ludek.n komentáře u knih

Jediné setkání s Lucií Heránovou dokáže otočit život stárnoucího kybernetika a příležitostného psychiatra Pavla Soukupa doslova vzhůru nohama. A jediné jeho zaváhání, odmítnutí se angažovat pak ve chvíli obrátí všechno, čeho doposud dosáhl, v prach nicotnosti a bezvýznamnosti. Jaroslav Putík nám ve Smrtelné neděli představuje Freud-Jungův fenomén přenosu, tedy jev, kdy se při psychoanalytickém léčení přenese nemoc z léčeného na léčícího. Na začátku jsou role jednotlivých protagonistů jasně rozlišeny, ale čím více se noříme do hlubin poznání, tím více se rozostřují hranice a stírají rozdíly. Ve finále už těžko rozlišíte, kdo jedná racionálně a kdo je zralý na hospitalizaci. Putík nabízí společensko-psychologickou studii lidských hodnot a priorit. Činí tak s téměř detektivní precizností, přičemž se velmi úspěšně vyhýbá bažinám hlubokomyslného filozofování a prázdného tlachání. Jeho styl je prostý, ale čtivý a příjemně zaměstnává šedou kůru mozkovou. V chodu příběh udržují neustálé pobídky, takže je stále po čem pátrat a čím se zaobírat. Smrtelná neděle je bezesporu solidní a vyvážené čtení.

16 27.11.2020

Světový mír je v ohrožení, a tak vyslanci kapitána Nema musejí do akce, protože všemocný kmet zatím nechce, s ohledem na případné nevinné oběti, použít nástroje síly. Troska coby mírotvůrce je sice stejně naivní jako miss v soutěži krásy, ale protože je jeho Kapitán Nemo zařazován do literatury pro děti a mládež, je možné mu to odpustit a užít si prostě všechno ostatní. Stále se totiž jedná o napínavý dobrodružný příběh, který má daleko do uspávacího módu. Má také ono nepostihnutelné kouzlo Troskova vyprávěčství a silné pozitivní zabarvení. V Rozkazech z éteru se ke slovu dostává druhá generace hrdinů a ve druhé polovině knihy už plně vládne ději. Mladším čtenářům bude jejich nezáludná opravdovost bezpochyby bližší než proklamace slovutných profesorů, vědců a na slovo vzatých inženýrů. Druhé pokračování je stejně čtivé jako předchůdce a samozřejmě končí v nejlepším.

16 22.08.2020

Dvě souběžné dějové linie, z nichž jedna je rozdrobena do nesouvislých fragmentů, aniž by jí to ovšem jakkoliv ubíralo na dramatičnosti, nás zavádějí do anglického Cornwallu v jeho současné i dávno minulé podobě. Spojovacím článkem, překlenujícím propast šesti set let, je rutinér londýnského nakladatelství Richard Young, jehož mysl se pomocí podivuhodné drogy dokáže přenést do doby panování krále Edwarda III. Na jedné straně tak tady máme goticko-historický příběh, umíchaný rovným dílem ze syrovosti a romantiky, a na straně druhé pak ryzí současnost, okořeněnou vědeckofantastickým motivem. Obě verze přitom autorka dokáže udržet přehledné a dostatečně napínavé, aniž by jedna kradla na úkor druhé. A přestože spolu zdánlivě nemají, vyjma Richarda Younga, nic společného, dá se nalézt hned několik paralel, které celé to rozkouskované vyprávění tmelí v jeden mohutný a strhující celek. Připočteme-li k tomu literární vyspělost autorky, máme tady dílko, jež si zaslouží pozornost.

16 26.10.2019

Ocelové město je dost možná jedním z nejklasičtějších fantastických románů Julese Vernea, chtělo by se až říct legendární klasikou, která snad nemůže nikdy zestárnout. Na rozdíl od jeho ostatních slavných dobrodružných cestopisných výprav do neznámých i známých končin světa se tady dostává více ke slovu technologická prognostika a současně také politická kritika, předjímající německou rozpínavost těžkých okovaných bot a černých umrlčích uniforem. Hrůzostrašné ocelové město proti idealizovanému a po všech stránkách dokonalému France-Ville, dobro proti zlu, všeobjímající láska a úcta k bližnímu proti nesmiřitelné nenávisti a zlobě. Verne nepranýřuje ani nevynáší do nebes, přesto je jasné kde je černá a kde bílá. Neodpustí si nadšenou agitku, pod níž by se mohli podepsat všichni vyznavači zdravého životního stylu, ani typickou love story, kde se přenášejí hory a zasypávají doly. V mé mysli je pak tato verneovka už navždy spojena s jejím filmovým zpracováním, v němž se objevila řada předních českých herců a jež jí vtisklo vskutku osobitou vizualizaci.

16 26.09.2019

Tragédie války se všemi jejími nevinnými oběťmi, popisovaná z pohledu čtyř mladých lidí, kteří se snaží o jediné: přežít. Autorka zvolila velmi zajímavý a působivý koncept, když děj posouvá pomocí svědectví vždy jednoho ze čtveřice ústředních postav v navzájem se překrývajícím propletenci událostí. Kupodivu to není ani nepřehledné, ani matoucí. Naopak, v jednu chvíli nahlížíme do mysli odvážné zdravotní sestry Joany, abychom si hned vzápětí posvítili na sny patnáctileté Emilie, ponořili se do pomatené duše Alfreda a nakonec to vše proseli a zkonfrontovali s názory nadaného dezertéra Floriana. Sůl moře není kniha, kde by akce střídala akci, nebo se šlo z bitvy do bitvy, přesto si čtenář přijde na své. Dramatický opar totiž nenásilně, ale vytrvale provází utečence po celou jejich cestu k Baltskému moři. Z řádků vyskakuje všechna ta hrůza, strach, zběsilost války, ale i odvaha a touha poprat se s osudem. Více než strhujícím tempem, pak kniha zaujme svou neokázalou tragičností a skrytým emocionálním podtextem. Asi bych si v některých pasážích dokázal představit i trochu větší tlak na pilu, neboť se mi text zdál občas až příliš hodňoučký a i samotné vyvrcholení takové malinko zbroušené, ale i tak se mi kniha líbila.

16 23.11.2018

Parádní čtení. Téma podobné Carrie, ale na rozdíl od onoho středoškolského pidlikání, je Žhářka akčnější a drsnější ve svém příběhu. King nadhazuje otázku osobní svobody jednotlivce v kontrastu se zájmy národní bezpečnosti. Jejich střet má v románu podobu otevřené války, směřující ke strhujícímu finále. Už jen za ten závěr si kniha zaslouží absolutorium.

16 15.03.2018

Pět příběhů Chamberlina Morseho Waltona Zámka a jeho rodiny, manželky Fiony, dětí Iana, Jonathana, Mary a Jean. Pět příběhů, kde se svět fantazie snoubí s kouzelnou mocí klíčů, vlastněných a vyráběných rodinou Zámkových na jejich sídle zvaném Klíčov. Jak píše sám Joe Hill v předmluvě k soubornému vydání těchto povídek, souvislost se slavným cyklem Zámek a klíč je pouze v prostředí, neboť všech pět příběhů se odehrává dávno před dobou, kdy na Klíčov dorazila Nina Zámková s Tylerem, Kinsey a šestiletým Bódou, s nimiž si pak Lucas „Finta“ Caravaggio zahrál hru na odemykání zakázaných dveří. Člověk tedy nemusí znát nic z uvedeného cyklu, aby si Zlatý věk dosytosti užil (koneckonců nemusí znát ani svět Sandmana, s nímž se pojí poslední příběh této knihy s názvem „Co peklo schvátí...“). Oproti základní sérii se ve Zlatém věku trochu více podíváme po světě (a dokonce i mimo něj), neboť se vydáme na Měsíc (Do nitra Luny), do frontových zákopů kdesi v Belgii (... jak vojska bledých čet...), do světa snů a dokonce i do pekla (Co peklo schvátí...). Obrazového průvodce nám po celou dobu dělá jako už tradičně geniální Gabriel Rodriguez a je opravdu na co se dívat a co obdivovat. Jeho technika a především práce s postavami prostě nemají chybu a já jsem moc rád, že jsem se ještě jednou mohl vrátit na Klíčov a užít si se Zámkovými jejich dobrodružství.

15 13.12.2023

Vše, co se odlišuje, je urážka Boha a jako taková musí být ve jménu zachování Čistoty zničena. To je zákon izolované zemědělské komunity, která přežila Utrpení a teď vymýtá jakýkoli náznak mutace, ať už postihuje rostliny, zvířata nebo je samotné. Wyndham nechává v této puritánské společnosti vyrůstat skupinu dětí, které se na první pohled od ostatních ničím neliší, přesto jsou jiné: jsou totiž vybaveny schopností vzájemné myšlenkové komunikace. Velmi záhy také zjistí, že jediný způsob, jak přežít, je skrývat své nadání. Chtělo by se říct klasický postapokalyptický příběh přibarvený skrz naskrz tradičním sci-fi motivem, ale do jak oslnivého lesku ho dokáže Wyndham dovést. Přitom nepoužívá žádné komplikované postupy nebo ohromující technické vynálezy, ale pouze jednoduché, dramatické prvky a sílu prostého vyprávění. Nebýt poněkud patetického deklamování v závěru, bylo by to jasně na pět hvězd.

15 17.07.2023

George R. R. Martina mám díky jeho sbírce Nečekané variace zafixovaného jako vynikajícího povídkáře, proto jsem se hodně těšil, když se mi do rukou dostala kniha Tufova dobrodružství. Očekával jsem dobře promyšlené zápletky, bohatě strukturované osnovy a famózní pointy. A přesně toho se mi i dostalo. Už prolog, který celý cyklus uvádí a ještě vlastně nemá s hlavní persónou, dobromyslným obrem Havilandem Tufem, nic společného, hodně napovídá. Je to dramatické, je to zábavné, je v tom humor, napětí, nápady a noblesa. Přesně v tomhle duchu se pak odvíjejí všechny následující kousky, z nichž Morovou hvězdu a Strážce považuji za naprostý vrchol. Nezklame ale žádná z povídek, každá nabídne osobité vyprávěčské kouzlo, tak vlastní G. R. R. Martinovi. Pět příběhů galaktického obludáře se prostě povedlo a na úvodní sekvenci, jíž jsem tento komentář začal, nemusím změnit ani čárku. Více takových sbírek!

15 14.07.2023

Je Spolčení hlupců grandiózní fraškou, nepochopitelnou klauniádou nebo kritickou satirou Ameriky počátku šedesátých let? Výstřední postavička Ignácia J. Reillyho, pohybující se v barvitém prostředí New Orleansu, se nám snaží dát na tuto otázku odpověď. Intelektuál, jehož donquijotské vidění světa je konfrontováno s běžnou realitou, má problémy nejen s matkou, ale v podstatě s každým ve svém okolí (a vlastně i sám se sebou). Jak se zpívá v jedné písni „Naráží, kam vstoupí…“ Jeho snažení mi připomíná rej elektricky nabitých částic v mlžné komoře: na první pohled fantaskní podívaná, která však při bedlivém zkoumání představuje jen chaos. Kdo má rád nekonečnou řadu gagů, pitoreskních scének, absurdních dialogů bude nejspíš u této knihy vrnět blahem, pro ostatní to bude tvrdá zkouška snášenlivosti a trpělivosti. Vždyť nalézt zde alespoň jednu jedinou „normální“ postavičku je téměř nemožné, tím spíše, že v případě Ignácia J. Reillyho a spol. se nejedná o přívětivý humor, ale o exaltovanou absurditu dovedenou až na hranice absolutní kritiky. Jediným zábavným momentem se tak pro mě stalo Darlenino vystoupení v roli Harletty O´Harové, zbytek mi vykouzlil na tváři maximálně úchylný škleb.

15 16.11.2022

Skandinávská detektivní škola a posedmé komisař Martin Beck, řešící případ brutálně zavražděného policisty Stiga Nymana, přezdívaného pro svůj přístup ke zločincům, ale i kolegům - Säffleská bestie. Manželé Maj Sjöwallová a Per Wahlöö přistupují k tématu s přímočarostí a přesvědčivostí sobě vlastní. Nedočkáme se proto žádných obludných zastíracích manévrů nebo únikových her, ale jednoduché a rázné policejní akce, spočívající stejnou měrou na mravenčí práci při sbírání indicií, jakož i na zkušenostech a dokonce intuici. Vše hladce, jasně a s nadšením, přestože únava a vyčerpání vyšetřovatelů mají proporce katastrofy. Jakmile v stockholmské Údolní ulici zazní střelba z automatické pušky, doposud poklidné shromažďování důkazů se mění v drama, v němž si nikdo nemůže být jistý životem. Autorům se podařilo udržet tempo po celou dobu vyprávění, vyhnuli se žánrovým klišé a naservírovali nám příběh, který se čte jedním dechem.

15 26.12.2020

Na vesmírném překladišti Terango se dějí podivné věci - ztrácejí se zde lidé. Vyšetřování se ujímá divoká agentka FBI Moira Glaceová, která v uzavřené komunitě stanice působí jako neřízená střela s atomovou hlavicí. A právě takový je i Hetešův román Co to žere a kde to spí. Nespoutaná jízda, plná skvělých a neotřelých nápadů, od začátku až do konce. Heteša si bravurně pohrává se zápletkou, a i když vnímavý čtenář brzy odhalí, kam celý ten propletenec záhad směřuje, nic nebrání tomu, aby si terangské eldorádo pořádně a do sytosti užil. Kořením na cestě k happy endu jsou mu hudebně-erotické vsuvky Larryho Zanoffa a jeho rozhlasového pořadu Starý fláky pro noční ptáky, které se proplétají dějovou linkou jako červená nit nástěnným gobelínem. Snad jen ten závěr trochu zklamal: ne že by byl špatný, ale tajně jsem doufal v nějakou tu salvu z brokovnice či laserového kanónu a ona nakonec přišla jen rána z bambitky s křesadlovým zámkem. Heteša u mě nicméně zabodoval a k plnému hodnocení chybělo opravdu jen to pověstné kopnutí do vrtule.

15 25.10.2020

Deborah Harknessová zabydlila svůj svět čtyřmi rozdílnými rasami - lidmi, upíry, čarodějnicemi a démony. V popředí jejího zájmu jsou pak především vztahy mezi nimi, ať už pozitivní - milostné, nebo ty z opačného konce spektra - nepřející a vražedné. Oboje dávkuje pevnou rukou, střízlivě, věcně a vyváženě. Žádné skluzy k sladkobolné cukrkandlové love story, ani k schizofrennímu psychothrilleru. Balancování na hraně se autorce daří tak dobře, že dokáže čtenáře bez problémů vtáhnout do příběhu. Byť by neškodily nějaké ty střihačské nůžky, odstraňující místy přebytečný balast a zahušťující dějovou linku, není to zase až taková darda, aby člověk autorčině bohaté obrazotvornosti nepodlehl. Harknessová vypráví svůj příběh čarodějnice Diany Bishopové s takovým zaujetím a nadšením, že jí odpustíte i otevřený konec a nezbytnost pokračovat s další knihou. Je to zajímavé, příjemné, oddechové čtení o konfliktu nadpřirozených bytostí, které nicméně mají podobné city jako obyčejní lidé.

15 18.09.2020

Když jsem četl Bacigalupiho Dívku na klíček, trvalo mi poměrně dlouho, než jsem do jeho neuvěřitelného Krung Thepu pronikl a jízdu na tobogánu si začal užívat. Ne tak v případě světa, který umírá na nedostatek vody. Mezi vodní nože jsem vklouzl jako klíč do zámku. Jako bych to tady odjakživa znal, jako bych už někdy žil ve phoenixských slumech a zápasil o každou kapku vody. Bacigalupi hned od začátku mistrně pracuje s atmosférou. Úplně jsem cítil to všespalující slunce, vedro a vyprahlost, mezi zuby mi skřípal písek a dusil jsem se vším tím pouštním prachem, před nímž nebylo úniku. Pak jsem se seznámil s Angelem, Lucy a Marií a bylo to, jako bych potkal staré známé. Okamžitě jsme si padli do noty a začali si vyměňovat vtipné bonmoty. Do třetice všeho dobrého mi Bacigalupi nabídl PŘÍBĚH, který mě strhl s sebou. Je to drsné a ne příliš optimistické vyprávění, ale má sílu, které nelze odolat. Není třeba ani váhat, jaké knize přiřknout hodnocení: tady je to jasně za plný počet. Bavilo mě to od začátku až do samého konce.

15 23.08.2020

Tajemné Bratrstvo Božího těla a série vražd v ulicích Staré Prahy, které značně neortodoxně řeší jistý Květoslav Švach. Miloš Urban přináší do české kotliny gotický román, ani ne tak proprietami, jako atmosférou. S ní totiž jeho Sedmikostelí stojí a padá. Za ni dostává ode mě Urban palec nahoru. Příběh samotný je nicméně bizarní, postavičky pitoreskní a celá dějová linka slušně řečeno zvláštní. Detektivní pozadí jen doplňuje architektonickou procházku Prahou, zaměřenou především na sakrální památky. Urban fabuluje a řídí celé vyprávění zkušenou rukou, přes všechnu bizarnost se mu daří vést čtenáře svým podivuhodným světem pevně daným směrem k cíli. Ponurost gotického žánru pak Sedmikostelí vtiskuje punc originality, kterou v Česku zase až tolik neznáme.

15 29.03.2020

Poslední dny druhé světové války v rozbombardované Ville San Girolamo nedaleko Florencie prožívají hrdinové Ondaatjeho Anglického pacienta vzpomínkami… na životní lásky, na dobrodružství, na své blízké, na válku a její zmrzačené pohrobky. Příběh vyrůstá z jednotlivých dílků, které postupně zapadají na své místo jeden vedle druhého, až vytvoří spletitou mozaiku příčin a následků. Ondaatje ji vytváří až podezřele snadno a s obdivuhodnou bravurou. Jeho vyprávění se podobá jazzové skladbě: podivné rytmy, překvapivé zvraty, změny nálad, improvizace, zběsilé, úderné tempo střídá ospalá malátnost, tamhle ostře vřeští trubka a tady tklivě zní piáno. Roztříštěnost a rozevlátost motivů je jen zdánlivá, Ondaatje drží opratě pěkně zkrátka a čaruje. Jeho originální poetika dokáže zaujmout při milostném podlehnutí stejně jako ve chvíli, kdy Kip Singh zneškodňuje nevybuchlou minu. Snad jen to finále bylo na můj vkus moc do ztracena, což nemohu autorovi jen tak odpustit.

15 08.11.2019

Byť podle obálky vypadá Sklářova Vila na Sadové jako válečný román, plný závažných témat, historických paralel a důsledně extrahovaných myšlenek intelektuálního charakteru, ve skutečnosti se nám dostává něčeho úplně jiného. Ozvěny válečného běsnění nacistických uniforem tu bezpochyby jsou, ale ústřední osu románu tvoří ryzí současnost v poměrně nekompromisním akčním provedení s opatrně dávkovanou porcí šibeničního humoru, nasáklého navíc lokálním patriotismem. Už jen postava stárnoucí realitní makléřky, bývalé agentky speciálních jednotek Ministerstva vnitra, jež je křížencem Lary Croft a Jamese Bonda, je docela úsměvná. Přidáme-li k tomu komando brutálních bosenských zabijáků, kteří se často chovají jako předškoláci na pískovišti, je jasné, že pro četbu je bezpodmínečně nutné vypnout šedou kůru mozkovou. Na druhou stranu kniha má dril, a pokud zavrhnete přehnaná očekávání tajemných odhalení a nenecháte se znechutit urologickými problémy hlavní hrdinky, které jsou bez debat jedním z nejzávažnějších problémů celé její krvavé odysey, pak se můžete prochechtat až k usmiřujícímu finále. Vila na Sadové je knihou rozporů. Seriózní, vážné téma života v protektorátu, ukryté v příběhu Johanna Proskeho, a vedle toho rubanice jak ze špatného B-čkového thrilleru; starý dům, jenž dostal do vínku léta skrývané tajemství, které však ve skutečnosti žádným tajemstvím není; rozuzlení, nepřinášející řešení a postavy, snažící se být charismatické, ale jsou spíš k smíchu. Nemohu říct, že bych se při četbě nudil, jenom nevím, jestli bych si to chtěl ještě někdy v budoucnu zopakovat.

15 04.11.2019

Potrhaná křídla jsou tenké a křehké sny o lepším životě, o úniku ze světa lží, falše, chtíče a přetvářky, o zlomení okovů osudového předurčení a o nezlomné naději v lepší úděl. Josie Morainová je postava, s níž se dá smát i plakat současně. Jejích osmnáct let je skutečných a opravdových, její radosti i starosti jsou vtisknuty do každé stránky knihy tak silně, že je nelze neprožívat spolu s ní. Autorka dala příběhu z neworleanské Francouzské čtvrti nádech hanebnosti a špíny, která dokáže pohltit a zlomit všechno krásné a dobré, ale nedokáže zvítězit nad odhodlanou touhou čistého srdce po pravdě, lásce a poznání. Přirozený styl vyprávění plyne hladce a uvolněně, neutápí se v lpění na detailech ani v přílišném filozofování. Text má myšlenku i sugestivitu velkých příběhů, přitom si uchovává přístupnost a až neokázalou prostotu. Kniha je plná emocí, ale nevystrkuje je do popředí, spíše si je nechává v záloze jako druhou linii, která v pravou chvíli udeří, ohromí a hned se zase stáhne do pozadí. Funguje to náramně. Alespoň mě Ruta Sepetysová dostala do kolen…

15 04.02.2019

František Kožík představuje ve svém románě Největší z Pierotů jednu z nejvýznamnějších postav světové pantomimy Jana Kašpara Deburaua, neodmyslitelně spojeného s pařížským divadlem Provazolezců. Provází ho od prvních nesmělých krůčků až do jeho, mnohými oplakávané, smrti. Jan Kašpar Deburau vystupuje ze stránek Kožíkova románu v celé své životnosti, lidskosti a upřímnosti. Jeho příběh je stejnou měrou smutný jako veselý, citlivý i drsný, dojímá až k slzám stejně jako dává zapomenout na všechna trápení. A platí to stejně v době největších Deburauových úspěchů jako dneska. Čtenář je doslova vtažen do revoluční Paříže a hned od prvních kapitol prožívá s Pierotem jeho těžké začátky, jeho rozčarování, nejistotu, smutek, lásku, úspěch a nakonec i smrt. Je nemožné zůstat mimo. Kožíkův poetický a angažovaný styl psaní zasahuje ty nejspodnější a nejcitlivější vrstvy a dělá z četby jeho knihy doslova a do písmene zážitek, který se zaryje hluboko pod kůži a zůstává tam ještě dlouho po otočení poslední stránky. Proto bych chtěl spolu s diváky z Funambules zvolat: „Bravo, Deburau, bravo!!!“

15 06.12.2018

Příběh na pomezí historie a fantastiky, který sepsali Leonard Medek a Františka Vrbenská, je nádhernou ukázkou toho, jak pracovat s historickými fakty, zasadit je do kontextu doby a vybudovat kolem nich živé, čtivé a plnokrevné vyprávění s pevnou strukturou, dechberoucí zápletkou, řadou nečekaných zvratů a konečně i plejádou úžasných, nepodbízejících se postav v čele s "Šíleným tanečníkem" Krakem Maeg Branem. Příběh o ztraceném boiském pokladu, o cti, odvaze, bolesti, strachu i pomstě, o poslání, odhodlání, vůli a nezlomném duchu, o touze, zklamání a snad i lásce, plyne jako voda řeky ke své deltě. Občas si poskočí na kamenech, v divém a zběsilém víru se točí, pění a strhává všechno bez rozdílu, aby se vzápětí zklidnila a rozlila doširoka. Tuhle má podobu křišťálově průzračné bystřiny, tamhle je zase stojatá, bahnitá tůňka. Je to zemité, drsné, nezkrášlené vyprávění, z něhož stříkají krev, pot a slzy. Cítíte každou kapku, jež vám dopadne na kůži. Tohle se nedá obejít, podlézt nebo přeskočit, tímhle se musíte pročíst od prvního písmene až na samotný konec, prožít si celý ten bohatýrský příběh. A vězte, že budete královsky odměněni.

14 14.09.2023