ludek.n komentáře u knih
Druhá část románu, který český vydavatel nesmyslně a bezdůvodně rozdělil do dvou samostatných knih. Čtivé a zajímavé v duchu velmistrů žánru, přesto to ale není tak dobré jako S.King. Nějak mi tam chyběla ta jeho mrazivost a postupné zvyšování napětí. Simmonsův děj plyne tak nějak pořád stejně a ani závěrečné drama už mnoho adrenalinu nepřidá. Přesto je to bez debat výsostně zábavné čtení.
Čtivé a zajímavé v duchu velmistrů žánru, přesto to ale není tak dobré jako S.King. Nějak mi tam chyběla ta jeho mrazivost a postupné zvyšování napětí. Simmonsův děj plyne tak nějak pořád stejně a ani závěrečné drama už mnoho adrenalinu nepřidá. Přesto je to bez debat výsostně zábavné čtení. Rozdělení románu do dvou knih je česká zhovadilost, kterou možná uvítají ti, kdo tahají knihy po MHD, ale jinak by se tahle vydavatelská praktika na zvyšování ceny měla sankcionovat.
Měli jen získat nějaké informace v Tuvinské provincii. Nemohli tušit, že se zapletou se zbojnickou bandou a budou se účastnit přípravy ozbrojeného povstání. Doris Egan pokračuje ve vyprávění dalších dobrodružství svých hrdinů z planety Ivory. Jestliže v prvním díle šlo o bratrovražedný boj uvnitř rodiny Cormallonových, v Hrdinech z Ivory se vydáváme do hor mezi psance a sledujeme jejich každodenní zápas o přežití. Příběhu oproti předchůdci ubylo kýčovitosti a teatrálnosti, na druhou stranu však pozbyl i hodně z komediálního nadhledu, lehkosti a napínavosti. Celé to trápení Rana Cormallona a Theodory z Pyrene mezi zbojníky je neohrabané, recyklované a bezpohlavní. O nějaký vzrušující moment tady nezavadíte a i hašteření hlavních protagonistů ztratilo na síle. Není to ani velké dobrodružství, ani velká love story, ale jen taková malá domů, u níž jsem postrádal i nějaký zdařilý happy end. Třetí díl ivorského cyklu už v Česku nevyšel a dokážu si představit proč asi…
Už tři sta let nikdo z lidí na Zemi neumřel na stáří nebo jakoukoli jinou chorobu či závažné poranění. Mysleli si, že svými výzkumy a vědomostmi překonali samotnou Smrt, jenže se krutě mýlili. Jakmile Smrt procitla ze spánku, okamžitě se pustila do práce. Udělat z tradiční Smrtky s kosou jednu z hlavních postav příběhu byl od Jakuba Víta mistrovský tah. Už méně šťastnou ruku měl při volbě dalších postav, jejichž mládí ho na začátku knihy svedly k poněkud školometskému stylu a dětsky naivnímu vedení dějové linky. První polovina knihy tak připomíná slohovou práci studenta posledního ročníku gymnázia, který se navíc až příliš poctivě snaží vyhovět liteře předepsaného počtu slov, ale nemá přitom úplně jasno, kam chce zatnout svůj spár. Nepomáhá ani poněkud zmatená a zbytečně komplikované typologie andělů a především jejich hierarchie moci a síly. Naštěstí se autor ve druhé polovině oklepal, vyměnil středoškolský penál za pořádnou klávesnici a pustil se do vyprávění hlava nehlava. Byť jeho závěrečný ohňostroj nemá potřebnou výšku a jas, přece jen vydupal ze země nějaké ty body a já bych jeho Anděla na bedrech úplně nezatracoval.
„Potlač svou dvojakost a nechť jediný meč stojí klidně sám proti nebesům…!“ Autorská dvojice píšící pod pseudonymem Henry Lion Oldie přišla v roce 1995 s prvním románem z tak zvaného Kabírského cyklu. Jedná se o mysteriózní, netradičně a originálně pojatou, fantasy z exotického prostředí asijského typu. Základní myšlenka, že zbraně v Kabírském emirátu jsou živé a inteligentní, přičemž lidi považují pouze za své „Nosiče“ a obráceně, je bezpochyby unikátní a k nezaplacení. Bohužel její rozvíjení zůstalo daleko za očekáváním. Už záhy po otevření zápletky se dostavuje stagnace. Celá střední část knihy přešlapuje na místě, filozofuje a namísto dramatu nabídne zoufalé hledání východiska z patu, do něhož neznámo proč zabředla. Oživení přichází znovu až v závěru, kdy jednotlivé odpovědi na dříve položené otázky definitivně zapadnou na své místo a konečně vyjeví pravou podobu celé složitě vybudované struktury. Nicméně spousta komplikovaných jmen a postav, které mnohdy ani netřeba znát nebo si pamatovat, úvahy na úrovni filozofické školy a nutnost odlišovat dva rozdílné světy, četbu rozhodně neusnadňují, a tak můj celkový pocit z Cesty meče je spíše lehké zklamání, než bezbřehé nadšení. Oceňují krásný styl, vysokou jazykovou vytříbenost a vlastní nápad, délka a zpracování už mě tolik neoslovily.
Na věky prokletý Kane přijímá nabídku zmrzačené vládkyně ostrovního království Efrel, aby se ujal velení jejích námořních sil ve válce proti Thovnosijského císařství. Žena, toužící po pomstě, však může být nebezpečná stejně tak nepřátelům jako svým spojencům, zvláště pokud ovládá černou magii. Předivo tmy je klasická heroic fantasy, plná čar, svalů, krvavých bojů, uťatých údů, zrady a pomsty. Karl Edward Wagner si s ničím hlavu moc neláme, nevysvětluje, neprofiluje prostředí ani charaktery účinkujících, nýbrž jen krátce nastíní situaci a než se nadějeme, už se řítíme na bojiště vstříc první řeži na život a na smrt. Kompars je postradatelný a snadno nahraditelný, takže se může zdát, že nejoblíbenější kratochvílí hrdinů je brodit se po kolena v krvi. A to i přes to, že většina bojů se odehrává na moři. Tam, kde nestačí meč a síla, nastoupí magie a obludná stvoření z hlubin. Finále je samozřejmě předvídatelné dlouho dopředu, jak tomu bývá u pravé oddechové četby, která od svých čtenářů nevyžaduje přílišné zapojení intelektu. V tomto duchu není Předivo tmy propadák, ale ani příspěvek do síně slávy
„Co chceš dělat, zabíjet, dokud nebudou úplně všichni lidé mrtví? Pak budeš konečně šťastnej...?“ Ennisova divoká jízda New Yorkem s Punisherem po boku pokračuje. Energii rozhodně neztratila, jen má o něco více zákrut a odboček, než jsme čekali. Ty ji bohužel malinko odvádějí od vytčeného směru a nechávají ji bloudit pustinami poněkud zbytečných skečů. Satirický nadhled, který v první knize o Frankově návratu do New Yorku tolik pomáhal odlehčit nesmiřitelný cynismus hlavního hrdiny, tady už sklouzává k pitoreskní karikatuře, dělající s drsného Harryho Bambiho na výletě s přáteli. Asi to nejlepší na liniích Elita, Mr. Paybecka a otce Redonda je jejich ukončení. Podle mého jim bylo věnováno až příliš mnoho prostoru a jejich vstupy v této druhé polovině už byly jen mlácením prázdné slámy. K tomu se koneckonců přibližovali i Soap s Richthofenovou, kteří to však nakonec ustáli jen s malou kaňkou na cti. Co se Ennisovi vůbec nepovedlo, bylo úvodní představení Rusáka. Být to samostatně hodnocená sekvence, udělil bych jí tak mínus jednu hvězdu. Na konec ještě zmíním famózní fotorealistické obálky Tima Bradstreeta. Docela by mě zajímalo, jak by vypadal komiks, nakreslený tímto umělcem.
Po řetězovém výbuchu supernov v centru galaxie hrozí Známému vesmíru zkáza. První na toto nebezpečí reaguje mimozemská rasa Loutkářů, která se s flotilou světů, jimž vévodí jejich Rodná, vydává do bezpečí. Jejich cesta však nebude tak přímočará a bezproblémová, jak si na jejím začátku Loutkáři představovali. Larry Niven odstartoval loutkářský exodus už v roce 1966 ve své povídce V jádru, kam vyslal Beowulfa Shaeffera. Jen o rok mladší je pak průzkumník Nessus, který se v povídce Neškodná zbraň postavil Kzinům po boku lidí. A s lidmi Ness pracuje i ve Flotile světů, jen jeho úloha je o poznání rozporuplnější a jeho sympatie k lidem méně vyhraněné. Co mi tak trochu nedávalo smysl, je na všechny strany proklamovaná nehrdinská povaha až zbabělost Loutkářů a proti tomu jejich agresivní chování vůči posádce Dalekého snu, zotročení jejich potomků a militantní záměry vůči Gw´othům. Možná je tato disproporce dána spoluautorstvím Larryho Nivena s Edwardem M. Lernerem, kde bych si tipnul, že prostředí, techniku a reálie definoval jeden a zápletku pak osnoval druhý z nich. Ať už je to ale jak chce, podařilo se jim napsat napínavý příběh, který má jiskru, opravdové hrdiny i chvilku k zamyšlení.
Boj o vesmír a nadvládu nad Perským zálivem pokračuje. V první knize příběh vyeskaloval útokem Sovětů proti americké stanici Armstrong, v knize druhé je potřeba iránský problém vyřešit ku prospěchu jedné ze stran, a už od prvních stránek je zřejmé ke které z nich se štěstěna přikloní. Dale Brown nic neubral na nátlakové strategii. V technických detailech a v bojových akcích je vysoce přesvědčivý, méně už mu to jde ve vztahových rošádách. Tento román ale samozřejmě není o vztazích, ale o sovětsko-amerických operacích na dálném Východě. Brownův patriotismus vykukuje z každého řádku, a tak je jasné, že jeho hrdinové dokážou v zápalu věci i nemožné a kde by se vzal takový bohatýr, aby je dokázal zastavit? Napětí je dávkováno postupně a vyprávění se ubírá ke svému cíli bez jediného zaváhání nebo odbočky. Na druhou stranu je pravda, že finále vzal autor opravdu hopem a spoustu linií nechal otevřených do vakua.
Válka mezi Pozemšťany a rozpínavými Vesmířany skončila, ale vítězové se ze svého úspěchu neradují dlouho. Vnitřní konflikty mezi spojenci, politické rozbroje a konečně i hluboká propast mezi vládnoucími rody a obyčejnými lidmi nevyhnutelně spějí ke střetu, který by mohl celé vítězství otočit vzhůru nohama. Paul J. McAuley navazuje na předchozí Tichou válku stejně megalomanským románem, který nicméně podědil většinu nectností první knihy. Je to obrovská tapisérie nejrůznějších lidských osudů, splétaná z několika samostatných osnov, přičemž každá z nich si žije svým vlastním životem, nezávisle na ostatních. Dohromady pak vykreslující obraz budoucího, až po hranice Sluneční soustavy osídleného, vesmíru, v němž se lidstvo snaží řešit a vyřešit své existenční, politické, ekonomické i duchovní a morální problémy. Je to natolik grandiózní kolos, že je občas velmi těžké udržet s ním krok a zůstat na příjmu. Tím spíše, že je napsán tvrdě, chladně a technicky nesmlouvavě. Máloco tu rozbouří vlny emocí, nebo zvedne čtenářům tepovou frekvenci. Jako by autora ani nezajímaly osudy jeho hrdinů, jede si dál svým těžkotonážním tempem, neohlíží se napravo ani nalevo, nedává pocítit strach, zlost, úzkost ani veselí či radost. Po dočtení jsem se ptal sám sebe, zda jsou Zahrady slunce vůbec čtením o lidech a pro lidi...
Syn řeky Yamamanama pokračuje v hledání své pokrevní linie, do kterého se pustil v předchozím díle. Na rozdíl od něj jsou Předkové dnů méně zatíženi kosmologickými teoriemi o vzniku světa Konfluence a Ochráncích, takže děj je daleko dramatičtější a dynamičtější s řadou opravdu strhujících momentů. Tím, že se neohlíží tolik zpátky, není také potřeba být tolik ve střehu nad kdejakou myšlenkou a čtenář si může hladce plynoucí vyprávění daleko lépe vychutnat. Přestože je to vlastně pořád jen o cestě odněkud někam, v tomto případě z Ysu z Paláce lidské paměti až kamsi na kraj světa, děje se toho tady spousta a není to už jen politická přetahovaná mezi jednotlivými Cechy. Tentokrát jde do tuhého a Yama spolu s přáteli musí čelit otevřenému nepřátelství. Často stojí nad propastí a musejí bojovat o holý život a o to, aby mohli pokračovat ve svém poslání. Jaké to poslání je, se samozřejmě ani v této knize nedozvíme, ale vlastně to až tolik nevadí. Předkové dnů totiž nabídli natolik kvalitní čtenářský zážitek, že pobídka k přečtení závěrečného dílu je více než lákavá.
Možná nejsympatičtější člen Fantastic Four Benjamin "Thing" Grimm se představuje v šestisešitovém příběhu "Projekt Pegas" Marka Gruenwalda, Ralpha Macchia, Johna Byrneho a George Péreze z roku 1979, doplněného o dvě jednohubky: "Thing a Impossible Man" a o něco starší klasiku "Člověk s tváří netvora" z dílny Stana Leeho a Jacka Kirbyho. Thing se v každém ze zde uvedených sešitů musí vypořádat s nějakým tím podivným protivníkem, ať už je to nelidský Deathlok, radioaktivní Nuklo, bojovnice Thundra, Solarr či Klaw, ale nejimpozantnější boj ho čeká s proměněným doktorem Tomem Lightnerem, který svou singularitou ohrožuje celý svět. Jeho zápasy jsou jadrné, energické a plné hrubé síly, která se na nějaké škody rozhodně neohlíží. Přestože se scénáristé snažili dát jednotlivým epizodám strukturu, vysokou prokomponovanost, myšlenku a kontinuitu, vyšel jim z toho nakonec zase jen pouťový wrestling z rohu do rohu a s pěstmi proklatě nízko. Kresba je solidní standard konce sedmdesátých let, jednoduchá, líbivá se spoustou zajímavých momentů. Takže pojďme si dát držkovou a můžeme pokračovat s další knihou...
Jedině záměna identit může dodat smysluplnosti názvu románu, který vznikl spoluprací Ivana Šafhausera a Antonína Jirotky. Záměna identit a samozřejmě vražda, která následuje léta poté, co byl stavební inženýr Vlastimil Rous prohlášen za mrtvého. Autoři se rozhodli přistoupit k tématu poněkud netradičním způsobem. Policejní vyšetřovatelé stojí ve stínu ryzích amatérů, konkrétně podplukovníka ve výslužbě Františka Krále. Ten objevuje indicie, svědky, souvislosti. A dělá to pochopitelně po svém, po důchodcovsku, nenápadně, nevzrušivě, pomalu a unyle. I přes lehkou bizarnost případu, nic na něm nepřekvapí a celé vyprávění se ospale ubírá k cíli. Ve Lhotce se první liga prostě nehraje, maximálně tak okresní přebor. A to ještě autoři nejspíš i podplatili rozhodčího, aby jim to pískal tak, jak si přejí. Nevýraznost postav a dějů si tu podává ruku s nudou a nikde není nic, co by člověka vytrhlo z apatie. Z celého dílka jsem tak nejvíce ocenil kulinářský zápal jedné z vedlejších postav, Pepíčka Truhláře.
Když se mi Pět brazilských novel dostalo do ruky, přemýšlel jsem, zda jsem už někdy četl něco od autorů, hlásících se k této národnosti. Musel jsem si bohužel přiznat, že Brazilci se mé literární zkušenosti doposud vyhýbali. O to zvědavější jsem byl na vybranou pětici, která se prezentuje svými pracemi v této sbírce. Byl jsem zklamán, nebo nadšen? Po pravdě ani tak ani tak, můj celkový dojem uvízl někde uprostřed. Pokud bych hodnotil čistě příběhy jako takové, jejich sílu a dějovou zápletku, asi bych celou pětici poslal hned a bez váhání někam na dno šuplíku a více bych o nich nechtěl nic slyšet ani je vidět. Jenže tady úřadují a polívčičku si přihřívají ještě další složky, které fungují více na emocionální bázi: atmosféra, styl a jazyk. Namísto skutků a činů tak sledujeme pocity, stavy, myšlenky, vnitřní dialogy jednotlivých postav. Před očima se nám odehrávají věci nevídané, žongluje se se slovy i náladami, mění se úhly pohledu, jedna postava se vciťuje do druhé, přičemž sám tvůrce je předobrazem tohoto procesu… Každý z autorů přitom přistupuje ke zvolenému tématu jiným způsobem a odlišně od ostatních. Je to originální a zajímavé.
Na horské chatě Severka se sešla skutečně podařená parta lidí. Místo společné práce na filmovém scénáři, který sem přijeli napsat, si řeší vlastní mindráky, vyzdvihují svou nepostradatelnost a hašteří se o malichernosti. Když se ještě navíc objeví podezření, že někdo z nich je odpovědný za sérii napadení mladých žen v blízkém okolí, rozpadá se veškerá soudržnost skupiny a zájem na tvůrčí práci je rázem ten tam. Pavel Šoltész napsal detektivní román, kde je samotný trestný čin odsunut zcela do zákulisí, kde se neúčastníme vyšetřování a vlastně ani jakéhokoli pátrání, ale jen společně s Václavem Konšelem, autorem námětu pro připravovaný film, sbíráme střípky, posloucháme rozhovory a pozorujeme chování lidí, kteří se vzájemně podezírají, osočují a dost možná i nenávidí. Kupodivu i takto se dá dobrat k pachateli. Byť se na první pohled nastíněná zápletka jeví jako fádní a nezáživná, zdání klame. Pavel Šoltész dokázal do příběhu vetknout silné psychologické momenty a vytvořit skutečně hutnou atmosféru. Ničím sice nakonec nepřekvapil a místy působí jeho text unaveně, přesto si ale jeho počin zaslouží pozornost.
Román s autobiografickými prvky, který otevřeně a poměrně nevybíravě pranýřuje svět všudypřítomné reklamy a odhaluje praktiky reklamních agentur. Frédéric Beigbeder jako muž zevnitř samozřejmě dopodrobna ví, o čem píše a servítky si rozhodně nebere. Možná to mělo být zábavné a veselé, ale toho ubíjejícího cynismu, který je místy sprostý až běda, je prostě příliš mnoho. Tím spíše, že příběh tu ve skutečnosti nehraje velkou roli a vše se odehrává v roli provokujících konzumních bonmotů a reklamních sloganů. Pasáže, kdy jde jeden spot za druhým jako v nějaké encyklopedii pro PR manažery, jsou napoprvé zajímavé, napodruhé už hloupé a s každým dalším použitím více a více frustrující a únavné. Stejné je to i se střídáním mluvnických osob nebo zařazováním filmových scénářů. I když se dá s některými autorovými postřehy a komentáři souhlasit, způsob, jakým jsou podány, od vnitřního souznění a akceptace odrazuje. Výsledkem veškerého Beigbederova snažení je rozjitření a až příliš velká nejistota, co s tímto dílkem počít a jak ho vnímat.
Už samotný název románu Dicka a Felixe Francisových naznačuje, jakým směrem se bude jejich vyprávění ubírat. V osobě hlavního hrdiny Geoffreye Masona se totiž spojují dva světy: právo, pořádek a spravedlnost na straně jedné, koně, divoké sázky a dostihový sport na straně druhé. Profesně je Geoffrey, díky svému příjmení přezdívaný Perry, soudním advokátem v právní kanceláři královského soudního rady Jamese Horleyho, v civilu pak amatérským jezdcem steeplechasových dostihů. Případ, který je na pořadu dne, se pak týká obou jeho vášní: slavný žokej Steve Mitchell je obviněn z vraždy. Za jeho zatčením se však skrývá obludná síť podvodů, výhružek a zastrašování, která dopadá i na našeho hrdinu Geoffreye Masona. Jeho boj v soudní síni i mimo ni si v ničem nezadají a jsou elektrizujícím představením hodným slavného jména, které nosí. Autorům se podařilo našlapat text fakty, napětím i emocemi. Děj je přímočarý a silně vznětlivý. Ani se nenadějete a zcela si vás podmaní. Bez dechu pak sledujete cestu spravedlnosti od dětských krůčků až k velkolepému finále.
„Jestliže tajemství montglanských šachů procitne, otevřou se němá ústa Přírody a osvobodí hlasy bohů.“ Královská hra na 64 polích má v románu Katherine Neville nejen onu ryze intelektuální úlohu bavit, nýbrž je nositelem i mnohých mystérií a záhad, jdoucích až hluboko do minulosti. Stáváme se svědky zápasu dvou žen ve dvou časových liniích o spásu světa i sebe samých. Zatímco novicce Mireille se do cesty staví Velká francouzská revoluce, programátorka Catherin Velisová se musí popasovat s nástrahami moderní doby se všemi jejími vymoženostmi. Dělí je propast času, přesto mají mnoho společného a odhodlání dosáhnout cíle, o kterém ani jedna na začátku nic netuší, je u obou obrovské. Katherine Neville do příběhu zakomponovala řadu významných historických osobností, ruskou carevnou Kateřinou Velikou, filozofa Jeana Jacquese Rousseaua, francouzské girondisty, mladého Napoleona Bonaparta a další. Také se lehce dotkla známých matematických rébusů, spojených s šachovou hrou, a nevynechal ani hluboká tajemství alchymie. To všechno oblékla do dobrodružného kabátku s visačkou „honba za pokladem“, přisypala trochu růžového prášku romantických dostaveníček s šarmantními šachisty či Autunským biskupem a s ryze ženskou bezprostředností své dílko vyslala do světa. Na nás čtenářích je rozhodnout, zda je život jako šachy nebo zda je tomu naopak…
Stará legenda o králi Artušovi a rytířích kulatého stolu ožívá při honbě za bájným Excaliburem. Archeoložka Nina Wildeová a její přítel Eddie Chase se pouště jí do dalšího zběsilého dobrodružství, vedoucího od syrských pouští až k severnímu polárnímu kruhu. Historie je tentokrát poměrně hodně znásilněna a vtavena do obskurní teorie supravodičů a volných zemských energetických pásů. Průchod labyrintem a získání archeologického pokladu se smrsklo na jednoaktovou epizodu bez ambicí dále ovlivňovat dění. Namísto toho se soustředíme na děsivé honičky, přestřelky a adrenalinové akce všeho druhu a za použití všech možných dostupných prostředků. Už předchozí díly naznačily (a Tajemství Excaliburu v tom zdárně pokračuje), že ve světě Eddieho Chase se napřed střílí a potom se ptá: kdo to byl? Tady prostě nikdo na nic nečeká, každý řádek zaplňuje činnost, povětšinou smrtonosného charakteru a krvavého rozuzlení. S hodnověrností si autor hlavu rozhodně neláme, Ztráty na životech a likvidace materiálních hodnot jsou v porovnání s dosažením cíle nevýznamné. Emoce? K smíchu. Většinu hrdinů pohání vztek a touha po moci či pomstě. Při hledání Excaliburu prostě musíte vypnout airbagy a přehoupnout se přes hranu útesu. Volný pád už se postará o vše ostatní.
Podle obálky by se mohlo zdát, že Řezníkův chlapec je literární bomba nejvyšší svítivosti - cena E. A. Poea za nejlepší detektivní román roku a nadšené superlativy z per recenzentů. Ovšem ve skutečnosti to zas až takový bestseller není. Nakoukneme sice do psychologie nájemného zabijáka i do hlavy analytičky Ministerstva spravedlnosti, ale o tom, že by to bylo jedinečné či tajuplné čtení (nebo snad nejnapínavější román všech dob), by se dalo polemizovat a vést nekonečné panelové diskuze. Perryho vyprávění prostě nestrhne čtenáře s sebou, ať dělá, co dělá. Koneckonců podezírám autora, že se o něco takového ani nesnaží. Perry prostě a jednoduše vypráví svůj příběh ze světa organizovaného zločinu. Se zabíjením si vrásky nedělá a se zápletkou se také dvakrát nepárá. Zpočátku mi dost vadilo střídání jednotlivých aktérů dramatu, kteří se měnili nejen s kapitolami, ale často i v jejich průběhu, takže někdy nebylo vůbec jasné, kdo je zrovna v centru dění (tím spíše, že autor zvolil pro všechny charaktery jeden unifikovaný styl vyjadřování). Také finále mi tepovou frekvenci nijak nezvýšilo, spíše naopak. Řezníkův chlapec v celkovém náhledu neurazí, ale ani nenadchne.