LordSnape
komentáře u knih

Tak a mám to za sebou. O Gormenghastu jsem uvažoval již mnoho měsíců. Velmi mě lákal, ale pořád jsem si říkal, zdali jsem na takovou knihu připraven. Na takovéhle dílo musí být člověk jednak v pokročilém čtenářském "věku" a velmi soustředěn. Ještě předtím, než jsem pustil do samotného čtení, ptal jsem se známých co mě čeká a všichni mi říkali, že je to skvělé, ale náročné. Měli pravdu. Číst tuhle knihu není vůbec snadné. Pokaždé mi trvalo tak dvě strany, než jsem se do toho opět dostal. Co se Gormenghastu nedá upřít je rozhodně ona fantasknost a hnilobná atmosféra. Ta je opravdu vynikající, postavy jsou kolikrát velmi bizarní a samotný hrad je postupně odhalován jako místo, kde se může stát téměř cokoliv a bylo by to v naprostém pořádku. Jsou tu výrazné prvky gotiky, jakési Beckettovy absurdity v jednání určitých postav, Zolovo naturalistické budování kariéry původně kuchařova poskoka v podobě Koncíře a jemné prvky magického realismu v přijímání nadpřirozena. Nicméně to není fantasy, jak bývá Gormenghast často označován. Čtení mě i přes svojí tíhu bavilo, ke knize jsem se rád vracel hlavně díky její jedinečné formě stylu, výpravy, jazyka a atmosféře, jak jsem už říkal. Jenže nemá prakticky žádný děj, což mě mrzelo. Hlavně v posledních třiceti stranách, které jsem už dočítal silou vůle. Vše se točí okolo jakési změny - revoluce, která v počátečních kapitolách nastává a postupně zasahuje každého obyvatele hradu a nutí jej jednat, ale není to žádná konstantní příběhová linka, proto nedávám plnou palbu hvězd jako většina. Ale další díly si přečtu určitě. Až nazraje opět ten správný čas.


Velmi sugestivně podané svědectví. Čte se to samo, ale nebyla by stránka, kdy by vás nejímala hrůza míšená se soucitem a obdivem nad tím, co vše Paldän Gjaccho zakusil.


Autorka měla pravdu, když v knize tvrdila, že se snažila, aby čtení zabralo tak dva večery. Co tahle kniha znamená pro mě je to, že mě naučila se na arabský svět dívat jinýma očima. Dřív jsem žil v domnělém obrazu médií, kde se ukazují různá zvěrstva a kde vládnou muslimští radikálové pevnou a neotřesitelnou rukou. Khidayer nezapomíná připomínat jisté hrozné věci (většina v Saudi...), ale zároveň popisuje i to, co je na arabském světě dobré a že Islám není jen o radikálních zákazech a teroristech. Spousta věcí totiž nemá s vírou ani moc společného, protože jde jednoduše o zažitý zvyk a výborná kapitola byla i o tom, že spousta žen i přes tak nízké postavení o nějakou emancipaci vlastně ani nestojí, proto se stále zahalují i s tolerantním mužem. Ano, tyto země pořád mají co dohánět a já věřím, že se v nich najde více uvědomnělých muslimů, kteří ukážou svoji lepší stránku a povolí tu středověkou oháňku, která je zbytečně dusí, což dokazuje hlavně Saudská Arábie nebo chudý Jemen. Rozhodně doporučuji lidem, kteří mají stále vůči orientu i Islámu spoustu předsudků servírovaných prostřednictvím médií. Jestli tohle byl autorčin cíl, za mě říkám, že se to povedlo a dokonce i trochu navnadilo k turistické návštěvě.


Velmi čtivá kniha radilka. Na toto téma jsem toho přečetl hodně, ale právě Chapman má ten dar ukázat na příkladech, že to jde, velmi snadno a navíc z celé publikace vyzařuje výjimečně pozitivní nálada.


Kniha poplatná době svého vzniku (nechápu tedy, že v knihovně byla vystavena jako novinka) a tím, že se jedná o rozšířenou disertační práci. Ehl nahlíží na globalizaci z několika úhlů i stran. Říká jisté výhody i nevýhody a dopady určitých reálií na země třetího světa atd. Ve výsledku jsme se ale vlastně nic nedozvěděli, protože dnes je spousta věcí známá z TV pořadů, novin i časopisů. Uběhla i spousta času, mezitím padlo několik dalších režimů, rozpoutaly se další války jinde se už zase prozměnu dobojovalo nebo se situace uklidnila. Takovéto knihy stárnou velmi rychle, a o to více mě mrzí, že právě tato, je spíše takovým klouzáním po povrchu daného problému.


Bavila mě definice, diskuze nad tématem samotného žánru New Weird i rozhovory s editory z různých zemí Evropy. U antologie jsem se s ničím takovým ještě nesetkal, pokud tedy nebudu brát v potaz úvod od editora. S povídkama je to opět jako na houpačce. Některé jsou dobré, jiné průměrné či dokonce špatné. Klasicky nezklamal Miéville a raný Barker, o kterém jsem ani nevěděl, že spadá i pod New Weird. Z těch co se mi líbily hodně je Rennie, jen je trošku syrový a místy i nechutný a pak i MacLeod, který se nebál pohrát si s historií. Za ty divné a nezáživné považuji Lakea a Harrisona. Některé povídky bohužel trpí tím, že jsou příliš odbyté (krátké) nebo působí jako předehra k románu.


Ne moc dobrý výběr. Je to zřejmě dáno tím, že u nás steampunk nemá moc tradici a tím trpí i většina povídek. Prakticky tak polovina nemá se steampunkem moc společného, nebo se ho jen lehce dotkne. Hrůzou byl pro mě Antonín, což se opravdu nedá číst a navíc dějově je to zmatené a debilní, kde se jen válčí. Naopak milým překvapením a asi nejlepší povídkou byla ta poslední od Lucie Lukačovičové s nádechem orientu. Hned v závěsu je Ríšův detektivní Sherlock, což dokazuje jen to, že naši spisovatelé nedokáží vymyslet sympatické a zapamatovatelné hlavní hrdiny. Další věci jsou buď průměr nebo jsou psány jakoby na zakázku či z donucení, čímž se chlubí i anotace.


Po pravdě jsem čekal něco více, než jen další upírský román amerického střihu.


Jsou to vážně jen základy. Pro studenty psychologie úplně k ničemu, ale pro ostatní, kteří mají sociální psychologii jako nepovinný předmět, dopomůže kniha svojí srozumitelnou formou.


Asi nejoriginálnější dílo, jaké jsem kdy četl. Bohužel naráží místy na mojí omezenou představivost, které kolikrát nepomohl ani úvodní vědecký odstavec o čem povídka vlastně bude.


Velmi se mi líbily myšlenkové pochody hlavní hrdinky a celá její neuchopitelná osobnost. Příběh pak ani moc zajímavý není, zápletka je ve výsledku docela plytká i když způsob odhalování dosti promyšlený. Ke konci už kniha dosti nudí, ale ukázala mi, že Høeg psát umí, jen se mi musí trefit do žánrového vkusu.


Místy spíš než cestopis, mi kniha připadala jako výklad z dějin Tibetu a naučný popis zvyklostí zdejších obyvatel. Nicméně Skrytý Tibet má tu nespornou hodnotu, že ukazuje, jak se zde žilo a fungovalo před nešťastnou čínskou okupací. Trošku mě mrzí, že nebylo více srovnávacích popisů i fotek z doby psaní knihy a roku 1998, což mě zajímalo asi nejvíce.


Chcete-li znát, jak správně žít a umírat, není lepší knihy, než této.


Pravdou je, že místy je to čtení poněkud těžší, ale převyprávění je skvělé a obsahuje vše důležité ze života Marpova žáka, který je společně s Tilopou a Náropou jedním ze zakladatelů a předních osobností budhistické školy Kagjü.


Kniha je výborná v tom, že vám nejen rozšíří obzory, co se týče buddhismu jakožto víry, ale zároveň pár vědeckých objevů a termínů, které jsem do té doby neznal. Srovnání empirického zkoumání s náboženstvím není v knize tak patrné, jak by se po přečtení anotace mohlo zdát. Jeho Svatost Dalajlama zde ukázal, že je osobou nanejvýš povolanou a velmi inteligentní nejen ve sbližování lidí samotných, ale i lidstva společně s vědou.


Řekl bych, ne zrovna reprezentativní čtenářský průzkum. Některé odpovědi respondentů jsou doslova na pěst! Doporučuji se spíše zaměřit na výzkum od profesora Jiřího Trávníčka pod záštitou Národní knihovny ČR.


Výborná věc! Člověk se musí začíst a přelouskat delší úvod do děje a toho, co se vlastně děje, včetně seznámení s postavami, ale pak už je to parádní a neotřelé fantasy. Sanderson neumí psát krátce a svůj děj, do detailu vypiplaný, polehoučku rozmotává jako zamotané klubko vlny, aby na konci objasnil, co místama už několikrát nakousl nebo jen lehce naznačil.


Líbily se mi akorát popisy stavu účinků peyotlu, jinak mě Castaneda zklamal. Je to na mě takové až moc mystické a těžko uvěřitelné. Místama jsou rozhovory mezi autorem a Donem Juanem o stavu prožívání vážně idiotsky otravné...


Praktická, čtivá a poučná učebnice pro knihovníky, informační pracovníky, pedagogy a školitele, která je přepracovaným textem starší publikace Bibliopedagogika (1989), na které se původně podílela i Dr. Černá z ÚISK.
