ludek.n
komentáře u knih
Soumrak
David Eddings
Bohové odešli a nastal čas proroctví. Čaroděj Belgarat se musí postarat o to, aby byla tato proroctví zachycena, pochopena a došla naplnění. David Eddings pokračuje v líčení událostí, které předcházely pětidílné sérii románů o Garionovi. Jak sám název knihy napovídá, vše sledujeme z pohledu nesmrtelného čaroděje Belgarata, což na jednu stranu znamená, že jsme přímo u zdroje všeho dění, na druhou stranu se u ničeho nemůžeme zastavit a podrobně to zkoumat, neboť musíme překlenout tisíciletí vývoje lidské společnosti. Střídáme tak jednu generaci za druhou jak na běžícím pásu a ještě k tomu hned v několika královstvích, což má za následek lehkou apatii i k těm nejvypjatějším scénám, protože i ty jsou v celkovém pohledu pouhými epizodami, zlomky celé té gigantické epopeje, rozprostírající se na obrovské ploše z jednoho konce světa na druhý a na věky věků. Člověk má z Belgaratova Soumraku pocit neskutečna a současně jakéhosi loutkového divadla, kde jsou všechny postavy voděny na provázcích bez jakékoliv vůle a vlastního přispění. Jako bych se celou dobu pohyboval v lepenkových kulisách bez jediného závanu emoce. Nedostihla mě radost, zlost, smutek ani strach. Klasifikace „výplně“ je v případě této knihy více než na místě.
Úsvit
David Eddings
Narodil se v malé vesničce jménem Gara, ležící na krásném, zeleném břehu říčky. Matka mu zemřela, když byl ještě malý, otce nikdy nepoznal. Vyrůstal jako býlí v poli, byl líný a nespolehlivý, často se o něm mluvilo jako o lháři a zloději, sám sebe ale považoval za velice mazaného mladíka. Vesničané mu říkali Garat. Tak nějak začíná prequel ság Belgarion a Malloreon, vyprávějící o tom, jak všechno to soupeření dobra a zla, válka králů, lidí a bohů začala. Problém podobných reunionových knih je v tom, že většinu (ne-li celý) příběh už známe předem a dostávají se nám do rukou už jen střípky, zpřesňující epizody nebo vynechané scény, a to i přesto, že stále mluvíme o souvislém vyprávění. Čaroděj Belgarat není v tomto výjimkou a je potřeba k němu takto přistupovat. Prohlubování a rozšiřování známých událostí a faktů si od autorů vyžaduje vysokou erudici a dar podívat se na věci z jiného úhlu pohledu. Pokud totiž nepřijdou s něčím originálním, nad rámec již řečeného, bude to jen prachsprosté zlatokopectví bez přidané hodnoty. Belgaratův Úsvit je někde na půl cestě. Má několik skvělých okamžiků a vypjatých momentů, ale v celkovém pohledu je těch nezáživných, repetitivních a prázdných ploch bohužel až příliš mnoho.
Vykradač hrobů
Tom Lloyd
Zkáza Scree rozzlobila samotné bohy, kteří si všechno to pohrdání a neúctu od lidí nehodlají nechat líbit. Náboženští fanatici křičí po krvi a po návratu k božím zákonům. V centru všeho dění se ocitá Kruhové město, v jehož zdech se ukrylo dítě Stínu, aby sledovalo zápas dvou nejmocnějších vládců. Potřetí se setkáváme s panteonem hrdinů z cyklu Vláda soumraku Toma Lloyda. Partie je rozehrána opravdu ve velkém stylu, což je současně devizou i slabinou románu. Autorovi prostě nestačí jedna šachovnice, nýbrž má vedle sebe rozehráno hned několik simultánních partií, což by bylo naprosto v pořádku, kdyby alespoň v jedné z nich byl natolik dobrý, aby ji dovedl do vítězného konce (nebo alespoň k čestné a zasloužené remíze). Namísto toho vždy, když už se zdá, že chytnul příležitost za pačesy a vyprávění začne jiskřit, zařadí zpátečku nebo uhne na vedlejší kolej a oblaží nás stostránkovým pindáním o nesmrtelnosti chrousta. Činům chybějí následky a následkům zase prvotní činy. Je to obrovská směsice nesouvisejících událostí, které jsou zapomenuty už ve chvíli, kdy se dějí. A pro zajímavost - seznam postav v této knize čítá už 238 položek.
Posel soumraku
Tom Lloyd
Malé město Scree se stalo centrem čar a kouzel, dohánějících místní obyvatele k šílenství. Někteří toho využívají, aby si vyřídili staré účty. Ale jak už to bývá, nic není zadarmo a věci se mohou rychle vymknout zpod kontroly. Druhá kniha Vlády soumraku Toma Lloyda je v mnohém podobná svému předchůdci, možná rozevírá nůžky nespočtu dějových linií ještě o něco více. Je to bohužel bez ladu a skladu, takže je lehké se v té mohutné mozaice, když ne přímo ztratit, tedy určitě pozbýt sebedůvěry v tom, že ještě vím, kam která linie míří, co má společného s ostatními a o co jejím protagonistům vlastně ve výsledku jde. Je to utahané, rozvláčné a unavující čtení, neboť se dozvíme takové ohromující množství detailů, že po dočtení Posla soumraku víme i to, jakou barvu spodního prádla nosí který z hlavních hrdinů a která dáma má na levé lopatce mateřské znaménko. Samozřejmě přeháním (ale ne zase tak moc). Tom Lloyd prostě zahlcuje receptory a k jeho škodě tuhle opulentnost ničím nevyvažuje. Občas se sáhodlouze (přes několik kapitol) připravuje na akci, kterou pak odbude jedinou větou. Drama se nekoná. Nicméně pokud se rádi brouzdáte odnikud nikam, připočtěte si k mému hodnocení jednu hvězdu.
Vzkříšení
Carol Berg
Impérium Derzhi se po smrti panovníka rozpadá a na trůn usedá tyranský uchvatitel. Zatímco právoplatný dědic princ Aleksander sbírá síly k odporu, Seyonne se vydává do pevnosti Tyrrad Noru, aby odhalil pravdu, ukrývající se za jejími zdmi. Carol Berg završuje svou trilogii o rai-kirah ve velkém stylu. Pryč je tápání a přešlapování na místě z druhého dílu. Vzkříšení je ohromující mozaiku šokujících událostí a překvapivých zvratů, při nichž člověk zapomíná i dýchat. Děje se tu toho tolik, že by kniha mohla mít i dvojnásobný rozsah a pořád by toho byla spousta k objevování. Nejsou tu ani žádní „králíci z klobouku“, vše probíhá přísně kontinuálně, postaveno na pevných základech a mířících k jasně danému cíli. A přestože je jasné, k jakému cíli se autorka propracovává, závěrečný zvrat dokáže překvapit a rozhýbat srdeční sval do vyšších výkonů. Krásné finále může vyloudit v oku čtenáře i nejednu slzu nadšení, a také smutku, že se tento nádherný fantasy příběh uzavírá. Nemohu jinak než mu dát znovu absolutní hodnocení a doufat, že jsme se s Carol Berg neviděli naposledy.
Cimmeřanův hněv
Loren L. Coleman
Po vítězství nad vanirskými nájezdníky je Kern Vlčí oko jediný, komu je jasné, že tímhle slavným bojem válka ještě ani zdaleka neskončila a že jedině spojené klany mají šanci postavit se sbírající se Grimnirově armádě. Loren L. Coleman pokračuje v příběhu, započatého v předchozí Vlčí krvi. Na rozdíl od ní už nesešlapuje akcelerační pedál až k zemi a neutápí ho tolik v krvi. Dává tak vyniknout i těm rovinám, na které v prvním díle nebyl prostor, nebo které by se tam nehodily. V Cimmeřanově hněvu však mohou rozkvétat a košatět. Díky nim je vyprávění o dost jiné, má novou hloubku a nastoluje i nové otázky. Z Kerna se nestal oslavovaný hrdina, a ani ostatní ho nepřijímají o nic lépe než před tím. Zůstává nadále outsiderem a vyhnancem, byť jeho status odvážného reka, bojujícího za svůj lid a za své přátele přece jen pár ostnů rozpustil. Odvaha a statečnost si tu podávají ruce s hrdostí a obětavostí. Román přesto trochu ztratil na přitažlivosti obětováním oné jednoduché, nekomplikované údernosti, jíž se vyznačoval Vlčí věk. Kouzla a čáry prostě nikdy nenahradí pořádnou ránu mečem. Připočteme-li i nedokončené finále, které vyžaduje pokračovat v četbě dalším dílem, je to prostě o půl bodu slabší výkon oproti předchůdci.
Krvavý kámen
Karl Edward Wagner
Když Kane oživuje moc gigantického krystalu ve zříceninách Arellarti, netuší, že zároveň s jeho probuzením se stane i jeho otrokem. Prozření pro něho bude bolestivé a ponižující. Pokud se ale nepostaví pravdě, bude svět, jak ho zná, zničen. Karl Edward Wagner dělá další mohutný zářez do pažby heroic fantasy a daří se mu to o chloupek lépe, než v případě prvního Kaneova dobrodružství v Thovnosijském císařství. Krvavý kámen je totiž, co se příběhu týče, sevřenější, strukturovanější a údernější. Z pohledu zvnějšku je možná také o něco temnější a obludnější, což v kontrastu k přemýšlivější zápletce, vytváří pnutí, ne nepodobné natlakovanému hrnci. Sám Kane je dost komplikovaná postava - na jedné straně hora svalů, ohánějící se mečem, nesmrtelný válečník, na straně druhé přemýšlivá, inteligentní bytost, hledající vedle divokých dobrodružství i poznání - aby vzbudila pozornost a zájem. A pokud mu autor ušije příběh na tělo, je radost se s ním vydat třeba až na kraj světa... anebo ještě dál.
Děsivé přízraky
Laurent Botti
„Jednoho dne se stanou hrozné věci; a od toho dne už nikdy nic nebude jako dřív.“ Laurent Botti nás ve svém románu vezme na návštěvu do prokletého francouzského městečka Laville-Saint-Jour, o němž si mnozí myslí, že je samotnou bránou do pekel. Podle toho, jaké podivnosti se tu dějí, to nakonec nebude až tak daleko od pravdy. Na obálce se píše, že nadšeni budou především příznivci Stephena Kinga, a v tomto případě je k tomu opravdu našlápnuto. Pomalé a do široka roztažené vyprávění s množstvím postav, které sledujeme doslova na každém kroku a při každém hnutí mysli, postupně, plíživě a nenápadně budovaná atmosféra strachu a hrůzy, která s přibývajícími stránkami nabývá na intenzitě, bohatá prokomponovanost děje a spletitost osudů jednotlivých aktérů, řítících se k děsuplné a oslepující závěrečné katarzi, to vše připomíná mistra hororů více než pádně. Přes všechen Bottiho francouzský šarm se jedná o pořádně temný příběh, který však nedá nikomu nic zadarmo.
Slyším tě všude
Connie Willis
Když Briddey Flanniganová podstupovala EED zákrok netušila, že místo empatického souznění se svým milovaným přítelem Trentem, získá telepatické napojení na myšlenky všech lidí ve svém okolí. A jak jí to otočí život naruby, jaká hrůza ji čeká při pohledu dovnitř lidských myslí, to nepředpokládala ani v těch nejdivočejších snech. Američanka Connie Willisová si pro svá dílka velmi často vybírá velice originální témata, která navíc zpracuje hodně netradičním způsobem. V románu Slyším tě všude je ústředním motivem telepatie, kterou však rozcupovala a znovu složila takovým způsobem, že ji z toho vypadla neskutečně bláznivá situační komedie, před níž by jistě smekli v obdivu i velmistři tohoto žánru. Je to svěží, hravé a veselé vyprávění, ale nebyla by to Connie, aby do toho podprahově nevložila i nějaké to závažné poselství a hlubokomyslné varování. I přes svou délku a hromadu důmyslných kliček, si příběh uchovává tah, náboj a vzrušující atmosféru. Připočteme-li onen již zmíněný komediální nadhled, (mimochodem velmi vytříbený a citlivě dávkovaný) máme před sebou knihu, která si zaslouží pozornost.
Příběh Zoe
John Scalzi
Jmenuje se Zou Boutin-Perryová a je modlou pro jednu rasu mimozemšťanů, kteří se od ní učí, jak být sami sebou. Teď se však rozhodla, že s tím, co představuje, je konec. Nyní bude záležet už jen na tom, kdo doopravdy je. A John Scalzi nám předkládá její příběh, její verzi Poslední kolonie, to, jak viděla boj o roanockou kolonii ona sama. Převyprávět už jednou řečené tak, aby to bylo stále atraktivní a poutavé, je bezpochyby náročné a pro mnohé spisovatele věc, do níž by se nepustili ani za zlaté tele. John Scalzi to riskl a ještě si to ztížil tím, že svůj příběh vypráví z pohledu dospívající dívky, vystavené zásadním životním rozhodnutím. Tenhle druhý vstup do stejné řeky mu vyšel, i když musím přiznat, že zpočátku jsem nevěřil, že to dokáže. John Scalzi je však mistrem finálových partů, a tak i v Příběhu Zoe mě dostal posledními kapitolami. Díky nim jsem mu odpustil i některé hluché pasáže při onom obracení sena z Poslední kolonie. Každopádně pořád mi dává smysl sérii Koloniálních válek číst, pořád je to skvělé dobdrodružství, pořád mě to baví...
Wolverine: Projekt X
Barry Windsor-Smith
Projekt X je doslova a do písmene sólová jízda multifunkčního umělce Barryho Windsor-Smitha. Nejen že se postaral o scénář, kresbu a obálky, ale působil zde i jako inker, kolorista a pod palcem měl částečně i lettering a výsledný tisk. Pokud jste tedy někdy chtěli mít v ruce komiks, který by byl tak komplexní, jak je to jen možné, Projekt X je přesně ten pravý. Můžeme pak dlouze polemizovat, jestli je to cesta tím správným směrem, nebo zda se zde naopak do popředí derou sebestředné tendence, postrádající kritický odstup. Ať tak nebo tak, Wolverinova ne úplně dobrovolná účast v projektu X je podle mého mínění jedním z nejsyrovějších představení tohoto zmutovaného hrdiny v marvelovském univerzu (a možná i v komiksovém světě vůbec). Byť Windsor-Smithova kresba není kdovíjak líbivá nebo propracovaná, je pořádně drsná a opravdová. Bohužel je občas malinko nepřehledná a ke dnu ji táhne karnevalová barevnost. Ta se Barrymu vymkla zpod kontroly (pokud to tedy nebyl tvůrčí záměr, pak bych ovšem pochyboval o jeho příčetnosti). Příběh jako takový má potenciál, ale zůstal někde na půli cesty. Nějaký průlom, nedej bože snad úplné odhalení Wolverinovy minulosti, se nekoná. Spíše přešlapujeme na místě. Co jsem si tedy z Projektu X odnesl? Divoký, nespoutaný a nekompromisní projev, který si nebere servítky a neohlíží se napravo nalevo.
New Avengers: Útěk
Brian Michael Bendis
„Skupina neobyčejných lidí... lidí, které by vás ani náhodou nenapadlo spojit do jednoho týmu. Lidí, ochotných odložit stranou své osobní zájmy a problémy. Lidí, kteří automaticky dělají to, v čem jsou nejlepší, kteří si nedají oddech, aby uvažovali o hrozivosti situace, ve které se ocitli.“ Brian Michael Bendis musel napřed kapitolu největších hrdinů světa Avengers ukončit (viz UKK Avengers: Rozpad), aby mohl začít spřádat plány pro New Avengers. Nový tým, ale staří hrdinové. Zpočátku mi to přišlo strašně zmatené, pak se dějová linka zdánlivě projasnila, jenže to nevydrželo dlouho a byl to zase zmatek nad zmatek, a na dovršení všeho otevřený konec s douškou „pokračování příště“ (ale nejspíš nikdy). Takže další ultimátní ochutnávka, která nabila zbraně slepými náboji. To jí samozřejmě nebrání být pořádně drsnou a temnou ouverturou, která někde cestou sebrala i nějaký ten intelektuální podtón. Přiznávám, že mi Bendisovo klamání nepřítele mnohdy nedávalo smysl (možná proto, že rozpoznat přítele od nepřítele, je občas docela oříšek, o tajemných náznacích ani nemluvě). Nebýt to tak parádně nakresleno, asi bych před tímhle dobrodružstvím utekl už někde v první třetině. David Finch mě ale přikoval do sedačky s takovou bravurou, že jsem vydržel až do finále a nevynechal jediný panel.
Tajné války superhrdinů Marvelu část 2
Mike Zeck
Tajné války superhrdinů na planetě Battleworld pokračují. Jedna skupina proti druhé a všichni proti všem. Dr. Doom proti Galactusovi a posléze i proti Beyonderovi. Kdo najde svatý grál moci vesmíru a kdo odejde z měření sil jako vítěz? A kdo si z tohoto klání nakonec odnese nejvíc? Jim Shooter rozehrál omračující partii se spoustou hrdinů, spoustou motivů a spoustou zájmů, nyní musí dát všemu snažení smysl a především vymyslet, jak příběh uzavřít. Na rozdíl od jiných scénáristů nezvolil metodu šokového bleskového zvratu na poslední chvíli a zničující sprint do cíle, ale vydal se cestou postupného bourání hradeb a rozložení pointy do několika kroků, kterými pak naplnil několik sešitů, aby měl dost času i prostoru pohrát si se závěrečným vyhodnocením. Je to dospělé a má to svá pro i proti. Finále díky tomuto postupu není zbrklé a nezničí dlouho budovanou atmosféru nějakým zběsilým cliffhangerem, na druhou stranu si člověk uvědomí, že mu nějaký ten šok na konci chybí, že tam nebylo ještě „něco, co by vás posadilo na prdel“. Musím Jimovi nicméně přiznat, že to zvládl dobře. Neupnul se na jednu zápletku, rozvíjel jich hned několik, každé postavě se snažil dát prostor, vymýšlel pro ni vlastní příběh a současně je všechny dával dohromady do jednoho komplexního celku. Mike Zeck a Bob Layton mu v tom byli nápomocni všemi svými silami, ale platí to, co jsem napsal už u předchozí knihy, k nějaké velkoleposti se bohužel ani nepřiblížili. Je to spíš civilní a poctivá práce, ale i ta se cení. Takže za mě spokojenost.
Marvel: Horory
Roy Thomas
Ultimátní sbírka s názvem Marvel horory představuje malý výběr hrůzostrašných příběhů, které se objevovaly na pultech komiksových svatostánků v letech 1967-1973. Deset ukázek toho, čím se Amerika v 70. letech bavila poté, co se zmírnila pravidla samosprávného cenzurního orgánu Comics Code Authority. Autoři jako Gary Friedrich, Gerry Conway, Steve Gerber, Len Wein nebo Roy Thomas mohli ukázat, co ukrývá jejich tvůrčí mysl, když se musí obejít bez superhrdinů. Bohužel tento soubor nabízí skutečně jenom ukázky v plném smyslu toho slova, často se jedná o startovací sešity jednotlivých řad či hrdinů. Nejmarkantněji je to vidět na příběhu Spider-Mana (který mimochodem jako jediný není uveden v obsahu) jehož ustřihnutý konec doslova žaluje k nebesům. Podobu děsivým postavám jako je pekelný jezdec Ghost Rider, upír Morbius, bažináč Man-Thing, vlkodlak Jack Russell, hrabě Dracula, Frankensteinovo monstrum, oživlá mumie N´Kantu nebo bratr Vúdú Jericho Drum dali Tom Sutton, Herb Trimpe, Gray Morrow, Michael Ploog, Gene Colan, Rich Buckler, Jim Mooney a Gil Kane. Z řady nejvíce vybočuje černobílá práce Graye Morrowa ze série Savage Tales, která nádherně ukazuje, že to jde i bez barev. Kniha Marvel horory si nedělá ambice být světobornou přehlídkou marvelovského portfolia, ale jako pozoruhodná zajímavost obstojí.
Samotný strach. Část druhá
Matt Fraction
„Snažíme se zničit nejenom Hada, ale celý svět, který nakazil. Vedeme válku z milosrdenství. Had je ztělesněním nenávisti, zosobněním hrůzy.“ V nejtemnější chvíli, tváří v tvář nepřekonatelnému protivníkovi, prokazují superhdinové své odhodlání bránit svět, ve kterém žijí. Matt Fraction a Stuart Immonen pokračují ve svém drtícím opusu, který boří vše, čeho se dotkne. Koneckonců už to není jen pár vybraných jedinců se superschopnostmi, kteří se musejí postavit zlu, nyní každý na Zemi musí přiložit ruku k dílu za společnou věc, za svobodný zítřek, za obyčejné přežití. Vše se koncentruje, nabývá až děsivé intenzity a směřuje k poslednímu jednání, k mohutnému a strhujícímu finále. Jsou tu scény, u nichž jsem ani nedýchal (nezapomenutelný souboj Thora s Hulkem a Thingem, nebo jeho závěrečný duel s Hadem), ale bohužel i pár váhavých okamžiků (Thorovo zranění a návrat do Asgardu, nebo Iron Manova konfrontace s Odinem). Také epilogovou sérii bych klidně oželel, neboť ten ohromující pocit, který jsem si odnášel z posledních stránek, se začal v průběhu tohoto dovětku postupně rozmělňovat, uhasínat a velmi rychle ztrácel na intenzitě. Brubakerova „nesmrtelná malá domů“ tak trochu potopila ono obětavé hrdinství, do něhož se Matt Fraction snažil svůj příběh odít. Nakročeno k parádnímu zážitku tu určitě bylo, ale kvůli pár drobnostem Samotný strach nakonec k mé velké lítosti na pět hvězd nedosáhl.
Samotný strach. Část první
Matt Fraction
„Jsme ve válce. Od východu do západu stojíme připraveni k boji. Nemůžeme přestat, dokud poslední z nás nepadne.“ Města po celé planetě hoří. Hrdinové padli, a dokonce i bohové opustili Midgard. Svět ovládla nesvatá hrůza a zahnala ze srdcí lidí naději. Vpravdě velkolepý marvelovský crossover Thora a Captaina Ameriky, stvořený roku 2011 scénáristou Mattem Fractionem (s přispěním Eda Brubakera) a výtvarníkem Stuartem Immonenem, jistě nenechá nikoho na pochybách, že tohle je více než jen příběh o povstání jednoho prastarého božstva a jeho přisluhovačů. Už od první chvíle je jasné, že tady se bude hrát velké divadlo se spoustou figur, ohromujícími kulisami, monumentálními bojovými scénami a trýzní, jdoucí až za hranice poznaného. Kdo si může být jist životem, když na Zemi zavítalo zlo toho nejtěžšího kalibru v podobě osmi Vyvolených. Dokonce ani superhrdinové nejsou vůči němu imunní, a tak se v nástroj zkázy promění i Hulk (u něhož to nicméně zase až tak velké překvapení není) a Ben Grimm alias Thing z Fantastic Four. Součástí knihy je i osm medailonků Vyvolených, každý od jiného scénáristy a nakreslený jiným umělcem. Když už jsme u té kresby, Stuart Immonen je nadán od boha. Jeho panely jsou úchvatné, vtáhnou vás doprostřed všeho toho pekla a nedají vám jediný podmět k váhání, že takhle vypadá dokonalost v barvách. Malinko mi vadila snad jen ta spousta prostoru, věnovaného Odinovi, který už z kraje hodil flintu do žita, aby nás pak zbytečně přesvědčoval o svém postoji ke světu lidí.
Hulk: Spálená země
Jeff Parker
Thaddeus „Thunderbolt“ Ross v podobě červeného Hulka hledá vykoupení za své viny, a že to nebude mít lehké, je jasné hned od první stránky. Každý, koho potká a komu se snaží pomoci, ho totiž nemůže vystát a svou averzi si rozhodně nenechá pro sebe. Připočteme-li k tomu až překvapivě časté selhání komunikačních kanálů mezi superhrdiny, máme před sebou tak trochu úsměvnou, satiricky škodolibou parodii hrdinských eposů, jakož i jednu z možných podob křížové cesty. A v podobném duchu je vedena i souběžná linie, v níž hlavní roli zastává - v indigové monstrum proměněný - Rick Jones. Jeho A-bomb je malinko neohrabaný smolař, který ze sebe dokáže dostat takové množství směšných hlášek, až se z toho člověku točí hlava. Vlastně ani nevím, co si mám o Parkerově příběhu myslet: je to absurdní veselohra podle námětu Jaroslava Dietla, nebo je to akční drama s použitím motivů Jaroslava Haška. Dokud jsem se účastnil misí, podnikaných pro eliminaci projektu Spálená země, ještě jsem tuhle alegorii ustál se zdviženou hlavou, když se ale v posledním sešitě objevil chlupatý Xemnu spolu s Impossible Manem bylo po všem... Ještě že si ze mě nedělal srandu i Gabriel Hardman (totéž se nedá říct o ostatních výtvarnících, kteří se na této knize podíleli), to už by totiž skutečně nebyl komiks, ale karnevalový rej masek.
Život mi pije krev
Jessica Abel
Dave je dvacetiletý mladík bez peněz, bez děvčete, zato s naprosto marnou a neperspektivní prací v nonstop večerce Poslední zastávka. Teď se ale zdá, že se děje něco významného: Dave se totiž zamiloval. To by koneckonců nebylo nic zvláštního, tedy pokud by Dave nebyl upír. Jessica Abelová a Gabe Soria popisují trampoty upířího mládence s láskou bez velkých gest, fanfár a oslnivého lesku. Jejich civilní, hravý přístup k tématu si tak trochu utahuje sám ze sebe, a také z provařených upířích klišé. Ruku v ruce s tím, jdou i kresby Warrena Pleece, podpořené barvami Hilary Sycamorové, které stojí oběma nohama na zemi a dávají vyniknout silné a sevřené struktuře příběhu. Ten je přímočarý a hodně osobní. Přestože neřeší velká dilemata ani neprovádí hloubkový průzkum upíří duše, dokáže nastolit otázky, na které se obtížně hledají odpovědi. Současně ukazuje, jak zrádná a falešná může být dychtivost po počitcích, které málokdy přinesou to, co se od nich očekává.
Wonderland: Země divů
Jennifer Hillier
Čerstvě jmenovaná zástupkyně náčelníka policie v městečku Seaside Vanessa Castrová řeší případy zmizelých mladých mužů poté, co se tělo jednoho z nich objevilo na promenádě místního zábavního parku. Jennifer Hillierová svůj hororově detektivní příběh pojala v duchu strhujícího hravého dramatu, který až tolik nesází na akční momenty či precizní policejní pátrání, jako na řetězení náhod a na jednotlivé protínající se skutečnosti. Zvolila zajímavé prostředí, které obsadila řadou živoucích postav s podivuhodnou minulostí. Právě břemeno starých hříchů, které s sebou tyto postavy táhnou, je příčinou mnoha jejich současných problémů. V románu tak neodhalujeme jen pachatele hrůzného činu, ale i tajemství jednotlivých protagonistů v duchu hesla: nikdo není bez viny a každému, co jeho jest. Že to pořádně zamíchá osudím, je nabíledni. Nicméně, přes všechny dějové zákruty a zvraty se Wonderland čte nadmíru hladce a příjemně. Jako odpočinkové čtení s nádechem lehkého mrazení v zádech je ideální.
Požár v Elysiu
Alastair Reynolds
Výkonný prefekt Tom Dreyfus vyšetřuje podivná úmrtí lidí, jejichž neurální implantáty se bez varování rozpálí a roztaví. Oběti na první pohled nic nespojuje, ale Tom dokáže najít i jehlu v kupce sena a jeho šestý smysl mu říká, že tu někdo zametá starou špínu. Požár v Elysiu je řazen k sérii Zmarové, s kterou má však (podobně jako předchozí Prefekt) společné jen to, že se odehrává ve stejném vesmíru. O civilizaci Zmarů už tady není ani zmínka, zato se setkáváme se starou známou prefektskou partou, v čele s Tomem Dreyfusem, Thálií Engovou a Sparverem Bancalem. Román se rozjíždí hodně pozvolna a děj se rozbíhá na všechny strany, aby se vzápětí vrátil zpátky, vydal se opačným směrem a do další smyčky, až si říkáte, kamže to ten Alastair Reynolds vlastně míří a zda se už definitivně neztratil sám sobě. Pak ale s přibývajícími indiciemi najednou udeří blesk a vyprávění jakoby dostalo injekci adrenalinu přímo do žíly. Nestačíte se divit, jaká lavina se na vás ze stránek řítí. Finální účtování pak znovu poněkud zvláční a lopatou hází vysvětleními z jedné strany na druhou. Střetnutí na Léthé mělo být nejspíš bombastickým představením s ohňostrojem a rachejtlemi, ale mně přišlo až příliš humpolácké a nepřesvědčivé. Nicméně jako celek je to pořád první liga.