Lo3ce komentáře u knih
Přečetla jsem nejdříve druhý díl a při čtení čtvrtého zjistila, že jde o sérii. Takže to bude na přeskáčku. Ale nevadí, příběhy jsou poutavé, skvěle napsané, těším se na jedničku a trojku. Přestože je kniha velmi poučná, nejedná se o žádné moralizování. Autorka pouze přiměje čtenáře přemýšlet nad tím, co by se mohlo stát. A pomyšlení to není nijak radostné.
Pan Král mě prostě nepřestane udivovat, tentokrát knihou a la Astrid Lindgren (Ronja, Bratři Lví srdce). No a umí i pohádky. A vlastně mě to ani neudivuje :)
Tak to bylo něco. Knížka, kterou jsem chtěla odložit (i když to zásadně nedělám) nebo dočíst se známkou odpad, se u mě postupem děje dopracovala až k pěti hvězdičkám. Nádherný příběh, sympatické postavy a myšlenky, které mě hluboce zasáhly. Toto vydá za deset seberozvojových knih.
Jedním slovem: Boží!
Čtivé a zajímavé od prvního do posledního písmene. Vtipné, dojemné, poučné. Moc se mi líbilo, jak Marka doktořIna táhla už od dětství. Vlastně si splnil svůj sen. Ještě že ho snil, protože je Panem doktorem na svém místě (všech svých místech).
Asi jsem měla vysoká očekávání. Ale bohužel. Příběh plytký napsaný navíc s krkolomností slohovky, nepřirozeně vyznívající mudrování, divnocitáty s mandalami, módní hledání traumíček z dětství, propagace unschoolingu a vhledy do budoucnosti postav, což je u knihy odehrávající se v současnosti zvláštní. A zase ty hrubky (u paní spisovatelky bohužel obvyklé). A jedna zásadní nelogičnost v ději. No a sprostá slova. Nevadí mi, když je pronášejí postavy, ale mimo přímou řeč působí fakt divně.
Nemáte rádi sci-fi, otázka? Nezajímá vás astronomie, otázka? Nejste technický typ, otázka? I tak budete při čtení této knížky šťastní, šťastní, šťastní! Jako já.
Naivní dílko, těžko uvěřitelné černobílé příběhy, sloh jako v maturitní písemce z češtiny. Kniha plná faktických nesmyslů. Navíc má autorka mládež buď za zlé lidi závislé na sítích a působící zlo na spolužácích nebo za manipulovatelné nesvéprávné osoby, nic mezi tím. Divná řeč jakou se běžně nemluví, např. mobil opakovaně nazývá aparátem. Škoda. Škoda číst a já jsem dočetla jen kvůli výzvě.
Tak mám novou oblíbenou autorku. První moje kniha od ní a jsem nadšená. Přečetla jsem ji jedním dechem, byla jsem zvědavá, jak vše dopadne. Občas se ztrácím v postavách, ale v této knize jsem se orientovala v pohodě. A celé to hezky odsejpalo a mělo hlavu a patu.
Hrozné, čeho jsme my lidé schopni. Kvůli náboženství taková zvěrstva.
Pořád jsem se nemohla zbavit pocitu, že už jsem knihu četla, pak mi došlo, že je skoro totožná jako knížka Dívka, která zvítězila nad IS. Zásadně dočítám, takže jsem musela, ale toto by mi fakt stačilo absolvovat jednou.
Klobouk dolů před autorkou za to, co prožila v dětství, jak se vyrovnala se svým handicapem i nad jejím vynikajícím sportovním výkonem. Je mi líto, že má (měla) pošramocené vztahy s lidmi a bohužel i sama se sebou. A vulgarismy, které jsem doteď v žádné knize nijak neprožívala, mi tady přišly nevhodné až rušivé.
Díky výzvě (nová kniha) jsem sáhla po povídkách, které normálně moc nemusím. Ale tyhle se moc povedly. Odsejpalo to, bylo tam napětí, u každé jsem byla zvědavá, jak dopadne. I když? Konce jsou docela otevřené a člověka nutí nad tím, jak to vlastně skončí, popřemýšlet. Kunu si dovedu představit jako film. Má skvělou gradaci a vtip.
Na Tradinář jsem si v knihovně "vystála" frontu. Vůbec nemůžu hodnotit hvězdičkami, protože z jednoho pohledu bych asi dala jednu, z druhého pět.
Z jedné strany kniha s překlepy a plochá až naivní. Přišlo mi to takové na sílu. Přitom Na kopečku, kde jsem na knížku narazila, je to tak přirozené. Možná měly autorky jen popisovat, jak tradice s rodinami prožívají, než čtenářům radit, jak je mají prožívat oni. Působí to jako návody z časopisu pro náctileté. Vše se dost točí kolem dětí, kdo má děti odrostlé nebo je nemá, si moc na své nepřijde. V receptech mě překvapila ta domácí pekárna, to s tradicemi moc nekoresponduje.
Z druhé strany chápu, co autorky chtěly říct. Uvědomila jsem si, kolik tradic naše rodina přirozeně dodržuje. Mám tradice moc ráda, takže jsem se místy dojímala, líbily se mi obrázky a celou dobu mi v hlavě zněly písničky Hradišťanu a Čechomoru.
Tahle knížka, aniž jsem věděla, o co jde, mě rozesmála svým názvem už v knihovně. A pak jsem se prosmála celou "detektivkou". Škoda těch překlepů, chybějících uvozovek, to mě vždycky mrzí.
Taková povznášející jednohubka pana Krále, která vůbec nebyla bubu. Po jeho Růženkovské dřině se mi toto četlo samo. Já stejně začínám Kinga podezírat, že není jeden.. takových knih, námětů, stylů.. to snad není možné :)
Knížka pro mě byla tak dechberoucí, že jsem ji zhltla doslova na jeden nádech. Po dlouhé době příběh, který jen neproletí, ale který si budu nějaký čas pamatovat.
Toyen byla bezesporu pozoruhodná a výjimečná osobnost. Tahle knížka o ní ale bohužel není můj šálek kávy. Nevím, co si o knize mám myslet. Dřina? Zmatenost? Dřina! Zmatenost! Ale dočetla jsem a něco nového a zajímavého jsem se dozvěděla, tak vlastně ani nelituji :)
Detektivka po kingovsku. To mi tak sedí! Tak dobře se to čte! Občas se i s chutí chechtám těm formulacím. A tomu, jak si nás připravuje na další scénu. Zase mi teď po díle pana Krále nějakou dobu budou všechny knížky připadat takové nijaké. Tahle byla ještě s bonusem, kam až může vést láska ke knihám. Se trochu bojím.
Mě ten styl psaní pana Šebka fakt sedí. Je to, jako by s náma normálně pokecal. Všechno je v té knížce. Napětí, humor, laskavost, smutek, zděšení, naděje. Před ničím nezavírá oči. A nám je naopak otevírá. Děkuju, Tome. A ne jen za ten report. Hlavně za to, co děláte!
Tak teda jo, no. Po přečtení knížek Tiché roky a Slepá mapa jsem lámala nad paní M. hůl a nechápala ta hodnocení a procenta. Pro mne sice čtivé, ale slohovky šestnáctiletých slečen. Ale všichni Hana, Hana, tak jsem se do ní teda pustila. A nelituju. Dobré to bylo. Akorát se ke mně téma holokaustu zase vetřelo, zase jsem bečela, zase mi leží v hlavě a zase se ptám JAK TO?!
Zase tak málo hodnocení, tak málo komentářů u knihy, která by měla být "povinnou" četbou. Vždycky, když čtu nebo slyším o hrdinství těchto mladých mužů a uvědomím si, jak pak byli po zásluze "odměněni", chce se mi brečet. Tahle knížka popisuje jen takovou epizodku jednoho letce, člověk ale zírá, co byl ochoten podstoupit pro svůj návrat do boje (skoro jako Bílý Bim, Černé Ucho). A Pan Fajtl má i hezký sloh. Moc pěkně se četlo i o pomoci francouzských civilistů.