lynxir komentáře u knih
Druhý svazek spisů s nepříliš povedenými povídkami autora, který má s velkými ruskými autory společné snad jen to jméno. Povídky jsou z let 1914-22; něco válečných zážitků, něco z historie, zbytek tematicky ze života tehdejší ruské inteligence a nakonec novelka z autorova dětství. Z většiny povídek ční autorova bezradnost. Rychle zapomenutelné. Snad knihu vyloví a ocení nějaký student ruské literatury, pokud ještě takoví existují.
I po 60 letech od vydání skvělá kniha plná zajímavých informací, které ocení nejen amatérští přírodozpytci. Otázka zní: oplatí se i dnes vydávat takovéto knihy? Odpověď: asi ne. Tož knihobudkám nekonečné a vřelé díky!
Inskript na titulce: "K 25. výročí osvobození Československa věnuje Český svaz požární ochrany."
To když se nepříliš zdatný novinář rozhodne být úspěšným spisovatelem, tak s lehce bulvárním nadhledem poskládá knihu z existujících rozhovorů, něco dotvoří, něco si dovymyslí, no a samozřejmě ho nejvíce zajímá kdo, s kým a za kolik. A pak to dorazí paní překladatelka. Titulek prologu „Kdo z koho“ mě měl varovat.
První třetinu knihy jsem uvažoval o absolutoriu: svižné, vtipné; lehce sarkastický náhled hlavní hrdinky Claudie na vlastní život s retrospektivními záblesky do vlastního dětství a mládí s prolínáním světových dějin. Po polovině bohužel následuje stagnace a sestup. Jako když vylejete kýbl vody do písku uprostřed Sahary. Co vám zbude? Mám pocit, že autorka najednou nevěděla, co si s hlavní hrdinkou počít. Závěrečná linka s maďarským studentem Lászlem je násilným, zcela zbytečným roubem. Škoda. Za přečtení kniha určitě stojí.
Úryvek:
„Nevím, jestli věřím v Boha.“
„To já ano,“ řekne Claudia. „Kdo jiný by dokázal všechno tak dokonale zmrvit?“
Počátek knihy vypadal poměrně zajímavě. Pak přišly první pochybnosti, které postupně narůstaly a ke kterým se přidávaly další a další. Především je zřejmé, že o životě v přírodě toho autorka ví pouze tolik, kolik si přečetla v první Příručce mladých svišťů. Pro napsání románu, ve kterém prostředí hraje jednu z hlavních úloh, bylo nutné mít opravdu parádní sebevědomí! Pozdější přechod k jakémusi sociálnímu románu ve stylu Steinbeckových Hroznů hněvu se taky moc nepovedl. Potom ten ramboidní závěr! Prakticky všechny postavy působí strojeně a vykalkulovaně. Prostě takový anglický, pracně, leč špatně sešitý a pořádně obskurní patchwork. Pročež na zamlženém ostrovním nebi teď matně problikávají pouze dvě pozapomenuté hvězdičky.
Už to, že člověk po této knize sáhne, neřkuli ji přečte od počátku až do konce, hovoří poměrně jasným způsobem nejen o čtenáři, ale i o autorovi knihy. Výhrady jsou samozřejmě povoleny toliko v případě, že je čtenář nedouk, jenž nedosáhl výšin nekonečné inteligence a nebeské imaginace autora, jenžto obdivován nemnohými příznivci, kteří ve své neomezenosti (či snad skryté a lehce pokrytecké omezenosti) pronikli do hloubi všech mlhavým oparem zahalených myšlenkových a svěžím vánkem filozofické vznešenosti nadnášených proudů představivosti autora.
Citace: „Silný a vydařený člověk tráví své zážitky (své činy, včetně zlých) jako tráví své jídlo, i když musí polykat tuhá sousta. Pokud se s nějakým zážitkem „nevypořádá“, je tento druh indigesce stejně fyziologický jako onen druhý – a ve skutečnosti mnohdy jen jedním z jeho důsledků.“
Žádné duchovní instrukce k dosažení osvícení zde nehledejte, mnohem více je to taková svérázná psychologická příručka s návodem, jak se optimisticky postavit životu. V sedmdesátých letech 20. století jedna éra pomalu končila, mnoho bývalých hippies nevědělo, co se sebou a najednou se objevil Osho se svými teoriemi a propojením východních nauk se západní psychologií (byť dost povrchně a místy zcela zmateně) se přesně trefil do ducha doby: užívejte života naplno, sex a drogy povoleny, Bůh neexistuje. No…, občas si sám protiřečí, ale jak sám radí, neberte to všechno moc vážně! To platí i pro něj a jeho teorie.
Naprosto úžasná kniha plná hlubokých myšlenek a filozofických úvah, podle mě v dané kategorii tzv. „nature writing“ asi jedna z nejlepších. O to úžasnější, že ji autorka vydala v devětadvaceti letech. Americkou faunu a flóru do detailu nastudovanou nemám, tedy mi možné překladové přešlapy v názvech zvířat a rostlin nijak zvlášť nevadí; navíc o to v knize ani tak nejde. Redakčních chyb tam oproti jiným knihám zase tak moc není, což samozřejmě vydavatele neomlouvá. Výrazné mínus mu dávám za nepovedenou obálku, hlavně však za velmi nekvalitní vazbu. Škoda, není to kniha na jedno přečtení; příště si budu muset dávat pozor na vítr…
Socialistická agitka o tom, že i na vesnici se dnes žije dobře; tak něco mezi Ženou za pultem a Plechovou kavalérií. Autor moc neví, co si s hlavními hrdiny počít, takže se chovají zcela zmatečně. Jedinou zábavnou postavou je štěně bernardýna Faraon, bohužel scén s ním je zde poskrovnu.
Kniha se nezabývá vývojem hudby v běžném slova smyslu, žádný výčet skladatelů a jejich děl v určitých epochách. Autor se spíše snaží najít odpověď na otázku: Co vlastně lidé prožívali, když se v různých epochách zabývali hudbou? Možná bude kniha poměrně náročná pro čtenáře filozoficky založené, leč bez hudebního vzdělání, stejně tak jako pro hudebníky bez jistého filozofického povědomí. Jednoznačně však autor přináší nový a skutečně velmi zajímavý pohled na hudební historii. Zajímavostí je, že ač je autor Čech, kniha byla přeložena z němčiny.
Kniha psaná dokumentárním stylem, ale velmi živě a napínavě, téměř dobrodružným způsobem popisuje do detailů život Billyho Kida a Pata Garreta. Po smrti jednoho z hrdinů trošku ztrácí dech, ale jen na chvíli. Člověk si uvědomí, že romantické westerny jsou opravdu jen pohádkami a skutečný život na Divokém západě byl mnohem drstnější, bezohlednější a skutečné právo téměř neexistovalo. Výborně napsané.
Kniha na mě působí dojmem, že autor se rozhodl vytěžit ze své aktuální popularity další příspěvek na své konto, a to zcela bez ohledu na čtenáře. Tolik stránek o ničem se hned tak nevidí. Postavy tam žijí spolu, ale vůbec nekoexistují, ani téměř nekomunikují, vlastně se vůbec nevnímají, každý si jede to svoje nekonečné nic. Dokopal jsem se do konce, ale ani tam nic není. Pane Doerre, psát – řekl bych – umíte, ale tentokrát je to opravdu velká slabota a pro čtenáře naprostá ztráta času.
Kniha mi připadá jako psaná na objednávku. Možná byl autor jako dítě s rodiči na výletě v horách a teď si řekl, že by se z toho dala vystavět kniha. Celý příběh působí povrchně, postavy jsou ploché, nedotažené, bez života. Pořád čekáte, že se něco bude dít, že dojde k nějakému dramatickému zvratu, střetu mezi postavami, k nějaké akci. Drsné prostředí hor k tomu přímo vybízí. Ale kdepak! Postavy se objeví a pak jsou najednou fuč. Vztahy mezi nimi naprosto nefungují nebo vůbec neexistují. Všechno vyšumí do ztracena s prvním horským praménkem. I ty popisy hor jsou velmi banální a plné klišé; člověk s láskou k horám a přírodě dle mne prostě píše jinak.
Ondřeje Hejmu mám rád jako hudebníka. Kniha obsahuje přehršle informací o době dávno i nedávno minulé, politické komentáře, autorovy názory na všelijaké lidi, vzpomínky na hipísácké mládí. Ale všechno je tak nějak neutříděné a je toho moc, jako by autor nevěděl, jestli psát citovou výpověď o sobě a lidech blízkých nebo komentář o politické situaci. Chtělo by to velmi ostré nůžky, a i tak si myslím, že u autora platí krásné české: Ševče, drž se svého kopyta!
Taková příjemná, ani ne stostránková jednohubka. Milá vzpomínka na rodinné dovolené se stanem kdysi v socialistickém pravěku; taky jsme takto šrádovali po okolních státech. Dneska je cestování už dočista jinačí. Jazyk pana Nepila je velmi košatý, malebný a rozsochatý, trochu připomíná styl Karla Čapka. Nejsvižnější a nejvtipnější jsou rodinné hovory a popisované trampoty s autem, v historicko-cestopisných částech se svižnost poněkud vytrácí. Ale jinak fajnová knížečka. A jednoduché ilustrace Miloše Nolla v ní jsou přesně to pravé (vydání z roku 1966).
Krátký výňatek ze zprávy zvláštního dopisovatele listu Irish Independent:
„Ačkoliv se celou dobu zdálo, že malá jachta kapitána Ryana svým poklidným tempem dopluje po roční plavbě zdárně a šťastně do cílového přístavu, a to i přes značnou různorodost a nesoulad domorodé posádky, dostala se jeho loď při vplutí do bouřlivých pobřežních vod zkraje prosince při náhlé změně počasí do značných problémů, loď přišla o hlavní stěžeň a nakonec se převrátila. Toto lze dozajista přičíst na účet ne zcela zkušeného kapitána Ryana, který ovládání lodi a řízení posádky dostatečně nezvládl. Přesto pevně věříme, že po získaných zkušenostech dopadne příští dálková plavba jeho jachty mnohem lépe.“
Autor nezapře, že jeho původním úsilím bylo básnění. Jazyk knihy je poetický, místy zvláštní, místy filozoficky přemýšlivý. Autor toho v dané době moc nevydával, tedy zřejmě každá stránka znamenala pár korunek navíc. Nechci zde rozebírat autorovy následné ústupky režimu či předcházející spolupráci s STB. Bohužel zde zapomněl na základní pravidlo spisovatelské práce, a to je: škrtat. Pomníky vystavené z chleba dostatečnou trvanlivost nemají. Možná to byl úmysl, ale autor nevybavil svého hrdinu takovým dostatkem kladných vlastností, aby se s ním čtenář mohl ztotožnit a držel mu palce až do zbělení kloubů. Zbloudilé kuře zmateně pobíhající za zahradou mezi poli nalezne dostatek soucitu leda tak v pohádce.
Dnes by autor psal nejspíš nějaký blog, který by téměř nikdo nečetl. Politické souvislosti jsou již zcela out, nejlepší jsou popisy práce na zahradě. Tehdejší doba byla zvláštní. Ta dneštní stejně tak, jenže jinak.
Místo komentáře jen dvě otázky:
1. Opravdu musí být mezi hlavními postavami téměř každého díla „moderního“ autora nějaký jedinec s tou specifickou abnormalitou, ač je jich dle statistik poze asi 4% populace, když je to navíc vzhledem k ději zcela irelevantní?
2. Proč si dnes tolik jedinců myslí, že umí psát?