Luccinda komentáře u knih

Nyxia vás hned na první stránce vtáhne do děje. Nečekejte žádný zdlouhavý úvod plný popisů a vysvětlování, Nyxia jde rovnou na věc! Od samého začátku je knížka nabitá akcí, prakticky pořád se v ní něco děje a jakmile začnete mít jen trošku pocit, že příběh začíná být maličko stereotypní, přijde zvrat jak blázen. A ne jeden. Za chvíli už nebudete vědět, čemu věřit, protože autor si s vámi celou dobu hraje. A kvůli tomu začnete mít brzy strach o osud vašich oblíbených postav (a že jich nebude málo), protože v téhle sérii přichází smrt velmi nečekaně a velmi často.

Řekla bych, že právě postavy jsou na celé sérii to nejlepší. Přestože vám ze začátku bude připadat, že je jich tam hrozně moc, brzy vám většina z nich přiroste k srdci. Autor si dal na postavách hodně záležet, jejich charaktery jsou propracované a skoro u každé postavy se dozvídáme i něco o její minulosti. V průběhu celého prvního dílu se hrdinové neskutečným způsobem vyvíjí, ještě markantnější vývoj ale zaznamenají v dalších dílech.

Jako jedna z mála YA Nyxia nestojí na romantické lince. První náznak romantiky se objeví až na konci knížky, autor se jí ale příliš nezabývá. Kromě toho i ta droboučká romantická linka vyplyne z příběhu naprosto přirozeně a vy té dvojici budete už od začátku držet palce, protože ti dva jsou spolu zkrátka dokonalí.

Za zmínku stojí také extrémně čtivý styl psaní, kvůli kterému prakticky prakticky nejste schopní knížku odložit! A připravte se také na epický zvrat v závěru knihy, protože po dočtení budete okamžitě potřebovat druhý díl (takže na to myslete a kupte si ho už dopředu, jo?).

3 30.07.2020

Navzdory kontroverznímu tématu mě Lolita od samého začátku nedokázala ničím zaujmout. Vypravěč a zároveň hlavní hrdina Humbert popisuje děj jen povrchně a mnohem více se soustředí na odhalení svých myšlenek a pocitů, má tendenci veškeré dění popisovat v metaforách a často ve svém vyprávění naráží na jiná známá literární díla, postavy či známé osobnosti. Tyto odkazy, stejně jako překlad francouzských vět, které se v knížce vyskytují v hojném množství, jsou vysvětleny v poznámkách na konci knihy. Tohle neustálé nahlížení do vysvětlivek neskutečně zdržuje od čtení a vytrhuje čtenáře ze soustředění, které je při čtení Lolity doopravdy potřeba. Kvůli četným metaforám a filozofickým úvahám se knížka četla velice špatně a od úplného začátku jsem bojovala s touhou jí zahodit někam hodně daleko a už se k ní nevracet. Nakonec jsem jí ale po dlouhém měsíci konečně dočetla a musím říct, že kdybych knížku odložila už na začátku, vůbec o nic bych nepřišla.

Děj veškerý žádný, tři čtvrtě knížky se točilo jen kolem cestování po Státech a přejíždění z jednoho motelu do druhého, kde občas proběhl nějaký ten sex. Veškerých pikantních detailů jsme byli bohudík (nebo bohužel?) ušetřeni. Vypravěč nás však neustále obohacuje svými úvahami o tom, že vlastně není špatný člověk, přestože se hned v další větě vzrušuje nad dvanáctiletou Dolores. Své chování se mnohokrát snaží ospravedlnit, což představuje jediný zajímavý aspekt téhle knížky.

Lolitu jsem zkrátka protrpěla, několikrát jsem to málem nezvládla ani dočíst. Za sebe knížku bohužel doporučit nemůžu.

6 30.07.2020

To, co vás na knížce bezpochyby zaujme jako první, je prostředí. Autorovi se podařilo vybudovat komplexní svět s bohatou historií a samotné silo, rozdělené do jednotlivých pater podle jejich funkce, je promyšlené do nejmenších detailů. Příběhem nás provází hned několik postav, díky nim tak máme šanci prozkoumat každičký kout této stavby. V průběhu čtení také postupně odhalujeme tajemství zamořené planety, i když je pravda, že spousta otázek i po dočtení zůstala nezodpovězena a autor si jejich vysvětlení zřejmě schovává až do dalších dílů.

Jedinou věc, kterou bych knížce vytkla, byl pomalejší začátek úzce související s tím, že jsme až do poloviny v podstatě neznali hlavní postavu příběhu. Sice se tam vystřídalo hned několik vypravěčů, ale žádný neměl dostatek prostoru. Druhá polovina se ale rozjela závratným tempem a celou jsem jí přečetla se zatajeným dechem! Všechny dějové zvraty byly naprosto nečekané a připravte se i na spoustu mrtvol, žádná postava tu totiž svůj osud nemá jistý.

7 29.07.2020

Knížek s tematikou druhé světové války jsem za svůj život přečetla nespočet, přesto mi ale stále mají co předat a román Najdi Rebeccu je toho důkazem. Spíše než koncentrační tábor Osvětim, kam se společně s Christpherem dostáváme ve druhé polovině knížky, mě ale pohltil krásný milostný příběh odehrávající se před druhou světovou válkou na malebném ostrově Jersey. V knížce byl nádherně popsaný vývoj vztahu Christophera a Rebeccy, kteří museli překonat spoustu překážek, aby mohli být spolu. Kromě této romantické linky v první polovině knížky sledujeme také měnící se náladu ve společnosti s příchodem nacismu a stále se zhoršující postavení Židů, kteří jsou nakonec z ostrova Jersey odvlečeni do koncentračních táborů zbudovaných v různých koutech Evropy.

Příběh se následně přesouvá do Osvětimi, kde sledujeme postavu Christophera, jak se snaží vypořádat se situací v táboře. Autor dokázal perfektně vystihnout psychiku člověka, který zásadně nesouhlasí s násilím prováděném na vězních a jejich vyvražďováním, které je tam na denním pořádku, zároveň se ale snaží zachovat zdání, že je oddaný nacismu a Vůdci, aby měl šanci dostat se ke své životní lásce.

Knížka byla nabitá emocemi, zamilovala jsem si oba hlavní hrdiny a prožívala jsem s nimi jejich nelehký příběh od začátku až do konce. Zalíbil se mi také styl psaní Eoina Dempseyho, takže si určitě plánuju přečíst i jeho knížku Růže bílá, černý les.

6 29.07.2020

Tento emocemi nabitý román si mě naprosto získal. Postavy Mehrín, Cary a Olivie jsou tak živě a reálně vykreslené, že jsem měla pocit, jako by byly skutečné. Jejich propracované charaktery mě donutily si je zamilovat a prožívat s nimi jejich příběh od začátku až do konce. Dokázala jsem se skvěle vcítit do jejich pocitů, což ale z knížky nedělalo vůbec jednoduché čtení. Mezi emocemi převládal smutek, zoufalství a deprese a při čtení mi mnohokrát bylo až úzko. Rozdílnost hlavních hrdinek autorka podpořila tím, že u každé z nich trošku odlišila formát textu a styl psaní. Nejvýraznější v tomto ohledu byly kapitoly Olivie, které byly psané formou krátkých a úderných vět.

Navzdory poměrně dlouhému rozsahu se knížka čte úplně sama, příběh vás pohltí a na konci vás vyplivne emočně totálně vyždímané. Při čtení jsem se neubránila slzám, téma pro mě bylo velmi silné, a přestože bylo podané citlivě, příběh mě hodně zasáhl. Knížka má opravdu velký přesah, zabývá se důležitými tématy, o kterých je třeba mluvit, a myslím si, že pro spoustu mladých čtenářů by mohla být velmi důležitá.

3 29.07.2020

Vedle nádherné obálky mě knížka nadchla ponurou a mrazivou atmosférou, která je pro severské krimi thrillery tak typická. Příběh, rozdělený na dvě dějové linie, mi zpočátku přišel velmi zajímavý, ale jen do chvíle, než jsem si uvědomila, že samotný případ zmizení Lelleho dcery mě moc nezajímá a Meja to svým pubertálním románkem příliš nezachraňuje. Knížka se četla dobře a některé části mě hodně bavily, prostředí a atmosféra byly skvělé a bavily mě i postavy, které měly skvěle vypracované charaktery a zajímavou minulost. Jenže autorka ve mně nezvládla vyvolat vůbec žádné napětí, což je u thrilleru celkem zásadní problém. Pořád jsem čekala a čekala, upínala svoje naděje k finálovému rozuzlení, ale to bylo tak předvídatelné a očividné, že jsem ho dokázala prakticky celé rozluštit už v polovině knihy.

Stříbrná cesta byl vlastně takový sex bez orgasmu (neptejte se mě, jak jsem na tohle přirovnání přišla :D). Bylo to fajn, ale chyběla tomu ta nejpříjemnější část – napětí, které od thrillerů očekávám. Důvodem bude nejspíš to, že se jedná o debutový román autorky, která ještě není úplně vypsaná. Věřím ale, že pokud bude v psaní pokračovat, určitě by se mohla dostat na úroveň těch nejlepších spisovatelů severské krimi.

3 29.07.2020

Tohle mě bavilo o tolik víc než jednička! První díl byl takový hodně seznamovací, poznávali jsme jednotlivé hrdiny, prostředí sirotčince a hlavní zápletka se začala pořádně rozvíjet až téměř na konci knížky. Zato druhý díl byl jízda od začátku až do konce! Příběh začíná mít spád, postavy dostaly jasnější obrysy a poznáváme lépe také jejich charaktery. Nechybělo ani několik šokujících momentů, díky nim si vůbec netroufám odhadovat, kam se příběh bude dál posouvat.

Jediné mínus vidím v nedostatku akce, ale té se snad dočkáme v dalších dílech. Zaslíbená Země Nezemě 2 byla hodně o plánování, intrikaření a přípravách k útěku. Také mě trošku mrzelo, že Emma, jakožto jediná hlavní ženská hrdinka, nedostala tolik prostoru, abychom jí mohli lépe poznat.

3 29.07.2020

B. A. Paris je má oblíbená autorka psychothrillerů. V této chvíli už mám přečtené všechny její knížky, které u nás vyšly (Za zavřenými dveřmi, Přiveď mě zpátky a teď už i V pasti lží), a všechny tři jsem hodnotila 5*/5*. Autorka mě totiž vždycky dokáže okamžitě vtáhnout do děje, v průběhu čtení mi udělá v hlavě takový zmatek, že se většinu času cítím úplně stejně jako hlavní hrdina a díky napínavé zápletce, která graduje až do poslední strany, se její knížky dají jen těžko odložit. A v tomto ani V pasti lží není výjimkou.

U knížky V pasti lží budete hned od začátku stejně zmatení, jako hlavní hrdinka. Autorka si neustále hraje s vaší psychikou, takže většinu času vůbec netušíte, co se s hlavní hrdinkou děje a čemu nebo komu věřit. V první polovině ještě příběh plyne vcelku poklidným tempem, ale hned, jakmile začnete mít úplně miniaturní pocit, že se děj točí v kruhu a nikam se neposouvá, BUM! Přijde obrat o 180 stupňů, příběh najednou dostane obrovský spád a vy musíte číst a číst, dokud neobrátíte poslední stránku.

Psychothrillery B. A. Paris jsou pro mě výjimečné třeba i v tom, že se mi zatím pokaždé podařilo částečně odhadnout zápletku, ale nijak mi to nepokazilo celkový dojem z knížky. Možná to bude tím, že autorka ve všech svých knížkách (a to je moje jediná malinká výtka vůči B. A. Paris) postupuje podle stejného vzorce. I navzdory tomu mě ale nějaká část rozuzlení naprosto dostane. Většinou si v průběhu čtení v jednu chvíli řeknu, že by bylo fakt hustý a děsivý, kdyby to bylo tak a tak, a ono to tak nakonec opravdu je, ale autorka k tomu dokáže přidat ještě spoustu dalších šokujících momentů, takže ve výsledku je to pro mě stejně ohromující, jako kdybych to vůbec neodhadla.

Ze všech tří knížek B. A. Paris se mi V pasti lží líbila asi nejvíce, určitě ale doporučuju začít spíše jejím debutovým románem Za zavřenými dveřmi.

6 29.07.2020

Middle-grade literaturu už ve svém věku příliš nevyhledávám, protože mi zkrátka nemá co předat a většinou se nedokážu ani dostatečně sžít s hlavními protagonisty, kterým je v těchto knížkách zpravidla mezi deseti a čtrnácti lety. I přesto jsem se rozhodla dát knížce Kde zní zpěv krkavců od české autorky Kláry Kubíčkové šanci. A musím říct, že přestože to nebyla úplně nejlepší knížka, kterou jsem v poslední době přečetla, byla jsem velmi příjemně překvapená, jak moc mě příběh bavil.

Prostředí internátní školy dokázala autorka úplně skvěle využít. Nejvíce mě bavil originální systém výuky včetně podrobného uspořádání odměn a trestů, hlavně těch trestů si hrdinky užily až až a některé z nich byly opravdu velmi kruté a drsné, obzvlášť v kontextu s věkem postav. Krkavčí vrch vážně není místo, kde bych si přála strávit byť jen jeden jediný den. Atmosféra byla místy až mrazivá, autorka ve mně jen tím prostředím dokázala vyvolat pocity strachu i tísně. Skvěle do toho všeho zapadala také čarodějnická tematika. Magie sice mohla být trošku propracovanější, stejně jako charaktery a historie jednotlivých postav, ale to jsou jen takové maličkosti, které jsem v žánru middle-grade schopná odpustit.

Pokud hledáte odpočinkovou nenáročnou četbu, která vás okamžitě vtáhne do děje, Kde zní zpěv krkavců můžu jen a jen doporučit! Rozhodně nelituju, že jsem si knížku přečetla, i když je jisté, že kdyby mi bylo o deset let míň, určitě bych si jí užila mnohem více.

1 29.07.2020

Na první pohled se může zdát, že Hvězdy nám nepřály je knížka o rakovině. Ale není. Je to knížka o lásce mezi dvěma mladými lidmi, kteří dostali příliš málo času. A John Green jí napsal fantasticky! Navzdory tomu, jak silné a bolestné téma autor zpracovává, se knížka čte neskutečně lehce. Příběh vás pohltí hned na první straně a na konci vás vyplivne se zlomeným srdcem a se slzami v očích. Častokrát pro mě bylo opravdu těžké v knížce pokračovat, řádky se mi pro všechny ty slzy rozplývaly před očima, ale přesto jsem musela číst pořád dál a neustále jsem v sobě živila naději, že se přece jen dočkáme dobrého konce.

John Green je pro mě autorem nejen překrásných a dojemných příběhů, ale také nezapomenutelných citátů. Ať už je to „Některá nekonečna jsou větší než jiná nekonečna“, „Svět není továrna na splněná přání“, „Moje myšlenky jsou hvězdy a já v nich nedokážu rozpoznat souhvězdí“, nebo můj oblíbenec: „Miluju tě a nehodlám si odpírat prostý potěšení říkat pravdu. Miluju tě a vím, že láska je jen výkřik do prázdna a že nevyhnutelně přijde zapomnění, že jsme všichni odsouzení k záhubě a nastane den, kdy se všechno naše snažení obrátí v prach, a vím, že slunce pohltí jedinou zemi, kterou budeme mít, a miluju tě.“ – všechny tyhle věty ve mně něco zanechaly a myslím, že si je budu pamatovat už navždycky…

10 29.07.2020

Třetí díl série Jiskra v popelu pro mě byl, bohužel, velkým zklamáním. Nadšení, které jsem pociťovala při čtení prvního a druhého dílu, se u Smrti před branami jaksi nedostavilo. Nutno podotknout, že Smrt před branami jsem četla s velkým odstupem od prvních dvou dílů, z čehož můžou (ale nemusí) pramenit potíže, které jsem s knížkou měla.

Stejně jako předchozí díly je i Smrt před branami vyprávěna z pohledů vícero postav, jejichž kapitoly se pravidelně střídají. Dříve jsem to považovala za jednu z předností celé série, ve třetím díle to bylo spíše na škodu. Kapitoly z pohledu Laii pro mě byly neskutečně zmatené, hrdinové se neustále přemisťovali z místa na místo a jediné „velké“ odhalení, které ve spojitosti s Laiou přišlo takřka na konci knížky, jsem odhadla dobrých 100 stran dopředu. Kapitoly Eliase byly na druhou stranu příšerně monotónní, autorka stále dokola omílala ty samé myšlenky a z Eliase se v podstatě stal hloupý a neschopný ufňukánek. Jedinou světlou stránkou na celé knížce se tak staly kapitoly Heleny, která od prvního dílu zaznamenala obrovský vývoj a v průběhu čtení jsem si jí dokonce oblíbila.

Mám pocit, že postupem času tato série úplně ztratila kouzlo a atmosféru prvního dílu. Jiskra v popelu byla něčím výjimečná, zamilovala jsem si to originální prostředí připomínající Římskou říši a autorka mě dokázala hned od prvních stran vtáhnout do děje. Tady jsem se většinu času jednoduše nudila. Dějové linky byly strašně rozvleklé, příběhu chyběl spád, neustále jsem se ztrácela postavách. Kvalitu celé tetralogie v mých očích snižují také nadpřirozené bytosti, kterých už sem autorka nacpala až příliš.

Přestože u mě převažuje zklamání, do závěrečného dílu se určitě plánuji pustit. Doufám, že si pro nás autorka připraví uspokojivé zakončení.

1 29.07.2020

Vypravěčské umění Aleny Mornštajnové mě pohltilo hned na prvních stranách. Příběh je vyprávěn z pohledu vícero postav, které čtenáře provázejí různými časovými obdobími. V první části, kdy se vyprávění zaměřuje na devítiletou Miru, jsem oceňovala především schopnost autorky skvěle vystihnout myšlení dítěte a jeho proměnu v době dospívání. Druhá část mě z celé knížky zasáhla asi nejvíce. Popisuje totiž vývoj české společnosti před druhou světovou válkou a měnící se postoj lidí k Židům. Třetí část potom odhalila tajemství tety Hany, které je tak smutné a hrůzyplné, jak jen může být.

Knížka ve mně zanechala spoustu emocí, navzdory silnému tématu, které zpracovává, se ale četla neuvěřitelně snadno. Příběh plyne strhujícím tempem, a i přes velmi těžké pasáže a potoky slz, které mi tekly po tvářích, jsem knížku zvládla přečíst během jednoho jediného dne.

33 29.07.2020

Medvěd a slavík je knížka skrz naskrz protkaná pohádkami a legendami, velkou roli má v příběhu také slovanská mytologie, díky které se příběh částečně přehoupl z historické fikce do žánru fantasy. Originální námět podtrhuje netradiční prostředí tajemného Ruska v období krutých mrazů a věčného sněhu, do kterého je zasazen příběh o rodině žijící uprostřed lesů, kde se musí potýkat nejen s nepřízní počasí, ale také s nadpřirozenými silami. Autorce se skvěle podařilo využít veškerého potenciálu a stvořila působivý lyrický příběh s nádhernou pohádkovou atmosférou, který si nejvíce užijete tehdy, pokud ho budete číst za dlouhých zimních večerů.

Někomu by mohl vadit lyrický styl psaní a pomalejší způsob vyprávění, v tomto ohledu bych knížku přirovnala třeba ke Snílkovi neznámému. Nicméně si myslím, že Medvěd a slavík je přece jen trošku lépe stravitelný, jen je třeba počítat s tím, že příběh neplyne tak rychlým tempem, jak jste u young adult pravděpodobně zvyklí. Já jsem si naopak tento trošku popisnější styl psaní nesmírně užívala a hrozně mi to sedělo k tomu pohádkovému příběhu a tajemné atmosféře.

Hlavní hrdinku Vasju si zaručeně zamilujete! Líbilo se mi nenásilně feministické vyznění jejího charakteru, jak se Vasja vzpírala zavedenému systému a představám, co by dívka jejího věku správně měla dělat a jak by se měla chovat. Díky ní také více poznáváme všechny mýtické bytosti, jako jsou víly, lesní duchové, vodníci, upíři či domovojové. Slovanská mytologie mi doteď nebyla vůbec blízká a jsem ráda, že jsem se s ní mohla v knížce Medvěd a slavík lépe seznámit.

2 29.07.2020

To nejlepší v nás je v pořadí čtvrtá knížka od Colleen Hoover, kterou jsem přečetla, a určitě se bude řadit k mým nejoblíbenějším. Jak už je u autorky zvykem, i v této knížce se rozhodla zpracovat silné a citlivé téma, což je v kombinaci s nádherně napsanou romantickou linkou to, co mě na jejích románech baví nejvíce. To nejlepší v nás vypráví příběh Quinn a Grahama, jejichž manželství se pomalu rozpadá z jednoho jediného důvodu – nemůžou spolu mít dítě. Quinn si po celou dobu jejich snažení dává za vinu svou neplodnost, Grahama zase užírá událost z jeho minulosti, kvůli které si nemohou zažádat o adopci. Oba dva se čím dál víc utápí ve vlastním smutku a výčitkách, což zapříčiňuje tíživou atmosféru celé knížky.

Colleen Hoover opět dokázala vystihnout pocity a myšlenky hlavních hrdinů tak, že jsem se do nich mohla naplno vcítit. Přestože jsem si nikdy neprošla ani dlouhodobým vztahem, ani neúspěšnými pokusy o dítě, prožívala jsem příběh od začátku až do konce. Knížka ve mně vyvolala spoustu emocí a donutila mě přemýšlet o smyslu a síle manželství, o mateřství a neplodnosti. Přečteno jedním dechem a už netrpělivě vyhlížím další knížky téhle skvělé autorky!

13 29.07.2020

Hned v prvních kapitolách si mě Nemesis jakožto hlavní hrdinka naprosto získala. Bavilo mě pozorovat, jak reaguje na různé situace a jaký je její vztah k Sidonii – člověku, pro kterého byla stvořena. Co mě naopak ve čtení trošku brzdilo byl pomalejší rozjezd celé knížky. Příběh se dostal pořádně do tempa až někde v polovině, do té doby jsem měla pocit, že čtu spíše průměrnou youngadultovku s trošku originálnějším námětem. Druhá polovina knížky ale všechno změnila!

Prakticky celou druhou polovinu, tedy nějakých 200 stran, jsem přečetla prakticky na jeden zátah. Autorka nešetřila nečekanými a šokujícími dějovými zvraty a ke konci už jsem si opravdu netroufla odhadovat, jak by příběh mohl dopadnout. Navíc bylo skvělé sledovat postupnou proměnu Nemesis a jejího myšlení, bavila mě i romantická linka, která byla do příběhu velmi přirozeně zakomponována. Samotný konec byl perfektně vymyšlený, už dlouho jsem nebyla se závěrem knížky tak spokojená, jako právě u Diabolika.

2 27.07.2020

Mangu jsem chtěla zkusit už delší dobu a jsem ráda, že jsem se k tomu konečně dostala. Zaslíbená Země Nezemě je jednou z nejpopulárnějších manga sérií současnosti, takže jsem se rozhodla začít právě s ní, a myslím, že jsem nemohla udělat lépe! Jako první bych chtěla pochválit kresbu a celkové uspořádání „okýnek“ na stránce (nevím, jestli to má nějaký odborný název, v tomhle jsem vážně úplný začátečník). I pro mě jako naprostého laika bylo poměrně jednoduché začít se v obrázcích a v textu ihned orientovat, brzy jsem si zvykla i na specifický způsob čtení zprava doleva. Trošku větší problém mi ale dělalo kromě textu věnovat pozornost i kresbám, ze začátku jsem měla tendenci jen přeskakovat od jednoho textu ke druhému a obrázků jsem si skoro nevšímala. Postupem času jsem se ale dokázala začíst a vnímat u toho i obrázky, zbytek knížky jsem si pak užila mnohem víc.

Příběh je poměrně jednoduchý, chvílemi jsem měla pocit, jako bych četla knížku pro děti. Jakmile se ale na scéně objevili démoni, byla jsem rychle vyvedena z omylu. Celkově jsem byla hodně překvapená z toho, jak moc byl příběh temný a strašidelný, tohle jsem totiž opravdu nečekala.

Nemyslím si, že by se ze mě mohl někdy stát skalní fanoušek mangy, při čtení mi hodně chyběly popisy prostředí nebo propracovanější zápletka. Do postav jsem se nedokázala vcítit jako při čtení klasického románu, takže ve výsledku pro mě byla tahle knížka jen chvilkovým rozptýlením, které skončilo dřív, než mi na čemkoliv z příběhu začalo záležet. Nicméně věřím, že si na tento formát postupně zvyknu a další díly, ať už této, nebo jiné mangy se mi budou líbít čím dál víc.

2 27.07.2020

Navzdory tomu, že příběhy z druhé světové války a z prostředí koncentračních táborů miluju a nedám na ně dopustit, Tatér z Osvětimi mě oproti jiným knížkám zas tolik neoslovil. O to víc jsem byla překvapená a nadšená z knížky Cilčina cesta, která podle mě obsahovala vše, co v Tatérovi chybělo. Největší zásluhu na tom má pravděpodobně samotná hlavní hrdinka Cilka. Její způsob myšlení a charakterové rysy dokázala autorka tak skvěle popsat, že na mě Cilka působila neskutečně reálně a já jsem se tak do její situace dokázala naplno vcítit, což tedy vzhledem k okolnostem nebylo často nic příjemného.

Knížka mě zaujala také svým prostředím, které pro mě bylo nové a originální. Autorka bravurně vykreslila atmosféru sovětského gulagu a v některých chvílích mi doslova běhal mráz po zádech, a to nejen kvůli mrazu, ale také hrůzám, které se v této zasněžené pustině odehrávaly. Příběh na mě zapůsobil o to víc, že se Heather Morris snaží psát celkem úsporně a nezachází do zbytečně drastických podrobností, přesto je ale čtenáři naprosto jasné, co tím autorka chtěla říct. Myslím, že díky tomu by Cilčina cesta mohla oslovit i čtenáře, kterým nedělají dobře násilné a drsné popisy, přesto by si ale rádi nějakou knížku z takového prostředí přečetli. A to ostatně platí i pro Tatéra z Osvětimi!

Jedinou vadou na kráse je scéna téměř na konci knížky. Tohle rozuzlení mi zkrátka přijde jako příliš velká náhoda, aby se skutečně odehrálo.

3 27.07.2020

Tak trochu retelling na pohádku Popelka, spíše se ale jedná o jakési volné pokračování zaměřené na osudy Popelčiny nevlastní sestry Isabelle. A já jsem nadšená z toho, že se v dnešní době v tom obrovském množství YA fantasy dá stále ještě najít originální příběh s fantastickou hlavní hrdinkou, která není "vyvolená", ani v sobě neskrývá nějaké zvláštní schopnosti. Právě naopak! Oblíbit si postavu Isabelle hned na začátku knihy je prakticky nemožné. Její povahové rysy vychází z klasické pohádky bratří Grimmů a řekněme si narovinu, Popelčině nevlastní sestře tam asi nikdo z nás příliš nefandil. O to víc byl v této knize znát její charakterový vývoj, se kterým se postupně měnil i můj vztah k hlavní hrdince. Líbilo se mi, že se autorka nesnažila nijak ospravedlnit její chování, zato nechala Isabelle uvědomit si své vlastní chyby a pokusit se je napravit.

Při čtení jsem si úplně nejvíc užívala styl psaní, který byl zkrátka nádherný a dokázal příběhu vykouzlit příjemnou pohádkovou atmosféru, díky které jsem měla pocit jako bych pokračovala v té původní pohádce. Přibližně každá druhá věta ve mně rezonovala skoro jako nějaký citát, který jsem měla nutkání ihned označit a zalepíkovat. Bohužel to vzhledem k tomu, že jsem Nevlastní sestru četla ve formě e-knihy, nebylo úplně možné. Jeden jsem si ale přece jen uchovala: „Byla hrozivá. Byla silná. Byla nádherná.“

S tím souvisí také lehce feministické poselství, které knížka nese, a sice to, že žena nemusí být jen krásná, aby pro svět něco znamenala. Důležité je jít si za svými sny a svět vás pak nutně musí přijmout takové, jaké jste. A právě tohle poselství dokázalo knížku pozvednout ještě o level výš.

6 27.07.2020

Musím přiznat, že Malý život bylo to nejnáročnější, co jsem v životě přečetla, a to jak po stylistické, tak po obsahové stránce. Hlavně ze začátku jsem bojovala s touhou knížku odložit, dlouho jsem se nedokázala zorientovat v postavách a dějových liniích a hodně mi při čtení vadilo, že události na sebe chronologicky nenavazovaly. Autorka mi to svým psaním nijak neulehčovala, její styl vyprávění nejde označit jinak než jako komplikovaný. Časem si to ale tak nějak sedlo a jakmile jsem se začala dozvídat o minulosti hlavních hrdinů, knížka si mě získávala víc a víc.

Zlom nastal ve chvíli, kdy se příběh zaměřil na postavu Judea a jeho hrůzné dětství. Říct, že mě jeho osud zasáhl by bylo málo. Přesto ale Jude nepatří k postavám, které bych si bezpodmínečně zamilovala, právě naopak. Můj vztah k němu prošel všemi fázemi od nepochopení a nenávisti až k přijetí a lásce a za to má autorka můj velký obdiv! Knížka také skvěle operuje s náročnými tématy, ať už se jedná o sebepoškozování, pokus o sebevraždu, zneužívání či drogovou závislost.

Ve finále mě trošku mrzelo, že se příběh zaměřoval výhradně na postavu Judea, který tak zastínil zbylé tři kamarády. Nicméně právě Jude se v průběhu čtení stal středobodem mého vesmíru a proměnil Malý život v knížku, kterou budu navždy nosit ve svém srdci.

8 27.07.2020

Juliet Youngová píše dopisy své mrtvé mamince a nechává je na jejím hrobě. Declan Murphy, na první pohled potížista, během soudně nařízených veřejně prospěšných prací najde jeden z Julietiných dopisů a odepíše na něj. Juliet a Declan se ve skutečném světě nemohou vystát, ale na papíře se z nich stávají spřízněné duše.

Tak tahle nesourodá dvojice si mě získala hned na první straně! Díky tomu, že se v knížce střídají kapitoly z pohledu obou postav, jsem mohla od samého začátku sledovat, jak se postupně vyvíjí jejich vztah k tomu druhému a dokázala se do nich naplno vcítit, takže jsem to s nimi celou dobu prožívala. Dopředu mě hnala také touha zjistit, co se stane, až Juliet nebo Declan zjistí, s kým si vlastně celou dobu dopisovali, a jak na to potom budou reagovat. Vztahy „hate to love“ v literatuře přímo zbožňuju a Dopisy ztraceným nejsou výjimkou. Romantická linka je tu naprosto přirozená, oba hrdinové na sebe skvěle reagují a vy prostě chcete, aby na konci skončili spolu.

Dopisy ztraceným jsou jednou z těch YA contemporary, které vám mají co předat. Myšlenky obsažené v této knize mě donutily o věcech přemýšlet, navzdory silnému tématu se ale knížka četla neuvěřitelně lehce, jako bych vůbec nečetla o smrti a ztrátě blízké osoby. Ty pocity tam ale byly – bolest a zoufalství, ale také láska a naděje na nový začátek. Autorce se povedlo napsat smutný a dojemný příběh plný emocí a já ho tak můžu s klidným srdcem označit jako jednu z nejlepších YA contemporary, co jsem kdy četla.

8 27.07.2020