Mairiel komentáře u knih
Moc pěkně vyvedený průvodce archeologickou lokalitou v Mikulčicích. Krásný moderní layout a grafika. Knížka se věnuje topografii místa, jednotlivým odhaleným budovám a pohřebištím, mostům apod. Část knihy popisuje ukázky nálezů hmotné kultury (šperky, nástroje, zbraně...). Jen malá část popisuje techniku a postup archeologického průzkumu. A hlavně - mezi tím vším prostupuje širší kontext, ať už samotné Velké Moravy, také krajinářské aspekty, archeologické metody... Publikace je sice určená laikům, ale některé termíny jsem si potřebovala dohledat.
Jenom potvrdím to, co zde napsali už jiní čtenáři: Tahle knížka je z 90 % omílání toho samého na příkladech pořád dokola. Ty příklady jsou často velice extrémní, takže je těžké se s nimi nějak ztotožnit. Na druhou stranu! Ta zbývající desetina nových myšlenek mi opravdu hodně pomohla. Knížka se mi dostala do ruky zrovna v době, kdy jsem už strašně dlouho řešila, co dělám v určité oblasti života špatně a proč se mi jinde zase daří. Rozebírala jsem to shora zdola, a pak přišlo Nastavení mysli a řeklo: máš fixní a růstové myšlení. Žádné zázračné vyřešení problémů samozřejmě nepřichází, zbavovat se fixního uvažování je běh na dlouhou trať, ale pomohlo mi se to ve svém životě zas trochu víc vyznat. A pak ještě znovu zdůrazním, co už tu psali jiní: Tahle knížka by měla být povinnou četbou pro všechny rodiče, vychovatele, učitele, trenéry.
To se snad ani nedá komentovat, něco tak intimního, osobního. To není jako hodnotit knihu, ale spíš celého člověka, jeho život a jaký byl. Ze čtení jsem si odnesla pocit lidskosti, nezaviněné bolesti, kterou si každý občas prožíváme a Jiřímu Cieslarovi se jí dostalo víc.
Nebyla jsem schopná deník přečíst celý od začátku do konce, příliš mnoho věcí se opakuje, řeší a omílá pořád dokolečka... tohle znám, když si po sobě čtu své staré deníky psané s nějakým terapeutickým záměrem, jejich zpětné čtení je dost ubíjející. Vydávat takové věci ale má smysl, právě pro ten pocit lidskosti, vhledu do druhého, kterého by se nám jinak nedostalo. Jistě, jsou i literárně hodnotnější deníky (P. Juráčka třeba), ale tohle není literatura, tohle je terapie.
Taky se přidám do řad těch, kteří nebyli schopní knížku dočíst. S orientací v textu jsem problém neměla, spíš takový celkový pocit: No a co...
Natěšení díky Nobelově ceně za literaturu, kterou autorka obdržela, se po začtení rychle vytratilo. Jak už tady někdo píše, životy většiny hrdinek a jejich problémy jsou trochu jako sci-fi, z jiné doby a z jiných míst. Ale je zajímavé vidět, jak to i u nás někdy v minulosti mohlo vypadat, závislost žen na mužích, svázanost společenskými pravidly. Ocenila jsem nečekané směry vývoje příběhů, intimitu, kterou autorka skrze postavy sdílí. Ale jinak to není kniha pro mě. A mimochodem, toto vydání má dost mizerný překlad; šroubované věty se špatně četly a občas jsem našla i chybu.
Náhodně vybraná kniha v antikvariátu, Aškenazyho Praštěné pohádky jsem jako dítě milovala. Pitrýskův příběh mě jako cynickou dospělou osobu moc nebral, ale říkala jsem si, že si jej můžu nechat pro své budoucí hypotetické děti. Než přišla na scénu princezna Pipina. Hlavní hrdina jako odvážný moudrý dobrodruh a jeho milá krásná hloupá princezna, pro kterou je největší blaho mu posluhovat - to fakt ne. Takhle genderově stereotypní příběhy se u mě v domácnosti číst nebudou!
Divadelní hra s podtitulem "umělecká komedie". Vtipné hlavně pro čtenáře se základní znalostí brněnské Moravské galerie, absurdní prvky ale budou určitě společně i pro jiné kulturní provozy v Česku.
K online přečtení zde: http://www.divus.cc/praha/cs/article/b-fantom-morgalu-b-umelecka-komedie
Mně to přišlo jako děsivě dlouhá noční můra, ve které se nikdo nechová normálně a nic nedává smysl, ale ani snící/hrdina to přirozeně není schopný prohlédnout, protože je součástí toho snu. Veškeré aktivní jednání hrdiny je jen zdánlivé, snová realita dává možná smysl snícímu, ale ne vnějšímu pozorovateli. Dalo by se to dobře číst i jako parodie, kdyby to nebylo tak smrtelně vážné, jak už tak noční můry bývají.
- V půlce jsem musela knihu vrátit do knihovny, ale nedá se říct, že by mě to nějak obzvlášť mrzelo. Cítila jsem, že pro plné docenění a procítění Nevolnosti bych se sama musela nacházet v poněkud úzkostnější fázi svého života. A že takové byly - to hrabání se v detailech, neschopnost cokoliv prožít a k někomu se přiblížit, hledět na sebe sama jako z dálky, hnus a totální marnost. Jako by Sartre psal o někom, koho jsem dobře znala, ale s kým jsem si přestala rozumět. Tady a teď mi Nevolnost už nic neříká. -
Jak už to u takhle tlustých knih bývá, k Muzeu nevinnosti mě pojí zvláštně nenávistně-láskyplný vztah. Četla jsem to půl roku, během kterého jsem tak neměla čas na jiné knihy. Především ze začátku jsem se vnitřně hádala s autorem a byla vzteklá na hlavního hrdinu, jak si to vlastně představuje, chovat se jako idiot. Odložila jsem knihu na dlouhé týdny, než jsem se trochu zklidnila a mohla zase začít číst. Snažila jsem se proniknout do tak velké lásky, která ohromuje svou nekonečnosti a nekonečnou sobeckostí, a tedy lásky, kterou nikdy nepoznám, protože nejsem sobecká a na nekonečno nevěřím. Nechávala jsem se překvapovat vývojem děje a okouzlovat strukturou knihy/muzejního katalogu/sociologicko-historické studie. Konečně po dočtení jsem se s tím mohla srovnat jako s příběhem člověka, kterého nikdy nepochopím, protože je úplně úplně jiný, ale který reflektuje univerzální touhu po štěstí. Tohle mají dlouhé knihy podobné s dlouhými filmy, taky je občas nenávidíte, musíte se k nim nějak postavit, protože jinak vás převálcuje už ta náročnost fyzického prožitku. Ale nakonec to většinou stojí za to.
(Čteno v anglickém překladu.)
- poslechnuto na jeden zátah jako rozhlasová hra - Při poslechu jsem přemýšlela, nakolik mohl mít autor o špionáži během studené války přehled a nebo zda je to jeho čirá fabulace. Zanechalo to ve mně nepříjemný pocit beznaděje ze vztahů bez důvěry a z bezmocnosti těch několika lidí, kterým věřit můžeme.
- poslechnuto jako audiokniha - Nevím, nakolik to bylo editací audioknihy, ale příběh mi připadal dost rozsekaný, společenské události jsou prokládány nesouvisejícími románky, které nic zvláštního nereprezentují. Jazykové mě zaujal takový aspergerovský způsob psaní - používání zajímavých obratů, které vás praští do očí (v mém případě do uší) a jejich následné až bezmyšlenkovité opakování. Navzdory kritickému úvodu ale knihu doporučuji, nemám přehled, kolik knih na téma přistěhovalých Čechů po odsunu vzniklo, ale již ten samotný námět má sílu.
Čteno v anglickém překladu. Zaujalo mě především historické hledisko a úroveň medicíny ve třicátých letech, která byla velmi vysoká (mnohem vyšší, než bych si představovala) a také velmi nedostupná. Autor se k operaci dostal vlastně jen díky známostem (bohatým známostem, nutno dodat). A samozřejmě autorova schopnost sebepozorování ve chvíli, kdy mu selhávají smysly a orientace, je obdivuhodná.
Poezii je těžko hodnotit nějakými hvězdičkami, jisté je, že Skácel je básník mého srdce. Kdybych se narodila básníkem, napsala bych to všechno znovu. Máme s Jenem hodně společného, třeba jsme oba naháněli bažanty a moc jsme nevěděli, jak jsme se tam vlastně ocitli, a schovali jsme si pírko na památku. Imprese, imaginace, hrubé popisy a jemné pocity.
Ke knize se váže moje osobní veselá historka o záměně titulu prodavačkou, která rozhodně na prodejně žádného Skácela nemá a tohle je jediná Hodina mezi psem a vlkem, kterou mi může nabídnout. Jinak kniha sestává z neotřelých popisů situací a pocitů, které nevytváří žádný ucelený děj a vlastně ani význam a anotaci tak podle mě psal člověk s docela velkou představivostí a potřebou konkretizace. Pro mě byly vztahy a prožitky hlavní hrdinky nepochopitelné a kvůli zdlouhavým prolínajícím se popisům i jaksi odosobněné. Oceňuji ale obálku, která vystihuje náladu knížky a opakující se motivy plavek, oken a ptáků. (Teď když nad tím přemýšlím, tak v knize může být spousta subtilní symboliky, ale při čtení jsem neměla moc čas tyhle věci odhalovat, protože už jsem se fakt těšila, až začnu číst toho Skácela.)
- Poznámka pro mě: slyšeno jako audiokniha. -
Mám zatím rozečteno, ale fascinuje mě, jak je ta kniha ve své podstatě současná. Jakékoliv "přesazení" do neznámého prostředí s sebou nese trochu nepochopení, pobavené sledování svého okolí, a jsem ráda, že někteří lidé mají dar, aby tato pozorování humorně sepsali. Oblíbené pasáže o jídle, místní farmáři jakoby svým nedostatkem rozhledu a vkusu z oka vypadli nechvalně proslulým uživatelkám Mimibazaru. Kontrast muže, který "plul s napjatými plachtami naprosto nedotčený jakýmikoli potížemi". A vůbec, zatím dobrý.
- Poslechnuto jako rozhlasová hra. Tragika příběhu je podpořena teatrálními dialogy a monology, které mě sice dokázaly jakž tak emocionálně naladit na život Marty a matky, zároveň ale znemožňovaly základní uvěřitelnost příběhu. -
- Poslechnuto jako rozhlasová hra. Strhující příběh, oceňuji i vykreslení nepřátelských charakterů. Všeprostupující pocit osudovosti, místy až poněkud přehnaný, na vyvolené národy nevěřím. -
Kniha jako stvořená pro autorská i neautorská čtení. Proud textu přibližně kopírující proud myšlenek, který při letmém tichém čtení zdaleka nevyzní tak důrazně, jak by mohl, a vy dokonce můžete knihu předčasně odložit, přestože to není špatná kniha a jen a pouze vy jste si zabránili v přístupu k jejímu obsahu tím, že jste si ji odmítli předčítat nahlas. (Ne, fakt. Zkuste to. Je to super.)