LuccBizon komentáře u knih

Jsa ze Židlochovic a z dětských střevíců již odrostlý, odhodlal jsem se otevřít knihu od nás a o nás. Tedy o nás... o těch, co mne o 2 generace předešli, zase taková paprika nejsem. Byl jsem skeptický, to nepopírám. Čekal jsem lokální rádobykvalitu, ale nakonec jsem příjemně překvapen nadstandardním vzpomínkovým textem. Ivan Remunda píše o věcech obyčejných, humorných, ale i vážných až tragických, jak je život do jeho dětství na konci 2. sv. války přinášel. Popisuje divadelničení v rodině, dětské strachy i bezcílné bloumání, rodinné hašteření, skutky hloupé až sobecké odvahy (chleba, uhlí) jako i skutky odvahy opravdové.
Zajímavé je také dobové zasazení vyjití knihy - ranná devadesátá léta. To s sebou nese sponzory, poděkování až podkuřování. V této knize je dokonce poslední kapitola věnována životu a dílu dalo by se říci mecenáši knihy, původnímu majiteli židlochovické chemičky Avion. Její výrobky pamatuji i já. I její konec. Snad proto je kniha viděna optikou roku 2023 úsměvná spíše v hořkých tónech a v těch dalších nepokrytě smutná. Za přečtení ale, obzvláště pro místní, rozhodně stojí.

1 13.12.2023

Metawestern? Parodie? Pocta?
Historie? Polopravda? Fikce?

Postřeh Pavlaj o Osmi hrozných je přesný. Víceméně uzavřené místo Twenty Mile na horské železnici ke stříbrnému dolu někde ve Wyomingu, konec 19. století, omezený počet postav, ke kterým v průběhu děje pár přibude a máte tavící kotlík, z kterého bude podobně jako struska pár duší odstraněno na haldu hlušiny.
Od Trevaniana jsem nic nečetl a s četbou trochu váhal, neboť přebal knihy působí děsně brakově a já se bál, že to bude škvár. A on to škvár je, ale rozhodně ne stylem psaní. Naopak, občas se objeví latina či něco vysoce vytříbeného, sloh je jak ze škatulky a dialogy jsou jak valoun čistého stříbra. Trevanian střihá postavy jako z partesu a tvoří z nich panteon westernového kánonu. Takový Ringo Kid je, obzvláště ze začátku, úžasně napsán a je radost číst, jak se mu daří pronikat do přediva vztahů v Twenty Mile. A děj, zpočátku ševelící jako potůček na pěnovcovém prameništi, nabere v druhé půli dynamiku a nevyhnutelnost kolejemi vymezené dráhy utrženého vagonu.
Potud očekávatelné naplnění čtenářských tužeb. Jenže hned na začátku knihy se objeví, aby byl později zapomenut a až koncem knihy a v epilogu obzvláště připomenut ještě jeden silný prvek knihy: (pseudo)faktografie. Autor jakoby rámuje western jako žánr, dává mu významné místo v ikonografii "amerického snu" a dělá z něj jakýsi přísně historicky doložený mýtus. Jako něco, co jistojistě bylo a je dokázáno mravenčí faktografickou prací, ale co je tak trochu mimo tento svět. Mytologie. Při čtení epilogu mne autor povodil jak chtěl, jak potřeboval, i slzu ze mne vymáčkl. A donutil mne googlit. S jakým výsledkem nechci prozradit. Ošidil bych vás o vlastní nadšení z pokusu porozumět, objevit, zažít.
Výborná kniha, kterou ocení staromilci i frikulíni (jen se nesmí bát nějakého toho psychického i tělesného násilí na postavách) a rozhodně by si ji neměli nechat ujít fanoušci Tarantina či bratří Coenů.

Úryvek ze strany 131 pro ty, kdo stále váhají, zda je to kvalitní literatura:
Ale sentiment je vedle lásky totéž co etika vedle morálky, nebo legálnost vedle spravedlnosti, nebo spravedlnost vedle soucitu - všechno jsou to degradované formy ušlechtilejšího ideálu.

1 13.07.2023

Hned po otevření knihy na mne vykouknul rodokmen Abernethiů, což mne dost vyděsilo. Případy Hercula Poirota mne občas zavalí i v televizním podání větší než malou dávkou postav, v kterých se nevyznám. Což teprve v knize? Ale netápal jsem dlouho. Už od půlky jsem se musel jen občas podívat kdo je George a kdo Greg :-) Případ se rozvíjel jak poupátko, pěkně a do krásy. Hercule se objevil až asi od půlky a hned bylo odhaleno jedno z jeho tajemství, které jsem v televizním zpracování nikdy neviděl - síť informátorů, kteří mu opatřují ony tolik potřebné kopie dokumentů, opisy oddacích listů, atp. I dál bylo všechno v ažůru, vrahem mohl být kdokoliv, ale já už si vzpomněl, jak to byl v seriálu, takže jsem jen čekal, jak "padne klec na kanára". Narážky byly roztroušeny a tak se dalo poměrně dobře odhadnout co a jak. Jenže usvědčení bylo spíš opět stylem králíka z klobouku :-o a hlavně bylo na pár stránkách. Na závěr jakoby byla až vysmívána motivace vraha. Ale byla to přece ta motivace, která ho dohnala až k chladnokrevné vraždě. To není moc k smíchu a u Agathy se s tím setkávám poprvé. Tedy... konec byl neuspokojivý, ale zbytek novely velice příjemný.

1 13.02.2023

(SPOILER) Ohnivý pohár je viditelně psán na počet stran. Kniha by šla zkrátit o 1/3 a čtenář by o nic nepřišel. Navíc Rowlingová nemá bradburyovský dar říct mnoho za použití málo slov. Plká a plká a v některých pasážích je to opravdu děsivé (úvod, mistrovství světa a scény v lese). Navíc rozsah nabobtnává tím, jak opakuje informace z tohoto dílu i z předchozích. Jestli ještě jednou budu muset číst, že Hagridův pes Tesák je cvičený na černou zvěř, tak knihu rituálně pochčiju. Mohu si to dovolit, není moje. Je to úlitba dětem? Já vám nevím. Jsou děti hloupé? Ani bych neřekl. Pamatují si méně než dospělí? To sotva. Jakoby psala pro retardy. O to smutnější je, když v některých pasážích dokáže excelovat a přece jen se Bradburyho úspornosti přiblížit (vtipná scéna, kterak Weaslyovi vyzvedávají Harryho v Zobí ulici nebo naštvaný rozhovor Rona a Harryho u krbu po zjevení Siria – na -use vám kálím – tam byly cítit emoce, rozháranost puberťáků, ambivalentní pocity). Jenže o chvíli později to zabije nějakou zdlouhavou nudnou vysvětlovací pasáží nebo Harry něco po stopadesáté prožívá nejsmutněji, nejšťastněji, nej, nej, nej.
Pochválit mohu příběh. Je jako žena. Kdyby nebyl ověšen tolika zbytečnými špeky a zůstala jeho vypracovaná svalnatá postava a jen sem tam pohledný špíček (např. celkem pěkné, byť poněkud školometské poučování mladých čtenářů o fyzickém i ekonomickém otroctví skrze příklad skřítků a Hermionina SPOŽÚSu a vlivu bulvarizace médií na společnost díky prolhané Ritě Holoubkové a jejich článcích pro Denního věštce), byl bych spokojen.
Svět HP je stále nevěrohodnější a chatrněji vystavěný. Ještě ve Vězni z Azkabanu se dalo přemisťovat jen letaxem, a ejhle, najednou, po dosažení náležité NKÚ, to jde jako po másle a navíc existují přenášedla. Magie v Bradavicích je jaksi omezena a něco nefunguje, ale zvěromágové se mohou proměňovat dle libosti. Pobertův plánek je naprosto klíčová proprieta, ale třeba Brumbál si nemůže vyrobit druhý podobný, že? Autorka to prostě neměla moc pečlivě rozmyšlené a látá to za pochodu. Nevadí mi to ale zdaleka tolik jako výtky ke způsobu psaní.

Dovolím si kacířskou myšlenku, za kterou na mne skalní fanoušci asi sešlou kletbu, jež se nepromíjí. Film byl lepší. Jako první se podstatněji odchýlil od knihy. Ořezal sádlo a nabídl zjednodušený příběh s akcentem na vztahy (perfektně pojatý ples, mnohem hororovější jezero a bludiště i co bylo potom). Vydestiloval z příběhu to podstatné a najednou to má sílu. Škoda, že to tak neudělala autorka a stále víc zabředává do bažiny bezúčelného grafomanství a poučování.

POZNÁMKA: Část knihy jsem četl, část poslouchal jako audio s hlasem pana Hyhlíka. Čte dobře, ale za [wíSSSliovi] bych ho pověsil za uši do průvanu, neb právě mé uši byly orgánem, který u tohoto a některých dalších slov trpěl více, než je zdrávo.

1 07.07.2022

Podobné prvnímu dílu, hodně dětské. Chyběla mi jakási hravost a novost. Autorka se více soustředila na příběh a méně na blbinky okolo, ale já mám právě ta cingrlátka a tretky rád. Hlavní prostředek textu je přímá řeč a popisy vnitřních pochodu postav, naproti tomu popisy prostředí a postav téměř chybí - asi by děti otravovaly. Vypíchnu pár negativ. Harry a spol. už jsou v Bradavicích docela dlouho, ale stále neznají ani hrad a jeho okolí, natož že bychom se dozvěděli něco pořádného o světě kouzelníků. Jen drobky. Totéž v dalších dílech. Díky tomu může autorka vytahovat stále nové věci jako absolutní bomby, ale děti by si přece o nich dávno řekly či se o nich dočetly ve Věštci nebo v učebnicích. Příliš často Harry něco prožívá nejsilněji, nejsmutnější, prostě nej nej ve svém životě. Působí to bulvárním dojmem. Mladí kouzelníci se pořád něco učí, ale téměř nic z toho nepoužijí ve svých dobrodružstvích nebo aby si jen ulehčili život. Totéž platí ve světě kouzelníků. Zprávy nosí sovy, místo aby se použila ke komunikaci telepatie či tak něco, léta se letaxem, přemisťování pomocí magie asi nejde, bez hůlky je kouzelník v loji, apod. Rozčiluje mne, že dospělí jsou podávání jako naprostí neschopové. Učitelé z Bradavic nepoznají, co se jim to toulá po chodbách, na to musí přijít dvanáctiletá holka, tvrdošíjně popírají, že by Tajemná komnata existovala, přitom o ní aspoň většina musí vědět, chrání děti zcela neúčinně, asi jako opatření před šířením kovidu, prostě banda diletantů. A nemohu se ubránit pocitu, že Brumbál riskuje při přenechávání řešení na dětech a napomáhání jejich osobního a osobnostního růstu snad ještě víc, než když Gandalf svěřil Prsten Frodovi.

Slyšeno jako audiokniha s hlasem Pavla Zedníčka, který čte skvěle, v některých chvílích snad i lépe než Lábus, ale naprosto netrefil hlasy Malfoyových, když je nechává promlouvat jako cikány se zánětem horních cest dýchacích.

1 23.03.2022

Ajta, tak toto pro mne moc nebylo. Hodně se to opakovalo a tím nudilo. Nejlepší byla asi přísloví, která domorodý vypravěč donsomany, životního příběhu s reflexí, ponaučením i satirickým znectěním osobnosti diktátora africké země ve vyprávění utrousil. Jako nakouknutí do reality afrického konce studené války a postkolonialistické politiky je to určitě dobré, naučí to zkostnatělého Evropana vidět Afriku alespoň trochu očima domorodců (např. úchvatně nepochopitelná směs náboženství, které všichni berou děsně vážně - tehdy, kdy se jim to hodí), ale znovu se k této knize nevrátím a určitě mne nemotivovala si od autora přečíst něco dalšího a ani nijak zvlášť googlit. Ale já na literaturu faktu, byť tady přece jen posunutou do beletrie, prostě moc nejsem a historie Afriky mi říká asi tolik, co Schrödingerovy rovnice, takže mě berte s rezervou.

30.11.2024

Dostala se mi do ruky z knihobudky spolu s Mléko a med od Rupi Kaur a, ačkoliv autoři snad nemohou být odlišní (přestože oba žili v Kanadě), paradoxně mají něco společného. Naivitu a potřeštěnost. Rupi Kaur je do sebe zahleděná puberťačka, jejíž emoce, bolesti i radosti MUSÍ slyšet celý svět a Zdeněk Hanka vystupuje v této knize jako potřeštěný starý blázen potrefený druhou mízou. Hodně básní je lehce erotických nebo aspoň o ženách či mladistvě vnímané kráse přírody, o víně a jiných radostech života. Nejsou špatné, ale myslím, že kdekdo píše do šuplíku lepší. Autorovi se ale nedá upřít pracovitost a snaha texty napsat a snad i trochu vybrousit, ačkoliv mne děsně štvalo, jak mu skoro v každí druhé básni haproval rytmus, jakoby neuměl spočítat slabiky v rýmujících se verších, inženýr! To už jsem si plynule "překládal" tak, aby to vyšlo mně a já netrpěl. Něco nebylo špatné, něco ale úplně marné. Nevíce se mi líbila závěrečná, ač titulní básnička o huse (vizte níže u Kočičáků), kterou jsem se hned naučil nazpaměť a její častou recitací štval dospívající dcery. Potěší kapesní a vkusné zpracování knížky a docela pěkné doprovodné ilustrace.

19.09.2024

Špinavá jízda v ulicích Manily jako stvořená pro filmové zpracování Joelem a Ethanem, Quentinem nebo třeba Dannym. Naneštěstí se jí dostalo péče jiné a výsledkem je film, který je se odehrává jinde s jinými postavami a je asi i o něčem jiném. https://www.csfd.cz/film/135191-tesserakt/prehled/
Zpět ke knize. Ta je naštěstí skvělá. Pracuje s populární a účinnou metodou črtání několika linií, které nakonec propojí. Nebo v tomto případě spíše tak nějak náhodně zapletou či zašmodrchají. Kniha nepostrádá vhled do postav, jejích situací, ale vše nanáší nenásilně, mimochodem. Podíváme se tedy také z Manily do rybářské vesnice na břehu moře a rozebereme si jedno mladistvé vzplanutí a jeho vyústění. Jen tak bokem, aniž by to vlastně mělo na samotný patřičně krvavý konec vliv. Což mi přijde jako škoda. Teď budu trochu vyzrazovat, tak dál čtěte opatrně. Kdyby třeba chlapcovo znetvoření mělo vliv na to, že ho uprchlík nezastřelí, asi bych celou tu historii přijal lépe. Konec spoileru.
Ale napsané je to skvěle. Úsporně, přitom hluboce. Tak, jak to může v životě být. Se vší krásou, vznešeností i špínou a malostí. S osudovostí. Se strachem. Opravdovým, živočišným, neovladatelným strachem. Jen ten teserakt jsem v tom nějak nenašel nebo nepochopil. Stejně se to mohlo jmenovat třeba uzel. Ale možná jsem jenom tupoun.

26.10.2023

Četl jsem ze studijních důvodů a z hecu. Přemýšlím, jak to ohodnotit. Když je ale kniha tak špatná, že ji nedočtu, asi mi nic moc jiného než nejnižší možné hodnocení nezbývá. Skončil jsem asi u 50 strany a nemám sílu dál. Není to TAK špatné, jen to prostě vůbec není dobré. Na knize je moc poznat mládí a nevypsanost autora. Vkopíruji sem poznámky, které jsem si při čtení udělal:

Protiřečí si – v jednu chvíli mluví o několika historických případech využívání látky světla, v příští mistr Soiren neumí říct, jak se projevuje, protože nebyla dostatečně otestována, aby hned nato uvedl 2 příklady dokonalého využití.
Dobré popisy. V nich se nejvíc projeví autorův zápal – popis generátoru vč. kresby.
Opakuje se. Laurien vysvětlí, co bude dělat a autor to znovu shrne.

Pokud nemáte zatraceně silnou motivaci Řád racriánů číst, raději knihu neotvírejte. Jak píše trudoš, kniha má i plusy, ale jsou tak pohřbeny v nánosu špatného psaní, že nemá smysl je objevovat.