ludek.n komentáře u knih

Dobrodružství hrdinů, kteří se postavili strašlivé moci démonických Zástupců noci, pokračují. A stejně jako v první knize cyklu i tady se jedná o vpravdě bohatýrské čtení s mnoha jednotlivými zápletkami, pohnutými osudy a panteónem nejrůznějších postav, počínaje hrdiny, přes bojovníky, intrikány, zločince a vrahy až k prastarým Bohům, kteří ne vždy mají s lidmi ty nejlepší úmysly. Je to náročné čtení, délkou i obsahem. Přestože už známe základní premisy světa, v němž se pohybujeme, máme jakous takous představu o jeho fungování a Piper Hecht, Pinkus Ghort či Bronte Doneto jsou naši staří známí, nic v tomto románu nedostaneme zadarmo. Vedle bojových akcí je tu spousta intelektuálního přemýšlení, které občas věci spíše zatemní a zkomplikuje, než aby je vyjasnily. Probít se těmi šesti sty stranami textu je skutečně nelehký úkol, zvláště když dynamika příběhu není autorovou preferencí a spíše než dechberoucích scén, jdoucích rychle po sobě, si užijeme těžkopádného utahaného tempa, které sice nezapře mohutnou epičnost, ale pohříchu i notně uspává. Na rozdíl od předchozího dílu se už pravda tolik neplácáme v jednotlivých dějových liniích a chaosu, vyvolanému neznalostí, ale pořád to ještě nestačí, abychom si vyprávění naplno užili.

3 04.06.2019

Mimořádně komplikovaná, hluboce strukturovaná a mohutnější než impéria, alespoň tak se mi jeví Cookova fantasy sága Zástupců noci. Autor se zde rozkročil opravdu doširoka a noří se hluboko, přehluboko. Hned od začátku nás zavalí hora dat o náboženském a politickém pozadí světa, v němž se budeme pohybovat. K tomu hromada postav, jejichž vztahy nejsou v první chvíli ani trochu zřejmé a události, které spolu zdánlivě vůbec nesouvisí. Orientace ve všem tom mumraji je velice obtížná, už proto, že neexistuje žádný rejstřík pojmů ani mapa, která by geografii Cookova světa přiblížila. Děj je navíc hodně vláčný a nikam nechvátá. Dovedu si představit čtenáře, které může tato vstupní chaotičnost a ospalost odradit od pokračování v četbě. I já jsem se ztrácel, a jak už podotkl Excalibur73 přede mnou, chvílemi jsem si nebyl jist ani tím, zda se s armádami pohybujeme na sever, na jih, či do horoucích pekel. Tři linie tomu přidávaly ještě o něco více zmatků. Naštěstí s postupem času se děj soustředil víceméně jen na jednu z nich, k níž se ostatní přimkly, a vykrystalizovaly do nepoměrně čitelnější bojové strategie. Záměry Bohů, jak už to bývá, zůstaly zastřené a nejasné, co mě ale uvádělo do rozpaků, byla magická stránka tohoto světa. Světa, kde je magie jednou z nejdůležitějších položek, přesto se o ní dozvídáme jen tak na okraj a jaksi mimochodem, až někde hluboko pod vrstvami všeho ostatního. Víc než kouzlením, mě autor obluzoval náboženstvím, korupcí a kmenovými intrikami. Motal mi hlavu tak dokonale, že jsem za chvíli nevěděl, komu fandit a koho se bát. Na můj vkus je Tyranie noci příliš odosobněná, chladná a akademicky nezvrásněná. Kniha mě nevtáhla do sebe, neomráčila, a snad kromě finálního boje zavržené valkýry s prastarým Chodcem mi ani nezvedla tepovku nad úroveň vegetativního klidu.

3 30.05.2019

Já Buckellovu přečetl teď knihu a chtěl já dát bych vám zprávu o tom v čas tenhle… Jestli se vám tahle věta zdá nepřirozená, hloupá a nesmyslná, raději Krystalický déšť ani nečtěte, protože takovýhle slovesných patvarů si v Buckellově knize užijete bezpočet. Chápu, že autor/překladatelka chtěli odlišit ztracenou civilizaci na planetě Nanaganda od běžné lidské populace, a tak v dialozích používají tenhle neohrabaný a kostrbatý způsob vyjadřování jednajících postav, ale je to opravdu otravné. Ještě horší je, že se jim ten potroublý styl vloudil místy i do zbylého textu. Ztěžuje to proniknutí do příběhu, který je navíc zpočátku hodně zmatený a nepřehledný. K pochopení, cože se tu vlastně děje, budete potřebovat alespoň dvě stě stran, a obávám se, že ani poté vás příběh nestrhne se sebou tak, aby to vynahradilo všechno to počáteční strádání. Celá ta kniha je taková trochu humpolácká a neohrabaná. Něco málo scén se sice zahákne drápkem, a nakonec i příběh sám ze sebe vykřeše nějaký ten potenciál, ale na víc než na průměr jsem to necítil. Apropó, pokud dumáte, co se skrývá za názvem krystalický déšť, prozradím vám sladké tajemství - je to sníh…!!!

3 13.05.2019

Roberta A. Heinleina uctívám jako velikána sci-fi žánru, a to i přesto, že jen malé procento z jeho díla mě skutečně uhranulo a zanechalo ve mně nesmazatelné stopy. Na druhou stranu ovšem zase vím, že když sáhnu po některém z jeho románů, dostaneme se mi klasiky nejklasičtější a nevstanu z čtecího křesla zklamaný. Waldo a Magie a.s. jsou (pokud je mi známo) dvě česky dosud jinde než v této knize nepublikované novely, v nichž se mistr vydal do, pro něj tak trochu netypického, světa magie a kouzel. Samozřejmě tento výlet do oblastí mimo své univerzum pojal zcela osobitě, a tak asi nikoho nepřekvapí, že magie v jeho podání vypadá spíše jako fyzikální veličina, kterou je možno dosadit do libovolného výpočetního vzorce a dobrat se konkrétní a přesně dané hodnoty. Občas to sice trochu skřípe jako stará rezavá ojnice (to když se Heinlein vydá na pole vysoké politiky), ale stroj to nezastaví a celkově spadají obě novely do onoho už zmiňovaného Heinleinova standardu: neohromí ani nezklamou.

3 11.05.2019

Sága o Exilu v pliocénu pokračuje Nezrozeným králem v duchu zvolené nátlakové strategie, kterou se už prezentovaly jeho předchůdci. Vnitřně komplikovaná struktura děje se na jednu stranu zjednodušuje odchodem některých klíčových postav ze scény, nicméně hned vzápětí se už v pozadí splétá a krystalizuje nová osnova jemných vláken osudů a událostí. Mayová skutečně stvořila bohatý a zajímavý svět, v němž má k dispozici neomezené možnosti tvořit zajímavé zápletky a současně se může vydat v podstatě jakýmkoli směrem, aniž by to příběhu jakkoliv ublížilo. A že toho využívá naplno je jasné už po přečtení prvních kapitol Nezrozeného krále. Na rozdíl od předchozích dvou knih série je však poznat lehké „zatmívání“ tématu, když bezradnost v oblasti výsostně technologických záležitostí maskuje autorka (či překladatelka) svébytnou pseudovědeckou hantýrkou. Nicméně asi největší výhradu bych měl k překvapivě urychlenému finále. Bez ohledu na rozpracovaná témata a budování jejich začlenění do celku, přichází najednou střih a zcela předvídatelné „laciné“ řešení základního dilematu. Když připočtu skutečnost, že závěrečný čtvrtý díl série doposud nebyl do češtiny přeložen, je to natolik frustrující rozčarování, že chtě nechtě musím jednu hvězdu v hodnocení sebrat.

3 11.05.2019

Druhé pokračování Exilu v pliocénu přímo navazuje na svého předchůdce a rozvíjí ho do vpravdě epochální mozaiky, která pravděpodobně nenechá nikoho chladným. Děje se toho tady opravdu hodně. Autorka ani na chvíli nepoleví a její nápady jiskří a rozkvétají jeden za druhým v nepřetržitém sledu. Jestliže předchozí Svět mnoha barev rozpracovával jednu linii příběhu rozdělené Zelené skupiny, Zlatý náhrdelník se věnuje druhé linii. V hledáčku se nyní objevuje ona sofistikovanější polovina Zelené skupiny a propírají se vládní intriky, pletichaření, náhodná spojenectví a ohavné zrádcovství tanuské smetánky. Vše zcela logicky směřuje ke spojení obou dějových linií a k velkému crescendu. I přes poměrně komplikovanou dějovou strukturu a osnovu se spoustou vazeb není příběh nepřehledný ani se autorce nevymkne zpod kontroly. Mayová ho kočíruje pevnou a zkušenou rukou a nenechá se strhnout k lacinosti ani k nějakým jednoduchým řešením. Vše má pevný řád, souvztažnost a ostré hrany. A platí to i o otevřeném happy endu. Zlatý náhrdelník je skutečná čtenářská lahůdka.

3 06.05.2019

Málokdo se ve své tvorbě věnuje cestám v čase tak intenzivně jako právě Poul Anderson. Tanečnice z Atlantidy je jeho dalším příspěvkem k tomuto tématu, i když tentokrát je tento technicko-vědecký artefakt použit jen jako odrazový můstek pro mohutnou historickou fabulaci o zkáze Atlantidy. Poul dal dohromady postavy ze čtyř časových období, aby v jejich odlišných postojích a názorech na svět a civilizaci, mohl nahlížet do historie. Nápad je to bezesporu zajímavý, bohužel mám neodbytný pocit, že nebyl dostatečně využitý. To, co se na začátku zdálo jako vyostřená konfrontační psychologie, slibující napětí a zábavu, se rozplynulo v nicotu a jednotlivé charaktery se ztratily v davu Athéňanů jako pára nad hrncem. Zůstal jen Duncan Reid a jeho snaha zachránit kdovíkoho. Jenže k naší smůle ani on není příliš přesvědčivý. Výsledkem je pak podivná fantasticko-historická směsice, která za sebou zanechává notně rozpačitý pocit, cože to autor vlastně zamýšlel.

3 06.05.2019

Pournellovo Na západ od cti má podobné schéma a osnovu jako jeho předchůdce, přičemž je nutno zmínit, že přestože se jedná o druhý díl série o Falkenbergově legii, nejedná se ve skutečnosti o pokračování, ale jen o příběh ze stejného univerza a se stejnou ústřední postavou. Falkenbergova legie vlastně ještě ani neexistuje, nicméně 501. prozatímní pluk, operující na planetě Ararat, se od budoucího rozpuštěného 42. pluku Kondominia zase až tolik neliší. Stejně jako u Žoldnéře jsme svědky politicko-taktických manévrů, podepřených vpravdě geniální strategií kapitána Falkenberga, které rozmotávají zašmodrchanou situaci na jedné z lidských kolonií, konkrétně na zemědělské planetě Ararat. Obávám se však, že pokud nejste absolventi Vojenské akademie oboru plánování bojových akcí, mnoho zábavy si neužijete. Možná přijmete za své alespoň morální poučení, že žádná válka nemá jednoznačného vítěze, jehož cíle by ospravedlnily všechno to zabíjení. Na západ od cti není špatná kniha, ale do první ligy má ještě setsakramentsky daleko.

3 26.04.2019

Spousta postav, spousta neprůhledných politických tahanic a vojensko-taktického manévrování, ale jen málo akčních momentů a přesvědčivých bojových scén, to je Pournellův Žoldnéř, první díl ságy o Falkenbergově legii. Zpočátku, kdy jsme seznamováni s politickými poměry Země, problémy Kondominia a obecně fungováním lidské civilizace ve vesmíru, je opravdu velmi těžké se zorientovat ve všem tom balastu, který se na nás ze stránek knihy vyvalí. Jakmile plukovník John Christian Falkenberg začne zachraňovat lidské kolonie, napřed na Hadley a poté i na Novém Washingtonu, je to už mnohem lepší, nicméně stále je to více o poziční taktice a politikaření, než o opravdovém bojovém nasazení. Odměnou za výdrž je nám pak vždy odkrytí oné důmyslné strategie, vedoucí k úspěšnému výsledku, který je podbarven lehce raráškovským podtextem, aniž by přitom tato úlitba veselosti byť jen náznakem snižovala vážnost autorových proklamací. Nemohu si pomoci, ale Žoldnéřovi chybí trochu toho jiskření a výbušnosti, která z military sci-fi opusů dělá nezapomenutelnou akční četbu.

3 26.04.2019

Zatím poslední kniha Země upírů, přeložená do češtiny, se drží v pevně vymezených mantinelech Knightovy tvorby. Ani tentokráte se tedy nedočkáme nějakého objevného eskamotérství nebo snad změny struktury vyprávění. Dostáváme prostě přesně to, na co jsme u Knighta zvyklí, nic víc a nic méně. Někomu to takto jistě bude stačit, někdo jiný by se zase pro změnu mohl cítit neuspokojen či dokonce ochuzen, nicméně je třeba Knightově sérii zcela po právu přiznat hodně vyrovnanou úroveň, která se nikdy nezaprodala ani nepropadla do temnot nudy a nezajímavosti. To, že to nevytáhl až na vrchol potravně-literárního řetězce, je možné mu odpustit, neboť každá ze šestice knih Země upírů je poctivá, opravdová a vykutaná z hlubin inspirace od prvního do posledního písmene. Takže ano, mohla to být ohromující sága, hýřící miliónem nápadů, které by téma upírských mimozemšťanů rozvinuly do impozantních rovin, ale mohla to také být neskutečná pohroma. To, že to nedopadlo tak ani tak, je v pořádku. Knight si prostě vybral cestu středem, jednoduchou, ale v žádném případě ne zahanbující.

3 23.04.2019

Čtvrtá kniha Knightovy Země upírů začíná přesně tam, kde skončil předchozí Hromoklín. Po čtyřech knihách je pomalu čas rekapitulovat a podívat se na celou sérii i v obecnější rovině. Zdá se totiž, že Knight už našel svou rutinu a teď se jí pevně drží. K autorově škodě je to však poloha, která nepřináší velká překvapení, náhlé dějové zvraty ani charakterovou drobnokresbu postav. Na druhou stranu se čtenář s Knightem nudí jen málo a jednotlivá pokračování mají stabilní úroveň, na kterou se dá vsadit. Není to kdovíjaká literatura, ale není to ani žádný odpad. Povstání pak vše výše řečené potvrzuje do puntíku. Trochu se mi sice zdá, že Země upírů s každou další knihou ztrácí onu temnou upírskou mystiku a přetavuje se stále více v bojovou příručku přežití, která se do police se sci-fi literaturou vleze jen tak tak, ale co se dá dělat. Takový už je život. Rozhodně i v Povstání se pár skvělých momentů, kvůli kterým má cenu knihu otevřít a přečíst, stále ještě najde.

3 23.04.2019

Druhé pokračování Země upírů je v mnohém podobné svému předchůdci. Přestože na dramatické události tentokráte nemusíme čekat nikterak dlouho a bitva u Little Timber Hillu má všechny atributy člověka strhnout, vzápětí se dočkáme opět jakýchsi stínových hrátek a patových šachových partií, které v podstatě nikam nesměřují. Jakoby se autor rozhodl obrátit schéma předchozí knihy: bombastický úvod se postupem času rozplyne jako dým a akci nahradí slovní přetahovaná. Filozofující závěr tomu pak nasadí korunu. Navíc a dost možná ještě silněji než u předchozí knihy mi uniká smysl fungování Karské společnosti, respektive jednotek Zalomeného kříže. Upíři používají moderní automatické zbraně, aby vyhladili celé lidské enklávy? Jaký k tomu, proboha, mají důvod? Teror a strach? Ale vždyť lidé se už předtím báli téměř dýchat. Knigtova konstrukce mi v tomhle směru přijde jako šíření poplašné zprávy tam, kde jsou už všichni vystrašení k smrti. Nepřesvědčilo ani, zprvu zajímavé a spoustu nadějí vzbuzující, spojení Alessy Duvalierové a Davida Valentina, které se podobně jako celý příběh s postupem času vytratilo do ztracena.

3 15.04.2019

Nekonečně komplikované fraktální vesmíry, mezihvězdné lodě létající rychlostí světla, vodní astroložky s klonovanými služebnými, létající talíře pilotované chlípnými hlízami, Alenčina průchozí zrcadla, mrtvé a živé stroje, zbraně se silou Xon, houstnoucí, umírající kosmos s nulovou lambdou, v jehož lůně se rodí andělé a k tomu nesmrtelná Seebeckova rozvětvená rodina Hráčů. To je jen několik ingrediencí Broderickovy Hry na bohy. Po jejím dočtení jsem si nebyl ani trochu jistý, že jsem tuto abstraktní koláž alespoň z poloviny pochopil. A vlastně si tím nejsem jistý doposud. Spousta rovin, které se navzájem prostupují a další, které se od zbytku zcela separují, výlety mimo realitu, vzývání solárních cyklů, siderického času, pravděpodobnostních teorií, mi čtení rozhodně neusnadňovaly. Jen jsem na chvíli polevil v soustředění, okamžitě jsem byl z kola ven a plácal jsem se ve vzduchoprázdnu. Tendenci vyhazovat z děje má vyprávění skutečně obrovskou, už proto, že příběh není kdovíjak silný v kramflecích. S postupem času místo aby se věci vyjasňovaly, spíše se komplikují a uzlují do gordických spletenců, které nemá nikdo snahu rozplétat. Ani s postavami to není žádná sláva. Charaktery jsou jen lehce nahozené a zkreslené závojem absurdity. Oblíbit si jedinou z nich je skutečně úkol pro bohy. Broderickovo dílko ve mně zanechalo podivný pocit rozjitřenosti a nespokojenosti. Nepustilo mě k sobě blíž než na délku světelného roku a mnoho odpovědí mi zůstalo dlužno.

3 03.04.2019

Nevážně i vážně, ale vždy s nadhledem a nadsázkou. Tak by se dala nejvýstižněji charakterizovat sbírka vědecko-fantastických povídek Ludvíka Součka, nazvaná Hippokratův slib. Tématem je nejčastěji otázka, zda jsou lidé ve vesmíru sami a zda Zemi navštívili mimozemšťané (Bubáci v Deception Bay, Modrý oříšek, Mimořádné znalosti, Železo přichází z hvězd, Zájem Galaxie…). Samozřejmě se objevuje i cestování časem (Jak to vlastně bylo s Odysseem, Služební cesta), biologické ohrožení (Hippokratův slib) nebo klasická space-opera (Válec, Cesta domů). Ve všech se autor snaží přetavit racionalitu vědeckého poznání v napínavý dobrodružný příběh, jemuž do vínku dá inteligentní zápletku. Z povídek zde uveřejněných nejvíce oceňují Cestu domů, Bílý na tahu a Bubáci v Deception Bay.

3 01.04.2019

Dobrodružství mladého Jima diGrize pokračují. Tentokrát se vydává hledat artefakt mimozemského původu na sociální odkladiště nepřizpůsobivých jedinců a vyvrhelů, vězeňskou planetu Liokukae. Harrison v tomto pokračování už zcela opustil linii parodické grotesky a vydal se cestou vážně míněného a psychologicky zatěžkaného příběhu. Ocelová krysa zpívá blues je tak o mnoho drsnější a syrovější kniha než kterýkoli z jejích předchůdců v sérii. Autorova ostrovtipnost se objevuje už jen sporadicky, nejvíce pak v hudebních textech, které na Liokukae produkují Jim a spol. Ke své škodě tím Jimovy eskapády mnoho nezískaly. Dějová linka se tak trochu šmodrchá odnikud nikam a opět ústí v nemastné neslané finále. Vlastně až po dočtení knihy jsem si uvědomil, že jsem po celou dobu nenarazil na jedinou scénu, která by mě strhla či výrazněji zaujala. Projel jsem celým vyprávěním jako nůž máslem a ani jedinkrát se mi nerozbušilo srdce. Dost možná se mi bluesman Jim líbí víc než Jim coby rekrut, ale na postup do Top Ten to nestačí.

3 25.03.2019

Ocelová krysa rukuje navazuje přesně tam, kde skončilo předchozí dobrodružství mladého Jima diGrize. Jim hoří touhou po odplatě, a aby se jí přiblížil, musí narukovat do invazního sboru z Nevenkebly. Bohužel ani tentokrát se nepodařilo udržet kvalitativní úroveň předchůdce, a tak je tu opět propad, projevující se v jakési ustrnulosti a sterilitě děje. Vyprávění chybí spád a zápletka zůstává minulosti hodně dlužna. Když už se přinatrefí nějaká akce, je to spíš žonglovaná s vyfouklými míčky než pecka na solar. Patrný je také postupující odklon od vysokých dávek humoru, jimiž se vyznačovaly předchozí knihy s ocelovou krysou ve znaku. Nahradila je poněkud suchopárnější a odtažitější, ale o to sžíravější, satira lidského chování, v tomto případě se do autorského hledáčku dostaly armádní stereotypy a vojenské myšlení. Na jednu stranu to vítám, neboť ubylo bláznivé bizarnosti, ovšem při druhém pohledu toho zase lituji z důvodu, že substituce není dostatečně relevantní. Série mi tak trochu připomíná houpačku, chvíli nahoře, chvíli dole. S rekrutem Jimem to na velké jásání nebylo.

3 25.03.2019

Těžařská vesmírná loď Rockhopper se vydala stíhat mimozemskou sondu, která byla po dlouhá staletí jedním ze Saturnových měsíců. Původně průzkumný let se však záhy mění v cestu do míst, kam se dosud nikdo nevydal. Alastair Reynolds nám ve své vpravdě megalomanské space-opeře představuje dokonale promyšlenou vesmírnou odyseu, která v podstatě nemá hluchá místa a valí se bez jediného zaváhání, stránku za stránkou, vstříc mohutnému vyvrcholení. Martin Šust ve svém autorském medailonku poukazuje na to, že Reynoldsovy vize jsou stejně poutavé a napínavé jako srozumitelné a ukázněné. O Transportu ledu to platí doslova. Už dlouho jsem neměl v ruce tak krystalicky průzračnou sci-fi knihu, do jejíhož děje bych se dokázal tak hluboce ponořit a která by mě tak uchvátila, jako právě toto Reynoldsovo dílko. Připočtu-li k tomu skrz naskrz živoucí a osobité postavy, které zabydlují kajuty Rockhoppera či habitaty Januse a jejichž emočním pochodům jsem dokázal beze zbytku uvěřit a ztotožnit se s nimi (zamyslete se třeba nad epizodou s pramínkem vlasů v ruce mrtvého Garrisona), nemohu jinak než vysázet do hodnocení pět ostnatých hvězd a smeknout před mistrem Reynoldsem klobouk až k zemi. Transport ledu je kniha, která mě nesmírně bavila, v jejíchž zákoutích jsem se dokázal na několik dlouhých hodin ztratit a dokonale odpoutat od reality.

3 11.03.2019

Sbírka sci-fi povídek ruských autorů, kterou sestavil J. Medvěděv, je podle mě to nejlepší, co kdy z Moskvy přišlo dobrého. Skutečně se až nechce věřit, že komsomolci dokázali dát něco takového dohromady. Všechny povídky drží vysoký standard a v podstatě tu není slabý nebo nezajímavý kousek. Témata, která se zde objevují, jsou až krystalicky čistá, sahající nejčastěji do oblasti space oper. Postavy jednají a přemýšlejí bez onoho ohavného oparu marxismu-leninismu, a tak není nejmenší problém prožívat jejich dobrodružství na Marsu, Zemi i v hlubokém kosmu společně s nimi. Na piedestal bych postavil fantastický Nazarovův Přestupek, hodně se mi líbila i Kolupajevova Láska k Zemi nebo Dmitrukovo Dobré ráno, chiméry. Výprodej kosmických snů je bez debat povedená kolekce a navíc se mi přesně trefila do nálady.

3 18.02.2019

Paul Christopher potřetí míchá koktejl pro Finn Ryanovou. Dal do něj slavné holandské mistry, bezohledné malajské piráty, zkorumpované policisty, ostrov pokladů i s jedním Robinsonem, zastříkl to několika zběsilými honičkami a nakonec přidal jeden souboj, v němž postavil mačety, muškety a děla proti automatickým útočným puškám a kulometům. Zdá se vám to trošku přes míru? Jistě, on totiž Paul Christopher opravdu dokáže smíchat všechno se vším. Jeho drink možná vypadá na první pohled skvěle, ale chutná jen na začátku. Jakmile se rozhodnete podívat se sklenici na dno, zhořkne vám na jazyku. Místo příjemné lehké opičky, máte po dopití bolehlav jako trám. Autor už očividně vzdal snahu udělat z Finn Ryanové druhého Roberta Langdona, což je na jedné straně dobře, protože se mu to ani trochu nedařilo, na straně druhé je však o to více vidět, že v rukávu nemá nic pořádného, čím by onu díru zaplnil. Proto flikuje vším, co se mu dostane pod ruku. Ty tři notně odřené hvězdy jsou za čtivost, při níž se dá (nebo se doporučuje) velice úspěšně vypnout šedou kůru mozkovou.

3 17.01.2019

Historický román Jána Hrušovského, zasazený do období Velkomoravské říše za vlády velkoknížete Mojmíra II., popisuje dramatické momenty předcházející velké bitvě na Moravském poli z pozice Mojmírova vazala a synovce knížecího kancléře Divoše, jenž je osudově zamilován do panovníkovy krásné dcery Zlatice. A že to není příběh z Večerů pod lampou je jasné hned od prvních řádků. Přesto je pod vší tou hrůzou, zlobou, syrovou závistí, nelítostným zabíjením a spletitými intrikami, ukryta i romantika, láska a odpuštění, doprovázená opravdovým hrdinstvím a čestností, kteréžto ingredience naplňují a povznáší nejen hrdiny románu, ale i jeho čtenáře. Jednoduchý dobrodružný příběh sice občas sklouzne do suchopárné historické popisnosti, která se v závěru trochu nepochopitelně a překvapivě vyhne líčení oné osudové a rozhodující bitvy, přesto ale si uchovává punc napínavého a barvitého děje, který má potenciál zaujmout.

3 14.01.2019