Mahuleno komentáře u knih
Otevřel a přečetl jsem při plnění Výzvy 2017 - co říci k pohádkám. Některé jsou obměnou známých českých pohádek, jenom vsazené do jiného prostředí, některé zcela "nové". Co jsem si opět uvědomil, kolik je v pohádkách krve, podvodů, podrazů a násilí...četba pro děti? Aspoň, že vždycky nakonec v posledním řádku vyhraje dobro :-). Ale jinak by se to mohlo klidně nazývat horrory.
Jakkoli se novela dotýká dodnes nevyřešeného vztahu Izraele a arabských států, mne příliš nezaujala. Čas začátků izraelského státu, letiště vznikající izraelské armády s piloty vycvičenými v tehdejším Československu a letadly poskládanými "ze čtyř vraků jedno provozuschopné". Chápu, že tak to zřejmě bylo, mně ale docela vadil styl dialogů - často roztrhané,
s přeskakujícími tématy aktérů. Jakoby se ani neposlouchali. A večírek pilotů se zdravotními sestrami - pro mne vyloženě rozčilující - hodně lidí pohromadě a každý mluví o něčem jiném. Tedy z literárního hlediska ale dobře vystihující průběh takové "akce".
Přiznám se, že jsem dočetl ze zvědavosti, kam míří a jak dopadne noční "mise" Johny Cohena.
Drsný příběh, přesněji hodně drsná kniha, nic pro slabší povahy. Podle mne nemusel Kepler být takový "detailista" při popisu vražd, lépe řečeno poprav a vrahových úvahách o jejich provedení. Víc snad ani nebudu komentovat, to bych asi dost vyzradil z příběhu. Na pár stránkách dostává román "nádech porna", protože to ale nikam děj neposunuje, je to podle mne zbytečné. Takže jedna hvězda dolů (3,51)
Rozpaky - asi patřím k těm čtenářům, kteří ještě nejsou připraveni... ;-). Moje pocity při čtení byly dost rozdílné - ztráta dítěte a vyrovnávání se (či spíše nevyrovnávání) s touto skutečností - rozdíl mezi přístupem, reakcemi muže a ženy. Dobře napsaná psychologická studie, i když chvílemi příliš rozsáhle, ale to už je zřejmě Ewan - Stephen jde lesem - dvě stránky, vteřiny při havárii - dvě stránky (teď to není kritika, ale pochvala, v tom je autor perfektní). I když to možná koresponduje s hrou časem, která se v knize objevuje: "Čas přítomný a minulý čas jsou snad oba zahrnuty v čase budoucím a budoucí čas obsažen už v minulosti." Jakési fantaskní "cestování v čase" do minulosti. Do toho možná zapadá "přednáška" Thelmy. Ovšem zasedání komise, - hm, hm...
Pobavily mne ale výňatky ze zprávy komise na začátku každé kapitoly. Pokud
i toto bylo součástí "kritiky" systému ... někdy možná trochu cynické, ale vtipné: Kapitola 9. "Sociální péče o dítě, oficiální zpráva vládní komise - Víc než uhlí, dokonce víc než jaderná energie jsou naším nejdůležitějším zdrojem děti."
I když závěr knihy mi dal pochopit její titul a s knihou samotnou mě usmířil, přece jenom mám raději knihy, kdy se nemusím ptát, "co tím chtěl básník říci?". Takže u mne za 3,49 hvězdy. "Sobota" byla lepší.
Po knize jsem sáhnul nikoli podle jejího hodnocení, ale na základě doporučení. Po přečtení musím konstatovat, že podle mne je ta kniha prostě úžasná. Pulitzerova cena a označení bestseler jí právem náleží. Už několikrát jsem se totiž s knihou pyšnící se nálepkou bestseler , tak říkajíc, netrefil. Tento případ to rozhodně není.
Dva mladí lidé, vlastně ještě děti, vyrůstající stovky kilometrů od sebe, v nesrovnatelném prostředí , formováni zcela odlišným způsobem výchovy. Mladý Němec, od přírody geniální technický talent, a francouzská slepá dívka žijící sama se svým otcem jsou na opačných stranách válečného konfliktu. Z vyprávění je zřejmé, že čáry jejich osudů se nutně musí v jednom okamžiku protnout. Ale ten zřejmý fakt vůbec není knize na škodu.
Jméno románu nepochybně koresponduje s francouzským naučným vysíláním pro děti, které Werner, jako kluk, zachytil na jednoduchou krystalku a se svojí sestrou Juttou okouzleně poslouchali:
„Samozřejmě mozek je uzamčen v naprosté tmě, děti, říkal ten hlas. Plave uvnitř lebky v tekutině a nikdy se na světlo nedostane. Přesto je však svět, který nám zobrazuje, světla plný. Přetéká barvami a pohybem. Jak je tedy možné, děti, že mozek, který nikdy nespatří jedinou jiskřičku, zobrazuje náš svět prozářený světlem?“
Brilantně vystavěný příběh, který, byť zasazen do nejstrašnějšího konfliktu a největšího vraždění v dosavadní historii lidstva, je vyprávěn s jistou poezií. Setkání s čistotou a nevinností, umocněné vzpomínkami na světlé okamžiky jinak neradostného dětství , vítězí nad myšlenkami zrůdné ideologie:"...Někde v hlubinách Wernerova vědomí se hnuly vzpomínky. Kvalita signálu i tón hlasu ve všem odpovídaly pořadům toho Francouze, které kdysi poslouchal. Když muž domluvil, klavír zahrál tři noty, pak dvě, akordy klidně plynuly, každý jako svíčka vedoucí ho dál do lesa...Nebylo pochyb. Měl pocit, jako by se celou věčnost topil a někdo ho vytáhl na vzduch. Klavír přešel do dlouhého, známého běhu, kdy pianista oběma rukama – spíš jako by měl tři, čtyři ruce – kouzlil harmonie jako postupně rostoucí perly na šňůrce a Werner v duchu viděl, jak se k němu naklání šestiletá Jutta, na klíně mu leží krystalka a on má pořád ještě čistou duši.“
Kromě příběhu je úžasný literární jazyk autora, nádherné popisy pocitů, stavů, scény. Neodpustím si na ukázku ještě pár úryvků z knihy, i když jsem už v předchozím textu citoval:
„Měl pocit, jakoby mu hlad strčil ruku do útrob a šátral v hrudním koši, k lopatkám a dolů až k pánvi, škrábal v jeho kostech.“
....úplně to cítím
„ Někde za mlhou pomalu vycházelo slunce. Město před svítáním bylo teplé, voňavé a ospalé a domy po obou stranách se zdály být skoro nehmotné.“
....úplně to vidím
„Pak se otočil a odcházel ulicí. Svůj strach táhl za sebou, jako když dítě táhne svůj vozík.“
....úplně to chápu
Mně osobně velmi vyhovovaly krátké kapitoly a v žádném případě mi nevadilo, že neměly časovou souslednost. Naopak mi to připadalo jako retrospektiva ve filmu.
Prostě skvělá kniha - bez výhrad doporučuji. Pět hvězdiček nedávám často. Tady jsem neváhal!
Na závěr – přece jenom jednu připomínku bych měl – nejraději čtu před spaním, v posteli. Ale kniha s 530 stranami je pro tento způsob přece jenom trochu nepohodlná .
Kriminální zápletka je brzy avizovaná a naznačená. Celé "pátrání" není nijak dramatické a rozuzlení a je docela přijatelné. Škoda jenom, že jsem chvílemi nevěděl, čtu-li detektivku nebo kuchařskou knihu. Uvítal bych spíš víc obrázků a popisů krajiny, což Krušné hory určitě nabízejí, zvláště když dost výraznou linkou v příběhu jsou procházky se psem Pažitkou. Nicméně jsem byl zvědav na rozuzlení, takže jsem knihu přečetl rychle, což ovšem při jejím rozsahu není takový problém. Autorka píše půvabné knížky pro děti a rád bych hodnotil vyšším počtem hvězdiček. Bohužel, ale i když budu hodně vlídný, na víc jak dvě hvězdy to není.
"....příběh je hluboký, po přečtení jsem se nad knížkou pozastavila a zamyslela se ..." čtu v jednom komentáři... No, hluboký příběh - mně se docela líbily kapitoly s kosmonautova dětství - život s prarodiči, vzpomínky na dědečka.
Naproti tomu, Hanuš mi připadal příliš pohádkový, stejně jako přistání s ruskou lodí - to už spíše naivní. Sci-fi to ale určitě je :-) už tím, odkud je kosmonaut vyslán, na téměř "z druhé ruky" koupené lodi atd. To samozřejmě říkám s úsměvem, možná trochu ovlivněným i tím, že jsem nedávno četl "Příběhy pilota Pirxe". Proto ani neřeším technické parametry pravé sci-fi: obsazení rakety jediným kosmonautem , jeho specializaci atd. Myslím, že autor se daleko více soustředil na kosmonautovu psychiku a pocit odcizení, samoty, což mu právě umožnila skutečnost, že na misi poslal jediného člověka.
Je třeba si také uvědomit, že autor emigroval v 15 letech, tedy v roce 2002 (kolik toho asi absorbovala jeho paměť?), a pod tímto úhlem posuzovat vazby jednotlivých postav z hlediska souvislostí s rokem 1989 a následujících. I když, mezi námi, obdoba Muže s botou by se v reálu určitě našla.
Naopak podle mne jsou docela trefné některé "pražské" postřehy - například: " ...nám domorodcům stačí pro ten vjem jedno slovo - Václavák. Uvědomím si, že už je to skoro rok, co jsem tu byl naposledy. Můj čich bojuje s invazí smogu. Zatajím dech. Všechno kolem je jeden velký důkaz našeho sprintu ke kapitalismu. Z dob komunismu toho zbylo málo - jediné, co se nemění je socha svatého Václava, zelený pohlednicový hrdina s vážným výrazem shlíží na davy z hřbetu svého věrného koně už od počátku dvacátého století, mohutná stehna a zadek pokrývá důkladná vrstva holubího trusu."
Závěrečné rozhodnutí kosmonauta Jakuba ovšem pokládám za výsledek velmi racionální a velmi zodpovědné úvahy (jednoduchý člověk, jak zaznělo v jednom komentáři by to asi nedokázal). Obávám se ovšem, že rozhodnutí trochu románové...
Zamýšlel jsem se nad úspěchem knihy v Americe - možná je to dáno i tím, že i tam znají naši nedávnou historii, tak říkajíc "z druhé ruky" a souhlasím s názorem, že primárně nejspíš kniha není určena českému čtenáři. Není to žádná bomba, ale jako prvotina podle mne prozrazuje, že autor není zcela bez talentu. Přes některé výhrady jsem s přečtením knihy neměl problém a chvílemi jsem se i docela bavil.
Frederika - žena, která muže provokuje, snad ani ne záměrně, prostě je taková živočišně. Vaillland hledá přirovnání právě v živočišné říši: "Isaac to rozpoznal rychleji a přesněji než já. Objevil na první pohled to, co já hledám od setkání s Frederikou. Promarnil jsem čas s lamami, s pumami, ovcemi, kožešinovými zvířaty, s malajským nártounem a s krtkem. Frederika je pstruh."
Přiznává, že někdy by si přál, aby se jeho postavy chovaly (v reálu - je to koncipováno jako vyprávění o okruhu jeho známých a snad přátel) tak, aby se to hodilo do jeho knihy ("...chtěl bych, aby zemřel dřív než já, abych mohl o jeho smrti napsat...").
V části IV - Frederičino vyprávění - autor vyznává: "Když píši, chovám se jako ona; ve dnech, kdy jsem ve formě, nevím, kam mě má vyprávění zavedou, ale postupuji bezpečně. Když píši román, všímám si v životě kolem sebe jen toho, co mi může posloužit pro román."
Tato část knihy se mi líbila nejvíce, v kapitole "Saint-Genisovo vyprávění" jsem měl chvílemi pocit, že čtu Franze Kafku...
Bez vesmírných monster a jiných efektních možností udrží Lem pozornost čtenáře skvělým vyprávěním, popisem kosmické "krajiny" na planetách a planetkách, popisem zdánlivě běžných událostí v kosmickém prostoru.
Velmi často se věnuje vztahu, mohu-li to tak nazvat, lidí a robotů. Robotům leckdy ponechává, či přisuzuje, vyšší úroveň, než pouhému mechanismu. To mi velmi imponuje - robotovy akce často nejsou vedeny jen binární volbou mezi jedničkou a nulou, ale Lem (potažmo Pirx) jim přiznává jistou míru inteligence. V povídce Lov je zřejmě rozhodovacím procesem Setaura jednoduchá etika, vycházející z prvního zákona robotiky (Isaack Asimov) - neublížit člověku!
Ještě větší míru lidských vlastností dává Lem robotu Andalovi v povídce Neštěstí. Hledaného Andala najdou rozbitého pod skálou: "...Pirx nepovažoval za nutné dělit se s ostatními o vlastní názor na celou událost. Byl si jist, že Andal není obětí žádného defektu, že to, co se stalo, nemá nic společného s nějakými monokrystaly nebo mnestrony, protože copak on, Pirx, byl také obětí defektu, když tak strašně chtěl zdolat tu stěnu? Andal byl prostě svým konstruktérům podoben víc, než oni byli ochotni přiznat...byl vytvořen pro řešení těžkých úloh, to znamená ke hře, a tady se mu naskytla hra ne ledajaká - a se sázkou nejvyšší."
Pravdou je, že ne všechny povídky mě zcela zaujaly, ale ty, které ano, dělají z Příběhů pilota Pirxe skvělou knihu.
Obávám se, že svým komentářem půjdu proti proudu a kdyby to byla diskuze, asi bych si to dost "odskákal". Trochu pohádkový příběh...jistě, každý z nás by asi chtěl, aby lidé na sebe byli slušní, navzájem k sobě poctiví a korektní, ale Jonathanovo "páchání dobra" je v řadě případů dost naivní, někdy hraničící až s porušováním soukromí (prolézt plotem a posekat sousedovi zahradu...). Tam, kde je na místě (výhodnější smlouvy pro klienty), to autor moc neřeší.
Tenisový příběh mi připadl jako přílepek, vložený jenom proto, aby v závěru i
Austin Fisher mohl ukázat smysl pro poctivou a čestnou hru, za cenu velké osobní oběti.
Nedokončený je pro mne příběh bezskrupulózního voyera Ryana, asi bych v závěru minimálně nechal cigánku přijít za ním.
Nelze než souhlasit s tím, že by si člověk měl vážit života a dokázat vychutnávat i zdánlivě bezvýznamné drobnosti, které život přináší. Bohužel Jonathanovy reakce na tetiččiny rady jsou, jak už jsem zmínil, někdy přitažené za vlasy.
Á propos, tetička - zpočátku jsem si říkal, že takovou tetičku bych bral, po dočtení už si nejsem tak jistý :-). Hrála dost vabank.
Čte se dobře, čekáte co si malá Součková zase vymyslí. Přiznám se, že jsem netušil původ názvu a vysněného hrdiny Součkové. Jak rozumím jejímu zklamání...
Je až děsivé, co dřímá někde dole zřejmě v každém z nás. Záleží jenom na osobnosti a charakteru člověka, jak moc to vyplave na povrch, bez regulace prostředí. Ale i v tak zvané civilizované společnosti občas bezohlední, bezskrupulózní a manipulativní jedinci získají moc, která poté šíří strach a přináší zlo celému lidstvu.
Zpočátku mi v knize trochu vadily verbální dětské projevy, ale to byl zřejmě autorův úmysl - zdůraznit tím, že sledujeme skupinu dětí!!!
Napůl na Krétě, napůl v Seattlu - krátké povídky, někdy spíše úvahy, psané s laskavým humorem, který mi velmi konvenuje. Příběhy z Kréty s krétskými nápady, někdy by se dala použít drobná obměna adjektiva...
Velmi se mi líbila např povídka Hráči - několik krátkých příhod, kdy náhodně oslovení neznámí lidé dokáží reagovat vtipně na vtipný nesmysl.
Občas Fulghum do svého humorného vyprávění vsune nějakou moudrost:"...Některé věci prostě nemůžeme mít, pokud je nezískáváme krůček po krůčku, nemáme před očima dlouhodobý cíl a nejsme pořádně soustředěni. Do této katagorie spadají i láska a přátelství. A mír a spravedlnost a proměna společnosti v něco lepšího..." (Židláci)
Doktor Papaderos na otázku po smyslu života: "S tím, co mám, mohu odrážet světla na tmavá místa tohoto světa - na tmavá místa v lidských srdcích - a něco v některých lidech změnit. Snad by to jiní mohli vidět a dělat podobně. A o tohle mi jde, to je můj smysl života." (Smysl života). Kniha se velmi dobře čte, povídky (kapitoly) nejsou dlouhé. Bavil jsem se.
Byli to muži, kteří jen šli šli šli. Byli velcí, byli zarostlí, měli kožené pláště do deště, jmenovali se Abel, Babel a Cabel a při chůzi rozmlouvali.
Tak začíná kniha a bez varování , aniž by čtenář tušil, kdo mluví, začíná avizované vyprávění...no vyprávění, zmatené příběhy nepříběhy - jeden úryvek: „Žil jsem tady a nedělal nic, co by zanechávalo následky. Účel měly nanejvýš drobné úkony, které mi sloužily k obživě.....Jinak se mé myšlenky ničím nenamáhaly, přicházely bez otázek, nekonstruovaly žádné odpovědi na zdánlivé problémy. Spal jsem, když jsem byl unaven, vstal jsem, když jsem se prospal. Zvedal jsem kameny, ohmatával je a zase je pouštěl...“ no a přesně taková je kniha.
Některé pasáže mi připomínají stavebníka z filmu „Na samotě u lesa“, který vypočítává, co je třeba ke stavbě. Někdy zase kluka přicházejícího do koloniálu, z povídačky „Máte, prosím vás, ty bonbony, co tak fouknou do krku, za dvě koruny?...(Uznávám, že zrovna tento příměr není moc fair, protože asi není moc čtenářů, kteří budou tento „příběh“ znát.)
A hodně mi připomíná Franze Kafku a jeho Zámek (nepochopitelný mamutí úřad), ale nejvíc se to podobá nějakému horečnatému snu – fantasmagorické kulisy, postavy a události se překotně valí na čtenáře a přesto se nic neděje...
Rád bych napsal, že např. Abel vypráví lépe než Babel, či Babel lépe než Cabel, ale nemohu, kromě úvodního autorova vysvětlení už o nich není ani zmínka. A jak přesně vystihl autor doslovu Vladimír Kafka, jehož slova si teď ve zkratce vypůjčím: „Tři mysteriózní postavy jdoucích jsou vlastně mystifikací: jejich údajný rozhovor je monolog o třech hlasech.“
Nicméně se musím ptát, čím si tato útlá knížečka, kterou jsem dočetl jenom ze zvědavosti, co se ještě dá vymyslet a napsat, zasloužila můj, tak obsáhlý, komentář...
Ovšem jinak trvám na tom, že kdo nečetl, o nic nepřišel.
Dvě povídky - Plavovláska a Už nikdy nebude zítra. Plavovláska - i tak může člověk spadnout dolů, z nedostatku lásky. Poznamenána matčinou "vinou", vyrůstá Maire ve stínu pokřiveného vztahu se svým "nevlastním" otcem, ač velmi touží po jeho přízni. A z dětského vzdoru, nevyslyšených tužeb se z malého děvčátka, s vydatným přispěním ulice, stává prostitutka, rafinovaně využívající své krásy.
Už nikdy nebude zítra - příběh, který se může přihodit každému.
Oba příběhy jsou vyprávěny hlavními postavami, oba příběhy spojuje smrt- v Plavovlásce vidinou zisku motivovaná vražda, ve druhé povídce nešťastná nehoda. Oba příběhy ale končí zdánlivě stejně - na první pohled i motivace k přiznání je stejná - zbavit se výčitek svědomí, ve skutečnosti se přece jenom liší. Zatím, co Maire v náhlém prozření chce prchnout před svým způsobem života a před sebou samotnou, kapitán (ani nemá v druhé povídce jméno, jenom přezdívku "vlčák") přináší svým činem vykoupení a úlevu i svojí vdané milence Astrid, která byla při nehodě. Navíc svým přiznáním tento vztah ukončuje, neboť dochází k poznání,
že s manželem bude Astrid šťastnější.
Psychologicky velmi působivě vykreslené postavy příběhu a jejich uvažování.
Jenom ještě poznámka ke komentáři MOu598 - právě v tom, že muž píše ich-formou za ženu, vidím Waltariho mistrovství (zdravím!).
Kdo se chystá román teprve číst, ať si nechá můj komentář na později. A já jsem, možná, měl číst předchozí díly s Parkerem (jak píše LucillaPeters), protože jeho postava a především Luis a Angel jsou pro mne poněkud tajemní. Stejně tak další postavy a řekněme organizace - Souvěrci, Sběratel... To ale nic nemění na tom, že se mi kniha líbila, což je zřejmé z hodnocení. Autor pomalu dávkuje tajemno o Prosperous, zpočátku jsem čekal nějakou morbidní záležitost, uhnulo to ale jiným směrem, který jsem si možná trochu nechtěl připustit. Protože, přiznávám, horrorové prvky v krimi moc nemusím, ale Connolly se s tím vypořádal celkem elegantně, bez nějakých větších efektů, takže jsem mu to prominul :-). Líbilo se mi střídání ich- a er-formy, dobře vystavěná, napínavá zápletka.
Možná ještě nějakého Connollyho zkusím, i když ...
Začátek se mi moc líbil - hned úvodní kratičká kapitola s nádherným popisem probouzejícího se města. A ve druhé kapitole soucítíte s Babbittem, který je vytrhován z ranního spánku venkovními zvuky a rozumíte jeho pocitům. Všichni to asi dobře známe. Ranní koupelna, oblékání, snídaně a diskuze? s dospívajícími dětmi - to vše je dobře napsané a právě popisem bezvýznamných detailů dobře čtivé a uvádí čtenáře do běžné rodiny.
V průběhu románu se autor zaměřuje více na samotného Babbitta, jeho nespokojenost se sebou samým. Není to ale "tvůrčí" nespokojenost, která žene člověka výš, jeho představy o "úniku" či nápravě jsou velmi ploché, čouhá z nich maloměšťáctví, jako sláma z bot. Nicméně se o změnu pokouší, bohužel způsobem, který nikam nevede, což si poté sám uvědomuje - "A najednou mu bylo jasné, že jen tak utéct před sebou je bláhovost, protože nikdy nebude s to uniknout sám před sebou..."
Po částečném vzestupu v hierarchii této maloměšťácké společnosti, se Babbitt svým myšlením dostává do rozporu s politikou různých společenských, politických, rádoby vlasteneckých spolků a organizací jejichž je členem, což vede zase k částečnému vytěsňování z jeho získané pozice. Moje sympatie jednu chvíli získává svým postojem k nátlakovému náboru do LDO (Liga Dobrých Občanů) - "Radši se na místě propadnu, než abych se dal od někoho znásilňovat a vstupoval někam, kam nechci!" Bohužel to nevydržel...
Román se vysmívá právě způsobu života této společenské vrstvy. Hlavním měřítkem zde je, kdo kolik vydělá, dolar je synonymem úspěchu a snaha dostat se mezi tzv lepší lidi je hlavním cílem.
Líbily se mi hodně popisy různých detailů, namátkou hra světel při koupeli ve vaně atd.
Naopak mě docela otravovaly poměrně dlouhé pasáže různých projevů a neskutečně hloupých rozprav a dialogů. To bezprostředně po přečtení ovlivnilo moje hodnocení.
To teď s odstupem měním a přidávám románu čtvrtou hvězdičku.
Na knihu jsem se těšil, ale byl jsem poněkud zklamaný. Zklamaný v tom smyslu, že mi chvílemi hlavní (kladní) hrdinové připadali jako nesmrtelný Kostěj. Ale to tak často v thrillerech bývá, u Browna jsem to ovšem moc nečekal. Jak se Tolland, Rachel a Corky dostávají z kritických situací a nakonec udolají i partu cvičených zabijáků ze speciálních jednotek...Často jsem se také přistihl, že přemýšlím o tom, kde autor vzal informace o používaných zbraních a zbraňových systémech??? Do jaké míry je to tzv básnická licence? Abych ale autorovi nekřivdil, některé jsou i pro mne snadno dohledatelné - např střela Hellfire evidentně existuje - je to americká protitanková řízená střela naváděná laserovým paprskem nebo prostřednictvím radiolokátoru, nosičem jsou téměř výhradně vrtulníky, v knize např Kiowa Warrior. Stejně tak ponorka Charlotte, jednotkou Delta používaný letoun Aurora a další... Leccos si musel autor také nastudovat o meteoritech, ale to se u Browna předpokládá, asi by nestačilo nahlédnutí do české wikipedie na informace o chondrulách a zastoupení niklu a železa v meteoritech. Autorova příprava na román byla nepochybně důkladná. Kniha se samozřejmě dobře čte, jako ostatně další Brownovy knihy, celá zápletka, až na moje zmiňované výhrady, je logicky vystavěná, s celkem překvapivým závěrem a rozuzlením. Konec je jako v každé bondovce - Tolland a Rachel v Lincolnově ložnici v Bílém domě :-).
Já bych ale dal přednost jeho mysteriózním románům. V hodnocení váhám mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami.
Jedna z kategorií Čtenářské výzvy 2017 je "kniha od autora ze sousedícího státu". Tak jsem si řekl, podívám se na slovenskou současnou literaturu - vidím - úspěšná autorka a bestseler - Všechno nebo nic od Evy Urbaníkové. Tak jsem se rozhodl, že to zkusím. Pozdě jsem zaregistroval v anotaci, že je to román pro ženy - no nevadí, řekl jsem si, aspoň zjistím, jaký rozdíl je mezi románem pro muže a románem pro ženy :-). Ačkoliv nějak jsem nezaregistroval, že by některé romány byly uváděny jako "pro muže".
Tak jsem se do toho dal - první kapitola - a hned pecka: rozhovor dvou kamarádek o sexu - slovníkem "holky ze Záběhlic"... bohužel, tento styl první kapitolou zdaleka nekončí, ale začíná. Nicméně jsem se prokousával dál a přiznám se, že chvíli mne docela bavily dialogy Lindy a Jakuba, když jsem přeskakoval některé výrazy, ale kniha se z toho udělat nedá. No, zkoušel jsem jsem to do poloviny knihy a potom už bylo jasné, že to nedám...ztráta času...budu si muset vybrat jiného "autora ze sousedícího státu". Dámy, nevěřím, že to je "román pro ženy"!
Hvězdičkami nehodnotím, nedočetl jsem, ale byla by to max jedna hvězda...okousaná :-)
Havlíčkovy epigramy - co k tomu říci - myšlenky a postřehy, některé dost jedovaté, podle mne někdy až trochu zlé. Další dobové, dost adresné, bez dalších znalostí pro nás nepříliš čitelné. Najdou se i takové, které by Havlíček určitě chtěl aktualizovat, kdyby žil v dnešní době. Další mají obecnou platnost, jsou tak říkajíc nadčasové.