Majdule komentáře u knih
Klasický příběh, ve kterém se původní nenávist změnila na lásku v osvěžujících kulisách jižanského New Orleans. Bouřlivé, vášnivého, čtivé.
Stoletý stařík mě i přes nedůvěru k humoristickým románům skutečně pobavil, a to v obou částech. Současná, bláznivá skoro gangsterka o staříkovi, kterému se ani ve 100 letech vlastně nechtělo umřít, i téměř špionážní retrospektiva o tom, co jej v životě potkalo, jsou plné úmyslných paradoxů, šťastných (i když záleží dost na úhlu pohledu) náhod i dialogů, které sice nejsou jiskřivé, ale mají stejný účinek. Tenhle příběh je jako příliš rychle vypitá sklenka sektu, nebo jako pivo srkané brčkem. Stoupá do hlavy a nutí vás smát. Není sice příliš sofistikovaný, ale pozor, v žádném případě není primitivní nebo snad hloupý. Všechno sedí, všechno zapadá.
A samotný Alanův život je tak neuvěřitelný, že autora podezírám ze záznamu skutečných událostí.
Nezbytné reminiscence na Forrest Gumpa jsou na místě v určité odtažitosti hrdiny od života, ale Alan zdaleka není tak čistým a nevinným. Zato je hrdinou nad jiné vtipným a osvěžujícím. Bavil mě každý řádek.
Tyto pohádky jsou výsledkem buditelské činnosti obrozenkyně Boženy Němcové a obsahují české i slovenské příběhy. Řada z nich je odlišných od verzí, které známe, některé jsou skoro hororové a velmi často jsou skutečně drsné. Jakoby odrážely krutou realitu života na tehdejší vesnici.
Podobný typ literatury nemůžu hodnotit subjektivně. Těch 100 % je za nezměrné úsilí ženy, která obětovala své vizi, rozvoji jazyka, který milovala a chtěla slyšet jako uznávaný jazyk svého národa, vlastně celý život.
Poslední "Hathawayová" přivádí na scénu cyranovský motiv záměny totožnosti v dopisech. Ona jej miluje, on jí jako ženu svého života nevnímá, aby později zjistil, jak velmi se mýlil. Milé, příjemné a něžné čtení.
Vlastně takový soubor kuriozit.
Tři slepé myšky jsou přepisem vynikající stejnojmenné hry (kterou jsem kdysi viděla ve vynikajícím zpracování se Stellou Zázvorkovou). Dobře vypointované, s rozuzlením, které je nečekané. Jednotlivé postavy jsou dobře načrtnuté a jejich jednání vzbuzuje oprávněné podezření, byť jsou nevinné. 90 %
Únos Kerbera je druhou, nevydanou variantou z Herkulovských úkolů. A velmi se liší. Toto je politická povídka s tématikou ohrožení světa a motiv Hitlera, byť pod jiným jménem, připomíná Cestující do Frankfurtu. Mě se nelíbila, ale oceňuji, že motiv úkolů autorka zapracovala velmi pěkně a dokonce ve dvou významech. 50 %
Příhoda s míčkem pro psa je také neuveřejněným skečem pro román Němý svědek, který nabízí trochu odlišné okolí oběti, a tím i pachatele. Román se mi líbil víc díky své propracovanosti, ale je to zajímavý pohled do kuchyně autorky. 75 %
Případ domovníkovy manželky se velmi podobá Případu domovnice a přímá účast slečny Marplové zde hodně pomohla. V této podobě je příběh mnohem věrohodnější a rozhodně zábavnější. Postavy se mi líbily, byly dobře vystižené. Zápletka sice banální, ale díky invenci autorky i tak napínavá a vlastně velmi prozaické vysvětlení bylo uspokojující. 80 %
Novela Greenshoreská kratochvíle je čirým fanouškovským potěšením. Porovnáváme-li s vynikající Hrou na vraždu, která z novely vznikla, vidíme již dotaženou zápletku, postavy, vztahy mezi nimi a vidíme také, kde jí autorka rozšířila, jaké motivy více rozvinula. A funguje to stejně. Radost číst. 90 %
Monasterium trpí ve svém začátku hříchem pro thillery smrtelným – hříchem doslovnosti. Samotný příběh je spletitý, tajemná relikvie jej ozvláštňuje, stejně jako boje mocných i boje na půdě ženského kláštera. Potenciál tam tedy je , ale přesto kniha působí odtažitě, dokonce odstředivě. Postupujícím dějem se to naštěstí zlepší, přeci jenom jsme vtáhnutí do děje, ženský klášter navíc nabízí i pestrou škálu typů, které zaujmou. Jenže závěr to celé zase zkazí. Je to těžko postižitelné, ale ten závěr prostě nefunguje. Snad je málo ohromující, snad naopak příliš neuvěřitelné, nevím, něco tomu chybí. A přestože tomu tak není, celou knihu jsem měla pocit, že se musí jednat o autorčinu prvotinu.
50 %
Tak na tenhle příběh jsem se těšila asi nejvíc a nezklamal. Hrdinové, kteří se milují od začátku, vášnivě a osudově, ale všechny překážky si kladou sami. Líbí se mi, když je v příběhu láska od začátku.
Nedá se nic dělat, pro tuhle rodinu mám slabost a Leo a Cat - oba tak zranění životem a přitom tolik připravení se milovat - na tom nic nezměnili.
Jedna z mých nej. Tvrdý, pyšný muž, který, aniž by to vlastně tušil, miluje dívku od samotného začátku a dívka, která prolomí jeho bariéru. Prostě potěšení.
První díl série se vyznačuje strhujícím až burcujícím stylem. Napomáhá tomu samozřejmě použitý přítomný čas, výkyvem ve stylu je potom rozsáhlý návrat jednoho z hrdinů do minulosti v ich formě. Toto odlišení dává tušit, že sledované vzpomínky obsahují klíč, a tak je pozornému čtenáři pachatel zřejmý nejpozději tehdy. A motivaci pochopí ještě dříve.
Jinak se mi velmi líbilo, jak si s námi autoři pohrávají, jak nadhazují stopy, které vzápětí praskají jak bubliny, ale přitom ve vzoru nenechávají volné nitky. I falešné stopy nacházejí svoje rozuzlení.
Bez mučení přiznám, že mi dost šla na nervy osobní linka Erika a Simony. A taky bych ráda blíže poznala postavu Joona Linny, který je sice vylíčen jako velký sympaťák, ale moc toho o něm nevíme. Zůstává spíš náčrtem reálné figury s několika typickými rysy, ale bez skutečného pozadí.
Ale celkově jsem se skvěle bavila a těším se na další díly.
Pro mě horší než první příběh, nebavila mě počáteční neupřímnost, i když samozřejmě chápu, že byla zcela nezbytná pro dokončení zápletky. Od chvíle, kdy se mezi hrdiny rozdaly čisté karty, to byla opět ta správná jízda. A já naštěstí spokojená.
70 %
Něžný a křehký příběh o nevinnosti a vině. Slepá dívka Marie-Laure jako symbol nevinnosti, chytrá, statečná a odvážná. Sirotek Werner jako symbol viny, kterou nelze šmahem odsoudit. Kdo by tak výjimečnému a talentovanému chlapci vyčítal, že se chce uplatnit, že chce uspět a přeci právě tady se začne příběh viny, při prvním odvrácení očí.
Zbývá smutek nad válkou zmařenými životy.
Velmi mě zaujal i příběh Jutty, jsou lidé, kteří mají vnitřní morální kompas, který jim sice ztěžuje život, ale umožňuje jim hledět zpříma. A Jutta k nim patřila.
Co se mi naopak zdálo nadbytečné, byla linka s diamantem, myslím, že bez ní by to fungovalo stejně dobře. Trochu zbytečná manýra pro zatraktivnění.
A ještě k jednomu zamyšlení mě Světla přivedla. K tomu , proč vlastně jednotlivé knihy vznikají, co mají přinést. A přes moje nesporné okouzlení mám pocit, že to je hlavně úhledný příběh o silném tématu bez hlubších ambicí. Což na druhou stranu nemusí vadit, ba právě naopak.
85 %
Tak takové to tedy je, napadá čtenáře po prvních stránkách této drásavé a přeci ne pesimistické knihy. Ale román Neumřeš není jen o tom, jaké to je, probudit se po mozkové mrtvici: dezorientovaný, postižený, křehký a velmi zranitelný. Je také o sebereflexi, o hledání místa ve vlastním životě, o nadhledu, který k němu nutně potřebujeme. Tedy o všem, co se týká každého z nás. Více viz moje recenze.
Stará vražda a komplikované rodinné vztahy. Je vám to povědomé? Ano, vítejte ve světě Petera Maye. I když u Výjimečných lidí máme spíš pocit, že se autor vydal na dovolenou. Frivolní Paříž místo temných Vnějších Hebrid, lehká kriminálka místo drásavých tragédií a vztahy, které sice jsou komplikované, ale koneckonců docela běžné. Nová detektivka Petera Maye postrádá naléhavost jeho trilogie z ostrova Lewis, ale přináší příjemné osvěžení pro volné chvíle. Více v recenzi.
Jedna z mých nej. Tahle předčekankovská romance mě potěšila, protože nabízí model dávné lásky, kterou znemožnily okolnosti a která přesto tvrdohlavě nezemře, i když je zraněná. A tak se hrdinové znovu setkají a musejí se sklonit před citem, který je silnější než jejich vůle. Pro mě čiré potěšení.
Tenhle Oldřich z Chlumu (tedy tentokrát spíš Ota ze Zástřižlí) mě vyloženi potěšil. Komplikované pátrání, které jde z velké části na vrub právě Otovi, má neuvěřitelný spád a švih. Příběh vás doslova nutí ho proletět. Tradičně velmi čtivý styl. Mám Vondrušku jako vypravěče ráda a těším se na každou jeho další detektivku.
Já budu ve svém hodnocení o něco mírnější. Mě se Vraždy s monogramem četly dobře, a proto se mi i líbily. Musela jsem pochopitelně překonat počáteční rozpaky, protože Agatha Christie to rozhodně není, a proto to také není Hercule Poirot (na rozdíl od Horowitze, který Holmese znovu stvořil zcela věrohodně). Jenže na druhou stranu to byl přesně případ pro Poirota. Zábavná, spletitá a vlastně dost neuvěřitelná zápletka by prostě s nikým jiným než s ješitným a přesto moudrým detektivem nemohla vůbec fungovat. A jakmile jsem toto přijala, přijala jsem i to, že čtu pokračování něčeho, o čem jsme z hloubi duše přesvědčená, že není možné v tom pokračovat. Asi dovedu pochopit, proč dědicové povolili zrovna toto pokračování. Je to jako školní cvičení na téma, jak napsat nejlepší příběh s Herculem Poirotem. Uctivé, nezpochybňující a bez větších ambicí než oslavit a připomenout Agathu Christie. Proč ne?
Tahle historická detektivka ze staré Byzance je netypická svým prostředím i dobou, kdy se odehrává. Autor podává věrohodně působící reálie (což ale nedokážu posoudit v kontextu s realitou) a knížce nechybí ani atmosféra. Troufnu si tvrdit, že patří k tomu lepšímu v žánru. Chybí jí ale jakási jiskra, která by z ní dělala mimořádný zážitek.
70 %
Příjemná fantasy romance. Zdá se, že nabízí zajímavý koncept paralelních světů a upíří začátek je rozjezd, který naláká fanynky, aby strávily i další světy. A na ty jsem zvědavá.
Šachovými figurkami Peter May uzavřel trilogii z ostrova Lewis. A uzavřel jí věren svému stylu, postavám i čtenářům.
May nás opět zavede na drsný, nehostinný a přece okouzlující ostrov Lewis, součást skotských Vnějších Hebrid. Hlavní hrdina, bývalý policista Finn Macleod se po svém dramatickém návratu na ostrov usadil a zkouší najít nové místo v životě. Nicméně minulost má opět dlouhé prsty, a tak se Finn zaplete do složitého příběhu, který začal v jeho mládí a v přítomnosti vrcholí objevem letadla s mrtvým tělem.
Peter May se drží osvědčeného stylu, velkou část knihy před čtenáři rozvíjí vyprávění, ve kterém se toho zdánlivě mnoho neděje. Často jej prokládá návraty do minulosti, té velmi čerstvé i té vzdálené. Nechybějí ani myšlenky hlavního hrdiny, které nám přibližují jeho vidění světa. Co ale mohlo v prvním díle působit jako natahování a zbytečné okliky, stalo se v tom třetím závěrečném skoro návykem, pomalejší tempo těší a slibuje dramatický závěr. Navíc dává čtenáři prostor pro prožitek. Nedalo mi nevzpomenout na jednu filmovou scénu s Milošem Kopeckým, který říkal, že dobrým autem se má jezdit pomalu, aby si člověk tu jízdu vychutnal.
Opět vyčnívá skutečnost, že se ty nejstarší vzpomínky Fina Macleoda odehrávají v ich formě. Dodává jim to věrohodnosti a zejména naléhavosti, čtenář se stává vlastně pozorovatelem v hlavě hrdiny a lépe rozumí současnému ději, který je vyprávěn klasicky, z odstupu.
Nepochybně velkým přínosem je atmosféra Vnějších Hebrid, kterou autor podává natolik autenticky, že jsem přesvědčena o zvednutí turistického zájmu o tuto lokalitu. Poetika jejich popisu povyšuje příběh z kriminálky na román.
A tak jedinou, snad nevýznamnou výtkou, je nálož tragédií, které hrdinové Mayovy trilogie musí nést, skoro se zdá, že si vybrali smůlu nejen za celý ostrov Lewis, ale i za Vnější Hebridy a Skotsko dohromady.
Autor ovšem čtenáře obdařil ještě jedním velkým plus. Závěrečným dílem trilogii završil. Záměrně nepoužívám slovo „uzavřel“, neboť hrdinové příběhů z ostrova Lewis si ve svých životem musí ještě ledacos vyřešit a ledacos může dopadnout špatně, ale příběh Fina Macleaoda prošel svou katarzí a my ho opouštíme na pokraji nové epochy se sečtenými a zaplacenými dluhy. A to je dobrý pocit, i když to nebyly naše dluhy.
90 %