LordSnape
komentáře u knih

Velmi zajímavě je zde popsáno samotné restaurování tak starého rukopisu. Šel mi doslova mráz po zádech, když po povodních tak vzácné svazky uložily do mrazáku a čekali, až někdo přijde s metodou, která by je zachránila s co nejmenšími následky. Šlajchův příběhový komiks super.


Je to velmi dobrá věc. Konec prokrastinace to v rámci osobního rozvoje vyhrává svou jednoduchostí, srozumitelností a neslibováním zázraků, jak je to v podobných knihách zvykem. Druhým dopadem byla i celkem masivní reklamní kampaň, šuškanda na sociálních sítích a samozřejmě i ona díra na trhu. Do té chvíle zde podobná příručka nebyla a tak Ludwig využil situace. Ostatně na kvalitě knihy to neubírá nic. Textu je tak akorát, skicy fixami jsou super a vůbec nejlepší věcí jsou právě ony nástroje, jejichž pomůcky si lze i stáhnout a vytisknout. Díky nim pak člověk může sám na sobě dále pracovat.


Tuhle publikaci jsem měl na pořadníku ke čtení celkem dlouho, ale čirou náhodou mě k urychlení jejího čtení přesvědčily mimo jiných okolností i názory uživatelky binysek (zde dala -odpad!), kde jsme se v diskuzi u Vraní dívky dohadovali, zdali jsou původní, socialisticko budovatelské romány umění či ne a jestli mají nějakou hodnotu do budoucna. Dle mě teda rozhodně ne.
Rozhodně tady nebudu předstírat o tom, jak jsem to zažil. Narodil jsem se pár let před rokem 89 a do první třídy jsem šel až po revoluci, takže na mě nemohla působit ona standardizace. Nicméně jsem měl výhodu v tom, že mě vychovávala prababička, jež se narodila v roce 1919 a ta mi objektivně vyprávěla o časech minulých před válkou, po ní i o době normalizace či okupace sovětskými vojsky. Osobně ale nepovažuji za urážlivé, ba ani neodborné, že knihu psali především mladší ročníky ze sedmdesátých let. Však jejich kolegové historici či publicisté také nemohli zažít třeba husitské války a znají je velmi dobře. Tohle je stejné. V otázce bádání věk nehraje roli, nýbrž jen schopnosti.
Velmi se mi líbí, že je publikace psána krátce, výstižně s určením převážně pro školy, protože na tyhle věci bychom neměli zapomínat a je nutné si je stále připomínat, o čemž svědčí i nedávné průzkumy veřejného mínění, kde se opět objevuje fakt, že celá třetina obyvatel ČR opět zastává názor, jak za minulého režimu bylo lépe. To platí leda v případě, že jste byli svazákem, praskáčem nebo funkcionářem režimu. Opět se také projevuje ona krátká koletivní paměť a populární vytěsnění těch negativních věcí. Lidi vzpamatujte se, bijte na poplach a udržujte naživu paměť národa a vlast, kterou komunisté téměř zruinovali a s jejichž následky, nejen v myšlení a rozhodování se prakticky potýkáme doteď, více jak dvacet let po revoluci.


Hodně psychologicky napsané a striktně se o Junga opírající psaní o osamělosti ve společnosti i milostných vztazích. Müller si neustále pohrává s "naším já" a když ke konci problém chce řešit i Bohem a dalšími věcmi, musel jsem místy přeskakovat. Docela mě mrzí, že autor ke konci už ztrácí ten nadhled. Namísto, aby napsal, že osamělost lze také vyvážit duchovní cestou, jakou si člověk sám vybere a která mu vyhovuje, začne naopak čtenáři cpát své teologické cance o křesťanství. Kniha je to formátově malá, útlá a dá se přečíst takřka hned, nicméně dnes už zaujme málokoho svou složitostí a zpátečnickou náladou.


Kniha navazuje na publikaci Tranformace mysli a je především o přetváření negativních emocí, jejich škodlivosti a vnitřní harmonii. Hodně filosofie, historie i poselství do budoucna. Trošku mě jen mrzí, že se zde objevuje ve veliké míře i Dalajlamův asketismus a nutnost sektářského rozdělení mezi jednotlivými buddhistickými proudy a školami.


Původně jsem uvažoval dokonce až o podprůměrném hodnocení, ale nakonec to vyrovnala druhá půlka knihy a vtipně cholerické výstupy Rycheťáka. Koláček tady dokonale předvádí, že je jen a jen pouhý novinář. Udržuje si strohý a rádoby bombastický publicistický styl psaní plný otazníků, vykřičníků, uvozovek a termínů, které do cestopisu zkrátka nepatří. Bylo až k pláči, jak se po příletu do Indie všemu diví. Objev, že zde lidé žijí ve slumech, na ulici a žebrají o jídlo či peníze byla opravdu zásadní odhalením. Dále mě štvaly diskutabilní a ničím nepodložené informace, které Koláček považuje za holý fakt, jako v případě sporu při hledání 17. Karmapy. Co ale na druhou stranu čekat od novináře tehdejšího Mladého světa, jehož informační zdroje byly skoro pokaždé při nejmenším pochybné.


Můžeme s tím nesouhlasit, oponovat či neurvale kývat hlavou ze strany na stranu jako projev nesouhlasu, ale stejně pak budeme muset uznat, že Huntington měl a stále má minimálně v polovině věcí pravdu. Celá kniha je zneklidňující a čtivá, až na poslední část zabývající se historií konfliktů, který mě už moc nebavil. Spor o Krym mezi Ruskem a Ukrajinou jen ukazuje, jak bychom se nad podobnými věcmi měli více zamýšlet.


K Řece bohů musím říct, že kdyby se to neodehrávalo v Indii, tak je to fakt ještě horší kniha, než bych si kdy myslel. Přesně ten příklad kdy autor psát umí, ale zazdí to nudnými věcmi, kde je vše totálně bez děje a spousta postav, ke kterým jsem si nevytvořil žádný vztah. Neměl jsem fakt sílu to dočíst.


Ajeje. Četl jsem od Chapmana původní knihu, určenou především manželským párům, ale ta se dala přitom tak krásně použít i na partnerství, přátelství či vztahy v práci, tudíž obhajoba z úvodu a několika dalších stránek, že mě přemlouvali čtenáři je hodně chabá. Každý normální a myslící člověk si to mohl našroubovat do své momentální situace. Tady jde už jen a jen o peníze prostě. Původní publikace byla něco nového, neotřelého se super milým přístupem k dané problematice, ale tady to je jen rozmělňování příkazů za pomoci přátel jako Bible nebo Ježíš.


A prý že se lidské chování nedá smysluplně studovat. Kahneman je opravdový vizionář a průkopník této neprobádané části lidského myšlení. První tři oddíly věnované rozlišení obou systémů, heuristiky a zkreslení společně s přehnanou sebedůvěrou či ukotvení při rozhodování jsou naprosto super. Dobře se to četlo a autor vybírá zajímavé příklady z experimentální psychologie. V případě dalšího, hlubšího nakouknutí do tématu veliké kapitoly volby, je to čtení už docela silně namáhavé, nicméně pořád zajímavé - např. o segregaci k průměru.


Nepřijde mi to vtipné jako autorům a pravidelným čtenářům blogu, ale spíše smutné. Český internet je pěkný hnůj, když se z něj vynořují takovéto knižní formy rádoby "moderních" fejetonů, které jsou vlastně jen překrouceným nápadem z Ameriky... Čert vem ten pravopis, slang, kopu vulgarismů a jiné píčovinky v textu (je to pořád přeci jen přepis z blogu), ale tak nevidím v tom pořád žádnou hodnotu. Asi nemám dost české povahy, abych tohle docenil. Většina těch věcí je ryze osobních a nedokážu se s nima ztotožnit, kromě pár politicky laděných příspěvků tehdejšího dění. A to jsem vážení součást stejné generace, rokem narození mezi oběma autory. Zřejmě mám asi jiné hodnoty nebo nevím do píči kurva. Jako napsat první hate na "haters", který nenávidějí všechno a pak se postupně snížit na jejich úroveň mi přijde ukrutně směšné. Z jednotlivých textů jsme se tak maximálně dozvěděli, že Jiřík nerad vstává, nemaká rukama (ani nechce), bydlí v centru a rád kouří marihuanu. Zatímco Anča ráda vysedává po baru či v kavárně (kde mají funkční wi-fi do hajzlu!) s cígem v hubě, píše tuhle sračku nebo něco do školy a být opilá tak, že si nic nepamatuje, ji přijde normální. Jo a oba nesnáší, když nemají po ruce zapalovač, sirky nebo co kouřit. Vaše problémy na moji hlavu.


Osobně si také myslím, že zrovna název jako Mcdonaldizace je takové zavádějící, jelikož celý proces prostě vystihuje spíš pojem racionalizace výroby. Osobně ale za velmi alarmující považuji i Taylorovu dehumanizaci ve výrobním procesu, která je do nebe volající. Nicméně Ritzer svoje pojednání napsal v polovině devadesátých let, kdy byla situace trošku jiná, než dnes. Stejně si myslím, že to, co je v knize uvedeno, dostává dnes, ve 21. století ještě větší váhu, protože technický vývoj jde kupředu ruku v ruce právě s výše popsanými problémy, které jen společnost McDonald's dostala do popředí jednak zájmu, tak i do jiných sfér, o nichž se zřejmě nikomu v počátcích demokracie v Československu ani nesnilo. Perličkou už jsou pak jen informace o počátcích těchto fastfoodů, včetně Kentuckého kuřete plukovníka Sanderse a jeho ze stolu smetených, speciálních omáček.


Místy i přes tak srozumitelnou formu těžké čtení. Mám rád přírodní vědy i když nemám pro ně ten správný cit, abych je pochopil přesně tak, jak bych chtěl. Se vzorci a matematikou jsem vždy zápasil, ale Chown to umí hezky názorně podat. Osobně mě bavila druhá část knihy, kde se probírá pozdější Obecná teorie relativity, to jak boří Newtonův gravitační zákon a předkládá vztah mezi prostorem, časem a hmotou.


Velmi příjemná, pozitivně laděná a pěkná kniha. Ukazuje srozumitelnou formou příběhu, jak jsou buddhistické myšlenky a zásady nesmrtelné a nadčasové. Navíc jsem též milovník koček, tudíž mě příběh Jesky místy dojal až k slzám. Už jen po přečtení úvodu a věnování všem živým bytostem, musí tahle kniha s každým vnitřně pohnout, když už nic jiného.


Kdysi jsem viděl pořad, kde jeden odborník vysvětloval rozdíl mezi Facebookem a Twitterem. Zatímco Twitter je něco jako banket, kde jsou obložené stoly plné japonského jídla a spousta lidí. Vy pak ochutnáváte jednotlivé chody, kterých je opravdu hodně a s každým prohodíte pár vět, aby se nikdo neurazil. Facebook je pak jedna veliká skupinová žranice, kde je sice jen pár chodů, ale jídlo je vydatné a stihnete s téměř každým probrat vše od vašich koníčků až po ideje, zdali opravdu existují mimozemšťani. Já nevím jak vy, ale já radši informace pěkně pohromadě v jedné veliké skrumáži, než jen číst roztroušené drobky.


Místy velmi zajímavá věc, jen mi po dobu čtení přišlo na mysl, že se paní doktorka snaží ženy hodně paušalizovat. Prostě se chovají takhle a tak to je. Některé modelové situace na mé bývalé partnerky moc neseděly a tak bych si asi moc nepomohl. Velmi mě ale štval ten příkazový tón směrem k nám - můžům. Musíme se chovat takto, jinak ženy budou trpět či nám neporozumí. Zas na druhou stranu kniha dobře ukazuje některé myšlenkové pochody, které prostě jako chlap pochopit nedokážu.


Cesta pokojného bojovníka je takovým zvláštní hybridem na poli knih o osobním růstu. Míchá se tu vše možné dohromady s pilířem v zen buddhismu, ale ve skutečnosti je kniha spíše takovým příběhem, jak růstu dosáhnout. Styl psaní není nic světoborného, ale příběh i postavy mě bavily. V průběhu četby jsem si k nim vypěstoval hezký vztah, což mě nutilo se ke knize brzy vracet, nicméně mi vadí všeobecná prohlášení nakladatele, kdy na jedné straně jde o životem inspirativní (a autentický?) příběh nadějného gymnasty v podobě autora, a na druhé o zřejmou fikci. Ve výsledku vlastně ani nevím, co bylo skutečné a co zcela vymyšleno či jen přiklášeno. Tímto u mě kniha nabývá na nevěrohodnosti i když končí mně příjemným poselstvím o všeobjímajícím štěstí a lásce.


Nechal jsem to uležet, abych byl vstřícnější, ale mému hodnocení této knihy to nepomohlo. Dostal jsem se k ní náhodou, když jsem dělal brigádu v knižním skladu, kde šla docela dosti na odbyt. Jen ten nápis "bestseller" mě odrazoval i když titul zněl dobře a lákal mě, tak jsem si ji půjčil v knihovně. No nic. Vůbec nejúsměvnější je, že d’Ansembourg tento systém a způsob komunikace vlastně ani nevymyslel, nýbrž jen vzal myšlenky z nějakého pochybného institutu asertivního chování a udělal z nich knižní bestseller. Vlastně jediné co se mi líbilo a vymykalo se tak nějak z té příkazové šedi, byla kapitola o empatii, ale zbytek je jen další motivační produkt, který jen proletí hlavami robotů a nadělá paseku. Trochu mi to připomínalo Carnegieho, jehož protivné výklady o chování a "příběhů ze života" fakt nemusím. Chcete-li se dozvědět něco o asertivitě a jak ji používat, doporučuji práci Andrewa Saltera.


Jediná přínosná a řekl bych i normální kniha z produkce nakladatelství Fontána.
