LuciLux komentáře u knih
Koncert geniálních úvah mistrně zakomponovaných do jednoduchého příběhu vzájemně propletených osudů, do spisovatelových myšlenek sdílených s kolegou a do historických frašek. Úvahy se týkají lásky, smrti a hlavně nesmrtelnosti. Napsány na počátku 90. let však zcela neuvěřitelně předbíhají dobu. V této knize se nedají zajímavé myšlenky podtrhávat, podtrhnout by se totiž musela skoro cela kniha.
Mírumilovný pábitel pan Kopfrkingl vidí na všem pouze to dobré a hezké a neváhá se se svými často idylickými názory opakovaně podělit se svými blízkými, které v tomto duchu oslovuje buď smyšlenými jmény nebo adjektivy jako "čarokrásná, nebeská, nadpozemská". Ve čtenáři tak budí lehký pobavený úsměv. Úsměv mizí, když se pana Koprfkingla jeho nacistický přítel po nijak velké námaze podaří přesvědčit, aby vstoupil do NSDAP a opustil svou ženu židovského původu. Způsob, jakým se zdánlivě dobrotivý pan Koprfkingl svých blízkých zbaví (a především, jak jim to oznámí), ve čtenáři nakonec nemůže vzbudit nic jiného než úděs a zděšení.
Před pár lety jsem se zúčastnila Listování Lukáše Hejlíka, na kterém četl z knihy Intimní schránka Sabriny Black. Zaujala mě a jelikož jsem s Emilem Haklem dosud neměla tu čest, při první návštěvě knihkupectví jsem sáhla po jediném dostupném – Hovězích kostkách….hmm… jako bych si sedla do zaplivaného pajzlu a odposlouchávala úvahy zkrachovalých existencí okolo. Jsou břitké, trefné, přisprostlé, místy vtipné, velmi. Ale v povídkách volně na sebe navazujících se po určité době až příliš únavně opakují.
Pod názvem Svědectví měla kniha vyjít v roce 1969. Proces normalizace ji však dalších více jak dvacet let vyřadil ze skupiny státem povolených knih a tak se ke čtenáři mohla dostat oficiální cestou až v roce 1990 pod pozměněným názvem Proč zemřel Jan Masaryk ? O literární klenot se jistě nejedná, přestože prolínání rozhovorů se svědky a detektivně psaných pasáží je čtenářsky bezesporu atraktivní. Nicméně svědectví, které nám podává o životě, osobnosti a především posledních dnech jednoho z nejvýznamnějších českých politiků 20. století, o lidech a událostech, které v posledních dnech jeho života sehrály významnou roli, o podezřelých a vyšetřovacích verzích, které s jeho skonem vyvstaly, je ucelené, podrobné a velmi cenné.
" Jdu s lidem," slíbil Jan Masaryk. Křeslo ministra zahraničí pro něho bylo přichystáno i v nové Gottwaldově vládě, jež se má dnes ve čtrnáct hodin představit v budově Národního shromáždění. Jeden z ministrů, na kterého měly nejčastěji zamířit objektivy filmařů a fotografů, však teď leží na zavlhlé dlažbě druhého nádvoří Černínského paláce, pod okny svého služebního bytu.
Katariina. Matka, co se narodila v Estonsku, v rodině trpící pod sovětským útlakem jak kvůli jejich zemědělskému původu, tak partyzánské minulosti otce. Bez nějaké významné prvoplánovité přičiněnosti se však provdá za Fina a odchází do Finska. Kde vychovává Annu, svou dceru. Ve svobodné zemi, materiálním dostatku, stavíce ji na piedestál a zároveň ji nutíce popřít svou estonskou krev. A možná i právě proto se z Anny stava bulimička, anorektička, bytost závislá na cigaretách, alkoholu, lehkých drogách, neschopná milovat a žít po boku někoho (ten kontrast předků, kteří zažívali skutečné útrapy a ta sebedestruktivní povaha někoho, kdo žije v zajištěném a bezpečném světě mi přišel skvělý). Úvahy a zpovědi Anny se prolínají se vzpomínkami matky a dílčími příběhy mnoha dalších členů rodiny čtenáři předkládají opravdu zdařilý kousek o jedné zajímavé epoše estonsko-fiských vztahů a jejich dopadu na životy pár jedinců.
Milan Kundera: Kniha smíchu a zapomnění (Atlantis, 2017). "Francois Ricard v předmluze k francouzskému vydání Kunderových Děl říká, že Kundera zapsal do dějin literatury tzv. novou politiku románu, kdy jednota románu není dána dějem, ani místem, o kterém vypráví, nýbrž tím, že je tu od první do poslední stránky přítomné existenciální téma," uvádí mimo jiné v doslovu nedávného českého vydání Silvie Richterová. V jiných Kunderových knihách jsem tuto skutečnost vnímala okrajově a nerušivě. U Knihy smíchu a zapomnění je to zcela markantní. Sedm dílů, sedm příběhů, na které by se nemělo pohlížet odděleně, neboť každý pojednává o smíchu, zapomnění, případně obou, z různých perspektiv. Najít jednotící pouto mi však činilo potíž, stejně jako ocenit některé "povídky" , v nichž je " zrušena hranice mezi realismem a imaginací (Andělé, Tamina smrt). Jako vždy, u Kundery se zde vyskytují pasáže, které jsou skvostné, myšlenky, které jsou nadčasové. Avšak styl psaní už zcela jistě orientovaný na zahraniční publikum, až příliš opakovaný a zdůrazňovaný leitmotiv opuštění země, důsledků sovětské invaze a připomínání historických reálií zapříčinily, že mě po dočtení neschvátila pro mě typická kunderovská euforie.
"Jejich taneční kolo se podobalo velkmu vznášejícímu se věnci, a já jsem utíkal dole na zemi a díval jsem se za nimi vzhůru a oni pluli dál, vyhazujíce nohy nejdřív na jednu, potom na druhou stranu, a pod nimi byla Praha se svými kavárnami plnými básníků a věznicemi plnými zrádci lidu a v krematoriu spalovali právě jednu poslankyni a jednoho surrealistu, kouř stoupal k obloze jako šťastná věštba a já jsem slyšel Eluardův kovový hlas - Láska se dala do práce, láska je neúnavná - a běžl jsem po ulicích za tím hlasem, abych neztratil z dohledu ten nádherný věnec těl vznášející se nad městem a věděl jsem s úzkostí v srci, že oni letí jak ptáci a já padám jak kámen, že oni mají křídla a já už jsem bez křídel". (Andělé)
Marie a Magdaléna. Ale také Libuše a Eva. Čtyři ženy z jednoho pokoleni vystavené stejnému osudu – života bez pokrevního otce, který zmizel z jejich života nikoliv pouze, ale především, nemilosrdnou hrou dějin. Židovský vídeňský lékař, velkostatkář, sovětský voják. A Marie, symbolická pramáti, vždy a znovu přivede na svět a ujme se další a další dcerky ("Každé dítě, které jsem mohla přivést na svět, je jednou z mořských vln. Každé zrození mi připomíná moře, světlo jihu vůni lásky. Každá z vás, mých dcer, v sobě nesou kousek toho slunce.").
Nemilosrdná hra dějin, zajímavá, mnohdy lehce klišoidně zpracovaná (a prvoplanovitě psaná pro zahraniční publikum), představuje poutavé kulisy. Ale je to ženská hrdost a odhodlání postavit se nepřízni osudu čelem, které vystupují do popředí a čtenáře pohltí. Je to jeden z románů, které ve mně vzbuzují hrdost na to být ženou (podobný pocit jsem zažívala u Žítkovských bohyní). Laťku vysoce nastavenou vyprávěním Magdalény a Libuše se žel nepodaří udržet. Evino vyprávění začíná být překombinované, nepravděpodobné a konec mi celkově připadal nedotažený.
Pár komentářů bokem. Je zajímavé, že se nikdy nedozvime příjmení hrdinek, přestože je to určitý leitmotiv celého příběhu (“Jsi tvrdá palice. Proč by ta malá nemohla nosit naše jméno?” "Magdaléna si vybrala toho druhého. Ty se chceš u parchantů zbavit kulhavého. Chceš si hrát na velkolepou dámu a zachránit nás ? Před čím? Dát nám almužnu ? Proč? Nech si svou falešnou štědrost., my dobře víme, kdo jsme. Máme naše jméno a u toho zůstane. Ty chceš potomky, my si chceme nechat jméno." )
Vždy si sednu na zadek z psaní Petry Soukupové a jejího mistrného zachycení rozdílných postav. Tady jsem si opět potvrdila, jak je v tom dobrá. Skladba tohoto příběhu by si výraznější vymezení postav zasloužila (a naopak babi Marie se proměnila až přespříliš).
Kniha vyšla prvně ve francouzštině, až poté následoval autorčin český překlad. Francouzský název Giboulées de soleil (« slunečné přeháňky ») mi přijde hravější, možná i výstižnější, Marie a Magdalény v sobě ještě více nesou důraz na ženský prvek románu.
Je to Dán, co nezklame, knihu musíte zhltnout téměř na posezení. Já osobně si však nelibuju ani v autenticky (rozuměj, hrubo-sprostě) popisovaném maskulinním prostředí, ani ve skutečnosti, že vrah nikdy nevzejde z několika podezřelých, na které by si čtenář mohl tipovat, ale zjeví se vždy na konci jako takový deus ex machina.
Daniela, holka, které je vám na jednu stranu líto, na druhou vás jistě bude iritovat a vytáčet. Sobecká a asertivní mladá dívka "trpí" v socialistickém Československu hlavně proto, že nenašla své štěstí ani ve vztazích, ani v práci, a jak kdyby toho nebylo málo, musí žít v zemi, kde je všeho líbivého a z řady vybočujícího nedostatek. Důvody její osobní frustrace jsou jen lehce načrtnuté, žádné zabíhání do podrobností, přesto je jasné, že Daniela je spíše lovkyní kořistí, na kterou však po čase vždy dopadne samota. Osobní zklamání vyvrcholí marným čekáním na byt, který si kvůli rozhazovačnému životnímu stylu a nevydařenému riskantnímu podniku, nemůže dovolit. Podaří se jí emigrovat do Kanady a následně USA (má osobní poznámka, skutečně by to bylo tak snadné?), kde se nejprve protlouká jak jen může (opět se ve mně probouzí remcavá, která říká, že by to hlavně po finanční stránce nebylo tak snadné), aby následně opět našla sílu zabojovat a díky značné dávce štěstí se vyhoupla o pár stupínků výš na společenském žebříčku a začala se živit focením. Pak už je jen krůček k seznámení se s mužem svých snů...takhle to zní jako to největší klišé. Ale kniha je skvěle psaná, ironicky, s nadhledem a konec, kterého jsem se upřímně bála, jak z něj Formanová vybruslí, je jen výborně naaranžovanou třešničkou na dortu.
Mou výhodou a zároveń nevýhodou je to, že jsem nečetla Čas mezi šitím. Mohu se tedy vyhnout srovnáním a těšit se podle všeho na ještě lepší knihu, než byla Mise zapomnění. Ta slibovala napínavý román, ve kterém nechybí láska, intriky, ani dozvuky minulosti. Nutno dodat, že česká anotace je v tomto případě mnohem střízlivější a skutečnosti více odpovídající, než anotace francouzského vydání, které jsem četla a které v člověku vzbudilo dojem, že Duenas je mixem Browna, Nesba, Tučkové a Viewegha dohromady. Kniha sama o sobě se mi líbila, četla se sama, některé pasáže nutily čtenáře okamžitě hltat další stránky, historické reálie byly zajímavé a některé postavičky dokonale vykreslené (mými ofavority jsou recepční v hotýlku ve středomořské Cartageně, Aurořina babička, ale i mladý Carter). Propojení tří hrdinů, které spojuje jak katolická Mise Zapomnění, tak jejich vlastní pouť za zapomněním, měla vynikající potenciál. Přesto se zdráhám knihu ohodnotit lépe než třemi hvězdičkami. Snad že místy to byla až příliš červená knihovna, snad že spousta zápletek nebyla ve finále zdárně dovedena do konce a stupňované napětí se jen tak na základě banálního a prvoplánovitě načrtnutého scénáře vypařilo. Ale zklamaná jsem nebyla. Na to je kniha napsána až příliš dobře.
Ta knížka měla hlavní problém, a to ten, že lavírovala mezi třemi zcela odlišnými tendencemi bez jakéhokoliv úspěšného propojení, a ani jedna z nich neodpovídala slibovaným anotacím. První tendencí je příběh o nenaplněné lásce a rozháraném a naivním romantickém hrdinovi, který se ze srdečního bolu léčí putováním po Rusku, jež se snaží poznat a identifikovat se s ním. Místo toho čtenáři nabízí až fraškovité příběhy velmi extrémních postaviček, které jsou sice vykresleny zábavnou formou, ale ani v nejmenším nenechají ve čtenáři pocit, že toto jsou Rusové dneška. Tendence druhá. A zbývající část knihy opouští bizarní postavičky, excentrickou Jasju, a plně se soustředí na občanské nepokoje, vzporu starých lidí, Nikitovu hladovku a další prvky nefunkčního státu, které však mají daleko k propracované fabulaci a stejně tak pozbývají jakoukoliv míru věrohodnosti, která by umožnila ztotožnění se s dnešním Ruskem. Jako nezdařile poslepené tři části vyprávění a bez očekávání naplnění slibovaných anotací se však jedná o poměrně čtivou novelu, která toho však o současném Rusku čtenáři příliš nesdělí.
Po dvou dílech ze série případů Cormorana Strika se bez ostychu řadím k jeho fanouškům, i díky vedlejším liniím příběhu, které se zdárně rozvíjejí. Přesto mi tento díl úplně nesedl, a to z mnoha důvodů...motiv i způsob provedení vraždy mi přišly překomplikované, neměla jsem pocit, že by jednotlivá podezření nějak gradovala a rovněž zachycení literárního světa mi přišlo ještě povrchnější než vykreslení světa modelingu v Kukačce. Přesto je to čtivá kniha, která neodradí od dalších pokračovaní. I v Harrym Potterovi se mi druhý díl líbil ze všech nejméně ..:-)
Děsivé, deprimující, místy až těžko uvěřitelné, s trochou amerického žurnalistického patosu, díky kterému se vsak do příběhů severokorejských uprchlíků o to horlivěji začtete.
Jakoby se francouzští autoři, kteří se mi poslední dobou dostávají do ruky, snažili světu sdělit něco strašně důležitého, ale moc se jim to nedaří…ať už zvolenou formou, samotným příběhem či poselstvím…. přesně tak na mě působila tato prvotina…jediné, co na knize oceňuji, je aktuálnost současné francouzštiny, kterou autorka používá. Je velmi přesvědčivá a autentická, jakoby se člověk stal na chvíli účastníkem rozhovoru mladých (doporučují frankofilům, kteří hledají nepříliš složité současné texty v originále).
Jako na divadelních prknech se před námi otvírá "jarmark dobročinného večírku jako miniatura jarmarku celého života" (s. 151). Hostovského typická nekonkrétní časová realita (není zjevné, o kterou imigrační vlnu se jedná), stejně jako nesmiřitelnost s novou domovinou (...v té zemi tisícerých možností pro věčné unikání před sebou samým, ve zdejším ohlušení, shonu a soutěžení, v tom neukojitelném hladu po sdílném štěstí, jehož padělky vymýšlejí malíři a autoři honosných reklam, ale které nenavodíš srdci ani vitamíny, ani televizí, auty, chlazeným vzduchem a magazínovou makulaturou, jakou lze číst snáze a rychleji než básně a romány, s. 79), k jejíž (nepříliš ostré) kritice se během večera uchyluje většina hostů, tvoří kulisy neuvěřitelné plejády postav, vykreslených sice jen zkratkovitě, ale přesto tak výstižně, že máte pocit, že jste očitými svědky jejich neshod ("ještě ho hnětla ta lidská plevel kolem ženského květu bez vůně a vadnoucího už před rozpukem, ještě v něm bublala zloba nad bezohlednou marnivostí zhýčkané samičky, nadané v nesmyslné hříčce přírody půvaby i hlase", s. 130) a rozepří ("vy jste tady právě tak zaneřádil vzduch vědomým lhaním, kyselými výpary vlastního neúspěchu a kadidelným podkuřováním své ukřivděné osobě, že ten vzduch musím provětrat", s. 105) směřujících do triumfálně překvapivého závěru.
"Na světě je všelijaká čeleď. I pravdomluvní lháři, poctiví podvodníci a zase naopak ničemní dobrodějové a zločinní spravedliví" (s. 58).
Tak toto byl velký potenciál. Spletité a propletené osudy několika žen českého, rakouského, německého a finského původu napříč dvacátým stoletím. Žel, tak úplně se nenaplnil. I jako zkušená čtenářka, která si vždy poradila se všemi Ivany Ivanoviči v ruských velkorománech, jsem se při čtení permanentně ztrácela mezi množstvím jmen, míst, letopočtů. Dějinné kulisy 20. století na čtenáře vyskakují jako diapozitivy na promítací plátno - první světová válka, protektorát, kolektivizace,....autorka využivá jejich atraktivnosti, ale o mnoho víc nepřidává. A závěrečná satira na současnou politickou situaci je sice místy děsivě zdařilá, nicméne v celkovém kontext působí zcela nejednotně a neharmonicky.
Během jednoho večírku na jejich svatební cestě se Viktor a Liesel Landauerovi seznámí s rakouským architektem ("poet of space and form") Reinerem Von Abtem, nadšeným stoupencem Loosovy školy, pro kterého ornament je hřích. Tento přístup sedí Viktorově futuristické a moderní mentalitě. A tak když poslouchá Von Abtovo vyznání "ever since Man came out of the cave, he has been building caves around him. But I wish to take Man out of the cave and to take him in the air. I wish to give him a glass space to inhabit", požádá Von Abta, zda by pro ně nemohl ten skleněný prostor navrhnout. Stavba se kvůli Von Abtovým výstředním nápadům neskutečně prodražuje, vzbuzuje skepsi u stavitelů i sousedů, ale dokončená Vila Landauer se stane architektonickým úkazem prvorepublikového Brna. A rovněž ústředním motivem a pojítkem osudů hlavních hrdinů včetně brněnské bohémy a inteligence, která se ve vile pravidelně schází - vzájemnou náklonností mezi nejlepšími přítelkyněmi Liesel a Hanou, Viktorovým milostným poměrem s Katalin, která se dokonce stane chůvou Landauerových dětí a uteče s nimi ze země poté, co ji obsadí nacisté. Bohužel tyto a další sexuálně bohatě líčené příběhy postupně hrají prim a snižují celkový výborný dojem z knihy, která se pro mě i tomuto nedostatku navzdory zařadí ke zdařilým románům zachycujícím osudy Československa ve 20. století, i díky originálnímu leitmotivu.
James a Eleanor, britští studenti, vydávající se na spontánní stop po Evropě. Samuel a Lenka, Brit a Češka žijící v Praze svou velkou lásku, stejne jako politickou euforií 60. let. Osudy všech čtyř hrdinů se protnou v Praze a to krátce před sovětskou invazí v roce 1968.
Ke knihám zahraničních autorů zpracovávajících česká témata bývám spíše skeptická, o to větší radost při čtení zažívám, když se “dílo podaří”, protože našinci to přece jen umožní nakouknout pod pokličku z jiné perspektivy. A Mawerovi se to určitě podařilo. Zatímco část vyprávěná britskými studenty je milým mladistvým roadtripem, tak akorát výborně okořeněným výborným britským humorem, česká část je vážnější, milostný román zasazený do historických reálií. A dohromady si to nádherně sedne, takže čtenář zažívá tu blaženou radost z prostého čtení.
Ludvík, odtažitý, nepřístupný cynik se vrací do rodného, blíže nepojmenovaného města na Moravském Slovácku. A postupně nechává čtenáře nahlédnout do svých zásadních vzpomínek. Na Markétu, které poslal pohlednici s žertovným pozdravem, na Zemánka, který svou bojovou řečí přispěl k jeho vyloučení ze strany i ze školy, na Lucii, platonickou lásku, díky které přežil vojenskou službu v dolech,na Jaroslava, bývalého kamaráda a spoluhráče z cimbálové kapely. Vzpomínky plynou a začínají se mísit s přítomností - s Kostkou, Jízdou králů, a hlavně s Helenou. Opět a zase tleskám při čtení Kunderovu psaní. Ústy svých hrdinů pronáší myšlenky nadčasové, vycházející z všednodenních banalit, ale vyvedené do nejmenšího detailu a navíc došperkované krásným jazykem.
Péra a perutě Ivy Pekárkové byly jednou z posledních knih vydaných nakladatelstvím 68-publishers a zároveň autorčinou prvotinou. Já ji četla v novém nezkráceném vydání Mladé fronty z roku 2014 (avšak o smysluplnosti dříve vypuštěné pasáže o lesbických choutkách hlavní hrdinky opravdu přesvědčena nejsem). Pohled na dobu před rokem 89, který nám nabízí, je mladistvě naivní, zase o něco jiný, avšak neméně zajímavý.
Patrik a Viola, nazývaná Fialka, dva blízcí kamarádi, přežívají v šedi normalizačních 80. let, proti níž bojují svými věčnými diskuzemi o nesmrtelnosti chrousta a hledáním duhy, malých i větších radostí, které jim tu každodenní úmornou šeď alespoň trochu projasní.
"Zub času nahlodával lidskou soudržnost a ideály (jež bylo zakázáno opravovat), tak jako nahlodával vesnické kostely. Pro mě a pro Patrika byly hnijící, nebezpečné trámy pohraničních kostelů symbolem hnití celého státu. Všechno se nám tu rozpadalo. Málokdy pod buldozerem. Téměř nikdy v plamenech. Uhnívali jsme nechutně, smradlavě a pramálo fotogenicky pod zelenou (či vlastně rudou) hladinou okřenku v bahništi rozespalých kachen."
Jednou z Fialčiných duhových jistot je autostop. Brázdí zemi na palubách tiráků a živí se focením nemocných rostlin. Bezcílnémů přežívání je konec ve chvíli, kdy Patrikovi diagnostikují roztroušenou sklerózu. Když se dozví, že na invalidní vozík bude v socialistickém Československu čekat pět až deset let, rozhodne se Fialka využít svých zkušeností s dálničním autostopem a na vozík Patrikovi vydělat dálniční prostitucí.
"Čas se však neměřil počtem zdolaných kilometrů na trase Praha-Brno-Bratislava, neměřil se počtem odjezdů a vracení se - ani počtem traků a parkovišť. Neměřil se už počtem okouzlených chvil. Čas se stal zešedlým, prázdným kontinuem bez zážitků a bez lásky. "
Její morální propad, přerod z obyčejné holky pohrdající zápaďáckými úplatky v cynickou a pečlivě o sebe pečující společnici, je popsán výborně.
" Kde byla ta dívka s jasnou tváří, jež kamarádila s Patrikem? Co z ní ještě zbylo? Kde se skrývala?"
Příběh končí překvapivě zcela nepřekvapivě. Fialka je navzdory všemu příliš bojácná učinit ve svém životě razantní změny a tak jí je při hledání její duhy souzeno balancovat na hraně mezi zakázaným a povoleným, mezi slušností a zvrhlostí.
"Stříhala jsem až těsně u hlavy a štítivě ze sebe shazovala hady. Osvobozovala jsem se od lián. Mé vlasy, které jsem spouštívala k řadícím pákám. (.)Ty budeš nová, Fiali. Vlasy ti dorostou, doroste ti duše."
.