LuciLux komentáře u knih

Bilance životních úspěchů a neúspěchů, rozkolů mezi mladistvými sny a pozdější realitou...poměrně často zpracovávané téma. U Hauserové k ní nezavdá příčinu obligátní třídní sraz po letech, ale setkání tří bývalých kamarádek, společně dospívajících za socialismu. Dora, u které se scházejí, je hrdinkou,která sympatie vzbuzuje jen těžko. Jak samu sebe nazývá, "bytost zvyklá plazit se a přizpůsobovat (.), jejíž život je prostě takovej špatnej vtip." Prvotní povrchní a falešně pozlátkové entrée s přibývajícím časem a alkoholem postupně přechází v přímější otázky s upřímnějšími odpověďmi či osobnějšími zpověďmi. Ze skříně minulosti i přítomnosti se vytahují další a další kostlivci. Čajový dýchánek přechází v celonoční povídání a svěřování se v bytě, ve kterém tyto tři dámy strávily na mejdanech spousty večerů. Ranní kocovina, se kterou Dořin byt ráno Šárka i Markéta opouštějí, dostihne zcela jistě i čtenáře. K té kromě samotné hořkosti příběhu přispějí i pro mě další dvě drobnosti. Za prvé zcela zbytečné a nerozvedené (či nezdařile rozvedené) linie, které mají čtenáře snad překvapit či lehce šokovat (Dořin manžel ve službách STB budiž jeden příklad za všechny) a taky poslední kapitola. Samotná skutečnost, že kniha končí vyprávěním Šárky, je zvláštní, přece jen bych Doru pasovala na hlavní hrdinku, a hlavně je ten závěr jako z nějakého lifestylového magazínu.

2 20.10.2016

Banální příběh, který by mohlo napsat mnoho příslušníků mé generace. Mé vlastní deníky ze zahraničních pobytů obsahují historky místy mnohem vtipnější a neuvěřitelnější, než autorka čtenářům předkládá, rovněž mi chybělo podrobnější zachycení jak irského místopisu, tak tamního životního stylu. Přišlo mi, že navzdory dlouhodobému pobytu autorka stále pracuje se zažitými klišé, která občas přizdobí až nepřirozeně originálními přirovnáními ("zmalovaná jak moravská truhla", stále přemýšlím, zda je to spíš k smíchu či k pláči). Co se tomu nedá upřít je fakt, že to je kniha, která hovoří z duše mé i mých vrstevníků. Čím jsme žili, co jsme zažívali. A takových jsem zatím moc nenašla. Čert vem ten lehce přemazlený školní styl psaní.

2 13.10.2016

Dvě prolínající se roviny, kanadská přítomnost, česká minulost. Postarší univerzitní profesor českého původu, který emigroval do Kanady a své studentky dokáže zhodnotit stejně kriticky, jako spolužačky na kosteleckém gymnáziu před desítkami let. Torontská krajanská komunita. Osudy študáka Dannyho, který proplouvá jak druhou světovou válkou, tak prvními roky komunistické diktatury. To vše je proloženo či pospojováno osobní korespondencí několika Dannyho přátel. Po jazykové stránce se jistě jedná o veledílo, přesto výše načrtnuté schéma slibovalo alespoň pro mě zajímavěji vystavěný příběh. Mnody mi spíše přišlo, že na sebe Škvorecký halabala nalepil spolu zcela nesouvisející historky a pojící tmel nebyl vždy úplně funkční.

2 11.06.2016

Adèle a Anna. První umírající stará dáma, která ač původně kabaretní tanečnice, strávila život po boku význačného matematika, v osobním životě však velmi komplikovaného, paranoami pronásledovaného člověka, Kurta Gödela. Anna, mladá, nevýrazná dokumentaristka z princetonské univerzity, která Adèle navštěvuje, nechává se od ní často nevybíravě urážet a to jen proto, že dostala za úkol, aby pro svůj institut získala Gödelovu pozůstalost. Postupně jsou odkrývány osudy obou žen, jeden z nich značně bouřlivější než druhý. Adèle svou uštěpačností a prostořekostí, kterou si neodpouští ani ve společnosti největších vědců té doby, připomíná Rózu z Himmlerovy kuchařky. Avšak její život, ať již v předválečné Vídni 30. let, či po emigraci v USA, se opírá o skutečné životní příběhy a činí tak z této knihy další jedinečný román postihující značnou část světových dějin 20. století.

2 13.03.2016

Hořkosladký příběh především o Camille a Franckovi, ale nejen nich. Ti dva jsou takové ztracené osamělé duše, které se pro ně zatím ne moc přívětivým životem spíše protloukají. Naštěstí jim cestu zkříží několik více či méně důležitých a více či méně podivných postaviček, Franckovou pomalu senilnící babičkou Paulette počínaje a historickými mravy sešňěrovaným Camilliným sousedem a Franckovým spolubydlícím Philibertem konče. Gavalda píše svěže, používá mnoho hovorových výrazů, čtenář má místy pocit, že nečte knihu, ale odposlouchává cizí rozhovory (zajímal by mě český překlad. Knihu jsem četla ve francouzském originále a ta hovorná francouzština pro mě byla docela problém a to jsem zkušený čtenář). Přesto se místy neubrání patosu, zápletka je poměrně průhledná a ten epilog z červené knihovny, ten si mohla odpustit úplně.

2 18.02.2016

Napsáno o ní bylo už tolik, že už se ani nepokusím ani o nějakou originální glosu. Knížka se rozhodně stala mou dovolenkovou jedničkou a to mám k humorným románům, které milují davy, značnou nedůvěru. Oproti Himmlerově kuchařce si však ani Jonasson, ani Alan na nic nehráli, všechno působí mnohem přirozeněji, sarkastičtěji a hlavně zábavněji.

2 24.10.2015

Od třetího dílu jsem rozhodně nečekala bůhvíjakou kvalitu, leč těch několik málo momentů, které mě upřímně rozesmály, nevyváží celkové rozčarování nad tím, že autorka, místo aby popustila uzdu fantazie nad manželským životem Bridget, tak se vrátila ke stále opakovanému konceptu svobodné ženské, o to méně věrohodnějšímu, pokud má čtenář stále na paměti její aktuální věk.

2 26.10.2014

Solidní román pro ženy, který má daleko do přihlouplých “harlekýnek”, leč nic jiného než určitou sondu do života současné společnosti nenabídne. To však pro chvíle oddechu a lehké četby stačí a styl psaní Trollopové je čtivý, výstavba příběhu zajímavá (neustále střídaní vypravěčů jednotlivých podkapitol v er-formě nabízejících odlišné pohledy na věc a vývoj událostí) a osobnostní charakteristiky a schopnost vžít se do postav různého věku a zaměření velmi zdařilé. Sama za sebe bych dala dvě hvězdičky, jelikož dávám přednost náročnější a propracovanější literatuře, ale pokud budu hodnotit knihu jako takovou v rámci skupiny románů pro ženy, k čemuž se při hodnocení často přikláním, zaslouží si tato kniha hvězdičky určitě tři.

2 12.08.2014

Tak toto byla velká americká romanťárna....v pozadí čas od času pár bombových útoků, aby se nezapomnělo, že jsme v Aghánistánu, ale i tam přece mají lidé právo na lásku, že...i přesto mě těžko identifikovatelné něco přinutilo knihu shltnout téměř na posezení....

1 12.07.2018

Renée a Paloma. První domovnice, samotářská a z prostých poměrů pocházející postarší žena, druhá, školačka, samotářská, dcera poslance. Obě dvě jsou mnohem více inteligentní, než si o nich jejich okolí myslí a obě dvě nám umožňují nahlížet na svět kolem nich jejich pozornýma očima až do doby, než se jejich osudy protnou díky novému obyvateli domu číslo 7, v ulici Grenelle. Číst tento příběh byla zase jednou čirá radost z čtení - ideálně vyvážené filozofování, vtipkování, sebezpytování, komentování, vypravování. O to větším nemilým překvapením byl pro mě závěr. Byl šokující, nečekaný, což by vlastně nemělo být na škodu, ale přesto mi k té vydařené hořkosladké chuti celého příběhu příliš neseděl.

1 22.03.2018

Nevím, do jaké míry je kniha ovlivněna vlastním životem autorky, svůj život nám hrdinka Julie předkládá od nejranějších školkových let strávených v době, kdy Gagarin dobýval vesmír, přes život s pronásledovaným knězem až po léta čerstvě porevoluční, naplněná především silnými osobními prožitky. Příběh samotný je okrajový. To, proč se budu k této knize dozajista vracet, je jazyk, jakým je psaná. Hravý, rozverný, líbivý, neskutečně krásný.

1 20.08.2017

Poté, co se rozplynul opar napětí, myšlenky opustily vzdálenou kótu dvanáct a zuby bezmocně doskřípěly nad ubohostí minulého režimu, přišlo lehké rozčarování a to v mnoha ohledech. Obětí byla čtenáři dosud zcela neznámá osoba (v první chvíli jsem byla přesvědčena, že to bude "trenér") a vyšetřování tohoto úmrtí nepřineslo na světlo žádné další významné vazby mrtvého na okolí. Posloužil spíše jako takový oslí můstek mezi prostředím chemičky, kriminálkou a STB, Danou a Krauzem. V knize se dále objevilo několik do očí bijících nesrovnalostí. Ať již chybně používané jméno Krauzovy dcery či tvrzení typu, že Vrábel a Hríb jsou nejlepší kamarádi, když o pár řádků výše bylo naznačeno, že je dala dohromady služba teprve nedávno. Jako poslední výtku musím zmínit autorovy 'dovysvětlivky'. I já patřím ke generaci, která komunismus zažila už jen v plenkách. Ale autorovo vysvětlování některých rysů socialismu ("v socialistickém obchodě nebyl problém sehnat stejný kabát, jaký měla sousedka, protože na skladě býval vždy jeden vzor ve stovkách kusů a prodával se, dokud se nevyprodal"), stejně jako i další glosy běžných událostí ("rozečtená knížka je věrným společníkem pro osamělé večery manželek kriminalistů") velmi často připomínaly obraty pronášené na školních besedách. Kniha se četla jedním dechem, o tom žádná, jen mnohé pasáže slibovaly čtenáři mnohem víc, než čím mnohdy těžce slepovaný a místy velmi odbytý příběh nakonec byl.

1 13.06.2015

Humoristické romány z akademického prostředí jsou mou srdeční záležitostí. S Donem Tilmanem jsem prožila neuvěřitelně veselý příběh, který způsoboval hlasité výbuchy smíchu v dopravních prostředcích. Knihu jsem rovněž četla nezvykle dlouho, protože jsem si mnoho neuvěřitelných scén v hlavě představovala dokola a dokola. Žel ke konci už autor trochu ztrácí dech, vtipy a schémata se opakují a závěr tak trochu jako z červené knihy mi k celkové povaze knihy prostě úplně nepasoval.

1 22.03.2015

Život Limonova se četl jako fantastický špionážní román s občasnými sexuálními vsuvkami a la James Bond a jeho bondgirls. Neuvěřitelné, jak život hrdiny, kterého jednu chvíli nenávidíte, druhou chvíli minimálně obdivujete, zasáhly dějiny druhé poloviny dvacátého století. Avšak jestli něco tento skvělý příběh tak trochu udusilo, tak to bylo naprosto příšerné "rozžvaněné" psaní, tak typické pro mnohé francouzské autory. Carrere nám o sobě samém sděluje vše, od toho, kde odmaturoval, co dělala jeho matka, až po myšlenkové pochody, kterého ho při psaní provázely. Nechápu, který editor mohl tohle rozvláčné sebestředné vykládání nevyškrtat. Vše vrcholí v pasážích, kdy se jak opravdovy pařížský bobo naivně podivuje nad mnohými zvěrstvy totalitních režimů a např. válku v bývalé Jugoslávii přirovnává k nějakému imaginárnímu konfliktu v Tintinovi ! Občas jsem při čtení těchto pasáží měla pocit, jakoby si chtěl autor trochu slávy přivlastnit, jakoby nám chtěl dokázat, že i on zažil leccos dobrodružného a strašně moc toho ví o politice a historii, ale z každé takové polovychloubačné věty lze cítit na sto honů, že to on je nějaký francouzský pisálek a Limonov je ten, co má "koule"...

1 05.03.2015

Kniha, která mě duchem vrátila do univerzitních lavic, a téměř na každé straně mě nutila v duchu křičet, " jaktože jsme se o tomhle naFakultě mezinárodních vztahů nebavili?!" Je až příliš černobílá, řazení jednotlivých kapitol pro mě postrádá logiku a místy připomíná různě na sebe nalepné šokující informace, ale v dnešní době, kdy se téměř veškěré zraky (a neříkám, že ne oprávněně), rozezleně upínají směrem k Rusku, nabízí zajímavý pohled na to, za co a jakým způsobem USA na mezinárodní scéně bojují a bojovaly.

1 05.10.2014

Nečekala jsem, že to někdy o knížce řeknu, a utěšuje mě, že tady nejsem jediná...ale já opravdu nevím, co si mám o tom myslet...na jedné straně je tady poměrně nerealistický příběh o dvou sourozencích, kteří disponují každý jinou nadpřirozenou schopností...to není úplně můj šálek čaje...a přesto jsem knihu od začtení se do prvních stran nemohla opustit...ne snad, že by byl děj tak strhující, to vůbec....spíš naopak, příběh prostě vypráví, jak se Rose vyrovnává se svým " handicapem", v jedné chvíli je toto vypravování okořeněno (ještě mnohem divnějším) osudem jejího bratra, a jak tady několik lidí trefně vystihlo, chybí tomu určitý psychický vývoj u Rose, člověk nemá pocit, že by četl příběh vyprávěný dítětem....ale přesto na mě styl vypravování neskutečně působil, tak nějak hřejivě, melancholicky, jako když se díváte do rodinného alba...

1 28.09.2014

Snad ještě nikdy jsem si u čtení knihy nepřipadala jak při sledování hloupé televizní estrády....tak strojený, uměle vytvářený humor, který doprovází zcela za vlasy přitažené dobrodružství jednoho indického fakíra, aby se na posledních řádcích změnil ve všeobjímající dobrý konec ve stylu, "už i trapné vtípky došly"...

1 28.09.2014

Romance dnešní doby. Občas nereálná, občas dojemná, občas neskutečně vtipná.

22.09.2018

David Foenkinos: Délicatesse (v českém překladu Něžnost). Další úlovek z výprodeje naší knihovny. Další francouzská kniha, ke které usedám doufaje, že to nebude nic ohromujícího, protože mě pak vždý mrzí, že nemohu knihu doporučit dál svým českým kamarádům čtenářum. Avšak ona do češtiny přeložená je, stejně jako spousta dalších knih tohoto autora, zmiňovaného tu jen párkrát. Délicatesse = přijde mi nepřeložitelná, tolik se toho dá do ní schovat, o tolik více než do něžnosti. Název vybízí ke srovnání s díly Kunderovými. To jsou však dvě zcela odlišné ligy. I když se Foenkinos neustále snaží přes různé oslí můstky k něžnosti vždy a znovu dostat, je to místy krkolomné a neobratné. Nicméně příběh samotný, zcela prostinký - Nathalie, Francois, potom Markus, byl skutečnou oslavou lásky. Jemným vkusným vyznáním. Zápletka i intriky minimální. Jen zalíbení a láska dvou lidí v té nejjednodušší podobě. A ono to stačí. Obzvlášť, když nás sem tam z toho růžového obláčku sesadí velmi dobře mířená cynická poznámka autora pozorovatele.

Do dějin literatury se Foenkinos možná nezapíše, až příliš z knihy čiší, že ji psal spisovatel řemeslník, co vydává alespoň jednu knihu ročně (18 knih vydaných v letech 2002-2018), ale i tak si s chutí, obzvlášť takhle v létě, přečtu další jeho počiny. Charlotte, za kterou získal Goncourtovu cenu gymnazistů počínaje.

31.07.2018

"Ty-proč tu jsme?" Otázka byla vzhledem k délce našeho pobytu jistě nepochopitelná (.). "Já jsem čím dál víc přesvědčen, že je to v pořádku. Ty ne ? Neříkám, že to mezi námi v Praze neklapalo, to ne - a přece...nic strašného, ani náznak krachu nebo omrzení, žádný konflikt, kdepak...jen taková maličká únava, pocit přílišné zaběhanosti či co, já ani nevím, jak to říct. Netvrď mi, žes to necítila taky."

Ludmila, Petrem, nazývaná Lu, to nejspíš cítila také, protože svého muže, doktora filozofie, následovala do zapadlého šumavského kouta, kde se rozhodli opravit a znovuzprovoznit zchátralý a opuštěný penzion v bývalém mlýně.

Dva pražští intelektuálové na drsné venkovské samotě, to slibovalo poměrně jistou zábavu. Leč kniha je souborem Ludmiliných deníkových zápisků, lyrické popisy okolí či intimní zpovědi o nezměrné lásce k Petrovi tudíž výrazně převažují nad žertovnými momenty. Jakobyste se těšili na vaše oblíbené jídlo, ale kuchař trochu zaexperimentuje, lehce pozmění ingredience a vy žvýkáte a žvýkáte a přemýšlíte, zda tuto změnu vezmete na milost či nikoliv. Jenže mě Otčenášek nepřesvědčil, protože přesvědčivý, ať už zaznamenanými historkami, či vzájemnými dialogy, vůbec přesvědčivý nebyl. A jen těžko se vysvětluje proč. Jazyk totiž používal krásný a bohatý, ale ve výsledku si ta slova naskládaná dohromady prostě nesedla.

21.01.2018