lynxir komentáře u knih
Text v první části – autentický záznam vyprávění Geronima – je z důvodu autenticity ponechán v jednoduché formě, místy s téměř užasle naivním náhledem na svět. Přitom tolik mrtvých…
Ve druhé části autoři Nataša Budačová a Boris Taufer nastiňují dějiny Apačů v 18. a 19. století. Kniha zahrnuje ohromné množství informací a údajů, jen řazení podle témat případně osob je poněkud problematické. Některé události se opakují, není zde dodržena časová posloupnost, což působí zmatečně. Historie Apačů skutečně místy připomíná nám poněkud bližší holokaust. Ale informací je tolik a tak jsou si podobné, že je to až na škodu a časem bohužel začnou nudit. Doporučoval bych při případném přepracování dodržet historickou časovou posloupnost a vynechat podružnosti či opakující se podobnosti. Méně by bylo více a text by získal na údernosti. Ale jinak je to kniha zajímavá a poučná jistě i pro ty, kterém indiánské téma moc neříká.
Téma knihy je poměrně zajímavé, ale to zpracování, to tedy drhne. První část jakýsi ne zcela povedený thriller s šokujícím tématem, druhá část diskuse s Bohem, zcela prosáklé téměř propagačními křesťanskými dogmaty a autorovou snahou rozbourat zažité představy o Bohu, ovšem způsobem zcela absurdním. Obě části opravdu působí jako dvě různorodé knihy slepené dohromady. I ty diskuse ve druhé části jsou tak nějak podivně sešroubované; u některých odstavců jsem ani po několikerém přečtení nepochytil, co tím chtěl autor říci. Možná je to překladem, ale za shánění originálu kniha nestojí. Bodík přidávám za velmi pěknou obálku.
Kniha mi připadá jako psaná na objednávku. Možná byl autor jako dítě s rodiči na výletě v horách a teď si řekl, že by se z toho dala vystavět kniha. Celý příběh působí povrchně, postavy jsou ploché, nedotažené, bez života. Pořád čekáte, že se něco bude dít, že dojde k nějakému dramatickému zvratu, střetu mezi postavami, k nějaké akci. Drsné prostředí hor k tomu přímo vybízí. Ale kdepak! Postavy se objeví a pak jsou najednou fuč. Vztahy mezi nimi naprosto nefungují nebo vůbec neexistují. Všechno vyšumí do ztracena s prvním horským praménkem. I ty popisy hor jsou velmi banální a plné klišé; člověk s láskou k horám a přírodě dle mne prostě píše jinak.
Mnohem syrovější, surovější, zároveň uvěřitelnější než filmová verze. Psychologie hrdinů, jejich pohnutky a důvody jejich činů jsou do detailu popsány, což bohužel film nahrazuje nakašírovanými a efektnějšími akcemi. Policejní šéf Teasle má v knize mnohem více prostoru; zdaleka nepůsobí tak nadutě a nabubřele, jeho vztah k vlastnímu mužstvu, ke starému rodinnému příteli Orvalovi, připoutanost k vlastní ženě, která ho opustila, to vše z něj dělá úplně jinou osobu než ve filmu, svým způsobem sympatičtější. Rambo je drsnější, bezohlednější. Jeho pobyt v lesích je koncentrovanou příručkou pro přežití. Obě hlavní postavy jsou v podstatě obětmi systému, podmínek, které jim byly nastaveny, a svých rolí, pro které jsou vybrány. Ani jeden z nich se s nimi nedokáže zcela vyrovnat. Nakonec příběh nemá vítěze, jen mrtvé a poražené. Originální anglické vydání naštěstí nemá tu brakovou obálku českého vydání, tiskové chyby ani avizované nedokonalosti překladu rovněž nehrozí. Doporučuji.
Ale tak dá se to číst. Kdo chce román, vezme do ruky výbornou Divočinu Strayedové; kdo touží po detailní instruktáži, vytáhne Jakubův cestovní deník. V této knize se o PCT zas tak moc nedozvíte; autorka nijak zvlášť nevnímá, co se šustí kolem, a ani lidé okolo ní ji zjevně příliš nezajímají, zato neustále a intenzivně řeší sebe a svoje problémy, čemuž odpovídá i fotodokumentace v knize. Ale i tak za ten výkon před ní smekám!
Jedná se jednoznačně toliko o deníkové zápisky z cesty; kniha obsahuje přehršle informací pro případné zájemce o PCT, popisy prostředí, cesty samotné a důkladnou instruktáž, jak na to. Kdybych na to měl (zdraví, sílu, nadšení, vůli atp.), vezmu deník jako průvodce a vyrážím také. Na rozdíl od některých jiných píše Jakub hodně pěkně o spolucestovatelích, stejně jako o těch, kteří se na zajišťování PCT nějakým způsobem podílejí. Poměrně pěkné fotografie. A smekám před každým, kdo PCT zvládne!
Hlavní postava (předpokládám, že autorka píše o sobě) představuje takový zvláštní mix americké a asijské kultury: na jedné straně je posedlá jídlem, po večerech se opíjí v barech a nekonečně plká s kamarádkami o ničem, na straně druhé dá na žádost matky výpověď v dobře placené práci a vrátí se domů, aby se celodenně starala o nemocného otce. Kdo u nás by něco takového udělal? Silně drhnoucí rodinné vztahy se objevují jen v nepatrných náznacích, přitom jsou tím nejzajímavějším, co kniha nabízí; bohužel tato část zůstala zcela nevyužita. Chtělo by to zkušenějšího autora. Ani překlad moc povedený není.
Film J. Boormana (scénář psal autor, který si ve filmu i zahrál postavu šerifa) knihu výtečně doplňuje; film vyniká obrazovým zpracováním divoké řeky, větší svižností a akčností děje; kniha pak přidává příběhu další dimenzi: chybějící souvislosti, delší úvod do děje, který autorovi filmová společnost vyškrtla, a hlavně psychologické popisy myšlenkových pochodů a pocitů městských nehrdinů v boji o přežití. Kniha k zamyšlení, jak by se člověk na místě hrdinů zachoval sám a zda by vůbec v podobné krizové situaci obstál. Oceňuji kvalitní práci překladatele a nakladatelství Argo.
Úžasná kniha. Je pro mne nepochopitelné, jak mohl autor nashromáždit tak ohromné množství informací. Některé části jsou poměrně náročné i pro člověka s hudebním vzděláním, ale jinak je kniha vyváženým celkem a všestranným náhledem nejen na hudební genialitu Bacha, ale i na něj jako člověka. Kniha je výtečná i pro seznámení se s historickým prostředím, vztahy mezi světskou a církevní mocí, jakož i běžným měšťanským životem v té době. Jednoznačně nejvyšší hodnocení si zaslouží i překladatelka a redakce českého vydání.
Knihu jsem poprvé četl krátce po jejím vydání, teď si nevybavím, zda před nebo po shlédnutí polského filmu, mimochodem, pokud si vzpomínám, také moc pěkně udělaného. Teď jsem ji vyhrabal z krabice na půdě a kupodivu i po těch letech funguje příběh naprosto stejně. Drobná novelka o studentských láskách a přechodu k dospělosti, zodpovědnosti a hledání toho pravého smyslu života, plná nenásilných dramat a výtečně odpozorovaných vztahů. Oceňuji dobře popsané prostředí hudební školy. Velice příjemná knížka.
Absurditě rozumím, chápu i autorův úmysl, ale celé mi to připadalo až příliš vykonstruované, přeplácané, účel naprosto převážil nad prostředky. Audience se mi zdála mnohem vtipnější, svižnější, taková ze života. Zahradní slavnost je oproti tomu technická záležitost vyseděná za psacím strojem.
Na knihu jsem narazil náhodou mezi novinkami v knihovně. Podle množství fotografií jsem si říkal: fajn, dozvím se z první ruky něco o VH a životě skupinky disidentů.
Paradoxně nejzajímavější je první část knihy, historie rodiny, vzpomínky na dětství, rodiče a prarodiče, mládí, první vztahy. Od seznámení s VH se téma přesouvá úplně jinam. Fotodokumentace zajímavá, obsáhlá, ale víceméně stále stejná. Po čase přestanou obrázky autorky s VH a nějakým křovím okolo bavit, stejně jako hromady dopisů a údajů, kdo, kdy, kde, s kým a stále dokola. Chtělo by to silně vytřídit a prostříhat. Nějak se mi nepodařilo odhalit, jakým záhadným kouzlem k sobě připoutával ženy tento sebestředný, v paralelních vztazích se vyžívající manipulátor. Dopis autorce k její interrupci o něm vypovídá snad nejvíce. Přesto však s ním autorka, ovšem v souběhu s jinými, žila řadu dalších let. Nějakou hlubší podstatu vztahů se bohužel ani při psychologickém vzdělání autorky nedozvíme. Setříděné dokumenty jen kloužou po povrchu.
Více okrajově se autorka zabývá komunou disidentů, se kterou se v té době intenzivně stýkala. Přes občasné hrátky se státní bezpečnosti, alespoň takto jejich zásahy autorka popisuje, se mi zdá, že u těchto lidí převládal jistý pocit vyvolenosti. Stěžování si na udávající sousedy, když se v malém bytě na sídlišti konaly pravidelně do rána trvající mejdany čtyřiceti tzv. chartistů, je trochu přes čáru. A žádný politický podtext bych tady nehledal. O tom, jak se jejich společenství porozpadalo, když došlo k rozdávání mocenských křesel, kdy VH, jak píše autorka, „přirostla koruna k hlavě“, jsou v knize pouze náznaky. Autorka a někteří další se najednou odsunuli či byli odsunuti na jinou trať.
Poslední část knihy, která se vztahuje k autorčině práci v Apolináři a jejímu ezoterickému hledání, je bohužel popsána telegrafickým a zcela nudným způsobem. Podle rozsahu knihy a její struktury se autorka rozhodla položit největší důraz na popis vztahu s VH. Těžko říci, zda to byl záměr vzhledem k možné prodejnosti knihy, či toto období sama autorka považuje za středobod svého života. Závěr – s výhradami se kniha dá číst, redaktor s ostrými nůžkami a hlubší autorčin náhled by byl přínosem.
Dost dobré. Dokonce i bez divadelního zpracování. Jen si tak říkám, co si ze hry vezme cizinec (ztraceno v překladu?) nebo někdo, kdo podobnou situaci nezažil nebo spíše nezaregistroval. Ale pokud si někdo myslí, že absurdita je vázána na nějakou dobu či historickou skutečnost, tak by měl otevřít oči a pozorovat cvrkot kolem sebe; pak by možná pochopil a nemusel psát nesmyslné komentáře.
Zajímavé téma i prostředí Francouzské Indočíny (Vietnamu) na počátku minulého století by si zasloužilo kvalitní psychologický román. Autorka bohužel nosné téma nerovného milostného vztahu rozstřílela krátkými odstavečky a holými větami, snad náznakem pokusu o filmový scénář. Patnáctiletá dívenka namísto dětské naivity, upřímnosti a prostoty jedná a pozoruje svět se stoickým nadhledem, místy až vypočítavostí starší, zkušené ženy. Dramatické vztahy v rýžovišti vlastní rodiny jsou namísto obnažení zamlženy a zaplaveny přílivovým bahnem romantiky a erotiky; jako celek to příliš nefunguje.
Pětikorunový výprodej z knihovny pokračuje do oběhu.
Velice příjemný cestopis pro všechny milovníky divočiny, vodáky, trampy a tuláky. Zahrnuje poměrně obsáhlý nástin historie objevování oblasti, popis osamělého putování autora s přítelem v kánoi po řece Mackenzie, jakož i dostatek pěkných fotografií. Mnoho informací pro případné zájemce o podobnou cestu. Jedna frčka dolů za vydatnou dávku prohřešků proti češtině; chápu, že autor žije dlouhodobě v zahraničí a může mít s některými výrazy problém, ale že ani při druhém vydání (či dotisku 2002) nezajistil vydavatel jazykovou korekturu, tak na to hledím jako grizzly na českou palačinku s křupavými okraji.
Jsou historické události, o kterých jsme se ve škole nedozvěděli, na rozdíl od mnoha jiných, o kterých jsme bohužel poslouchali snad až příliš. Autorka si vybrala skvělý námět na historické či psychologické drama z relativně nedávné minulosti, bohužel to je také jediný klad celé knihy. Téma zůstalo nevyužito. Kniha se čte opravdu rychle, ale člověk má pocit, že autorčina loď pluje po hladině, pod ní je šero a mlhavo , a hlubiny jsou pak úplně temné a neprostupné. Bohužel baterku si autorka někde zapomněla, nebo ji možná má, ale nesvítí. Postavy jsou černobílé, ploché, nevýrazné, jednají předvídatelně. Příběh připomíná Harlekýnky našroubované na historické události. Drama se nekoná, děj ubíhá jako za sklem posypaným notnou dávkou mořské soli. Obávám se, že nenajdu žádný důvod se ke knize někdy vrátit. A k jinému autorčinu dílu, nu, kdož ví?
Ondřeje Hejmu mám rád jako hudebníka. Kniha obsahuje přehršle informací o době dávno i nedávno minulé, politické komentáře, autorovy názory na všelijaké lidi, vzpomínky na hipísácké mládí. Ale všechno je tak nějak neutříděné a je toho moc, jako by autor nevěděl, jestli psát citovou výpověď o sobě a lidech blízkých nebo komentář o politické situaci. Chtělo by to velmi ostré nůžky, a i tak si myslím, že u autora platí krásné české: Ševče, drž se svého kopyta!
Poslouchejte, poslouchejte, co jsem zaslechl na tržišti! – Počkej, počkej… je to něco poučného? – No to ani ne. – Tak něco povznášejícího? – To taky ne. – Tak je to alespoň zábavné? – Hmm, vlastně ani ne. – Tak proč bychom to měli poslouchat (číst)???
Jedna malá hvězdička za grafickou úpravu a ilustrace. Jinak pro mne naprostá ztráta času.
Jeden z nejstrašnějších literárních zážitků mého života. Bohužel tenkrát jsem knihy ještě dočítal za každou cenu.