Lodja komentáře u knih
Jediná chyba téhle knížky (tedy pardón, Knížky) je ten, že je tak teňoučká. Jinak můžu jen potvrdit, že děti velmi baví a že slouží jako výborný a kreativní dárek, který potěší a mezi stovkami panenek nebo hrajících a blikajících šíleností se bude vyjímat nádherně.
Sice mám fantasy styl moc ráda, ale tohle mi prostě nesedlo. Musela jsem se přemáhat, abych se dostala vůbec na nějakou stou stranu, dál jsem to prostě nedotáhla. Přijde mi prostě, že se za celou tu dobu nic nestalo a ještě k tomu je to nic popsáno dost zvláštním stylem.
Trošku přitažené za vlasy, ale jinak knížka splňuje vše, co je vám v aliteraci slíbeno - hrdiny, zbabělce, boje, zázraky, romantickou zápletku a mnoho dalšího. Knížka pro děti, protože je pohádková a zároveň knížka pro dospělé, protože jsou v ní humorné narážky, které pětileté dítě asi nepochopí (já sama jsem s ní určitě neskončila a věřím, že když se k ní vrátím, dá mi toho mnohem víc, než když jsem ji četla poprvé). Knížka prostě pro všechny generace, kontinenty, druhy povah nebo lidi všech vzhledů, protože každý si v ní něco musí najít. Dílo mi taky dost připomíná Hvězdný prach, takže všem jeho fanouškům to doporučuji ještě o to víc.
Navíc je vidět, že Goldman tímto příběhem žije, že sám v sobě má kus z malého kluka a že nikdy nezapomněl, jak si jako malý četl pohádky o statečných princích a krásných princeznách. A já věřím, že každý, kdo má tyto opravdové pohádky rád, tak si Princeznu nevěstu musí zamilovat.
Tuto knihu začal číst můj otec. Kam ten svět spěje?
Škoda, že první příběh je Andrewa Harringtona. Protože tento mladík je ufňukaný, zženštělý a bojí se postavit životu čelem. Navíc mě nijak nenadchnul Jack Rozparovač jako součást příběhu, protože to už tady bylo tolikrát! Zkrátka a dobře, myslela jsem si, že knížku ani nedočtu a kdybych ji nedostala zadarmo, litovala bych snad i cesty do knihovny.
Pak ale, když se první příběh chýlí ke konci a začíná druhý a vy už jste měli čas se do knížky vžít, ten pravý požitek teprve začíná. Druhý příběh je opravdu poutavý (snad jenom postava Claire se mi moc nezamlouvala, ale co už) a třetí příběh, který vyvrcholí celou knihu nemá v mé prázdninové četbě konkurenci. Škoda jen, že v ní bylo málo postavy policisty, co zvrací po každé návštěvě pitevny.
Ovšem celá atmosféra vikroriánského Londýna (a křivdila bych Andrewovi, kdybych to u něj neuvedla) je přímo výborná a doprovází celé dílo bravurně, tak, že se vám ani nechce věřit, že jste vlastně jenom na posedu u chaty na Vysočině a ne někde na Covent garden. Až se skoro nechce věřit, že takto Anglii vystihl Španěl.
Takže pokud se pustíte do Mapy času, nenechte se odradit Andrewem a jeho roztahanou story, protože to, co vás čeká dál, je o tři sta procent lepší. A pokud se vám Andrew zazdával, očekávejte četbu přímo božskou.
Na Větrné hůrce jsem četla, protože se mi líbil název. Jeli jsme na zájezd do Anglie, já jsem nevěděla, co s sebou za knihu do autobuse, tak jsem si vzala Na Větrné hůrce. Knížku jsem za ten týden přečetla a když jsem si o ní doma něco dohledávala, nestačila jsem věřit svým očím. Jednak jsem zjistila, že slečna spisovatelka je spřízněna s autorkou Jany Eyrové, což mě překvapilo (ano, jak mladá a nezkušená jsem tehdy před půlrokem já byla) a taky jsem si téměř všude na netu mohla přečíst, že se jedná o temné psychologické, mistrně napsané dílo, což mě překvapilo ještě víc.
Já jsem v Anglii četla poměrně dobrý román s působivým koncem, ale postavy mi přišly hrozně nevýrazné. Takové chodící mrtvoly, u kterých, když je potřeba dokázat dobrosrdečnost, řeknou "Miluji tě" a když ta strašlivá zlá povaha, řeknou "Nenávidím tě". Téměř všechny mi byly ukradené a nějaký vnitřní boj či rozervání jsem při čtení rozhodně nepociťovala.
Taky mě poměrně zklamala celá forma knížky - čekala jsem, že vyprávění příběhu bude jenom na začátku a potom se do něj pan Lockwood už pořádně vloží. To jsem ale čekala nadarmo. Vždyť přece vyprávění příběhů, ať jsou sebepoutavější, přece nemůže být tak zajímavé jako ta příhoda sama.
Sice moc nechápu zařazení Na Větrné hůrce do té nejnablýskanější síně slávy anglické literatury, ale budiž, tato knížka mi zkrátila nekonečné přejíždění autobusem sem a tam a já jsem jí za to vděčná.
Myslela jsem si, že Jane Austenová mi nemůže nic dát. Já nejsem žádný velký fanda romantických knížek a o čem jiném Rozum a cit je? Ovšem když jsem se začetla, pochopila jsem, že tohle není lovestory pro důchodkyně, nýbrž jemný a citlivý příběh. Jemný a citlivý příběh s postavami, které jsou uvěřitelné, protože to nejsou učebnicoví záporáci a klaďáci. Prostě chybující lidé s řadou nedostatků jako každý z nás.
Tak třeba Marianna, temperamentní krásná Marianna, sice na první pohled sen všech mužů, ale třeba v soukromí je to přehnaně naivní dítě s hlavou v oblacích. Na konci knížky vstoupí do manželství z úcty, protože nemá na vybranou a protože chce pomoci starší sestře. Elinor se naopak může na první pohled zdát jako studený čumák, ale opět, zblízka je to rozumná a racionálně uvažující dáma, pečující o svou rodinu.
Z vedlejších postav máme paní Jenningsovou, starou a otravnou drbnu, u které Marianna chtěla bydlet jenom kvůli Wiloughbymu, ale později poznáváme, že tato dáma má kromě prořízlé pusy i velké srdce. Naopak paní Dashowoodová je sice dobrota sama, ale prakticky nic neumí, je neschopná a ufňukaná, takže tím spíš přidává Elinor starosti, než aby jí ulevovala. A nakonec ani toho Wiloughbyho bych úplně nezatracovala do pekel.
Za co knížka nemůže, ale i tak to tady musím zmínit, je její filmová adaptace. Čekala jsem něco stejně okouzlujícího, jako je kniha, ale dočkala jsem se jenom nějaké pochybné romance s pokřivenenými postavami (netvrďte mi, že Elinor byla taková puťka a že jí bylo pětatřicet!) Ovšem toto jsou problémy, se kterými bych měla jít spíš na čsfd.
Zkrátka a dobře, když se zpětně podívám na děj, tak musím uznat, že příběh opravdu trošku zavání béčkovou romantikou, ale pokud si vezmu formu a postavy a vzpomenu si, jak jsem knížku musela nutně v neděli večer s baterkou pod peřinou dočítat, musím uznat, že je to opravdu skvost. A vypadá to, že Pýchu a předsudek nenechám v knihovně dlouho čekat.
Vím, že Shakespeare je génius a samozřejmě tomu odpovídá i kvalita jeho her, ale já to prostě nějak nedokážu docenit. Po dvouhodinové četbě, ehm, teda spíš tupému zírání do knížky, musím jenom říct, že konec je jasný už na začátku a u žádné z postav jsem neviděla žádný vývoj - Richard je prostě zlý a všechny zabíjí a ostatní jsou postavičky papouškující nesrozumitelná historická moudra. No, některé věci prostě nikdy nepochopím.
A to jsem ještě nespustila o divadelní hře, kterou měla tu čest zhlédnout!
Moje oblíbené dílo z kategorie "Levné knihy", přesněji z kategorie "Koupeno za třičet kaček v Levných knihách, den před kamarádčinými narozeninami". A myslím, že se i docela povedlo, jenom takový ten wow efekt a opovržení zlými lidmi nevzbudí v nikom, komu je nad dvanáct let. A nápad to má přitom vcelku dobrý.
Když jsem byla akorát na tohle zralá, vyžadovala jsem asi tak všechny aspekty, které takto skvělá knížka má. Historickou kulisu, dobrodružství, napětí, konec, který není jistý od první stránky a hlavně romantiku a trošku zvrhlé a šílené okolnosti, za kterých se děj odehrává. Takže dětská prózka přesně pro mě, ke které se ještě ráda vrátím.
Pravda, že třicetistránkové popisy uliček v Paříži, života v kláštěře nebo bitvy u Slavkova nejsou zrovna největším lákadlem, ale jakmile tyto pasáže překonáte, příběh opravdu odsýpá a přestože si říkáte (nebo aspoň já jsem si říkala) "hm, romantismus jako řemen" a "tohle má snad být parodie samo na sebe". Každopádně, jak už jsem psala, čte se to pěkně a přestože je příběh trošku přitažený za vlasy, fakt se mi to líbilo. A konec jsem dokonce obrečela.
Bylo to na pět hvězd. Kvůli úžasnému jazyku a jemnému, dětskému, dokonalému humoru. Škoda jen, že knížka získala nálepku povinné četby, což z ní předem dělá něco nepopulárně nuceného.
Pro mě Pipi nad Dětmi z Bullerbynu a ostatními knížkami od Astrid Lindgrenové vítězí na plné čáře. Pipi je hrdinka, se kterou se ztotožní snad každé dítě a potom už to jde snadno. Příběhy jsou tak nevině a roztomile vtipné, že u čtení se musí rozplývat snad i rodiče. A slova pililulka, nábosilka či spunk by se měla zařadit do slovníku spisovné češtiny, už jenom proto, jak výborně a pipiovsky zní.
Nejoblíbenější knížka mé maminky, která ji do mě tlačila horem spodem, že jsem si ji nemohla snad ani tak moc oblíbit. Některé příhody (a nejvíce mi asi utkvěla Skříňka mudrců) jsou ovšem legendární a já se domnívám, že pokud budu mít někdy děti, taky od tohoto nezůstanou uchráněny.
První republika+humor, skoro až anglický+tak skvělé postavy jako je slečna Barbora, Milouš a samozřejmě Saturnin=chvíle strávené opravdu královsky.
Normálně bych si asi řekla "tady se chce někdo přiživit na cizím nápadu, to nechám plavat", ale Dnem trifidů jsem byla tak unesená, že jsem si prostě musela přečíst pokračování. Je tu vidět, že autor má rád takové ty akčnější filmy či knížka, s krutým diktátorem (ze kterého se ale vlastně vyklube starý známý) a ghettem plným otroků jeho režimu. Je to o dost křečovitější než první díl a pan Clark se očividně nechává unášet tím svým úžasným mega super huper New Yorkem, ale co naplat, je to sakra zábavné a čtivé a já jsem ráda, že jsem se dozvěděla, jak to s Williamem a Josellou dopadlo, byť od někoho jiného.
Žánr sci.fi jsem nikdy nemusela a ani nemusím, takže jsem ke Dni trifidů přistupovala dost skepticky, ale on mě naprosto ohromil. Není to žádná konzumní sci-fi, ve které musí být obsažen nálet mimozemšťanů, šílený vědec a jeho apokalyptické pokusy, obrovské zemětřesení a do toho ještě konec světa, pokud nestisknete červené tlačítko, ne, toto je opravdu vkusná sci-fi s opravdu dobrým nápadem, nad kterým si autor dal tu práci, zamyslel se a skvěle to popsal.
Když jsem Den trifidů dočetla, byla jsem docela vystrašená, co se může stát, pokud si lidé neohlídají, co dělají. A že to nemusí být přerostlé kytky...
Pro mě Hobit určitě převyšuje Pána prstenů. Sice se v něm zase "jenom" jde tam a potom zpátky, ale přijde mi, že zatímco Pán prstenů už má být takový dospělý a vážný, Hobit je prostě hobití - pohádkový, veselý a hravý.
Moje nejoblíbenější Agáta a asi i detektivka, protože stejně jiné autory moc nečtu. Skvělá je hned z několika důvodů - kvůli sympatickým postavám (Joanna je prostě skvělá představitelka mého oblíbeného období a skvělá stírá všechny venkovské puťky), dobrému příběhu a zápletce, působivé atmosféře a hlavně skoro žádné slečně Marplové. Mě prostě ani ona ani její belgický přítel Poirot nepřirostli k srdci, takže jsem opravdu uvítala, že role vyšetřovatele se protentokrát ujal Jerry a slečna Marplová se tam jenom tak míhá a na konci samozřejmě příběh vyřeší.
Detektivní stránka románu je samozřejmě působivá, ale tato knížka vykročila z řady průměrných christieovek kvůli těm skvělým, tak strašně sympatickým a uvěřitelným postavám. Opravdu skvělá a opakované čtení vůbec neškodí; sice víte, kdo je vrah, ale o tom víc si můžete užívat tu atmosféru anglického venkova. A ta je tady k nezaplacení.
(Chápe někdo, proč má tato knížka štítek senioři? :-) )
Mám vážně tak špatnou paměť, nebo celou čtyřsetstránkovou knížku prostě jdou, aby zničili prsten?