LukasB.453 komentáře u knih
neuvěřitelně syrové, ale zároveň plné nadhledu a laskavosti k původním obyvatelům gronska. nutno ovšem říci, že popisuje eskymáky již v procesu nasákávání civilizací, ale zároveň ješetě autentické. kniha, kterou jsem si po přečtění musel koupit, abych se k ní mohl vracet. dlí na čestném místě domácí knihovny.
až dneska mi to došlo - vždyť přece létat je snadné! to je ono! stejný motiv, jednou na celou knihu, podruhé pro povídku na pár stránek, ale ta divoká radost z příběhu je stejná.
prosím nezapomínat na druhého ze spoluautorů: John (Jan) Gellner.
Narozen 18. 5. 1907 v Terstu , zemřel 27. 4. 2001 v Boltonu Kanadský novinář a politolog českého původu. Autor prací z oblasti mezinárodních vztahů, bezpečnosti a národní obrany, také autor publikace o Češích a Slovácích v Kanadě. Před válkou působil jako advokát v Brně, později jako válečný československý pilot a navigátor RCAF a RAF. Věnoval se i horolezectví, je spoluautorem prvního horolezeckého průvodce po Vysokých Tatrách.
no a audiokniha; jsou tam roztomilá přeřeknutí. u "lososího parohu" jsem dostal takový záchvat smíchu, že jsem málem zablokoval dálnici řetězovou nehodou.
skvělé. lakonické, vtipné, dobrodružné odvážné. ale po dočtení jsem zatrnul. kam se poděla rodina zkrachovalého majitele lodi, která se vrátila 5000 mil od vraku lodi domů? no dobrá, syn Viktor do poloviny 20. století pečoval o odkaz svého otce, ale co jeho skvělá druhá žena a jejich malý syn?
prostě Graves. trochu variace na Cestu na severozápad, ale jiné a v mnoha ohledech lepší (už je to dvacet let co jsem četl, tahám z paměti). a vlastně končí tak nějak blbě a do ztracena. jako by pár kapitol na konci chybělo. což vlastně svým způsobem dodává fiktivním memoárům na autentičnosti.
jo, jedenáct dvanáct let je ten správný věk. věk dobře napsaných pohádek v rádobyreálných kulisách, jou tam hrdinové, zákeřní padouši, krásné bezbranné dívky, šediví mentoři, mluvicí zviřata a odsejpá to (a hlavně si nekreslete časovou osu nebo tak nějak). v principu nejpodobnější je to tvorbě Karla Maye z Drážďan.
měli jsme tuhle o tom diskusi s aplégry (v těch zhruba jedenácti na tom fakt ulítávali a bylo to opravdu dobře a přiměřeně), a padla otázka, proč podle toho nebyl dosud natočen film (nebo byl? krucipísek, to bych byl za ignoranta). moje odpověď byla: viděli jste film Poklad na stříbrném jezeře? a četli knihu? no tak vidíte. v kontextu Harrypotterovin a Hungrgejmsů je to nepoužitelné, muselo by se počkat na dostatečný odstup od smrti autora (kterému upřímně přeji pevné zdraví) a předělat na použitelné.
v každém případě dobře udělané spotřební čtivo. solidní řemeslo. literatura? ounou! jako teta Agáta.
pěkná monografie. a kdo jiný by ji měl napsat, než jeden z účastníků velkolepého prvovýstupu.
pro tuzemského čtenáře zabývajícího se horolezectvím a znalého popisů výstupů od našich krajanů (knižních i časopiseckých, Kuchařem počínaje, Pavúk, Novoborská parta, Prachtelovi, Ostraváci...) je velice zábavné srovnání obšírných popisů českých a lakonické shrnutí na půlstránce nebo v několika větách Harrerových.
trošku Seton a trošku Thoreau situované kamsi do brdských hvozdů. přístup k palným zbraním je mile starosvětský (takhle to nakonec bylo celou dobu toho úpění pod rakouskem a hlavně v belle epoque, flinta je nakonec nástroj stejně jako hoblík nebo kladivo) a jeden by nehádal rok vydání. nakonec, vůbec to není špatné.
mimochodem, všimli jste si, jak dobré dětské knihy byly psány a zatraceně dobré knihy byly překládány a v obrovských nákladech vydávány za německé okupace (čili chléb a hry)? v kontrastu a v porovnání smnohem delší temnou dobou okupace ruské...
nelezte, děti, na stromy, zejména, pokud mají větve nad hladinou vody. staré, dojemné a pro děti (jakkoli jim to bylo původně určeno) z dnešního pohledu zcela nevhodné.
poučná oddychovka a výtečná edukační pomůcka pro základoškolský dějepis.
s touto útlou okouzlující knížkou jsem se setkal v jedné chalupě na odvrácené straně orlických hor, kde jsme v šerém dávnověku trávívali mnohé opilecké silvestry. ležela tam na poličce, a já ji několikrát přečetl.
snad mi bude u posledního soudu připsáno k dobru, že jsem nenašel odvahu ji svým dobrým kamarádům tajně uzmout.
povinná četba pro každého, koho zajímá Praha, jeji architektura a její historie. a je-li čtenář zároveň profesí mostař, potom má tato kniha druhé nejčestnější místo v knihovničce, předstižena jen rodinnou biblí.
vlastně už trochu nemoderní a překonané, ale velmi vtipné, psané lehkým perem. není to samozřejmě žádná učebnice, ale je to přesně tím, co je slibováno v názvu. co je lehčí či těžší nemoc která se dá léčit (dočasný stav), a co je osobnostní nastavení, s kterým neuděláme nic a můžeme jej jen kultivovat.
Karel Domin byl botanik, který se významně zasloužil o ochranu přírody Tater, a v knize popisuje návštěvy Tater od "převratu" do poloviny 20. let 20. století, a některé nešvary, které v knize tepe, vydržely dalších sto let (např. absurdní chování některých slováků zaměstnaných v sektoru cestovního ruchu, nepružnost železnice apod.).
a zase znova - dnešní čtenář si ťuká na čelo, proč ti zoufalci na pokraji smrti vyčerpáním s sebou vláčeli plné sáně geologických vzorků a proč je nezahodili, proč i na pokraji smeti prováděli a zaznamenávali meteorologická pozorování.
táhli protože museli. měli to ve smlouvě. polární výprava nebyl žádný samoúčelný sport, ale podnik se svou ekonomikou, výprava byla na dluh, a ten měl být splacen výsledky, někdo si ty vzorky objednal a poskytl výpravě financování. oni tam nejeli páchat hrdinství, ale vydělat.
naproti tomu v našem (tradičně spíš německém) kulturním prostoru adorovaný Amundsen byl pěkný ptáček - ten prostě jen závodil.
apropo - klimatická změna. zimy byly plné sněhu, jara vlahá, o senách a žních sucho, před otavama zapršelo - myslíte? přečtěte si.
vlastně to vůbec není špatné a s potěšením na tuhle knížku vzpomínám. po vzoru Robinzona je původní nudný a zdlouhavý text o kožené punčoše proškrtán a převyprávěn tak, aby to bylo správné žrádlo pro 10-12 letého kluka, od kterého se ten správný kluk neodtrhne a čte to celou noc s baterkou pod peřinou (ano, Cooper není Defoe a nezastaral tak děsně).
děs běs jaksi srovnatelný s reportáží na oprátce, synem pluku a ohněm co chce dobré dřevo. sociálně třídně a politicky uvědoměle a tendenčně pojatý příběh vynikajícího skalního lezce (a problematického člověka). neodehrávat se to v krajině mého srdce a na skalních cestách, které jsem si ochmatal a místy mi řádně pustily žilou, nedostalo by to ani pidihvězdu. dávám tedy jednu.