LukasB.453 komentáře u knih
moje první "dospělácká" kniha (bez obrázků a s nedětskou velikostí písma), vydání z roku 1949 v překladu Hany Šnajdrové-Bílkové, četl jsem na pionýrském táboře po první třídě (hu, to je už přes čtyřicet let), a úplně mě vzala a dostala - na to můžeš vzít jed, jak jsem se tenkrát chtěl stát rytířem štěstěny. a před pár lety jsem poprvé (!) shlédl film z roku 1990, a bylo tam úplně všechno přesně tak, jak jsem si to vysnil, znovu jsem málem plakal, když umřel starý hajný Tom, a znovu jsem toužil až vyrostu být takový správný chlap jako byli doktor Livesey a kapitán Smollet.
(SPOILER) uváznutí v ledu, ztráta lodi, vlečení záchranných člunů, nalezení útočiště na sloním ostrově, amputace chodila jednoho plavčíka, přestavba jednoho člunu k plavbě na otevřeném bouřlivém moři, plavba ze Sloního ostrova na Jižní Georgii, a přechod hor zakončený sjezdem stráně do neznáma, a pak zvuk sirény z fabriky. To je medvědí maso v nejsyrovější formě!
v podtextu ovšem prosakuje i skutečná realita polárních výprav - nebylo to jen samoúčelné chlapácké dobrodružství, ale i velmi nákladná záležitost, a většinou byla taková výprava posledním zoufalým pokusem věčného zkrachovance vydělat prachy - nasmlouvat pozorování (meteorogické a oceánografické - to pro vlády a vojáky, přírodovědné pro univerzity, geologické pro podnikatele), vybrat zálohu, zastavit a zadlužit všechen majetek, a doufat, že se výprava vrátí, dostane prachy za pozorování, a organizátor výpravy vydá knihu a uspořádá přednáškové turné (účastníci výpravy měli zpravidla smlouvu, kolik nejdříve let po veliteli smí vydat svoji knihu aby nekonkurovali). Návrat Shackeltonovy výpravy byl do evropy zmítané velkou válkou, a o nějaké instantní a samoúčelné polární dobrodružství v situaci, kdy miliony vojáků umírali v zákopové válce nikdo nestál, a výprava tak fakticky znamenala další v řadě neúspěchů a krachů, jimiž byl Shackletonův život lemován.
kniha mého dětského snění. následně mě trochu zklamalo, že (téměř) všechny příběhy oplývají spoustou nepřesností, snad proto, aby to bylo lákavější pro dětského čtenáře (?).
a Joshua Slocum byl fakt bourák.
jejejej, jak já nemám rád moravské zelí, a navíc ještě s ohřívanými nafouknutými blbouny z knedlíkárny. to "u nás" (tedy na Mělnicku, Nymbursku, Poděbradsku a Boleslavsku, odkud pocházejí moji předkové) se kysané zelí pěkně sleje, propláchne aby nebylo tak kyselý, a téměř nasucho se dusí na cibuli oprskané na sádle, a při tom se tak trochu řízeně připálí a někdy se přidá maličko cukru a zkaramelizuje a krásně obarví a ovoní. Jak to rozdušené zelí co zrovna teče zaklechtané moukou vůbec někdo může jíst? Brrrr! A knedlíky se "u nás" dělají houskové (správně ze slaného žemlového těsta pečeného na plechu, ale může být i z zgumovatělých rohlíků), tak trochu na způsob karlovarského knedlíku, s hladkou a hrubou moukou půl na půl, a žádné vaření v ubrousku, pěkně mokrejma rukama uplácat šišky a šup s nimi do horké vody. jak to vůbec někdo může dělat jinak.
Švindlovej bagr!"
nejlepší a ryzí Čapek bez toho jeho zatraceného pozdějšího lidičkovství.
spolu s Božími muky nejlepší Čapek. kousek Bedy Foltena je v každém z nás.
v popisech středověkých bojových a loveckých scén se Sienkiewitzovi nikdo nevyrovná.
zapamatoval jsem si "dostal ji až lejno vypustil" (při ulovení zubra šipkou z kuše)
nejlepší z májovek (mám Vilímkovské vydání s roztomilým starobylým překladem a jiné mu nesahá po kotníky). massa Bob je můj favorit (ne, není směšný, je to hrdina srovnatelný s Bobíkem ze čtyřlístku) , příhoda se skunkem zaměněným za opossuma a příhoda s útěkem před medvědem šplháním na břízku mě ve vzpomínce vždycky rozveselí. a úsloví "hořčicoví indiání" nebo "chytrý jako moucha" pilně používám.
spolu se synem lovce medvědů nejlepší májovka (tedy ten syn lovce je ještě o fous lepší). od dědečka jsem kdysi dostal Vilímkovské (první české?) vydání, které dědeček dostal jako dítě jako knihu již tenkrát "bazarovou", je tam na první stránce jakýsi nápis inkoustem starobylým písmem s ročením 1909. překlad je to divukrásný, "rci ještě slovo a utluku tě", rychle na kůň", "ona krajina zove se planinou kůlů" a další skvosty.
doplnění o pár měsíců později:
člověk se furt učí. táhne mi na padesát, a teprve dnes jsem se od kolegy z Mexika naučil, že ve španělštině se dvě L čtou jako J. takže tortilla se čte tortija,a Llano estacado se čte jano estakádo.
závan ze starých časů alpinismu. vytýkána je nezáživnost, nestrukturovanost, malá popisnost tůr - ale tohle je přece Kugy! mnohokrát jsem si na něj vzpomněl (na popis hřebene Ponc) a snažil se být vznešeným mužem a chodit po ostří skalních koní vzpřímeně a často brojím proti horám omotaným a rozvrtaným jako politováníhodné tělo svatého šebestiána překlad Františka Kroutila (toho Kroutila!) je úžasný.
dávám si do ostrého protikladu ke dni trifidů (byť ten je o nějakých dvacet let starší). den trifidů je psaný jazykem řemeslné detektivky a postavy jsou uvěřitelné a děj není přitažený za vlasy, a při čtení si říkám "tak by to fakt mohlo být". Malevil je literatura (jako fakt jo), ale za vlasy přitažená a tak nějak po francouzsku sebestředně pitomá. tak to být rozhodně nemohlo. zaujme, ale nepřesvědčí. dobré scifi/postapo prostě musí ctít selské zákony zachování a archimedovskou fyziku, jinak je to pouhé fantasy.
co je v žánru povídky pro američany Salinger, takového máme my ve Vyskočilovi
věrné a konzistentní převyprávění ság (jakkoli i původní ságy si navzájem trochu odporují). napsáno o pár desetiletí dříve, než se v L'Anse aux Meadows podařilo vykopat pozůstatky osídlení.
muží jsou opravdoví muži (když Bjarni přijede přezimovat u svého otce a když na lodi s potápějícím se vlečným člunem losují, kdo se utopí a pro koho je místo na lodi) a ženy jsou opravdové ženy (emancipovaná, statečná, ambiciozní a tragická Freydis, ale opravdovou zářící hrdinkou je Gudrid, pramáti biskupů)
apokryf verneovky dva roky prázdnin zasazená mimo čas a prostor, v neznámé době (psáno v letech padesátých o letech šedesátých?), na neznámém místě kdesi v oceánu (snad nějaký pacifik mezi obratníky).
lidé nejsou dobří ani zlí, dobro nás snad láká, ale zlo nás fascinuje. děti jsou larvy lidí, a jejich fascinace zlem je rychlejší a silnější, co trvalo trosečníkům z Bounty více než deset let, to chlapecký kolektiv trosečníků zvládne za málo měsíců . o pravdivosti knihy nás přesvědčí návštěva šatny jakéhokoli sportovního oddílu nebo polední klid na pionýrském táboře, foglarovky jsou naivní přání otci myšlenek. nebo stačí koukat na zprávy a dát si dvě a dvě dohromady, proč jsou na válečná zvěrstva v krvavých zemích (třeba) subsaharské afriky nebo kokainových republikách tak oblíbení dětští vojáci.
knize je vytýkána schematičnost některých postav, to ovšem vůbec není na škodu, charaktery jsou oholeny na dřeň a vše nedůležité je zapomenuto, kdo chce háelpéčka s prokreslenými postavami a reáliemi, ať si čte třeba hraničářova učně (pokus o sarkasmus).
děsivé. je to v nás jak v koze lůj.
děti měly onehdá za domácí úkol interwiewovat rodiče ohledně literárních postav, které byly jejich dětskými vzory. Smoka Belellewa směle řadím vedle Bobíka, Old Shatterhanda a Cyra Smithe - a čím jsem starší, tím víc se Smoke (s Bobíkem v patách) derou dopředu, a jsou to takoví ti správní chlapíci, jakým bych chtěl (kdybychs to uměl) být.
gigantický a starobylý špalek, je to kniha, nebo rovnou celá knihovna? "starý" překlad je zvykem kritizovat, ale ke knize mi historizující slovosled sedí a obávám se, že nový překlad by byl jako nablblý remake dobrého filmu (což tedy svědčí především o mé úzkoprsosti).
četl jsem zhruba před dvaceti lety, kniha mě úplně zajala, přežvýkala, zmátla a vyplivla a dosud nevím co si o tom všem myslet. je to něco jako první doušek alkoholu, první cigareta, první poluce, první pohled na mořský příboj. zvláštní, silné, iniciační.
řecké mýty sebrané dohromady a jakoby vyprávěné o pár generací později podle vyprávění pamětníků, s tím, že vypravěč o existenci bohů a heroů nepochybuje.
bohové, heroové i argonauti jsou jako lidé - hloupí, ješitní, chamtiví, úskoční, Iáson je domýšlivý hejsek, Herkules je tupé hovado a tak dále
na počest jednoho z argonautů každé velikonoce vyplácím děvčata "rukou Idovou" a pomlázku nosím jen jako odznak.
zásadní kniha pro starou generací českého trampingu, která z víkendových lufťáků a výletníků udělala divoké tuláky, pistolníky, westmany a zlatokopy. Jack London se vším všudy, včetně rozvláčného úvodu a diletantského filosofování, ale je to i po stodvaceti letech pecka a "holubicím dál rostou křídla dravců, družstevním rolníkům touha mořeplavců"