ludek.n komentáře u knih

Jak přiznává sám autor v závěrečném poděkování, na začátku byla erotická scéna asasínky Veroniky a její oběti Burdica mladšího, a teprve kolem ní vznikl celý příběh Společných chromozómů. Postup zcela jistě originální a netradiční, bohužel ale také malinko skřípající ve všech svých závěsech a pojítkách. Wittekovi se určitě nedá upřít spádovost děje, který ubíhá jako tarantule za kořistí. V ostatních parametrech už to taková sláva není. Je vidět, že se učil u Kulhánka, Žambocha, Kopřivy a dalších autorů drsné školy, jenže jeho undergroundová lyrika a vulgárnost bije do očí svou prvoplánovitostí, necitlivým zaměřením a sem tam vyskakuje z textu jako žába z vody. Některé pasáže knihy jsou natolik inkonzistentní s dějovou linkou, že marně dumáte, proč je sem autor zařadil a co jimi chtěl vlastně říci. Jedním příkladem za všechny je prolog, který jako by patřil do úplně jiného příběhu. Co však knihu pohřbívá více než co jiného, je stupidní zápletka, jejíž happy end je podoben špatnému vtipu. Vzít knihu na opuštěný ostrov, bál bych se o duševní zdraví trosečníka…

6 07.07.2020

Velmistr sci-fi žánru Clifford D. Simak nám ve Zvláštní misi svým typickým humánním a pastorálním stylem představuje vizi paralelních světů, z nichž jsou vybíráni velmi osobití a specializovaní jedinci pro výpravu, jejíž parametry a cíle jsou nejasné, jsou-li tedy vůbec nějaké. Simak zde naťukává nejrůznější témata - náboženství, politiku, vědecký pokrok, cestování časem, mimozemský život - ale dotýká se jich jen lehce a jaksi na okraj. Slouží mu vlastně jen k tomu, aby mu pomohly rozvíjet ústřední myšlenku, jejíž smysl a dopad nám odkryje až v úplném závěru knihy. Simak tohle umí velmi dobře - bloudit podivným světem, v němž nic není jisté a na fyzikální zákony nebývá vždy stoprocentní spolehnutí, zato síla lidského rozumu může i hory přenášet. Jeho hrdinové bývají často výrazně intelektuální typy s filozofujícím světonázorem, kteří se spíše než silou svých paží prosazují mrštností jazyka a pohotovostí šedé kůry mozkové. Zvláštní mise je prostě typický Simak v dobrém i zlém.

6 28.06.2020

Válka pokračuje. Zdecimované lidstvo čelí další nanotechnologické nákaze, na rozdíl od té první se však tentokrát jedná o cílený útok. Carlson vrhá do hry dalšího žolíka, podle mého už ale se zoufalým úsilím oživit upadající příběh. Vlastně ani nevím, proč si s panem Carlsonem nerozumíme. Od samého začátku pandemické série má v šejkru myšlenku, děj i nápad, přesto se s každou další knihou peru více a více. Se Zónou už to bylo jako prodírání se sílící vichřicí, přičemž mi navíc někdo v zádech držel za klopy mou protichemickou pláštěnku. Účelnost neustále vnucované homosexuality čínských důstojníků, stejně jako vklad Kendry Freedmanové do příběhu v závěru knihy, jsem snad ani nepochopil. Fáze nové pandemie také zůstaly pouze v náznaku a je mi záhadou, proč je autor vůbec zmiňoval. Carlson třetí díl slepil, jak jen se dalo, a proto mnoho radosti neudělal.

6 22.06.2020

Jeuryho Strážci ticha jsou příspěvkem do rodiny postapokalyptických příběhů, v němž spolu soupeří hned několik kast lidí - probuzení Páni, Strážci, Techňáci a lid Přítomnosti - o svoje místo na slunci. Každá ze skupin má různé výchozí premisy, prostředky a konečně i cíle, jak se svého úkolu zhostit. Jeury píše zajímavě, i když s jistou přezíravostí a mocnou dávkou zjednodušování. Pod povrch věcí a osobností příliš nenahlédneme, neboť je cítit, že autor si v této poloze nestojí zrovna pevně v kramflecích a jakémukoli složitějšímu zauzlení dějové linky se vyhýbá jako čert kříži. Nicméně vyprávění má své kouzlo, s přivřením obou očí by se dalo mluvit i o ukrytých tajemstvích a lehounce dávkovaném napětí. Když už se zdá, že se dostáváme celému problému Strážců na kobylku, kniha končí a chceme-li se dozvědět, jak celé to dobrodružství dezertéra Juo Jombra a vládkyně Ushaie skončí, musíme sáhnout po pokračování.

6 20.05.2020

Ortenovy Elegie jsou pochmurné a řekl bych i nemilosrdné čtení. Čiší z nich smutek, bolest, strach a smrt, jako by už předjímaly básníkův osud. S ohledem na současné události, možná nebylo právě nejšťastnější sáhnout po této sbírce, abych splnil jedno z témat čtenářské výzvy. Ale byla po ruce, a tak jsem se do ní pustil… a s každou další přečtenou řádkou jsem se v ní ztrácel víc a víc. Nerozumím poezii. Namísto niterného drásání duše fandím spíše moderní avantgardě, představované Nickem Cavem nebo Lydií Lunch. Bůh, víra či cvičení poníci mi říkají málo nebo nic a vesmíru, který se opil krví naší hrůzy, nedůvěřuji už z principu. Nějaké to poznání toho, co se za verši skrývá, tu bylo, ale bohužel se nikdy neprodralo z podvědomí k majestátu pochopení. Zůstalo tak jen něco mlhavých poetických tušení a ona slovesná sladkobolnost Ortenových textů. Pro mne příliš hluché a neuchopitelné…

6 29.03.2020

Biografie jednoho z největších rockových kytaristů všech dob Ritchieho Blackmora se, co do obsahové stránky, docela povedla. Neodpustím si drobnou výtku snad jen k jisté repetitivnosti, kdy Jerry Bloom používá stále dokola jeden a tentýž vyjadřovací vzorec, který aplikuje doslova na všechno. Některé historky, jimiž koření suchopárnost dokumentu, používají tolik pověstného britského černého humoru, až mi mnohdy unikla pointa nebo (snad ne) ji překladatelé opomněli do textu zakomponovat. Také je zajímavé, jak málo se v hudební publikaci dozvíme o samotné hudbě. Alba se nahrávala, koncerty se pořádaly, na cestách se blblo, v hotelech řádilo, chlastalo se, souložilo… ale o čem vlastně byla a je hudba Deep Purple, Rainbow, Blackmore´s Night a všech ostatních uskupení, o nichž je v knize zmínka, se píše jen povrchně a jaksi na okraj. Texty písní? Kdoví o čem jsou? Naopak potěší obsáhlá a pečlivě zpracovaná diskografie. Co se ovšem knize určitě nedá odpustit (a to ani s přivřenýma očima), je nekonečné množství chyb: zdvojená nebo naopak vynechaná slova, špatné předložky, přeházený slovosled atd. Odpovědný redaktor by za takové korektury měl dostat přinejmenším za uši a alespoň týden být ponechán o hladu.

6 19.03.2020

Pohled na životní příběh populárního a světoznámého spisovatele z pohledu jeho manželky je imaginativní a zajímavý počin v ne úplně tradičním formátu. Sheila Hailey píše o svém manželství s plnou otevřeností a odvahou nenechat se svázat jakýmikoli předsudky či tabu. Současně podává obraz o výjimečné osobnosti se skromností a pokorou své vlastní úlohy. Co by se knize dalo vytknout, je jistá nelineárnost a rozvleklost textu. Některé kapitoly jsou nabité informacemi, jiné mlátí prázdnou slámu a točí se stále dokola kolem jednoho jediného detailu. Jsou tu citáty, mířící přímo k jádru věci, a další, které přetékají patosem a nabubřelostí. Obecně se však dá říci, že Sheila Hailey napsala čtenářsky vděčnou knihu, která je více cílena na ženskou část populace, ale pravděpodobně neurazí ani tu mužskou.

6 17.03.2020

Smrt přichází z podzemí Rubyho Jarvise těží z popularity „ekologických hororů“, které na konci sedmdesátých let zpopularizoval James Herbert svou krysí sérií. Jarvis se koneckonců od Herbertova modelu zase až tolik neodchýlil, a tak některé metody, použité postupy a myšlenky mají obě dílka společná. Nicméně New York není Londýn a zázraky se dějí, když ne na počkání, tedy do šedesáti hodin určitě. Jenže, co když se jisté vítězství promění v prohru? Přestože mě Jarvis nedokázal ani jednou překvapit, dařilo se mu držet mou čtenářskou pozornost napnutou a vyhecovanou. S jednotlivými charaktery hlavních postav se samozřejmě moc nepáral, což mu opravdu nelze zazlívat, co jsem mu však nespolknul je uspěchané a laciné finále. Uznávám, že do cíle se sprintovat musí i kdyby se sil už nedostávalo, jenže Jarvis to vzal zkratkou, bez ohledu na to, zda pošlape sousedův trávník. Za tuhle závěrečnou kaňku a za to opisování jde hvězda dolů.

6 09.03.2020

Zlatá osmdesátá léta. Éra disca, spotřebních družstev, tuzexových poukázek, prošoupaného linolea, žluto-bílých vozů veřejné bezpečnosti, všeobecného vlezdoprdelkování, soudruhů a soudružek… Mrtvá z jezera Bohumila Liperta je ohlédnutím za pulpovým detektivním škvárem toho nejhrubšího zrna, který v Česku vycházel pod hlavičkou Našeho vojska v edici Magnet. Už jenom skutečnost, že byl rozšiřován do jednotek ozbrojených sil a prodáván v síti PNS (Poštovní novinová služba) mluví za vše. Případ kapitána Mareše a poručíka Bláhy, kterým zdatně sekunduje nadporučík Koubek z oddělení hospodářské kriminality, oživuje mnohé z absurdit bývalého socialistického režimu, kdy dvakrát dvě sice obvykle bývaly čtyři, ale někdy to bývalo i pět a více. Zvláště pro ty soudruhy, kteří v tom uměli chodit a řídili se heslem: „Kdo neokrádá stát, okrádá sám sebe“. Dnes je Mrtvá z jezera historická faksimile, jejíž genealogie by mohla mít strukturu: přečíst-zahodit-zapomenout. A věřte mi, že do Krňova se určitě nebudete chtít znovu vracet.

6 28.02.2020

Paškův Ostrov krásy je tak trochu dobrodružná pohádka o Honzovi, který ke štěstí přišel, protažená sítem Dickensova Olivera Twista po 140 letech. V každém případě má Paškovo vyprávění o strastech a slastech českého číšníka na Korsice a v italské Pise cosi do sebe. S humorným nadhledem a lehkou nadsázkou vede Mirko Pašek svého hrdinu nástrahami života, hledajíce pro něj štěstí a místo na slunci. Pitoreskní postavičky italského letoviska si zamilujete, ať už je to všemi mastmi mazaný podvodníček a tlučhuba Faustin, zachmuřený a přemýšlivý Toscanian nebo chovatel psů a otec tří dcer Sandro Maratta. A samozřejmě i všechny ostatní postavy, vystupující v epizodních rolích. Dějová linie příběhu je vcelku poklidná, bez nějakých veletočů či překvapivých zvratů, přesto se nenudíte ani nestrádáte sterilitou vyprávění. Pašek svůj příběh buduje lehce a s nonšalancí. Nikde netlačí na pilu ani se nežene překotně vpřed. Ostrov krásy je prostě taková milá večerní rozprávka, u níž je vám už od začátku jasné, že dobro zvítězí a zlo bude na hlavu poraženo.

6 28.02.2020

Neumann si pro svůj román vybral zajímavý námět a hned zkraje se do něho pěkně ostře opřel. Žádné váhání či rozvleklá příprava půdy, hned v prvním odstavci nám dá pocítit, že tady půjde o ostrou jízdu bez airbagů. Tomuto poslání se už pak ve zbytku knihy nezpronevěří, takže před námi leží pěkně odsýpající, napínavé a průzračně čtivé drama muže, který se bez vlastního přičinění dostal do soukolí vrcholně nebezpečných zájmů. Neumann velmi bravurně rozehrává jednoduchou zápletku a štvanice tak může začít ve velkém stylu. Výborně zvládnutá hlavní postava strojního inženýra Jana Krause celé té zběsilé honičce dává punc jistoty, že se ani na chvíli nudit nebudete. Příchuť exotiky a dálek jižní Afriky jemně přisypává koření a dodává vyprávění pikantní chuť. Zamíchat a servírovat teplé. Finále vystřihl Neumann jako z partesu a já mu mohu k Ocelové pasti jen gratulovat. Bavilo mě to.

6 17.02.2020

Druhý román Davida Hewsona, spojený s postavou mladého detektiva Nica Costy, se rozjíždí pomalu, opatrně a malinko těžkopádně, jako by se mu ani nechtělo zabývat se případem mrtvé dívky, která zmizela před šestnácti lety. Dokonce sám Nic Costa, coby ústřední postava celé Hewsonovy románové řady, nehraje v první polovině knihy nikterak stěžejní roli a přenechává místo na slunci svým kolegům - detektivovi Gianni Peronovi a především patoložce Tereze Lupové. Vyprávění se v této části ospale kolébá a ději chybí dynamika i napětí. Už si říkám, kam se ztratily všechny ty uhrančivé okamžiky z předchozí knihy, když přichází zlom a najednou je všechno jinak. Příběh dostává křídla a nadopovaný adrenalinem letí vstříc dramatickému finále. Současně se proměňuje i nálada a atmosféra. Po lenivé ospalosti a neohrabanosti začátku nezůstala ani stopa a vyostřují se i jednotlivé charaktery. Dějové zvraty buší silou hydraulického kladiva do jemně tkané osnovy příběhu a mění ji na spleť náznaků, očekávání a překvapivých odhalení.

6 30.01.2020

Jeffery Deaverovi jsem věřil, že mi se Zahradou bestií přinese stejně skvostný zážitek, jako se to nedávno povedlo jinému jeho románu, ale se zlou jsem se potázal. Od samého začátku jsem měl pocit neskutečnosti, falešnosti a lepenkou kašírovaných kulis. Nájemný zabiják, pracující pro mafii, vyslaný americkou vládou do Německa zabít jednoho z vysokých nacistických funkcionářů - to je opravdu zápletka všech zápletek. A s každou další přečtenou stránkou to bylo horší a horší. Narůstalo ve mně podezření, že na mě autor chystá nějakou pořádnou kulišárnu. A také že ano. Jen blázen by uvěřil, že zkušený tajný operativec, který nemá nejmenší skrupule zabíjet, bude tak naivní, aby předpokládal, že si profesionální nájemný zabiják před výstřelem, na němž všechno závisí, nezkontroluje zbraň. A z druhé strany, že zkušený profesionál si zkontroluje zbraň až ve chvíli, kdy leží zalehnutý na pozici. Dále… kriminalista, vyšetřující vraždu, na každém kroku nachází indicie, jež ho neomylně a bez jediného zaváhání vedou za zločincem. V nacistickém pohlavárovi, připravujícího vyvražďování miliónů lidí, se hne svědomí díky statečnosti muže, který ho přišel zabít. Láska na první pohled a vášeň během jediné hodiny…? Uffff, těch jakoby náhodných pobídek, které vždy tak přesně zapadají na své místo a uměle postrkují děj do dalšího kola, je prostě příliš mnoho. Celé to snažení Paula Schumanna a ostatních je jen těžko uvěřitelné, nevěrohodné a prvoplánové. K tomu ty stupidní kulisy Hitlerovy Třetí říše. Nemohu si pomoct, ale Zahrada bestií mi připomíná jakousi levnou náhražku Lega, u níž dílky zapadají do sebe jen za použití hrubé síly.

6 17.01.2020

Michael Asher začíná svůj historický thriller poměrně těžkopádně a neohrabaně. Přestože zvolil lákavé téma z egyptské historie, opředené nejednou bájí, miliónem pověstí a přehršlí záhad, nedaří se mu vykřesat onu jiskru, která vás ke knize připoutá řetězy, jež nelze přetrhnout. Podivná smrt hledače pokladů Juliana Cranwella, která celé šílenství okolo ztraceného pouštního města Zerzury rozpoutá, je naprázdno nahozenou vějičkou a probíjet se úvodními kapitolami je skoro za trest. Jenže ve chvíli, kdy se Omar James Ross vydá do pouště za kmenem Chawazimů u nichž v dětství vyrůstal, vše se od základu mění. Asher dělá z vody krev a vstřikuje ji do řádků spolu s notnou dávkou adrenalinu. Jeho příběh má najednou atmosféru velkých bajek, ukrývajících proroctví, záhadu i tajemství, přičemž tepe napětím jako srdce závodního velblouda těsně před startem. Že se mu z tohoto zběsile se točícího kolotoče nepodařilo seskočit tou správnou nohou…? Hoď kamenem, kdo jsi bez viny! Velbloud se ve finále už malinko potácí, do cíle ale dorazil s hlavou hrdě vztyčenou a s jezdcem v sedle. Nutno ovšem zmínit, že za dialogy bych mu tu hlavu nejraději strhl k zemi a nedal bych mu ani kapku vody. V jednu chvíli tu přední světoví egyptologové, studovaní a na slovo vzatí profesionálové, diskutují na úrovni odborného sympozia, aby hned vzápětí sklouzli do hovorové mluvy bídného slumu. Tyhle dvě tváře se střídají zcela náhodně a nekontrolovaně. Rve to žíly a kazí dojem, ale člověk se nad tím nakonec jen útrpně pousměje. Autor za to koneckonců dost možná ani nemůže. Z celkového pohledu je pak Oko boha Rea docela zajímavá kniha…

6 10.01.2020

Greg Iles mě překvapil. Koktejl, který namíchal ve Třetím stupni, jsem si neskutečně užil. Zpočátku se přitom zdá, že budeme řešit jen další manželskou krizi, že budeme psychologicky šťourat a odhalovat temná místa ve vztahu Laurel a Warrena Shieldsových. Jenže všechno je jinak. Brzy se totiž utahují šrouby a na světlo světa se dere dech beroucí drama, u něhož si nikdo nemůže být jistý výsledkem. Iles přitom nádherně pracuje s dynamikou příběhu a postupně nás vtahuje stále hlouběji do probíhajících událostí. Činí tak natolik obratně a hladce, že si skoro ani nevšimnete a už jste v jeho vyprávění zahrabaní až po uši. Těšíte se na každý další dějový zvrat, dýcháte s hlavními aktéry dramatu v Athens Point, dokonce se o ně i bojíte. Koneckonců to nejsou žádní neprůstřelní a neomylní hrdinové, ale obyčejní lidé, kteří přesto mají odvahy více, než kolik jí je v kdekterém bájném supermanovi. Třetí stupeň se sice honosí koňskou dávkou napětí, ale Iles ji dokáže dávkovat a zpracovat více než civilně. Ani na chvíli proto nemáte pocit, že se něco děje samoúčelně nebo nepřirozeně. Pátá hvězda už se chystá vyskočit na stupínek…

6 22.12.2019

Strach, zoufalství, nevědomost, chudoba a rasismus - těchto pět věcí otřásá podle černošského vizionáře Farona Searse nedokonalou Amerikou a vysává jí krev. James Grady je zakomponoval do svého politického thrilleru pro dospělé Bílý plamen. Proč říkám politického a proč pro dospělé? Politické proslovy a diskuse jsou totiž nezanedbatelnou součástí románu, a pokud nejste nadšenými ideology, dost možná při nich budete usínat nudou. Přívlastek „dospělácký“ román pak dávám Gradyho románu proto, že bere sám sebe až přehnaně vážně. Není tu žádný únikový koridor, žádná pasáž, jež by téma odlehčila. Policejní akci navíc v mnoha případech nahrazuje slovní přestřelka na té nejvyšší úrovni. Sice jsme svědky pokračujícího pátrání, ale je to těžkopádná a únavná řehole. Rozhodně netoužíte se aktivně zapojit, a tak jen čekáte, jak to celé skončí. Nepředvídáte, nehádáte výsledek… a nakonec nejste ani nijak překvapeni finálovým rozuzlením. Spíše než hlavní aktéři dramatu, zaujmou vedlejší postavy - detektiv Nick Sherman, bojující se svou závislostí na alkoholu, nebo obrovitý Monk Badreaux, hledající odpuštění za minulé hříchy. Upřímně nevím, jak se k Bílému plameni postavit. Text má nápad a myšlenku, ale chybí mu spád a vzrušení. Děj se plouží a zabředává do bahna politické neprůhlednosti, a přesto dokáže zasáhnout a uchopit vyzrálý motiv za hlavičku. Za mě je to tak někde na půl cesty ke čtyřem hvězdám.

6 20.12.2019

„Jamais vu“, falešná paměť, výkonní ochránci, japonští samurajové, agenti CIA nebo krysy v bludišti… David Morrell v Páté profesi rozehrává velkolepé představení na slovo vzatých profesionálů. A vůbec se s tím nemazlí, pěkně sevřenou pěstí rovnou na solar. Vysvobození Rachel Stoneové ze střežené a zabezpečené pevnosti řeckého magnáta Papadropolise je adrenalinovou jízdou na pořádně vysoké vlně. Jenže se ukazuje, že je jen vějičkou k úplně jinému příběhu. A tady naráží kosa na kámen. Všechno se začne zbytečně zatmívat a komplikovat. Ještě chvíli sice vydržíme s Divochem a Akirou držet vlnu, ale s přesunem do Japonska už z ní nezadržitelně kloužeme do hlubin. Samurajské meče vyměníme za bambusové hole a poctivé ocelové kulky do pětačtyřicítky za slepé náboje do zasekávajícího se automatu. Příběh úpí a zmítá se v křečích. Jedna záplata následuje druhou a finální epilog tomu nasazuje korunu - pohřební. Odpočívej v pokoji Pátá profesi! Dlouho jsem si myslel, že tam tu čtvrtou hvězdu s panem Morrellem udržíme, ale ke konci už visela opravdu jen na nitkách a s příchodem pilulky statečnosti odpadla úplně.

6 20.12.2019

S opravdovým studem přiznávám, že jsem k románu Colina Falconera přistupoval s notnou skepsí a v podstatě nulovým očekáváním. Už ta příšerná, nic neříkající obálka Jana Matoška mi příliš naděje na uchvacující četbu nedávala. Jenže všechno bylo jinak a já se nyní kaji za svou prvotní nedůvěru. Na ostrově v jižním Pacifiku se odehrává strhující drama hrstky obyčejných lidí, kteří se postaví vlastnímu strachu a na pozadí událostí druhé světové války vybojují největší bitvu svého života. Colin Falconer nepoužívá žádná afektovaná a okázalá gesta, netlačí ani přehnaně na pilu, přesto se mu daří dát událostem na Santě Marii punc vrcholně vypjaté akce. Atmosféra tepe vzrušením, houstne s každou další otočenou stránkou a vám nezbývá než jeho prostému, nekomplikovanému vyprávění podlehnout. Koneckonců to není nijak složité. Hlavní postavy žijí a dýchají, milují se a bojují, modlí se a věří… a vy se brzy přistihnete, že s nimi sdílíte jejich touhy, obavy, přání i sny. Je to magický a uhrančivý příběh, je v něm cítit síla, je v něm pokora i obyčejné hrdinství. A nade vším se jako červená nit táhne nekompromisní odhodlání zvítězit…

6 15.12.2019

Trauma z dětství poznamenává současnost mladé ženy. Je její život sen nebo skutečnost? A kde je vlastně pravda? Clara Weiss se ve svém románě Já už budu hodná rozhodně neostýchá použít pořádně drsné psychedelické prvky, aby dosáhla vpravdě hutné schizofrenní atmosféry. Její přistup k danému tématu je plně angažovaný a opravdový, takže o napínavé okamžiky není nouze. Na neštěstí je její dějová linka natolik předvídatelná, že zkušeného čtenáře jen těžko překvapí. Já například jsem měl jasno už po několika úvodních kapitolách. Skoro by se dalo říct, že Clara Weiss použila čítankový příběh, který opentlila barevnými stuhami, přidala pořádnou dávku adrenalinu, vycizelovaný styl a úsměv, načež s hrdě vztyčenou hlavou to celé nabídla čtenářům. Na jedné straně jí není co vytýkat, neboť její vyprávění má slušný a nekompromisní tah na bránu, neklopýtá ani se nezadýchává v kopci, na straně druhé zamrzí průhlednost karet, s nimiž hraje. Já už budu hodná rozhodně není zklamáním, ale bohužel také ničím nepřekvapí.

6 09.12.2019

Co může způsobit jedna fotografie, na níž uvidíte člověka, který je už více než rok mrtvý? To, co začíná jako romantický sladkobolný příběh dvou bezhlavě zamilovaných lidí, se brzy láme do dech beroucí honby za nadějí či pomstou. Hlavní hrdinka Kate Greyová je mladá a nezávislá romantička, truchlící za smrtí svého manžela, která se během jediné chvilky promění v dračici, jdoucí neohroženě a odhodlaně za svým cílem. Ruth Newmanová z ní naštěstí neudělala superženu, pro niž by žádná překážka nebyla dost vysoká, takže si spolu s ní užijeme něco nejistoty a tápání při hledání pravdy. Gradace příběhu nabere v závěru takové tempo, až si člověk říká, zda ho už není až moc. Rozuzlení pak v sobě ukrývá záludnost překvapivého odhalení, jehož znalost vám de facto znemožní se ke knize ještě někdy vrátit. Napodruhé už by totiž četba Společenstva stínů ztratila mnoho ze svého kouzla.

6 06.12.2019