Luciluc komentáře u knih

Jak málo někdy stačí...a všechno je úplně jinak.. Náhoda? Osud? Příběh, který vychází ze skutečných událostí.

Knihy českých autorů a autorek nevyhledávám, Alena Mornštajnová mě ale velmi mile překvapila. Kniha je hodně čtivá a určitým způsobem "napínavá", i když popisuje vážné téma.

Líbila se mi jména postav, na dnešní dobu ne zas tak typická (Mira, Ida, Gustav, Rosa, Elsa, Ervin). Mira Karásková mi byla sympatická od prvních chvil, ani si nedokážu představit tu beznaděj a smutek, když vás v devíti letech postihne taková tragédie. A to, co si prožila Hana Helerová... kolik utrpení dokáže jeden člověk snést. Bylo zajímavé sledovat vztahové propletence postav, ať už šlo o Jaroslava Horáčka, Ivanu Zítkovou nebo Karla Karáska.

V knize je několik překvapivých momentů, a obzvlášť u jednoho si řeknete, tak jak je psáno na obálce knihy, "ironie osudu"..

"Z knihovničky vytáhla Tolstého tlustou knihu, z níž se lidstvo stejně nepoučilo, protože ti lidé, kteří čtou klasiky, jsou dost chytří, aby chápali nesmyslnost války i bez líčení její krutosti, a ti, kdo by se poučit potřebovali, po žádné z moudrých knih nikdy nesáhnou."

43 28.09.2020

(SPOILER) „Jsou slova, která vlétnou do uší, proletí hlavou a o paměť se ani neotřou. Jiná se v ní na chvíli bezbolestně uvelebí a spokojeně podřimují, dokud nevyblednou.
Vyskytnou se ale i taková slova a události, která raději zasunete na okraj paměti a snažíte se je zatlačit do zapomnění. Někdy se to podaří, ale ty vzpurnější občas v nejméně vhodnou chvíli vystrčí růžky a bolestně vám připomenou, že i zdánlivě růžový sad vašeho života má ostré trny.
A někdy přiletí slova, která se vytetují do paměti a zůstanou v ní navždy. Bolest možná jednoho dne odezní, ale vzpomínku na ni nevymažete nikdy.
Takovými slovy mám potetovanou celou paměť a slova, která máma toho večera vmetla babi do tváře, v mozaice mého tetování svítí rudě." (str.141)

Pozor SPOILERY!

Od autorky jsem četla zatím jen Hanu. Les v domě měla půjčený moje mamka z knihovny, knihu jsem u ní viděla a rozhodla se ji taky přečíst. Téma to bylo těžké, ale i tak se to četlo rychle, stránky ubíhaly jedna za druhou, měla jsem přečteno za pár dní.
S hlavní postavou (bylo aspoň jednou zmíněno její křestní jméno? myslím si, že ne, ale nejsem si úplně jistá) jsem zpočátku soucítila, opravdu mi jí bylo líto, prostředí ve kterém vyrůstala bylo otřesné, až se mi z toho někdy dělalo zle…tolik jedu, zloby, negativismu, strašení, ponižování…v téhle rodině bylo zkrátka všechno úplně špatně. Nejvíc mě rozsekalo, že „o tom“ věděli všichni v domě... i když jsem tak nějak tušila, že cácořina máma asi zažívala to samé co ona. O to víc jsem nechápala, že dopustila, aby se to opakovalo, a ještě ji navíc opustila, nechala ji samotnou tomu všemu napospas…pro mě prostě nepochopitelné…
Potom se v příběhu objevil Jakub a Adam. Škoda, že nebyla dořešena dějová linka s jejich otcem, co se s ním stalo, kam odešel…Postava Jakuba mi byla sympatická, asi o to více mě pak hlavní postava naštvala tím, co mu provedla. Přišlo mi to ale trochu přitažené za vlasy... že by ho jen na základě výpovědi devítiletého dítěte, bez nějakých dalších zjevných důkazů (vím, že byla i lékařská prohlídka, ale neměli žádné DNA…), poslali na rok do pasťáku… zkazila mu celý život…co presumpce neviny? Svědectví jeho bratra Adama? Spojení postav přes „jejich tátu“? To mi zkrátka přišlo takové nereálné.
Konec mě zklamal, jednak byl pro mě moc otevřený a doufala jsem, že hlavní hrdinka vyřeší svou minulost nějakým jiným způsobem než že podpálí dům. Šokující pro mě byl nález pod sklepními dlaždicemi.

Upřímně ani nevím jak hodnotit, asi jako lepší průměr. Pustím se teď raději do nějaké oddechovky.

P.S. všimli jste si přeškrtnutého „s“ v názvu knihy na přední straně? Vzniklo pak: „Lež v domě“, příhodná slovní hříčka. A zkusili jste vyndat knihu z obalu?

22 04.05.2024

"Knihy tě dokážou přenést na kouzelná místa."
Když jsem po přečtení Introvertky v hlučném světě a Když se introvertka vdá zjistila, že autorka vydala ještě tuto knihu, chtěla jsem si ji pořídit do sbírky. A že to byl oříšek, sehnat ji ve fyzické podobě...ale povedlo se a tak jsem si ji mohla nadělit pod stromeček. Ze všech tří knih je právě v této nejvíc situací, se kterými se ztotožňuji (např. "party podle mých představ" :-), "knihomolské štěstí", očichávání nových knih, nalepené cenovky na deskách, dále pak str. 109, 115, 128...). Mile překvapilo uvedení knižních tipů autorky. Opět jsem měla při listování úsměv na rtech a bylo to knihomolské pohlazení po duši. Určitě doporučuji.
"Když vedeme čtenářský život, prožíváme několik životů najednou."

17 04.02.2023

"Je naprosto v pořádku dávat přednost myšlení před mluvením."
Na seznamu knih k přečtení jsem měla Introvertku v hlučném světě celkem dlouho. Nedávno jsem zaslechla, jak se po knize ptá jedna slečna u nás v knihovně, tam ji ale bohužel k půjčení nemají...a já to brala jako znamení, kniha se mi takto připomněla. Měla jsem štěstí a sehnala ji na stránkách knižního bazaru.
Nejsem fanda komiksů, ale tahle knížka se mi moc líbila. Jakožto introvert jsem se v mnoha situacích poznávala a nad některými obrázky jsem se musela až zasmát :-) Líbí se mi strana 26 "skvělý společný večer", plně se shoduje i s mojí představou ideálního večera :-) Myslím, že 100% extrovert tuhle knihu asi nepochopí. Pro introverty je to ale super oddechovka.

16 03.09.2022

Zlodějka knih mě upoutala názvem i obálkou. Po přečtení anotace jsem se bála, zda mě bude kniha bavit, protože literaturu s tématikou druhé světové války zrovna nevyhledávám. Byla jsem ale mile překvapena, jak rychle jsem si knihu oblíbila. Ze začátku jsem si chvíli zvykala na osobitý autorův styl a formu psaní, ale už po pár stránkách jsem byla vtažena do děje a sledovala příběhy všech v Molchingu. Velmi jsem oceňovala nevšední slovní obraty a vyprávění z úst samotné Smrti bylo originální. Z počátku mě moc nebavilo vyprávění o Maxovi, ale i toho jsem si ve chvíli, kdy se zkřížily jeho cesty s Lieselinými, oblíbila, respektive to, jaký k sobě měli vztah. Rudy, to je kapitola sama pro sebe, parťák pro všechno s velkým srdcem, který se nevzdává ("Co takhle pusu, Saumensch?"). Rosa Hubermannová, ač se mi ze začátku tak nejevila, byla dobrá duše. A Hans Hubermann, táta harmonikář, úžasná osoba, kterou jsem si okamžitě zamilovala, dobrák a kliďas. A ještě nesmím zapomenout na Ilsu Hermannovou, na zvláštní osobu, která sehrála v příběhu svou velkou roli. Původně jsem chtěla dát čtyři hvězdičky, ale konec mě zasáhl víc, než jsem čekala (hlavně kapitola Konec světa, část druhá), dokonce mi ukáplo několik slz, takže dávám hvězdiček pět. Cítila jsem smutek, bezmoc, lítost, zanechalo to ve mě kus prázdného místa. Obdivovala jsem Liesel, za to, co všechno si musela prožít a hlavně přežít. Krásná kniha, která má na čtenáře dopad.

15 15.08.2016

Ke knize jsem nejprve přistupovala s obavami, trochu mě odrazovalo, že se děj odehrává v budoucnosti a že je kniha z pera české autorky. Obavy byly zbytečné, kniha mě velmi mile překvapila a nedivím se všem těm pozitivním hodnocením. Styl psaní mě pohltil, děj plynule ubíhal, ani na chvíli jsem se nenudila. Ilan mi byla sympatická od prvních stránek. V průběhu čtení jsem si oblíbila hlavně Vargase a pak i kapitána pětadvacítky. Líbilo se mi, že autorka používala nová slova a že na konec knihy zařadila slovníček, kde byly výrazy vysvětleny. Celý ten nový svět mě zaujal, stejně tak jako záhada na Otortenu a nasterey. Už se moc těším na druhý díl! A ještě jednou se omlouvám autorce za předsudky :)

14 27.01.2019

Krásná kniha. Napsaná čtivě, obohacená o vtipné poznámky hlavní hrdinky a Willův sarkasmus. Nechybí tu láska, bezmoc, naděje. Je to jedna z mála knih, u které jsem se na konci rozbrečela. Chápala jsem postoj Lou, ale i postoj Willa. Líbilo se mi, jaký měl Will názor na život, "prostě žít", jak se snažil, aby Lou vylezla ze své ulity a začala si užívat života. Lou na mě chvílemi působila jako trdlo. Nelíbilo se mi, jak ji (vlastně skoro celá) rodina snižovala sebevědomí a ani se nedivím, že byla tak uťáplá. Postava Patricka mi lezla na nervy. Trinu jsem také někdy nemohla vystát, v některých situacích byla na zabití, jako kdyby se svět točil jen kolem ní, ale v důležitých momentech byla pro Lou oporou, což jsem ocenila. Viděla jsem trailer k filmu, chystám se na něj jít, ale už teď mám pocit, že postava Lou ve filmu nebude to pravé ořechové, alespoň z traileru na mě projev hlavní představitelky neudělal moc velký dojem, nechci však být skeptická předem. :) Pro mě ale bude asi vždy jakákoliv kniha nad filmem.

14 15.06.2016

Od Martina Moravce jsem zatím přečetla knihy Mezi nebem a pacientem a Mé cesty do hlubin mozku, z první zmiňované jsem byla nadšená, z té druhé už tolik ne…Ale Mluví k vám kapitán mi opět padlo do noty. David Hecl působí velmi sympaticky, lidsky a skromně. Letectví je obor, který obdivuji, ale příliš jsem o něm nevěděla, díky četbě jsem se však dozvěděla spoustu nových a zajímavých informací (např. to, že letadla se plní palivem jen na spotřebu na konkrétní let). A taky jsem po dočtení pozměnila názor na stevardy a stevardky, musí toho zvládat a znát hodně. Práce pilota je krásná, ale taky náročná, člověk musí mít nejen štěstí a finance, ale také intelekt, vůli a odhodlání. Knížka je krásným a komplexním vhledem do světa letectví, na konci obsahuje i fotogalerii a grafickou dvoustránku se zajímavostmi o Airbusu A380. Určitě ji doporučuji k přečtení, moc se mi líbila.

„Vyskočit z letícího letadla je pro pilota docela slušné trauma.“ (komentář k fotce tandemového seskoku padákem nad Dubají)

P.S. moc hezká obálka knihy, ty uniformy mají zkrátka něco do sebe! :)

13 12.07.2024

Extrémně čtivé, napínavé, dobře vykreslená atmosféra, spád, překvapení, jednoduchá zápletka, nic překombinovaného. Hodně mile mě kniha překvapila a dlouho jsem žádnou takhle nehltala :-)
Adrienne mi byla sympatická od prvních stránek, odvážná, silná a chytrá, společnost jí dělal kocour Wolfgang.
Vše vysvětleno, žádný otevřený konec. Není E. jako E.!
Jsem s knihou moc spokojená a v budoucnu si přečtu nějakou autorčinu další ze série Strašidelné domy.

12 20.03.2021

Na třetí díl jsem se těšila, byla jsem zvědavá, jestli Louisa konečně najde štěstí v New Yorku a jak zvládnou se Samem vztah na dálku. První polovina knihy mě ale moc nebavila (stejně jako u předchozího dílu), přišlo mi, že se nic moc neděje..ovšem druhou polovinu jsem poměrně rychle zhltla. Práci, kterou měla Louisa u Gopnikových, bych dělat nemohla..už i jen kvůli té zvláštní atmosféře, která u nich neustále panovala. Agnes byla podivná, jednu chvíli docela sympaťačka, druhou chvíli na zabití, ovšem její tajemství bylo poměrně překvapivé, čekala jsem spíš nějakou nevěru..Bručoun Illaria mi k srdci zprvu nepřirostla, ale na konci jsem si říkala, že je to asi dobrá ženská..z postav byla největším překvapením paní De Wittová. Konec se mi líbil, hlavně to, že Lou začala dělat něco v čem se opravdu tzv. našla, ale nebýt Margot..i shledání na střeše Rockefellerova centra bylo pěkné, jen mohlo být ještě trochu víc rozepsané, to mi přišlo škoda. Ale jinak pěkné zakončení celé trilogie.

12 08.08.2020

Kniha se dobře četla, byla i napínavá, byla jsem zvědavá, co se Nastye stalo, proč je taková jaká je, proč nemluví. Líbilo se mi, že se střídaly pohledy Joshe Bennetta a Nastyi Kashnikovové. V knize vlastně nebyla postava, která by mi vadila. Drew Leighton byl sice trochu zvláštní, ale i toho jsem si oblíbila. Líbila se mi myšlenka konání nedělních večeří u Leightonových a chtěla bych vidět některé Clayovy kresby. Josh byl prototyp dokonalého kluka s tragickou minulostí, nešlo si jej neoblíbit už od prvních stránek.
Líbil se mi i závěr knihy, který byl uvěřitelný, doporučuji k přečtení.

12 15.04.2019

Začalo to pěknou tmavou obálkou, zajímavým názvem a poutavou anotací a skončilo to po 380 stranách názorem, že tohle rozhodně stálo za přečtení! Všech šest hlavních postav mi přirostlo k srdci. Kaz Rietveld Brekker, Krkavec s vraní holí, podvodník, zloděj a geniální hráč, Inej Ghafa, Mora, špionka ukrytá ve stínech, Jesper Fahey, střelec se sklony k hazardu a milovník adrenalinu, Wylan van Eck „zlatý synek“ s talentem na práci s výbušninami, Nina Zeniková, griša, mocná a krásná smrtička a Matthias Helvar, Fjerdan, drüskell, který pronásleduje griši, nelítostný, ale s dobrým srdcem. A ačkoliv to jsou vlastně antihrdinové, fandíte jim do poslední stránky. A já osobně ještě fandila hlavně dvojici Nina-Matthias. Ne, že bych si při čtení nějak často uvědomovala, kolik je hlavním hrdinům let, ale když už, byli pro mě o pár let starší, než jaký věk jim autorka přisoudila. Líbilo se mi rozdělení kapitol - že každá byla psána z pohledu někoho jiného. Postupně se tak odhalovala minulost jednotlivých postav a důvody proč a jak se ocitli v Kerchu, Ketterdamu, v Barrelu, a jak se jejich životní osudy prolnuly dohromady, a nutno říct, že některé životní osudy byly opravdu smutné. Kniha je velmi čtivá, jen v ní bylo poměrně dost překlepů a jiných chyb, které oku korektorky unikly. Při cestě do Ledového paláce, a nejen při ní, není nouze o překvapení a zvraty. Mapky Ledového paláce a rozložení území (Fjerda, Ravka, Šu Han, Kerch, Nová Země) jsou milým bonusem a „průvodcem“ při čtení o dobrodružství, jehož cílem je prolomení nejstřeženější pevnosti. Oblíbila jsem si tenhle nový svět a těším se na druhý díl!
P.S. malé „hvězdičky“ - tečky - na koncích vět jsou originální
„Srdce je jako šíp. Potřebuje cíl, v němž může spočinout.“ :)

12 05.02.2018

Úžasná kniha! Neskutečně mě nadchla a upoutala. Ze začátku jsem se trochu zarazila nad nespisovnou mluvou, ale rychle jsem ji přijala a nakonec mi do příběhu i dobře pasovala. Styl psaní mě bavil od prvních řádek. Kniha je napsaná velmi poutavě, děj má spád, nutí vás to číst dál a dál, protože chcete vědět, kdo karty posílá a jak se to bude celé dál vyvíjet. V jednu chvíli jsem si musela přikázala zbrzdit a číst pomaleji, abych si knihu víc vychutnala, ale po několika stránkách mě kniha opět strhla k rychlejšímu tempu a jí ji hltala stránku za stránkou. Ed , Marv, Ritchie i Audrey mi byli sympatičtí, ke každému jsem si našla cestu. A nesmím zapomenou na Portýra, psa, kterému chutnalo kafe :) Obzvlášť překvapivý pro mě byl příběh Marva. Každý příběh se mi líbil - obzvláště ten s Millou a Sophií, tyto dva příběhy pro mě měly kouzlo. Celá kniha mě donutila si připomenout, jak důležité jsou v životě maličkosti, jak důležité je dívat se kolem sebe, všímat si detailů, nebýt lhostejný k okolí a k lidem kolem sebe, a jak se každý může zapsat někomu jinému do života i pouhou drobností a spojit tím tak dva úplně cizí osudy dohromady. "Každý třeba dokáže žít za hranicemi svých schopností." Jen se nebát a najít odvahu a energii ty hranice překročit.

12 29.12.2016

„Všichni jsme v neustálém poklusu a zahlceni informacemi. Často si neuvědomujeme, co všechno jsme za den zvládli udělat, a uniká nám, o co přicházíme, když se zapomínáme zastavit.“ (str.112)

Nejsem čtenářka komiksů. Ale Debbie Tung je autorka, od které mám všechny její dosud vydané knihy. Introvertka chodí na terapii se proto zařadila k ostatním třem do mojí knižní sbírky. Tentokrát jde o vážné téma – o duševní zdraví, panické ataky, deprese. Pro lidi, kteří toto zažili, ať už přímo nebo zprostředkovaně (u někoho z rodiny či přátel), to může být obohacující kniha v tom, že nejsou sami, kterým se něco takového děje. A že mají bojovat. Dlouho jsem si říkala, v jaké fázi života Debbie toto zažívala, protože poslední kniha končí tím, že čeká dítě a tady o něm nebyla žádná zmínka…ale nakonec to bylo vysvětleno (bylo to předtím než vydala Introvertku v hlučném světě). Je dobře, že se o psychických potížích veřejně více mluví. V knize jsem si založila několik moudrých vět.
„Dokud na to dospělí nezačali upozorňovat, nikdy by mě nenapadlo, že dělám něco špatně.“ (str. 99) Ano, nechme prosím děti být nesmělými, aby se nesmělost neproměnila v úzkost…
„Každý z nás improvizuje. A všichni děláme to nejlepší, co dokážeme.“ (str.121)…“Sledujte svoji vlastní cestu. Nepotřebujete uznání od ostatních.“ (str.116)

Opět zdařile nakresleno, občasné barevné kresby byly potěchou pro oko. Určitě doporučuji, i těm, kteří zrovna neholdují komiksům tak jako já, tohle za přečtení stojí.

11 07.06.2024

České autory/autorky knih příliš nevyhledávám, k Bábovkám mě přivedl jeden z rozhovorů s Radkou Třeštíkovou v časopise. Zaujalo mě téma knihy, moc jsem od ní ale neočekávala. Možná právě proto mě docela mile překvapila. Styl psaní mi tzv. sedl a příběh pěkně plynul, bylo to pro mě čtivé. Líbilo se mi propojování postav, naopak se mi nelíbily neukončené dějové linky, a že jich bylo poměrně hodně, nemám ráda otevřené konce. Navíc zápletka krádeže peněz byla dost zvláštní, nevysvětlená..(SPOILER: Když peníze Květě ukradla Magda, jak se pak dostaly k Ondřejovi? Asi mi něco uniklo..)
V knize jsou popsána témata jako: malá sebeúcta milenky, která s sebou nechá tzv. orat, neskutečná touha po dítěti, která ale úplně otráví a rozvrátí vztah, sebeobětování a nenaplněné sny (zbabělost něco změnit), manželova nedůvěra (až vysmívání se/ponižování) v práci ženy, která nechce být "jen matkou," která se chce seberealizovat i jinak, obětování se dítěti, i když už je dospělé a dokáže se o sebe postarat samo, zoufalá snaha dívky o pozornost a lásku rodičů, vztahová nestálost ve smyslu střídání partnerů, potřeba o někoho neustále pečovat (jinak se člověk nudí a neví jak by se v životě zabavil), workoholismus - obětování všeho, i dětí, práci, zpackaný život prostitutky, výchova dítěte s postižením..
U každé ženy jsem si dokázala najít alespoň nějakou drobnost, díky které jsem se do ní dokázala vcítit, snad jen jediná Saša mi byla nesympatická, takový sobec.
Bábovky byla první kniha R. Třeštíkové, kterou jsem četla, původně jsem chtěla dát vyšší hodnocení, ale konec mě zklamal, bylo to takové utnuté...Ale možná si od autorky v budoucnu ještě něco přečtu. 3,5*

11 18.04.2021

(SPOILER) Knihu jsem ulovila na knižním swapu a roky mi pak ležela v knihovně. A protože jsem dlouho nečetla žádný thriller/detektivku, přišla konečně její chvíle. Styl psaní mi přišel hodně kostrbatý, ne, že by se to nedalo vůbec číst, ale moc mi to nesedlo. Co se týká zápletky, ta byla dobrá, bylo to napínavé, mělo to celkem spád. I když už dopředu trochu tušíte o co asi půjde, najde se i pár překvapivých situací. Jako plus beru, že autorka poodkryla téma poporodní deprese a toho, že mateřství není pro všechny ženy ve znamení růžových obláčků a věčně svítícího slunce. Annin manžel Marco to se svým plánem nedomyslel, nechápu, že takhle riskoval a byl tak naivní, že ho nenapadlo, že se může něco zvrtnout. Nedokáži si představit Anninu bezmoc…navíc umocněnou tím, že když trpí disociativní poruchou a má „výpadky“, během nichž si nepamatuje co dělala, nebyla si pak vůbec jistá tím jestli Coře něco neprovedla ona sama. Škoda, že nebyla detailněji vykreslena postava detektiva Rasbacha. Cynthia byla pěkná mrcha, a Richard…škoda slov. Konec, resp. poslední kapitola, byl hodně překvapivý. Byla to dobrá oddechovka, kterou jsem měla přečtenou během pár dní, protože jsem byla zvědavá jak to všechno dopadne, nechávat si ji ale nebudu a pošlu ji o dům dál. Slabší 4 *.

10 22.04.2024

(SPOILER) Takovouhle čtenářskou jednohubku ze světa čar a kouzel jsem momentálně potřebovala. Kniha obsahuje pět příběhů a ke každému z nich poznámky Albuse Brumbála. Nejvíce se mi líbil Příběh tří bratří, ale když pominu tuto nejznámější bajku, oslovila mě Fontána příznivé sudby.
"Všichni čtyři pak prožili dlouhý a šťastný život a nikdo z nich nevěděl ani netušil, že voda fontány nemá žádné zázračné schopnosti."
Další příběhy dle sestupné oblíbenosti jsou: Mágovo chlupaté srdce, Králice Alice a chechtavý pařez, Čaroděj a skákající hrnec. V knize jsou hezké "minimalistické" ilustrace. Je to čtivá oddechovka, kterou doporučuji každému fanouškovi knih J.K.Rowlingové.

10 01.03.2023

Dlouho jsem váhala, zda si knihu přečíst, moc se mi do ní, ani nevím proč, nechtělo. Nicméně, řekla jsem si, že jsem od Moriarty už dvě knihy četla a obě se mi líbily, tak určitě neudělám chybu, když si přečtu i Tři přání. Měla jsem poslechnout svůj instinkt..:) Bohužel jsem se vůbec nedokázala do hlavních hrdinek vcítit a tudíž jsem s nimi neprožívala jejich dramata. Ani jedna ze sester mi nebyla sympatická, a vlastně ani žádná z postav vedlejších. Cat mi byla chvílemi až nepříjemná, vždy dokonalá Lyn působila "uměle" a Gemma, přemýšlela jsem, jestli je opravdu tak mimo nebo to jen předstírá. Vztah mámy Max k trojčatům mi přišel zvláštní, dost chladný. Nemůžu knize upřít, že se rychle a dobře četla, ale v podstatě se v příběhu "nic moc" nestalo a to byla škoda. Za mě tentokrát Moriarty zklamala.

10 20.12.2017

Moyesová mě ani na podruhé nezklamala. Kniha byla příjemnou oddechovkou. Děj přirozeně plynul, hezky se to četlo (baví mě vyprávění z pohledu několika postav), mělo to spád, pořád se něco dělo a o překvapení nebyla nouze (hlavně od Martyho). Všechny hlavní postavy mi byly sympatické, k srdci mi hodně přirostla Tanzie (a její láska k matematice a psu Normanovi) a Nicky (hlavně vztah Nickyho k Tanzie byl skvělý), Ed Nicholls si mě získal až časem, ale i jeho jsem si hodně oblíbila, a Jess Thomasovou jsem obdivovala za její nezdolný optimismus a energii. Hodně mě pobavila scénka, kdy Ed kupoval Tanzie brýle před olympiádou :) Konec byl takový, jaký jsem si přála, jsem spokojená. "..v zásadě jde o to, že někdy se prostě nesmíte vzdávat."
"Silná emergence značí, že celek je víc než pouhý součet jeho částí."

10 08.08.2017

(SPOILER) „V životě nejsou reprízy a nic není možné opakovat.“ (str. 318)

Knihu jsem objevila zde, na Databázi knih, zaujala mě na první pohled obálkou i názvem, a po přečtení anotace jsem si byla jistá, že si tenhle příběh chci přečíst. Od chorvatské autorky s českými kořeny to byla moje prvotina a po přečtení Esterčiných otců mám v plánu přečíst si i její další tvorbu.

OBSAHUJE SPOILERY!

Kolik identit, životů či snad osudů může mít jedna lidská bytost?
Ester Goldenbergová (dcera Sáry a Josefa Goldenbergových narozena v Praze)/
Šárka Janečková (neteř Edvarda Chalupy, která přijela do Lidic z Moravy na hlídání)/
Charlotte Lange (dcera soudce Wilhelma Lange a jeho ženy Hedwig vyrůstající v Berlíně)/
Ester Jazwinska (žena, která přežila, manželka Davida, matka Sáry a Bena žijící v Izraeli)

Líbila se mi Josefova předvídavost a snaha dceru zachránit za každou cenu, byť to znamenalo, že nebudou spolu. „Z víru, do kterého byli vhozeni, se nedalo vyplavat. Klesali čím dál hlouběji a Josef si kladl otázku, co všechno se stane, až se ocitnou na samém dně. Byl si totiž jistý, že tam ještě zdaleka nejsou.“ (str. 68)

Obdivuji Sáru, že dokázala dvouletou Ester dát do rukou v podstatě úplně cizímu člověku. I když mě právě tato scéna při čtení zarazila, protože v cukrárně byli v tu dobu přítomni i dva esesáci, velice blízko, a nevyvolal u nich vůbec žádnou reakci výjev, kdy žena rychle opouští dítě křičičí „Maminko! Maminko!“ a které tam stojí s mužem, mající v ruce kufřík?

I když jsem četla už několik knih s touto tematikou, stejně to ve mně vždy vyvolává hrozné pocity. Jak se tohle vůbec mohlo dít?! Jak mohli nechat lidi tak moc trpět…a popis toho, jak se Josef zbavoval těl v Osvětimi,... hrůza. A co mě velmi překvapilo, že Němci, civilisté, existenci koncentračních táborů popírali a nevěřili ve vyhlazování Židů.

Škoda, že v knize nebyl Esterčin pohled z doby, než si ji osvojil Wilhelm, doba kdy ji odvezli z Lidic, proces germanizace a její pocity v prvních měsících, kdy ji umístili k cizím lidem do německé rodiny. Připadalo mi, že si k Wilhelmovi vytvořila vztah hodně rychle…ale chápu, že tonoucí se stébla chytá, jen mi prostě přišla hodně maličká na tolik změn, lidí, ztrát…musela úplně potlačit sebe samu, aby tohle všechno psychicky ustála.

Líbilo se mi, že kniha měla více dějových rovin, spoustu postav, bohatý děj, dobře se to, i přes náročnost tématu, četlo a stránky rychle ubíhaly.

Škoda pak dalšího velkého skoku, který čtenáře přenese z roku 1955 rovnou do roku 1966 a není podrobněji popsán odchod Ester od Langeových. „V okamžiku, kdy se jejich oči setkaly, oba pochopili, že během uplynulých čtyř týdnů mezi nimi vznikla vysoká nepřekonatelná zeď.“ (str. 314)

Myslím, že autorce se její záměr, sílu otcovské lásky, podařilo velmi dobře vystihnout a jsem ráda, že se pustila zrovna do tohoto, ne tak častého, tématu. Určitě doporučuji k přečtení a dávám plný počet hvězdiček.

„Ester…Umřu pokojně…, protože jsem tě našel. Splnil jsem slib.“
„Byl ti dobrým otcem. Kdyby nebyl…, nikdy by ses mi nevrátila. Vím, že tě miloval. Vím to.“ Viděla oči zahalené závojem smrti, ale plné lásky jako vždy, když se na ni díval. (str. 330)

"Neřekl jí, že dal fotku zarámovat a že ji má na skříňce u postele. A každému, kdo se ptá, říká, že je to jeho dcera." (str. 336)

9 20.09.2024