Lískaran
komentáře u knih

„Není zima jako zima. Všichni lidé byli dosud toho názoru, že nejhorší zima je v krajích věčného ledu a sněhu, na obou zemských pólech, v Sibiři nebo dokonce v Tibetě. Ale já jsem se sám přesvědčil, že to není pravda. Nejzimovatější zima ze všech zim není v oněch krajích věčného sněhu a ledu, ale zima na naší Krabatině, jak u nás Českomoravské vysočině po domácku říkají.“
Historky vyprávěné za velké zimy o zimách ještě větších, příjemně prohřáté sousedskou pospolitostí i teplými nápoji ("a před každým z nich dýmal veliký kafák naplněný čajem, jehož jakost však se nedala rozeznat, poněvadž z něho bylo cítit rum po celé světnici"). Humorné příběhy (pábitelsky nadsazené, jeden trochu morbidní a jeden docela děsivý) s řádkou zmrzlých lidí a jiného dobytka.


„…a pohřbený“ a „Zamrznutí“ jsou příběhy, které byste sehráli i v bytovém divadle, i když těžko tak, jak je sehrávají Azzarello a Dillon / Frusin. Oba se odehrávají prostřednictvím dialogů a pohledů převážně asi tak ve dvou místnostech, vlastně v lokálech. Hospody jsou místem, kam chodí lidi pít a někdy hledat úkryt, ale kde se neschovají před svojí minulostí… Nejlepší z knihy je titulní Zamrznutí. Jeden motorest v krásně zimním zapadákově a jeho osazenstvo, od kterého nevíte, co čekat – a oni zase, co čekat od nově příchozích. Atmosféra houstne tak, že by se dala rozhánět lopatou na sníh, a zatímco v prvním příběhu se mluví o Constantinově talentu štvát (slušně řečeno) lidi, tady to naplno dokazuje - a jeho škleb se v žebříčku uklidňujících výrazů řadí někam za Jokera a Jacka Nicholsona v Osvícení. A atmosféra houstne značnou měrou díky Frusinově kresbě. Bez „Pokojových psíků a anglických pánů“ bych se ale obešel. Myslím, že postava jako Hellblazer má mít minulost spíš nejasnou než takovou, kde je v roli mladého punkýše s telecím pohledem, což souvisí i s Davisovou kresbou. Jinde třeba, ale sem se nehodí a vedle „Zamrznutí“ jsou to omalovánky.


Antologie sestavená z povídek otištěných dosud jen v časopisech vzbuzuje očekávání buď zapomenutých pokladů, nebo béčkových vykopávek. Ódy v předmluvě jsou samozřejmě typicky přehnané – zřejmě povinnost, které se nevyhnul ani sám Bradbury – ale suma sumárum jde o příjemně starosvětské horory jak dělané k večerům u krbu. Převážně neškodné, ale je vidět, že jejich autoři prostě psát uměli. Z bezpečného rámce se vymykají Dualisté Brama Stokera znejišťující rozporem mezi obsahem a podáním – autor ironicky laskavým dickensovským tónem popisuje hrozná svinstva, na kterých vlastně není nic nadpřirozeného – a to je to děsivé. V takovém sousedství pak těžce prohrává Tajemná mumie – není to horor a je to nuda. Osmdesátý třetí s atmosférou skoro postapokalyptického bezčasí si k budování znepokojení a zvědavosti vystačí s náznaky a dohady a je překvapivější, když víte, že ho napsala žena v době první světové války.
O duchařském oddílu knihy se dá říct to samé co o hororech – příliš nevyděsí, ale vkus neurazí. Stapledonův Moderní čaroděj trochu připomíná Dotek medúzy (ale škoda toho konce), žánrovým škatulkám se vymyká Sinclairův Nadčlověk.
Pro třetí oddíl Fantastické povídky platí nejlepší nakonec (jen zařazení některých je pochybné - např. Lovecraftova povídka je spíš horor/sci-fi, podobně jako Gardnerovy Hrůzy jara). Žádné meče a magie, žádné družiny, elfové a trpaslíci, zato osvěžující imaginace, ať už jsou to poetické Stárnoucí faun od Arthura Ransoma a Louka, kde tančili satyři od lorda Dunsanyho, burtonovský melancholicky hravý Bidulf nebo Údolní země, kde se rytířská fantasy propadá k mýtu a snové surreálnosti připomínající Novalise.


Dobře napsaná, ale pořád jen duchařina s provařenými rekvizitami jako spiritistická tabulka nebo brána na onen svět. Po slibném seznámení s majitelem morbidní sbírky a novátorském způsobu, jak získat ducha, rychle odsýpající děj zároveň pomalu sklouzává k tomu, čemu se říká klišé, a k béčkovým výjevům, kdy krví ulepeným hrdinům přibývá tělesných otvorů jak voodoo panence a z dívek se vyklubou vrhačky nožů. Joe Hill ale taky předvádí silné momenty a třeba postava Craddocka je zatraceně životná (a to nejen na někoho, kdo je po smrti). A pod tím duchařským příběhem tu vlastně jde i o nežánrové, reálné přízraky a duchy minulosti - o vliv otců na jejich děti.
Už tahle knížka ukazuje (a Rohy to potvrzují), jak je pro autora důležitá hudba. Ostatně už ten nirvanovský název knihy Heart-shaped Box, kterým se Joe Hill hlásí k přízračným výjevům a narušeným vztahům… *** a půl.


Uměřenost, jednu ze základních ctností antického Řecka, si asi zvolil jako zásadu pro svůj román i Viktor Fischl. V příběhu filosofa vrcholícího zmanipulovaným soudním procesem mají navrch dialogy – jak taky u Sókrata jinak – a vyprávění o jeho životě. Nejsou tu popisy interiérů ani vojenské výstroje hoplítů, nejsou tu poetická líčení athénských zákoutí ani bojišť. Autor jde přímo k jádru a soustřeďuje se na Sókratovy myšlenky, pohnutky, ale i vztahy s přáteli a rodinou (Xantipa se tu oproti obvyklému zobrazení ukazuje v úplně jiném světle) – a taky ukazuje filosofa, který se často zastavil uprostřed ulice, aby mohl přemýšlet, jako vojáka vyznamenaného za statečnost. To, jak příběh antického myslitele Fischl propojil se svým častým tématem, židovsko-křesťanským Bohem, mi ale připadá dost násilné.


Ta Nobelovka mě měla varovat. Něco do sebe Nový život má, hlavně ke konci, ale celé včetně motivace postav je to mlhavé a kvůli opakování úvah a citových rozpoložení i únavné. Jako by mi kamarád vyprávěl, že ho nějaká kniha úplně odrovnala, ale nedokázal by mi říct čím a ani o čem vlastně je. Zásadní poznatek: pokud už vás nebaví ruská ruleta, zkuste turecký autobus.


Řekl bych, že knize trochu škodí očekávání, že jde o horory (jak tvrdí i český název). V některých povídkách jde spíš o reflexi žánru (povídka Nejlepší nový horor se skvěle podaným koncem) a nejvíc asi o atmosféru dětství a dospívání, ke které snění, tajemství, hrůzy a traumata patří - zvlášť u některých autorů (Ahoj tati, říká Joe Hill).
Nejlepší povídky: Dobrovolná internace, Černý telefon a surrealistická Otcova maska.


Finsko, městečko Zaječín. Laskavé vyprávění plné jmen jako Aura Potůčková, Ingrid Kočičková či Dušan Chlum sycené náhlými a čím dál častějšími postřehy o mrtvolách a sexu. Kniha, která klame tělem, plná nápadů, jako je knihovna se zmutovanými výtisky (ostatně jako trochu nečekaně zmutovaná pohádková kniha může Literární spolek působit), Lauřiny knihy o potvůrkách nebo Mytologické mapování (nadpřirozených bytostí na vašem pozemku). Moc milá knížka.


K Pavoukovi jsem byl dost skeptický (i když se mi líbí ten název), ale ne úplně právem. U všech povídek platí, že autorka dokáže vzbudit zvědavost na to, jak to bude dál.
Noc v hotelu. Zajímavý nápad týkající se jakési předtuchy či vhledu, ale celkem zazděný nesympatickým tónem vypravěče. Dostala mě telefonistka flirtující s hlavní postavou slovy „Tak vám gratuluju, medvěde.“
Zub. Dobrá absurdita, ale končící jako blbost. Když je příběh založený na bizarní situaci, která se děje hlavní postavě, ty ostatní věci musí být realistické, což není tenhle případ.
Oko. Slušné psycho, jehož účinek ale autorka oslabuje tím, že skoro od začátku víme, kdo zhruba je ten věznitel. Přesto působivá povídka.


Příjemná kresba, dobrodružné a vtipné krátké příběhy. Jen pamětníkům Myšpulína a spol. mohou být některé zápletky povědomé (pilulky způsobující rychlý růst vlasů, setkání s dvojníky v alternativní realitě).


Příběh kluků ze školy pro námořní důstojníky na Soloveckých ostrovech. Trocha patosu a politiky, ale víc vztahu ke spolužákům a autoritám (zde ale bez vzdoru či zpochybňování) a osobnostního růstu v tvrdých podmínkách. Žádná velká psychologická hloubka, ale autor umí líčení přírody i třeba scénu citového okouzlení – když hlavní hrdina veze na loďce kapitánovu dceru Natašu (na borůvky), je to napínavější než nálet Junkersu.


Není to Mijazakiho životopis, ale kniha o „Mijazakiho světě“, jehož obraz autorka skládá na základě rozboru jednotlivých filmů. Kdo se zajímá o Mijazakiho soukromý život, tolik se toho nedozví (ostatně co podle všeho jeho život vyplňuje nejvíc, je jeho práce), kdo se zajímá o vyznění a myšlenky jeho snímků, o to, co představují postavy nebo čím je inspirováno zvolené prostředí či jak se v umělcově tvorbě odráží jeho hodnoty a vztah k japonské společnosti, dozví se hodně. A je to i dobrá ukázka toho, jak se dá o viděném filmu přemýšlet a co všechno tam lze vidět – ať už s tou kterou interpretací člověk souhlasí, nebo ne.


„Jihočeská bufonerie“, zní podtitul knihy a slova jako nadsázka nebo fraška opravdu její styl dost vystihují. Příběhy jedné třídy základní školy jsou zábavné, originální a říznuté absurditou (patová situace na jihočeské poušti, výprava do podškolního labyrintu školníka a vynálezce Lojzy Kudláčka, invaze zvířat do třídy nebo cizinci z Chicaga mající zájem o koupi města), jenom to vypravěčovo pábení je místy už trochu moc zbytečně ukecané – hlavně v posledních kapitolách. Ale musím říct, že po přečtení jsem na Veselí nad Lužnicí a jeho písečné duny docela zvědavý. Ke knize pěkně sedí divoké a zalidněné ilustrace Jindřicha Kovaříka.


Řada básní se vyznačuje až surrealistickou obrazností, kdy se čtenář nemá čeho chytit, i když i bez pochopení smyslu texty nabízí pár působivých obrazů. A na druhou stranu (zvlášť v posledních oddílech knihy) tu najdeme jakési říkanky působící až trochu křečovitě a nevkusně a také tak, jako by autor právě objevil, že některá slova se podobají a měl nutkání tvořit slovní hříčky.


Víc prostoru než kriminální motiv má reflexe Francie konce 50. let – opadnutí odbojářského étosu, úpadek socialistických idejí a k tomu politikaření (a v pozadí nepokoje v Alžírsku). To, co z Zieglerové knihy zastaralo míň než tehdejší politika, je psychologická rovina – pohled vypravěčky, novinářky a nezávislé osobnosti kriticky glosující okolí i sebe.


Kdysi jsem si tuhle Ballardovu sbírku koupil v Levných knihách, když mě okouzlila obálka a vlastně i ten název. Přečetl jsem ji ale až po mnoha letech a musím říct, že tenkrát (asi v sedmnácti) bych se jí těžko prokousával. Ballardův styl se vyznačuje básnickými obrazy a uměním detailu, zatímco souvislý děj se občas rozpadá stejně jako hlavní (občas trochu vyšinuté) postavy autorových příběhů.
Geometrie prázdných bazénů, mysli posedlé nutkavou myšlenkou, působení světla a času na člověka, tlak technické civilizace a s ní související odcizení. Ale taky reportáž z budoucí občanské války ve Spojeném království za intervence amerických vojáků nebo příběh o náklaďáku mrtvých na sklonku druhé světové války v Japonskem okupované Číně.

Přínosná publikace, ovšem zamrzí chyby v gramatice i interpunkci. Kniha záslužně přináší informace (mimo jiné) o pozapomenutých autorech, ale mohla dát větší prostor i některým spisovatelům současným.

Když někomu nasazují psí hlavu, nemusí to být vždycky špatné, jak dokazuje Dogman, cajt právě s psí hlavou. A když se k němu přidá kotě Peťulka, aby potírali zločin, navíc pod hemingwayovským názvem Komu letí meruna a místy se záměrně dětinskou kresbou, je to neodolatelná kombinace. A hlavně - kromě ulítlých fórů, chmatáckých merun, robokrys a komických padouchů je to dojemný příběh o tom, jak i dítě (kotě) může něco naučit svého tátu, a o hledání vztahu ke světu.


Trochu magický realismus, kde se děti mění ve zvířata a nikomu to nepřijde neuvěřitelné. Ostatně vždycky někdo ví, že je potřeba zavolat do Dětského zvěřince, který je tu právě pro takové případy. Příběhy ukazují, že děti se ve zvířata mění kvůli problematickým vlastnostem nebo nezvládnutým emocím, což ovšem často souvisí i s tím, jak se chovají dospělí. Výchovnost je ale schovaná až za imaginací a laskavým i humorným stylem vyprávění. Ředitel Dětského zvěřince si mě hned získal - měří jen 127 centimetrů, a tak v každém příběhu vyráží do akce nikoli autem, ale na svém výjezdním superprkně Tornádo - a s pochopením pro děti.


Největší potěchou z tohohle komiksu je to, jak v obou příbězích Joann Sfar svou tužkou a fantazií oživuje rozličná pitoreskní stvoření. Ale přestože některá jsou až hororově laděná, zlé věci tu dělají hlavně lidé (samozřejmě ne všichni lidé). Malý upírek je sympaťák. A taky jsem zjistil, že pojem meniskus znamená i něco o dost jiného, než jsem si doposud myslel.
