LukasB.453 komentáře u knih
bibliofílie jak od Paseky. a já hlupák jsem si asi do čtvrtiny myslil, že se jedná o jakousi moderní velkolepou mystifikaci Váchalovského typu, a ono je to úplně naopak - Otto v.g.z.s. byl zakladatelem a inspirací duchařiny a hororu následujícího půldruha století. muss haben!
směska povídek. všehochuť. od syrového sociálního bídně chalupnického "štěstí" a "život za život" přes poeticky náladovou "bouři" po pitomou bukolickou harlekýnku. marketingově se používá "krkonošský klostermann".
originální a skvostné, syrové, poetické, plné nadhledu.
podle deníkových zápisků a zápisků v kalendářích z pozůstalosti Paseckého (pod)učitele, zemědělce a praotce několika houslařských rodů Věnceslava Metelky vytvořil Rais plytkou obrozeneckou harlekýnku. laskavý čtenář si může srovnat banalitu Raisovu a originální styl plný nadhledu o třicet let starší předlohy (ze života zapadlého vlastence). jedna hvězdička za paseky (ještě navíc trapně přejmenované) a druhá za kašparovy ilustrace, ale víc ani ťuk.
vulkán chrlící nápady. fantastické dobrodružství a zároveň praktická učebnice tří důležitých evropských jazyků v úrovni emočně - kulinářsko - vojácké (v každém díle jeden jazyk).
zapamatoval jsem si
v prvním dílu: (volně zpaměti): "k vedení války jsou potřeba tři věci. zaprvé peníze, zadruhé opět peníze, a zatřetí, a to je nejdůležitější, zase peníze" (tažení na Strambu)
ve třetím dílu je naprostá perla - popis veritářské bohoslužby
nejradši mám díl třetí, neboť považuji Valdštejna za velmi významnou postavu a spolu s Zikmundem Lucemburských za nejispirativnější a nejvýznamnější čechy historie (jakkoli se v trapné anketě o nějvětšího čecha vůbec v první stovce neobjevili).
vůbec netuším, jestli kniha (tedy celá trilogie) kdy překročila české (československé) hranice, a považuji ji za naprosté zjevení - o mnoho let předběhla žánr všelijakých těch dobrodružných hrdinů v kvasihistorických kulisách. možná je to tragédie malého jazyka?
v prvním českém vydání bylo místo vzniku potvor pozměněno, sojuz byl nahrazen čínou. vlastně nepodstatné (s odstupem i z pohledu 70. let - prvního českého vydání, kdy už i čína byla jaderná).
psáno řemeslným jazykem rutinní detektivky. a zrovna Cokera jsem měl vždycky rád a ausgerechnet jeho moralizování je snad nejméně zastarávající z celé knihy - je tam jasný a neřešitelný konflikt mezi vícerychlostní schopností odhodit předsudky.
zásadní a iniciační kniha pro všechny správné kluky snící o dobrodružství, ideálně někdy mezi desátým a dvanáctým rokem věku, ale stále se k ní vracím a až budu hodně starej a budu mít noční stolek s pár knihami, u kterých mi stačí náhodně otevřít a přečíst pár stránek, tak tam tahle nesmí chybět.
jo a správné holky touhle knihou taky neudělají chybu.
mirka štětiny nejlepší kniha. nikdy potom se tomu už nepřiblížil - to ovšem neznamená, že by ostatní knihy byly špatné, naopak, to znamená, že tahle ještě vyniká.
většinou sebrané články vycházející v časopise Montana (ještě existuje a vychází!) byl to dobrej chlap a je neuvěřitelné, že tady není už přes dvacet let. a měl našlápnuto, nejen lezecky, ale novinářsky, v posledních letech života spolupracoval s mirkem štětinou... marné je mudrovat co by kdyby...
divukrásná kniha vykradlavší robinsonády do té doby sepsané, a pilně vykrádaná (nejen) autory robinsonád dodnes. etalon svého žánru.
ach, jaký nerozum vytýkat krvavému románu, že je slátaninou v nejlepší tradici tohoto žánru. barokní, pitoreskní, proletářské a klerikální a hlavně nádherné třeštění. úvod do Váchala pro mladší a nepokročilé.
doporučují též (bohužel notně zkrácenou) audioknihu, kdy škobrtný a úsilný přednes Leoše Suchařípy poetiku ještě násobí.
aktualizace: rád poslouchám v autě na dlouhých nudných cestách audioknihy. tentokrát Viktora Huga Bídníky. a tepu se smíchy, jak si Váchal dělá pustou legraci z těchto špalků. nebyli snad oni klasici placeni od normostrany? a proč sakra zasviňovali knihy zmatenými vsuvkami s dějem nesouvisejícími? postavy se vynořují a zanořují, aniž by měly co říci. s oblíbeným internetovým glosátorem z aussigu volám: "pisálci, nebojte se dylítu! nekouše!"
spolu s "útokem na jižní pól" je to pokus přehledně a čitelně zmapovat veškerou historii dobývání pólů; samozřejmě je to zkresleno redakční uzávěrkou někdy v průběhu velké války a autor se vymezuje proti angličanům a američanům a vyzdvihuje němce (a nizozemce a skandinávce). ale se všemi výhradami je to výborný a základní úvod do polárnické literatury.
skvělá kniha (doporučuji číst zároveň Freuchenovo Moje mládí v Gronsku, ostatně, byli tam mnoho let spolu a potkávali ty samé inuity) a Velíškovy ilustrace jsou jedním slovem kongeniální. my tady u nás žijeme v jakési erbenovsko-němcovské zvrácené představě o tom, co je to pohádka či pověst, o tom, jak to musí být napínavý příběh a hlavně musí být hepík pro toho, kdo porušil všechna pravidla - a to je pěkně prosím hloupost, pověsti, pohádky a mýty jsou na světě proto, aby se předávaly z generace na generaci a potvrzovaly, že je svět v pořádku a že je třeba ctít jeho řád (ježibaba má prostě jeníčka a mařenku upéct a sežrat a šmytec, nemají se co sami potulovat po lese a ničit bez ptaní cizím lidem chaloupky)
vlastně nejlepší ze všech verneovek. na gymnáziu jsme měli v prvním ročníku (88/89) podivuhodný předmět zvaný "základy odborné přípravy", primárně to bylo určeno pro holky, co se na střední škole nechají zbouchnout a ve studiu nepokračují, aby uměly aspoň něco použitelného pro praktický život pomocné síly v kanceláři nebo za šaltrem na poště. měli jsme na to paní učitelku Böhmovou, a ta na první hodině prohlásila, že vůbec nechápe, proč má učit takový předmět, když je chemikářka a neumí podvojné účetnictví, psát na stroji ani vařit kafe, a zadala nám tajuplný ostrov jako povinnou četbu a pak jsme probírali jednotlivé tradiční "kýblchemie", od koksování uhlí přes vysoké pece a vápenky a výrobu skla a výbušnin po vaření mýdla (vše tak, jak je v knize popsané technologiemi z hloubi 19. století). zpětně to bylo to nejužitečnější a nejhutnější co mi gymnázium dalo (následně jsem studoval technický a nikoli humanitní obor).
aktualizace:
ještě jsem si vzpomněl, že se mi do rukou kdysi dostalo takové napůl žertovné dílko, rozbor činnosti kolonistů z hlediska řízení a organizace prací, a v jeho rámci byl vypracován podrobný harmonogram veškeré práce odvedené kolonisty, a výsledný potřebný čas byl spočten na několik stovek let práce pěti až šesti mužů.
syrový plátek masa po africku solí a pepřem posypaný patří k mým oblíbeným jídlům, a vždy si vzpomenu na barbarský kmen ňam-ňamů a na ďábelského náčelníka, který useknuv nepříteli paži popadl jí a s chutí se do ní zakousl.
jedním slovem skvělé! veršíky jednoduše a častuškově odsejpají, a je v nich vtip, šarm i moudrost.
a abych si vomočil - i varování před pitomou slovanskou vzájemností.
a doporučuji též kvasihavlíčkovské pokračování od Pavla Hořanského (vl. jménem Jan Novotný, 1978, Petlice 1988, dostupné online) - jak jsou dopisování klasiků zpravidla blbé, tak tohle je dobré. veršíky odsýpají odrážejíce realitu 70. let 20. století)
skvost. formou i obsahem. vivat Paseka - a jediná škoda, že to není na originálním "anglickém papíru".
knížka má jednu zásadní vadu - je příliš tenká. ach, jak bych si přál aby mistrovi byl v chaloupce v Mukařově dopřán delší život plný pevného zdraví, a aby kniha dosáhla tloušťky Zrzavého Orma (se kterou má mnoho společného)
je to svým způsobem takový mach a šebestová - utržené sluchátko nosí kdekdo už pětadvacet (?) let a stopařova průvodce má v matlacím telefonu každý už více než dekádu (a gůglujeme přes dvacet let). tuhle před pár lety jsem to předložil nezletilým synkům, a k mé velké radosti bez problémů nadšeně nasedli na vlnu, přestože mobilní telefon i gůgl znají co rozum brali.,
zásadní generační odpočinková kniha "kluků co jsme podobně staří a co spolu mluvíme". když zrovna nezapomenu, tak jeden den v květnu nosím ručník. a když jsem ještě jezdil v devadesátkách jako student stopem, tak s nevtíravě leč viditelně nošeným strakatým ručníkem.
(SPOILER) autor je ke čtenáři vlastně strašně nefér. rozehraje si tu emzáckou absurdní grotesku se směšným Billym Pilgrimem, čtenář se směje div mu bránice nepopuká, a najednou se přistihne, jak se směje tomu, jak čtyři hladoví promrzlí muži bloudí několikátý den ve sněhu za frontovou linií, dvěma z nich zbývá jen několik minut života, a jednomu necelý týden a najednou se čtenář začne cítit naprosto hnusně, čemu že se to vlastně směje. a čteme dál, a najednou nevíme, jestli se zrovna smějeme nebo pláčeme.
a nakonec se vrátíme k té nezáživné první kapitole, kde se vlastně nic nedělo a trerou jsme jen tak přeletěli a pochopíme, že autor nemohl jinak.