los komentáře u knih
povídky ve sbírce obsažené jsou velmi různorodé, sbližuje je snad jen nesmlouvavý černý humor a překvapivě originální a poutavý jazyk, které mne u Hübla zaujaly od prvních stran; i témata jsou nová a zápletky nepředvídatelné = po velmi dlouhé době jsem s chutí přečetl českého autora a byl odměněn skvělým čtenářským zážitkem
doporučuju především dvě povídky, tu, která dala název celému souboru, a poslední (nejméně mne zaujaly první a ta o Dejvickém divadle)
Kunderovy romány mám radši, snad pro tu propracovanější zápletku, nicméně Směšné lásky jasně odhalují, že Kundera je autor jednoho, stále variovaného tématu
Purity jsem četl po Svobodě - a v obou případech se po obrovském nadšení dostavilo zklamání ze závěru, ale příběh sám o sobě vskutku výborný;
v pasážích, v nichž se autor soustředí na kritiku systému, ideologie, politiky vůbec, je - domnívám se - nejsilnější; jeho popis individuálních intimních vztahů mne už tak nebere
naprosto, naprosto skvělý román se závěrečnou pointou vybroušenou jak diamant (v posledním odstavci se skrývá sám Eco a směje se pod vousy)
Příběh mi nepřijde nijak děsivý, vzhledem k tématu spíše naopak. Charakter vypravěče příběhu taktéž, takoví jsme každý druhý. (Sáhněme každý z nás do svědomí - kolikrát v životě držíme hubu a krok, abychom si zachránili vlastní postavení, o životě nemluvě? V zaměstnání, mezi kolegy, přáteli, ... Kolikrát upřednostníme vlastní prospěch, prospěch rodiny apod. na úkor výhody přítele, kolegy, společenství - a to nemluvím o nepříteli, cizinci, ... Jak píše sám autor románu: rozum, láska, svědomí. Kdo z nás byl vždy čestný?)
Přijde mi nepřípustné hodnotit přesvědčení člověka konce 17. století optikou století 21. To, co mi dnes považujeme za zbloudilost, byla tehdy samozřejmost. Kdoví jak se budou naši potomci v 25. století ohlížet na naše názory i stupeň vědeckého poznání.
Román mi nepřinesl nic nového, po obsahové, ani interpretační stránce, ale věřím, že své čtenáře najde.
Plynulost četby mi kazil autorův styl psaní - užívání velmi krátkých vět, téměř holých, samá eliptická vyjádření. Žádné souvětí nebo rozvinutější obraz. Rušilo mne i nadbytečné užívání majuskulí u abstraktních a symbolických substantiv (nejen z náboženské oblasti).
Káju Maříka jsem musel číst jako začínající čtenář, jak já ho nenáviděl...
Pitrýsek je český Malý princ!
tohle je moje dětství a vzpomínka na maminku, když mi předčítala, než jsem se to sám naučil
měli jsme doma vydání velkého čtvercového formátu v černých deskách a ilustrované Zmatlíkovou, tu knížku jsem miloval, dodnes si pamatuju, jak jsem se nedokázal přestat smát nad Pitrýskem a husou: Šišky, šišky, šišulinky!
ach, proč jsem Sternenhocha nedostal do spárů, když mi bylo patnáct - to by bylo deset hvězdiček
každá buňka mého lingvistického a literárněvědného já vykřikovala v extázi, doporučuji všem, kdo někdy před zkouškou s hrůzou usínali nad Kurzem obecné lingvistiky nebo hltali Umberta Eca na jeden zátah
z dětství si pamatuju filmovou verzi, ale ani četba mne nezaujala
koncentrát lidství ovládaného náboženskou ideologií
tuhle literární postavu prostě od dětství nenávidím
v dětství jsem dostal tuto knihu od babičky za dobré vysvědčení, bylo mi asi 12 let a hrozně jsem se styděl napsat ji do čtenářského deníku, přestože mne příběhy velmi zaujaly
formálně a kompozičně dobrý nápad (a i technicky nápaditě provedený) vyprávět jeden příběh očima dvou hlavních protagonistů, ovšem nikoli paralelně, ale nadvakrát - každý zvlášť
je poznat autorův talent (snad vycvičený ze scenáristiky a na seriálové tvorbě) zdařile pracovat se zápletkou a neutopit se v kauzalitě a chronologii, což však na druhé straně odhaluje i největší slabinu knihy/knih, tj. ve snaze o zkratku se proud vyprávění na mnoha místech blíží spíše převyprávění; příjemné odpočinkové čtení, ale nic víc
sebesvět, neudržitelnost, nechuť dospět, magie já, strach z odpovědnosti i průměrnosti, vlastně i rezignace, bolest, myšky, poslední kapitola