Mahuleno komentáře u knih

Útlá knížečka o jeho životě a díle. Naštěstí víc jak polovina je věnována reprodukcím Alšových kreseb a obrazů, včetně cyklu Vlast jehož čtrnáct lunet zdobí foyer Národního divadla v Praze.
Naštěstí proto, že textová část je silně poplatná době vydání knihy (1952):
„Jeho umění vychovávalo lid, jeho obrázky pomáhaly lidu bojovat, stále po všechny dny až do vítězného konce, a pomáhají nám pracovat a bojovat i dnes.“
Něco málo se čtenář dozví o Alšově nelehkém dětství, o studiu na Akademii a potížích, když se jeho svérázné umění zřejmě vymykalo akademickým představám některých tamních profesorů.
Aleš byl nepochybně malířem „lidovým“, čerpal náměty z prostého života a historie českého národa. Nicméně knížka o jeho díle je příliš zanesena balastem tehdejší ideologie. Každou kresbu je třeba správně vysvětlit – např kresba Za chlebem (pro představu neznalým - na obrázku jde otec s rancem, matka s nůší a dvě malé děti): “Na kresbě je možno dobře poznat, že v ní Aleš odsuzuje tehdejší společenský řád, který nechal trpět dospělé i děti hladem, je na ní vidět, že měl zlost na pány...“
Nepochybně knížka ani nemá ambice být odborným pojednáním o malířově díle, to udělali jiní autoři a tam, kde o kresbách a obrazech mluví, zůstává na úrovni čítanek, které Aleš ilustroval. Ale vzhledem k tomu, že byla určena zřejmě mladším čtenářům, je tento styl do jisté míry akceptovatelný. Třetí hvězdička za reproduce kreseb a obrazů.

12 30.01.2020

Je načase, poslušen Výzvy 2020, abych vložil knihu do přečtených. I když do ní budu nahlížet stále, protože Wolkera mám rád a protože k tomu je určena. Speciálně Balada o námořníku je moje, tak říkajíc, kultovní. Už od školních let jsem ji četl tolikrát, že ji znám celou nazpaměť „...bez konce širé moře je...“ Je to balada o věrnosti, zradě a odčinění -
„...Nad mořem maják - věrný pes
vln střeží bludný kruh,
je v jeho věži Mikuláš
a s Mikulášem Bůh.“
Ze sbírky Těžká hodina, která je nejvíc naplněna tzv proletářskou poezií, je asi nejznámější Balada o očích topičových:
„Dělník je smrtelný,
práce je živá,
Antonín umírá,
žárovka zpívá:
Ženo má, - ženo má,
neplač!"
Z mnoha básní, především balad, je cítit básníkovo tušení blízkého konce – Balada z nemocnice, Horečka zelené oči má, Umírající:
„Až umřu, nic na tomto světě se nestane a nezmění,
jen srdcí několik se zachvěje v rose jak k ránu květiny…

...Smrti se nebojím, smrt není zlá,
smrt je jen kus života těžkého,
co strašné je, co zlé je, to umírání je...“.

Není to zrovna veselé čtení, ale autorova práce s jazykem, zvláště
v lyrických pasážích je úžasná.
Kniha je prokládána ukázkami tvorby Wolkerových současníků a úryvky z korespondence
s některými z nich a uzavírá ji Epitaf, který si Wolker napsal:
„Zde leží Jiří Wolker, básník, jenž miloval svět
a pro spravedlnost jeho šel se bít.
Dřív než moh srdce k boji vytasit,
zemřel, mlád dvacet čtyři let.“

14 27.01.2020

Podle mne nejlepší Nesbö – přesněji řečeno, nejlepší z toho, co jsem od něj četl.
Harry Hole v nezvyklé roli. Obraz skutečné bolesti Harryho nad ztrátou Ráchel je v knize skvěle vymalován.
„Harry zavřel oči a sevřel čelisti tak pevně, až se mu připadalo, že mu rupnou stoličky. Proč ses jenom objevila a učinila mě tak osamělým? Na zahnání této bolesti nebylo na světě dost alkoholu.“
Ovšem z alkoholového deliria - rauše – se Harrymu začínají vynořovat matné a neurčité vzpomínky na osudný den. Myšlenkovým dokončováním jejich fragmentů narůstá Harrymu krutá a děsivá představa možného průběhu.
Začíná se rozvíjet komplikovaný, nicméně bravurně vystavěný příběh vraždy Ráchel. Nesbö nabídne postupně řadu podezřelých, včetně morbidní postavy „rozsévače“, jak se sám nazývá, Sveina Finneho. Způsobem, který i nadále udržuje čtenáře v napětí.
I zdánlivě vedlejší příběhy podporují v dalším ději celý příběh a jeho stavbu, např Roar Bohr, Kaja Sollnesová – jejich sezení u psychiatra Madsena je fantastickým náhledem do psychiky člověka, poznamenané mimořádným zážitkem, událostí a vlivem stresového prostředí.
A posléze objasnění motivace skutečného vraha je sice poměrně dlouhé, ale naprosto vyčerpávající.
Všechno v knize do sebe zapadá, úžasně vystavěný příběh.
Do napínavého thrilleru vkládá Nesbö i filosofické úvahy (Harryho vzpomínky na dědečka při rozhovoru s Olegem):
„Právě proto lidé, kteří dosáhli takzvaného úspěchu a po nichž se chce, aby o něm vyprávěli, s oblibou říkají, že si od mala šli za svým snem – v jednotném čísle – a že se jim právě tenhle sen splnil. A jistě to míní upřímně. Nepochybně jen zapomněli na ostatní sny, na ty, které nepřiživovali, které zeslábly a zmizely. Kdoví, jestli bychom si nesmyslného chaosu životních náhod byli lépe vědomi, kdybychom si místo psaní autobiografií zapisovali svá proroctví, své představy o tom, jak se naše životy vyvinou. Zapomínali bychom na ně a později v životě je zas vytahovali a zjišťovali, o čem jsme skutečně snili.“
Doporučuji k přečtení!

19 27.01.2020

Dost mi vadily názvy kapitol Dcera, Otec, Dcera, trochu mi to vnášelo zmatek do děje. Naopak vtipné mi přišlo stejné zakončení kapitoly a začátek další. K tomu si dovolím použít vysvětlení, které jsem četl v jednom rozhovoru s Alenou Mornštajnovou. Novinářka se jí ptala, jak ji napadla tato forma navázání kapitol. Autorka se přiznala, že se jí těžko začíná nová kapitola a tak tímto se snažila tuto „potíž“ překlenout. „Nepomohlo to“, říká Mornštajnová, „problém se jenom přesunul na druhou větu.“
Rozčilovalo mě v knize to, co si dobře pamatujeme:

„Svatopluka jeho upřímné přesvědčení, že ví, jak se má žít, a chápe, co je pro lidstvo nejlepší, předurčovalo stát se vůdcem. Jenomže s vůdci je ta potíž, že vědí, co je nejlepší pro lidstvo, ale zapomínají, že to nemusí být nejlepší pro člověka.“

Hezká úvaha, takže možná autorce svým hodnocením trochu křivdím...každopádně, když vás postavy v knize rozčilují svým chováním, přístupy atd, asi je to napsané dobře a vlastně také pravdivě (např po svatbě Svatopluka):
„Stranická příslušnost ovšem v žádném případě nebyla na škodu a pomohla manželům k získání vlastního bydlení, což byla výsada, o jaké si jiné mladé rodiny mohly nechat jenom zdát. Bytů bylo málo a seznamy čekatelů dlouhé.“
Konkrétně o tom bych mohl vyprávět z vlastní zkušenosti!
Po smrti manželky Evy, jakoby se otevíral druhý příběh Svatopluka, zatrpklého svým osudem a nesoucího si z minulosti své trauma z Blančina útěku. Rodinné vztahy, charaktery a chování jejich členů jsou vykresleny velmi barvitě a jsou pro čtenáře stejně rozčilující (právě otec a Bohdana, otec a Běla).
Pozor – spoiler!
V závěru se linky spojí v kapitole Otec a dcera - ...Myšlenky a plány se mu honily hlavou a přehlušovaly zvuky okolního světa. Nevnímal vítr ve větvích stromů, zpěv ptáků, vzdálený zvuk sekačky ani kroky, které se přiblížily ke skleníku. Pak ale zaznamenal stín dvou postav a uslyšel váhavý hlas.
„Tati?“

Mám rád takové konce. Nemyslím obsahově, ale formou – není třeba nic dodávat.

Půl hvězdičky bych přidal :-), kdyby to šlo.

20 24.01.2020

Bohemia –
obsahuje spoiler!
Byl jsem zvědav, jak se úspěšný režisér vypořádá s s literárním útvarem. Začátek byl slibný, líbil se mi svěží styl psaní, i když už na třetí straně byl náznak toho, kudy většinou děj půjde. Podle mne přemíra erotiky, takže postupně mi to začalo připomínat Patrika Hartla (mám-li být poctivý, znám jenom Malý pražský erotikon, do dalších jsem se potom ani nepouštěl).
V Bohemii mi románek se Sylvií v Karibiku, ke kterému to nevyhnutelně spělo, dokonce zaváněl trochu soft pornem, s některými až morbidními detaily. Tím se můj původní dojem z knihy trochu zakalil a vkrádala se mi myšlenka, nakolik se autor s postavou Ivana Šustila ztotožňuje.
Škoda, protože jsou v knize i pasáže, které se mi líbí - například úvahy, které v duchu vede mladý režisér při debatě s Angličanem Henrym:
„...Ta jeho západní a namyšlená slepota mě pěkně vytáčí. Jako příslušník úspěšného národa si prostě a sprostě přivlastňuje patent na rozum. Tak to je, pravda patří vítězům – a Henry spolu s ostatními Angličany vyšel z posledních dvou utkání s fašismem a komunismem vítězně. Ale co my, kteří jsme obě diktatury zažili z první ruky? Náš názor, naše osobní zkušenost nikoho nezajímá? Ne, my jsme buď pitomci, kteří to tak chtěli, anebo hlupáci, co to strpěli, co se nechali bez boje zotročit. Tak jakou zkušeností bychom to chtěli k pravdivému obrazu světa vlastně přispět?“
Autor se přece jenom (podle mne) dopracoval nakonec dobrého závěru, s jistou sebereflexí hlavní postavy a vědomím kam a ke komu patří:
„Za mnou se ozve rána jako z děla. To průvan zabouchl za mnou dveře. Stejně jsem se lekl, až se mi rozbušilo srdce. Cítím, jak mi poskakuje v hrudi. Bál jsem se, že je uvnitř dávno ztuhlé, jako to keramické, co děti rozbily, ale ono tluče a žije! Mám ho za to neskutečně rád. Nevím, jak jsem se ocitl na kolenou, ale najednou klečím. Pode mnou je holá zem, nade mnou čisté nebe a mezi tím ťuk, ťuk ťuk, moje milé srdce.
Pojedu domů.“

10 24.01.2020

Scortia – Robinson – jako obvykle napínavé čtení. Námět poněkud děsivý, zvláště v případě, čteme-li román v době, kdy máme „za sebou“ Černobyl a Fudžijamu. V katastrofických románech této úspěšné autorské dvojice dochází k neštěstí často upřednostňováním ekonomických a politických zájmů nad technickými či bezpečnostními protiargumenty a to na úkor bezpečnosti.
Velmi zajímavé jsou z toho pohledu kapitoly ze soudního slyšení Podvýboru Kongresu pro jadernou energii, kde toto zaznívá zvýrazněno charaktery a postavením slyšených osob.
Od doby vzniku románu, před cca 50 lety, byl určitě učiněn značný pokrok v technologii a znalostech v oblasti jaderné energie. Nicméně obavy až strach z ní zůstávají. Tím spíše, že fikce byla podpořena skutečnými jadernými katastrofami. Tím spíše, že záření je neviditelné a jeho dopad tak fatální. Tím spíše, že v současné době některé státy od využívání jaderné energie odstupují.
Jako trochu násilně vložená působí v dobře vystavěném příběhu kriminální záležitost krádeží vyhořelého paliva. Myslím, že ani v tehdejší době by to nebylo tak snadné, jako v románu. Tato vedlejší linie sice v závěru vyřeší klasický vztahový trojúhelník Parks, Karen, Barney, ale domnívat se, že byla použita jenom k tomu účelu, by bylo poněkud nenápadité. Spíše má sloužit k možnosti předložit Výboru Kongresu při vyšetřování jako příčinu havárie sabotáž. Pachatel je mrtev, takže nebude mluvit.
Autoři se nemohli vyhnout otázce, která je aktuální dodnes – využívání jaderné energie.
Pozor! Může být spoiler!
Cushing, jedna z hlavních postav, se před Výborem Kongresu vyjadřuje k možnosti odstoupení od jaderné energie: „Čím bychom ji nahradili? Nemůžeme vytěžit dost uhlí, nemáme dost přírodního plynu a existující geotermální a hydroelektrická energie nemůže nahradit energii poskytovanou v současné době jadernými elektrárnami. Sluneční energie a energie jaderné fúze jsou zatím hudbou budoucnosti (rok cca 1970). Kdybychom se vzdali jaderného programu, stali bychom se opět závislými na zahraničních zdrojích paliva a byli bychom vydáni na milost a nemilost dodavatelům nafty!“
...a co na to Výbor Kongresu? - Senátor Hoyt:“Většina Výboru je zajedno v tom, že názory pana Cushinga jsou nejen přesvědčivé, ale až neuvěřitelně uvážené a logické.“

16 04.01.2020

Trochu komplikované (trochu dost), skoky v čase a nakonec trochu krkolomné rozřešení celé zápletky. Podle mne nic moc.

4 04.01.2020

Advokát Mason mě baví. Perry jako vždy neomylně vytuší, kdo skutečně jeho pomoc potřebuje a potom je ochoten nejen upravit svoje palmáre, ale i opatřit důkazy. Důkazy v klientův prospěch, někdy trochu krkolomně, ale při balancování na hraně zákona přitom zůstává vždy na správné straně.

12 16.12.2019

"Vtipné" na knížce je bohužel jen to, že kapitoly začínají postupně písmeny abecedy. A dvě hvězdičky za to, že některá písmena jsem vzal na milost...Obsahově dost prosté a já jsem se tedy moc nebavil. Autorka promine, možná mě to nezastihlo v patřičném rozpoložení. Ještě, že to je útlá knížečka.

7 16.12.2019

Sedmý kříž je antifašistický román dějově zasazený do třicátých let minulého století. V doslovu vydání z roku 1949 je označen jako vzorná ukázka socialistického realismu.
Po útěku sedmi vězňů z koncentračního tábora v Porýní nechá velitel tábora upravit sedm platanů v areálu tábora do tvaru křížů a pochytané vězně na ně věší. Na pozadí dramatické cesty posledního vězně na útěku vypráví Seghersová několik dílčích příběhů. O lidech, kteří nějakým způsobem souvisí s prchajícím vězněm – jeho pronásledovatelích, včetně velitele tábora, jeho přátelích z odboje i mimo něj z doby před zatčením a dalších – bývalé manželky, spoluvězňů. Jsou to příběhy o lásce i nenávisti, prosté touze po štěstí, o obyčejném lidském strachu, ale i odvaze. Ale také, a to především, o zhoubném a zrůdném systému předválečného Německa.
Název Sedmý kříž je velmi symbolický, autorka jednak využívá symboliky magického čísla sedm (sedm dní stvoření světa, sedm vězňů, sedm dní útěku, sedm kapitol románu), jednak sedmý čekající kříž je pro vězně v táboře symbolem možné svobody, zdařilého útěku.
Nový velitel tábora nechal hned všech sedm křížů porazit.
„Avšak toho večera, kdy po prvé zatopili v baráku vězňů a hořelo dříví, které, jak jsme věřili, pocházelo z těch sedmi stromů, byli jsme životu blíže než kdykoli později...
...V kamnech uhasla poslední jiskřička. Tušili jsme jaké noci na nás teď čekají. Cítili jsme jak hluboko a strašně mohou vnější mocnosti zasáhnout lidské nitro, ale také jsme cítili, že v nitru je cosi, co je nezasažitelné a nezranitelné.“

11 03.11.2019

Kniha Erika Taberyho Opuštěná společnost má podtitul Česká cesta od Masaryka po Babiše a je nesmírně zajímavá. Pro ilustraci stačí vyjmenovat pár názvů kapitol – Češi a idea státu, Češi a idea státu po roce 1989, Miloš Zeman, Andrej Babiš… Kniha není rozhodně jenom prostým souhrnem historických (i současných) faktů, jak by se mohlo zdát z jejího titulu a není samozřejmě omezena geografickými hranicemi naší republiky (kapitola Východ, nebo Západ s podkapitolami Historická debata, Německo, Rusko, Jakou chceme Unii?). Každá kapitola je uvedená citátem nějaké význačné osobnosti, filosofa, umělce či politika a tento citát je jakýmsi mottem, které předznamenává její téma. Některé kapitoly jsou pojaty šířeji, obecněji, ale s konkrétními příklady, např Hledání nepřítele, Mladí lidé a střet generací. Určitě je velmi poučná kapitola Konspirační teorie nebo velmi aktuální téma Vliv sociálních sítí, které má obecnou platnost: „Lidé, kteří se v životě nepotkali a zřejmě ani nepotkají svádějí často na sítích vášnivé souboje, mnohdy doprovázené výrazy, které by si v běžné debatě nedovolili použít….Dříve vyžadovala podobná činnost jistou fyzickou aktivitu, nyní útočník nemusí opustit bezpečnou zónu svého bytu a mezi uvařením polévky a prostřením stolu rozešle mase lidí nenávistný útok na vybranou oběť nebo nasdílí zmanipulované video či fotomontáž. ….Facebook či twitter má i vliv na způsob komunikace některých politiků.“ Jsou zde uváděny konkrétní případy, konkrétních politiků.
Ani nevím jak knihu komentovat z hlediska literárního, což by asi bylo příslušné pro komentář v Databázi. Snad jenom tak, že je velice čtivá, na závažné téma vtipně napsaná
a každý tam může najít pro sebe část, s kterou se názorově ztotožní. Samozřejmě i naopak, se kterou naprosto nebude souhlasit a dokonce mu, jak se říká, „pohne žlučí“. To by ovšem byla věc na debatu. K tomu si jenom dovolím zase citát z kapitoly Hledání nepřítele: „Odborníci na lidskou mysl upozorňují, že kritické debatě je třeba se učit a je nutné ji cvičit. Otevřenost nám pak umožňuje nechat se překvapovat jinými myšlenkami a pohledy na svět“.
Bohužel jiný názor v naší společnosti vyvolává většinou myšlenku a reakci, že „Oponenti nejsou jen lidé s jiným názorem, ale nepřátelé. V tu chvíli se vypíná kritické myšlení a zapínají se pudy.“
Velmi doporučuji knihu k přečtení. Určitě za to stojí.

18 27.10.2019

V rámci Výzvy 2019 jsem po létech znovu sáhl po těchto zvířecích pohádkách či bájích z indické džungle Rudyarda Kiplinga. Tématicky i umístěním se z toho rámce vymykají Quiqern, situovaná na sever mezi Inuity a Bílý lachtan.
Kniha má dvě části - První kniha džunglí a Druhá kniha džunglí obsahují báje podle mne rozdílné úrovně a to především obsahově – od napínavých přes moralizující až po nepříliš povedené (pro mne Hrobaři).
Většina je spojena postavou Mauglího, který vyrůstá v džungli mezi šelmami. V první povídce (budu používat toto označení místo báje) Mauglího bratři, je Mauglí, nahatý malý chlapec, unesený od rodičů právě tygrem Šér Chánem, zachráněn před tímto tygrem vlčí rodinou a posléze přijat do smečky. Vyrůstá v džungli, aby se v poslední povídce Druhé knihy, Jarní běh, vrátil do "člověčí smečky".
Dějem dalších povídek jsou jeho příběhy z džungle spojené s notoricky známými "postavami", jako starý vlk – vůdce smečky Akéla, černý pardál Baghíra, hroznýš Ká, medvěd Bálú, již zmíněný tygr Šér Chán
a další.
Povídka Vpád džungle je hlavně o tom, že v Mauglího podvědomí přežívají některé lidské vlastnosti - touha po pomstě není v džungli a zvířatům dána, i když v knize je tento motiv použit i u šelmy - viz povídka Ryšavý pes. Ta sama o sobě má docela napínavý děj a je zajímavá taktikou obrany proti psům dhólům, kterou vymyslel starý moudrý Ká.
Některé příběhy jsou bez Mauglího, například Rikki-tikki-tavi nebo Túmé, miláček slonů. Jako příklad hodný následování (s trochou nadsázky) pro řadu lidi, by mohla sloužit povídka Puránbhagatův zázrak – jak se vysoce postavený a bohatý mahárádža zřekl světa a stal se poustevníkem. Přesto, že ve svém postavení a bohatství vystupoval příkladně: „Bohatství a moc vynakládal jen na věci náležité. Pocty přijímal, ale nevyhledával. Všeho toho se teď vzdal, jako když člověk odloží nepotřebný plášť.“
Nejen to, že zvířata mluví a myslí, to je samozřejmě součástí bájí, ale autor jim rozdělil i další vlastnosti připadající člověku – jsou zde šelmy a další zvířata moudrá i hloupá, dobrá i zlá, zbabělá i statečná a někdy až podlá. Tím je kniha nejen zábavnou a poutavou četbou pro mládež, ale může vyznívat jako autorova satira lidské společnosti.

17 08.10.2019

Po vodácko-horácké trilogii Proč bychom se netopili, Proč bychom se nepotili a Proč bychom se netěšili (a dalších titulech) se opět setkáváme s Kenym, Sumcem, ke kterým se přidávají další svérázné postavy. Tentokrát v cestopisu o cestě Marokem - Bubny Berberů jsou podány s typickým humorem Zdeňka Šmída, někdy snad trochu drsnějším, leč autorem udržovaným v přijatelných mezích. Mne to rozhodně bavilo, kapitoly jsou prokládány fakty o Maroku, podávanými ve stejném duchu, takže kniha se nese ve stejné rovině. Totéž lze říci o vlastním závěru, který je v podstatě geograficko- historicko- sociologickou charakteristikou Maroka a rozhodně nenudí.
Pro mne v každém případě dobré a vtipné čtení se závěrečným doporučením, či snad obecně platným poučením, se kterým lze jenom souhlasit a proto si dovolím citovat:
" Pro koho jsou zvyky Marokánců neúnosné, měl by se tu trápit nenápadně, bez komentářů i bez veškeré mimiky. Vždyť vnutit se na návštěvu a poučovat hostitele, co má dělat a co ne, je to největší hulvátství. Buďme proto tiší v jejich zemi. Nevnucujme jim svou civilizaci. Tak dobrá a hodná následování zas není."

13 12.07.2019

Trochu zklamání - chystal jsem se na svého oblíbeného Steve Carellu. Ten se tam bohužel jenom mihne v okamžiku, kdy ho "hrdina" knihy Roger Broome zahlédne, když jde na oběd se svojí krásnou manželkou. Kniha je spíše sondou do rozpolcené mysli zločince. I když zločince je možná nesprávný název, protože se jím stane pouze díky jakési obsedantní poruše. A bojuje s rozhodnutím, přiznat svůj čin či ne. Některé další, především mužské postavy, jsou do příběhu vloženy bez nějaké větší souvislosti s Rogerovým váháním. Mně kniha trochu zklamala, možná hlavně proto, že jsem čekal něco jiného - 87. revír a Steva.
A pokud není čtenář pozorný, možná ani do poloviny nezaregistruje, že jde o zločin.

8 12.07.2019

Díl první – Dlouhá cesta
Pitky, rvačky, dobrodružná plavba na lodích z Norska až do Bretaně a Andaluzie. Přepadání, rabování a plenění osad na souši, to je cesta norských Vikingů. Ačkoliv anotace slibovala, že vše je podáno s notnou dávkou humoru, je třeba toto tvrzení brát s jistou rezervou. Ja jsem se příliš nenasmál.
Trochu zajímavější byl druhý díl – V říši krále Ethelreda, kdy si Rudý Orm jede do Londýna pro svoji milou, dceru krále Haralda.

7 12.07.2019

Zřejmě půjdu proti více komentářům, které jsem četl, ale podle mne rozhodně patří Počátek k těm lepším Brownovým. Znám všechny, některé i ve filmové podobě.
To říkám i přesto, že si tentokrát vzal „na mušku“ samu podstatu náboženství, víry ve stvoření člověka a jeho budoucnost.
Rád ve svých komentářích používám krátké citáty z románu, které vystihují jeho myšlenky. Tentokrát se tomu vyhnu, dovolím si jenom jeden citát, aniž bych něco prozrazoval a sice Edmondovu modlitbu „Za budoucnost“. (Edmond Kirsch, IT expert, hlavní postava románu, je zapřisáhlý ateista): “Nechť naše filosofie udrží krok s našimi technologiemi. Nechť náš soucit udrží krok s naší mocí. A nechť je motorem změn láska, nikoliv strach.“
Možná proto, že mi připomíná známý morální imperativ obsažený ve výroku Václava Havla: „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí!“
Samozřejmě opět, jako v jiných Brownových románech, profesor Langdon spolu s krásnou ženou uniká, někdy s větší někdy s menší pravděpodobností možného průběhu, pronásledovatelům. Ale to Brownovi rozhodně nevyčítám, protože samotný motiv příběhu je závažný a tyto dobrodružné pasáže na tom nic neubírají.
Samozřejmě jsem byl zvědav na to senzační odhalení a avizovaný převratný vědecký objev
a byl jsem zvědav, jak z toho Brown vybruslí. Takže jsem se zaměřil jiným směrem a bylo proto pro mne překvapivé, jak prostý a v podstatě předpokládatelný to byl závěr.

Na jedné z prvních stránek knihy je krátký odstavec nazvaný „Fakta“:
Veškerá umělecká i architektonická díla, vědecké údaje a náboženské organizace v tomto románu jsou skutečné.

Nepochybuji, že to je Brownův styl, vymýšlí si příběh, ale zasazuje jej do reálných kulis. Nicméně klobouk dolů před kvantem informací, které musí při stavbě příběhu vstřebat. Ovšem, aby je mohl použít a vložit do děje, rámcově musí o těchto věcech a faktech především vědět a potom si třeba doplnit podrobnější znalosti.

I přes autorovo konstatování mám ve zvyku, aspoň u takových románů odehrávajících se v reálném prostředí, některé věci, místa a události si aspoň trochu ověřovat. Není to projev nedůvěry – sám se touto cestou dozvídám něco navíc. U notoricky známých např staveb Sagrada Familia, Casa Milà atd mě spíše dostává jejich detailní popis a využití v příběhu. Jejich důvěrná znalost, kterou v knize Brown prokazuje, musí vyplývat, podle mne, jenom z přímé návštěvy těchto míst a zdá se i míst, kam se běžný návštěvník nedostane.

Brown zde, prostřednictvím Edmonda Kirsche, dále pracuje s mnoha odbornými termíny, týkajícími se vývoje, chování a stavu vesmíru, které musel prostudovat: např. kambrická exploze, entropie a entropie vesmíru v souvislosti s druhým termodynamickým zákonem, atd, atd. Takže chvílemi román připomíná populárně vědecký výklad o vesmíru a různých fyzikálně chemických procesech. V žádném případě ale nenudí, naopak. Pro mne byla kniha velmi zajímavá a přínosná i tím, že jsem sám řadu těchto jevů či událostí musel dohledávat, abych se orientoval.
Malinko jsem si v románu připomenul HAL 9000 z Vesmírné odysei A. C. Clarka, případně něco ze Zero Marc Elsberga.
Nicméně mně se kniha velmi líbila a mohu jenom doporučit.

20 04.06.2019

Román o mladistvých delikventech - autor v něm klade otázky morální i faktické odpovědnosti za výchovu dětí a mládeže.
Z románu ale vyčnívá disproporce mezi časem a celkovým nasazením v práci a v rodině, zvláště v případě , kdy je na rodinu pouze jeden z rodičů a možné důsledky: ředitel výchovného ústavu pro děti Mareš, kterému nelze upřít poctivou snahu o netypické a snad v principu správné řešení problému dětí v ústavu, selhává fatálně ve své vlastní rodině – když se mu díky pracovnímu zaujetí rozpadlo manželství, nakonec stejný problém vyústí dramaticky v činech vlastního syna, na jehož výchovu nemá čas.

Přes silný a poměrně dobře vykreslený hlavní motiv je román poplatný době svého vzniku (1962), zvláště některé „vedlejší“ dialogy a charakteristiky osob z různých prostředí a tehdejším slovníkem, tříd. Obávám se, že podrobnější komentář by by se dotýkal spíše ideologie než literatury a proto končím konstatováním – slabé, třetí hvězdička jenom za vstupy do myšlení dětí dávající čtenáři možnost, do jisté míry pochopit motivaci jejich jednání a chování..

10 13.05.2019

A každé ráno je cesta domů delší a delší
Už ten titul navozuje představy, o čem může být tato útlá knížečka. Představy tesklivé...a neveselé... Nedávno jsem četl v nějaké knize, nebo možná viděl ve filmu:...staří manželé - a manželka říká manželovi:“Už jsi fakt starý, všechno tě dojímá...“
Četl jsem knížku „A každé ráno...“ s manželkou, která je také babičkou, četl jsem ji nahlas pro ni. A nestydím se přiznat, že jsem se chvílemi musel odmlčet…
Autor Fredrik Backman uvádí knihu věnováním: Těm, kteří si pamatují někoho, kdo zapomínal.
A sám o tom vypráví prostřednictvím hovorů dědečka se svým vnukem Noahem, během kterých děda trochu zmateně uniká do svých vzpomínek a zoufale si je snaží uchovat.
Velmi dobře, něžně a citlivě napsáno.
...
Na konci jednoho života je jeden nemocniční pokoj, uprostřed nějž někdo rozbil zelený stan. Jistý člověk se v něm probudí, zadýchaný a vyděšený, a neví kde je. Vedle něj sedí mladý muž a šeptá: „Neboj!“
...
Noah s dědečkem sedí na lavičce. Děda se zadívá na chlapcovy boty, jak se komíhají pár desítek centimetrů nad zemí, na kterou kreslí nepravidelné stíny.
„Až dosáhneš nohama na zem, já už budu ve vesmíru, Noahnoahu.“
Chlapec se soustředí, aby dýchal stejně rychle jako děda. To je další jejich hra.
“Dědo, jsme tady, abychom se připravili na to, že se musíme rozloučit?“ zeptá se nakonec.
Stařec se podrbe na bradě a dlouze se zamyslí.
„Ano, Noahnoahu. Obávám se, že ano.“

...a táta s Noahem:
„Jen se teď musí opatrně, víš? Na dědu. Jeho mozek...víš, Noahu, občas bude pracovat pomaleji, než jsme zvyklí. A než je zvyklý děda.“
„Jo, každé ráno je cesta domů delší a delší!“
Táta si dřepne a obejme ho.
„Jak můžeme dědovi pomoct?“
Tátovy slzy usychají na synově tričku.
„Můžeme s ním po té cestě jít. Dělat mu společnost.“
Sjedou výtahem na nemocniční parkoviště, ruku v ruce dojdou k autu. Vezmou z něj zelený stan.
...
Můj komentář by mohl být delší, mnohem delší, skoro jako ta malá, ale nádherná novela, která mne tak ohromila. Ale obávám se, že by byl příliš osobní…
Takže skončím tím, že tuto knížku všem vřele doporučím! Budete ji číst slabou hodinku, ale přemýšlet o ní velmi dlouho...

25 13.05.2019

Inteligentní lidé jsou krutí, hloupí lidé jsou krutí příšerně, říká Jack London ústy Darella Standinga, vězně v San Quentinu odsouzeného k smrti.
A tento román je také o krutosti – krutost dozorců vůči vězňům je nelidská a bezbřehá.

„Zažili jsme mnoho strašných bolestí. Naši dozorci – ti tví kati, občane, byli zvířata...“
Když se teď ohlížím zpátky na tyto události, říkám si, že člověk musí být velký filosof, aby mohl léta a léta snášet trvalý náraz takových zvířeckých zážitků. A já jsem takový filosof."

Darell Standing z těchto bolestí uniká „opouštěním“ svého těla silou své vůle. I když zcela nejsem přesvědčen o takové možnosti, nepochybné je, že síla vůle je faktor, který má úžasnou moc. Možná ani většina z nás netuší, jakou.
Tento vězeň se jí přenáší z bolesti do svých dávných životů, neboť je přesvědčen, že ten současný není jeho jediný:

„Odjakživa jsem věděl, že znám i jiné doby a jiná místa. Věděl jsem o jiných osobách, které žijí ve mně. A věř mi, stejně jsi na tom byl i ty, můj čtenáři. Začti se zpátky do svého dětství a pocit podvědomí, o němž hovořím, se ti připomene jako zkušenost z dětských let.“

Těmito slovy začíná román Tulák po hvězdách, ve kterém jimi čtenáře Darell Standing (potažmo Jack London) ve vyprávění při svých snových cestách provází.
Příběhy jeho minulých životů jsou rozmanité, některé snad ve vyprávění trochu rozvláčné, ale různé doby, různá místa, různé osudy. Toulky minulostí se proplétají s přítomností, vězeňským životem:

„Nabyl jsem vědomí v cele, čtyřlístek mých mučitelů stál kolem.“

Slova : „...a já jsem takový filosof...“, potvrzuje autor úvahami vězně o průběhu popravy oběšením, kdy o tomto drastickém a dramatickém způsobu ukončení života přemýšlí. O filosofické stránce a fyzikální podstatě toho aktu. Samozřejmě to je v podstatě vyjádřením Londonových názorů na psychologii a fyziologii. Nemalé znalosti autor prokazuje i v oblasti antropologie a historie. Román je i do jisté míry ohlasem na různé spiritistické teorie o stěhování duší.
Ve stejném duchu jako začátek románu nese se i jeho závěr - Standingovy poslední řádky před popravou:

„Oblékli mne do košile bez límečku….
Mé poslední řádky….
Zde končím. Mohu se jen opakovat. Není smrti. Život je jen duch a duch nemůže zemřít...
Jen duch trvá a dál buduje sám sebe postupným a nekonečným převtělováním, jak se propracovává vzhůru ke světlu. Čím budu, až zase budu žít? To bych rád věděl. Rád bych to věděl...“

22 06.04.2019

Kniha byla určena mému vnukovi, začal jsem ji číst, na chvíli odložil, abych se k ní vrátil a přečetl ji celou. I když nepochybně cílovou skupinou jsou mladší čtenáři, neměl jsem problém knihu přečíst.
Dobrodružný příběh jedenáctiletého Jendy Vosiky prožívaný v prvních letech naší republiky. Vyprávěný právě tímto klukem, kterého vznik Československé republiky, respektive události s tím spojené, naplno zasáhne v jeho klukovských snech a přenese přes celou republiku.
Šikovná kompozice, seznámit čtenáře s dobou, historickými událostmi, v rámci poměrně krátkého úseku života malého kluka, kterého víc než všechno ostatní zajímá kopaná. A všechno, co ho od ní vzdaluje, vnímá jako újmu či křivdu. Ať už je to způsobeno zásahem, či rozhodnutím rodičů, nebo nastalou situací, kterou ani oni nemohou ovlivnit. A jejichž konání je právě danou situací vynuceno.
Autorka nechává některé časové okamžiky příběhu vyprávět opakovaně jejich aktéry, čímž poskytuje čtenáři pohled na stejnou událost jinýma očima.

Vysvětlující poznámky na okraji stránek jsou asi dobré, čtenář se hned dozví historická fakta k tomu, co je zakomponováno do příběhu. Mne ale při čtení spíše rozptylovaly, nicméně pro neznalého čtenáře jsou asi dobrou pomůckou. A jak jsem napsal, kniha je podle mne určena právě čtenáři neznalému, tedy mladšímu, budou mu tedy nejspíš dobrou pomůckou k částečnému pochopení souvislostí.
Myslím, že kniha se autorce Vendule Borůvkové povedla a mohu ji doporučit. Ilustrace Vojtěcha Šedy toto vydání dobře doplňují.

12 20.03.2019