorem. Ačkoli Loutky napsal stejný autor jako Dům v blankytně modrém moři, jsou jak svým stylem, tak tématem odlišné. Dům je laskavě ňuňu, kdežto Loutky jsou místy ujeté a některé vtípky lehce balancují na hraně (u některých hlášek Sestry Ratched jsem si říkala jakože vážně? =P =D). Nemusí proto sednout každému. Z pozvolnějšího bláznivého začátku se čtenář prokouše až do bodu, kdy příběh začne nabírat na vážnosti, tempo mírně zrychlí a dovede jej až k dojemnému konci. Líbilo se mi, jak autor předkládá myšlenky o budoucnosti, technologiích, lidskosti a přátelství. Jak myslíte, že byste se cítili, kdybyste zůstali posledním člověkem na Zemi a obklopovaly vás jen stroje?

Slabší 4/5 *

3 14.06.2023