makemake komentáře u knih

Hana mě rozebrala, a když se mi podařilo trochu se vzpamatovat a poskládat, nějak to už nešlo, aby to bylo jako předtím. Před Hanou. Propracovaný, krásně propojený, syrový a smutný příběh o tom, co máme, co jsme měli a co jsme mohli mít, kdyby válka a pár špatných rozhodnutí nevzaly všechno a nepřetavily ho na nic, okořeněný pocitem viny, že za všechno může jen jeden nejnešťastnější tvor na Zemi - Hana. Bolelo to a doznívá to dlouho po přečtení. Jak mohlo bejt všechno jinak, kdyby tehdy dopis odešel včas, kdyby zůstalo u zvyku na narozeniny nic nedávat - uf, ještě dlouho mi poběží hlavou tvůj příběh Hano, i tvůj, Miro a ještě chvíli se nebudu stydět za to, že i chlap si občas prostě pobrečet musí! Smekám, paní Mornštajnová!

29 26.12.2018

Hele, tak vám řeknu, dokáže mě pěkně nasrat, když přečtu tisíc stránek, který miluju od prvního odstavce, protože ta naturalistická atmosféra, smrad, saze, špína a tolik báječných vulgarit, že by se i Bukowski začervenal, děvka Sugar, která si vás podmaní, bláznivá Agnes, se kterou nakonec soucítíte, protože víte, že to, co jí mění, je jen nádor velikosti vlašáku, malá Sophie a její neskutečná samota v paláci s rodiči, kteří se tváří, že se nikdy nenarodila, stejně tak zoufalá a nevyřčená láska Henryho - a Emelína, která kašle krev - bože, těch postav, těch životů a maličkostí, který se slejvaj v jeden celek jako Temže s mořem....vy to žerete, milujete, těšíte se, bojíte se, hnusíte si...a autor v nejvypjatější chvíli jako udělá: Hele, už jsem sakra napsal dost, tak čau - žádnej konec nebude...zahodil jsem knížku a vyhlásil Faberovi džihád, protože to se teď nosí. (Naštěští pro něj jsem zjistil, že vyjde knížka povídek, kde se dozvím, co se s hrdiny, který tak najednou odkopnul, stalo) - tak mu možná (trošičku) odpustím, ale stejně budu pořád připravenej vyhlásit mu svatou válku! Howg.

24 04.06.2015

Miluju tyhle knížky, kde se vlastně děje ouplný houno, ale vono to má pořád tak nějak šťávu, nebo co :)... Bydlím se slepicema, vstávám se slepicema, chodím spát se slepicema, uprostřed země nikoho, občas přijde vychcanej taťka Kettl, občas medvěd a zase slepice, občas podomní obchodník, mezitím vyřeším pár kuřomořích vejcosrážek, porodím Aničku ...a je to. Ani po letech to neztratilo šmrnc, je to milý, neskutečně vtipný...a přitom taky smutný a plný plničký sentimentu a lásky, široký jak ty nepřehlídnutelný hvozdy, ... a voní to! Trochu jako pod zemí hořící rašelina, trochu jako ty nejsladší maliny a hodně, jako kurník plnej zapařenejch slepic! Knížka mýho dětství, mý dospělosti, zrání a snad i pozvolna přicházejícího stáří!!!! PS: Holčičkýýýý poďte si pro zástěrčičkýýýýý!!!!!

19 28.04.2016

Bylo mi tě líto, Doro Idesová. Toho osamělýho života, plnýho žumpy lidskýho chování, kterýms probublala jen proto, abys skončila tak, jak jsi skončila. Něco mi brání říct skvělý, ale určitě bych hodnotil jako sakra dobrý čtení, který mi občas trochu kazily na mě až zbytečně dlouhý archivní opisy (ale chápu, že bez nich by nebyly Bohyně právě touhle knížkou)...

17 23.11.2019

Na Hajíčkovi mě hrozně baví ten sentiment, to lpění na věcech dávno minulých, které mají smysl pro jednoho, dva živé, ale ostatní už vůbec nezajímají a to pinožení na příběhem tolikrát prožitým! Román zatuchlý jako samotný archiv na třeboňském zámku, úporný jako vedro, které to léto panuje a palčivý jako starý hněv Rozálie Zandlové - to je Selský baroko, knížka, ke které se ještě několikrát a rád vrátím!

17 07.11.2013

knížka smutná jak opuštěný liščí doupě o vykořenění, ztrátě domova a vzpomínek, které se k místu vážou. Trosečnický opus Hany, která se snaží plavat proti proudu, zvítězit v předem prohrané bitvě výstavby Temelína a vyhlazení vesnic v tzv. "bezpečné zóně", vás nejspíš na první čtení neohromí, ale ten zmar nakonec pod kůži pronikne - a zůstane dlouho a protivně zadřený, jako zapomenutá tříska. Pro mě nejlepší novodobý román o ztrátě domova. Dávám všech pět a půl fiktivní!
PS: Pořád se mi nedaří z hlavy vypudit pasáž s poslední bojovnicí ze vsi - paní Zaoralovou....

17 10.07.2013

Bezkonkurenčně nejděsivější knížka, protože to, co se nám snaží říct, je vlastně už tady, ale my, blbý lidstvo, děláme dál jakože nic a hýříme a plýtváme a ničíme a zamořujeme. Kdyby vymřely včely, lidstvo nemá šanci.Kdyby vymřelo lidstvo, včely by si ani nevšimly a jelo by se dál. Miloval jsem všechny tři dějový linie, už pro tu čistotu, pro tu lásku, která mezi řádky protéká jako voňavej med z pláství a pro tu jiskřičku naděje, kterou v sobě člověk má, i když ví, že je na úplným konci. PS: Scénu z nemocnice, plné "zapomenutých" nepotřebných - brrr, tu z hlavy jen tak nedostanu!

16 18.12.2018

Šel jsem na to s nedůvěrou, stejně jako tehdy k Lovu lososů v Jemenu - jak by člověk se zaujetím mohl přečíst knížku o něčem, co je mu neskutečně lhostejný? Kameny? Cože? Příběh geologa? Jako fakt? Hájíčku, ty ses zvencnul? Po Rybí krvi, po Selským baroku, po těch Robinsonech z jihu Čech, se vážně vrhneš na šutromán?
Otevřel jsem, dal si první, druhou, třetí...a za dvě hodiny měl hotovo! Krásný! Nostalgický, jak od tebe očekávám, smutnosmutný, odcizený, vášnivý a strašně prázdný, v díře ve dvou nebo sám...ve dne nebo v noci...a ta zima vztahu, sypkost hlíny a tvrdost horniny, nepřeberná pestrost vltavínů a dýchání nosem, to aby nenastydly průdušky...děkuju za pěkný dvě hodiny tam, mezi dalšími Robinsony stvořenými černými znaky na bílým papíře!

15 27.01.2016

Čím jsem starší, tím mám raději knížky, co ve vás zůstanou, co jen tak nevyšumí ihned po tom, co je zavřete a druhej den už vlastně ani netušíte, co jste četli. K tomu jsem čím dál víc sentimentální a cokoliv souvisí se smutkem a vykořeněním, mě tak nějak dostává do kolen. Tady jsem byl tím pádem nejen na kolenou, spíš jsem klečel v metrový jámě smutku a pozoroval jak se vyhnanci ještě na poslední chvíli vracejí pro svoje mrtvý, berou ty ztrouchnivělý uzlíčky svý minulosti a opouštějí místo, kde se narodili a plánovali zemřít, Krásný - krásný jako bublavý zvuky hliněných píšťalek, lahodný jako ledová voda ve džbánech a poetický, jak to umí jenom Berniers.
PS: Oceňuju taky, že jsem se dozvěděl trochu víc o Drosule, kterou čtenář zná už z Mandolína kapitána Correliho!

může mi někdo dát jedinej typ, co je na týhle knížce jedinečnýho? Co z ní udělalo hit? Normálně by si snad nikdo z nás takovouhle slátaninou ani nepodložil houpající noční stole, dokonce by do vytržený stránky nesebral ani kočičinec, stupidita, slovní zásoba na nule, dva kolíčky na bradavku a párkrát pěstí do huby? Přečetl jsem, a jako Koniáš knížku upálím uprostřed rozmoklýho pole. To zase padlo zbytečně stromů....grrrr - dovede mě to rozčílit!

Faber je prostě hroznej střelec - kde by se jinej vyžíval v popisech a vylíčení planety alá Avatar, samý chmejří, vzdychající stromy a samej nasvalenej modrej krasavec a těch dalších barev, ... si on vystačí s houbovitě porézní fádní krajinou s několika "potratovýma" trpaslíkama v rukavicích, bez emocí, stejných, jako celá jejich planeta. A právě v tom je neskutečná síla příběhu. Znepokojivý opus Petera, který přijíždí šířit "slovo boží" do jiné galaxie, kde krom melounový vůně můžete čuchat jinakost a neskutečný odcizení od problému rodný matičky Země, která se v průběhu příběhu řítí do čím dál větších sraček (o kterých nás informuje Peterova manželka, která tu hrůzu kolem reflektuje formou dopisů) a která je v týhle dálce něčím tak neskutečním, jako jazyk místních obyvatel...uf - pokud očekáváte scífko, raději šáhněte po něčem jiným a tohle si nechte až vás světýlkující obludy v lítajícím talíři omrzí, ... na tuhle knížku musíte dospět, abyste si z ní odnesli, co vám má sdělit! Klobouk dolů překladateli Janišovi, musel to být boj, už proto, že kniha obsahuje pozemšťanovi naprosto nesrozumitelnej jazyk.... je to skvělý, jako vždycky. Palec nahoru a fiktivní šestou (a půl sedmý) hvězdičku! Milovník Ježíše a Fabera a Janiše číslo 254.
PS: první setkání s MJČ 1 a jeho otázku - přinášíte knihu zvláštních nových věcí? Hů, ten pupenec, co mi nakočil na kůži a had, co sjel po páteři....to si budu dlóóóuho pamatovat!

13 13.03.2017

Asi moje nejoblíbenější kniha z pera pana Robbinse, ač by ji směle mohlo konkurovat několik dalších (I na kovbojky občas padne smutek , Hubené nohy a všechno ostatní...) - dvě roviny, dva příběhy, postavy natolik šílené a bláznivé, až se vám chce bláznivě tancovat, jíst po kilech červenou řepu a vyrazit do rozkvetlých luk a toužebně vyčkávat, až vám nos zaplní pach tisíciletého kozla! Vydejte se na tu cestu, a vyjdete jiní!

13 20.04.2013

Úžasný - ať si kdo chce co chce říká, Atwoodová je prostě mistr slova a má ještě jeden dar - převyprávět příběh, který by vás asi jinak ani nezaujal tak, že čtete a čtete a nechcete přestat. Příběh služebné, která prostě nejspíš jen pro svou nevzdělanost a obyčejnost nedokázala říct ne, když se jí naskytla možnost, žít o trochu líp...

12 23.11.2019

Předesílám, že mám rád Postapo. Čtu ho, protože si pak vážím toho, že žiju v klidu a že si můžu zajet na pumpu, když mě v noci přepadne mlsná a přes internet objednat pizzu, když na mě přijde chuť. Čtu ho proto, že rád cvaknu vypínačem, otočím ventilem u topení a spláchnu, stejně tak, jako si dám rád horkou sprchu.
Otevřít tuhle knížku byla ztráta času. Nemá to hlavu ani patu, podivný postavy, který běhaj kolem hotelu a říkají "bysme" buď v dětství upadly na hlavu, nebo je ta radioaktivita (kterou si s radostí chytají, když náhodou zaprší, do nádrží na střeše hotelu, podotýkám, už na začátku poloprázdných - nepočítám li mrtvou nezajímavou holčičku - ale přesto se dál vesele všichni koupou a sprchují, takže vody je asi dost) změnila v totální debily, potácející se příběhem jako třínohej pes, vesměs nic nedělají, tedy krom toho, že jim sice nejdou telefony, ale mrazáky jo (takže proč si na chvilku nedobít telefon ze zásuvky, když ho potřebuješ vyzkoušet, ááááá!!!) občas se sejdou, řeknou si, že je něco v nepořádku, ale za dva měsíce se vydají pro jídlo jen jednou a dál to neřeší, neboť zima za dveřmi, tak proč se zajistit jídlo, proč si zjistit, jak je to se světem, jak jsou na tom služby, nebo zkusit vytěžit, co se dá, když je lepší spát, nechat si vařit od kuchařky, co nikam neodešla, ani jí nepomáhat, ale jen se tak plácat, občas si postěžovat, že je jídla málo, ale zase se na to vysrat a když nejni co dělat, starat se vo mrtvou holčičku, která je i čtenáři totálně u prdele, protože hergot, skončil svět, jak ho známe, - takže se zase projdem hotelem, dvě sekundy po té, co ostatní odjedou sehnat jídlo (vlastně hovno, najít signál na wifinu) sejít se v hale a říct si, fajn, asi se už nevrátěj, už jsou venku 16 vteřin, tak převezmeme velení a odejdem z hotelu někam, kde bude bezpečně, protože tady máme ty funkční mrazáky a tekoucí vodu a vole jídlo, tak pojedeme dvouma autama někam do prdele, kde to neznáme, protože tam přežijeme líp - a cestou třeba najdem salám....omlouvám se, ale jsem děsně nasranej - protože tenhle žánr má využití a k tomu tady fakt nedošlo. Knížka blbá jak její postavy, bolavá jak zub hlavního hrdniny (bolí ho vod prvního dne, to byli ještě v hotelu dva zubaři, ale bylo by to moc jednoduchý, tak je necháme raději umřít) a tupá jak všichni přeživší v hotelu. Nakonec měl asi největší koule ten Holanďan, co se aspoň pokusil někoho znásilnit :))). Ta jedna hvězdička za obálku, která sice neodpovídá realitě - ukazuje romantickej hotel v lese, ač ten náš knižná má asi 8000 pater a 60 000000000 pokojů a věnuju jí tý holčičce co měla to štěstí, že jí někdo škrábnul do nádrže s vodou a s těmahle pablbama nemusela v hotelu žít. Nashledanou.

12 23.11.2019

Tohle není četba pro tuctovýho čtenáře! Je to těžký, vlhký a nepodajný, jako zima na Dedžimě, místě, kam směla vstoupit bílá noha, ale dál už ani krok. Naše země, naše Japonsko, naše víra. Jakob a Orito od začátku neměli šanci a jsem moc rád, že se Mitchell nenechal unést tímhle od začátku k zániku odsouzeným vzplanutím dvou lidí z naprosto odlišných světů. Krásná práce s dialekty, skvělej překlad a vypořádání se s nástrahami všech jazyků, včetně těch, který by se tak rádi propletly v ústech toho druhýho, ale nejde to, prostě nejde. Užijte si reálie, mentalitu a cestu o několik století zpátky a uvidíte, že to za to stálo! Osudy kněžek z Enemotovy svatyně a osudy prvních Evropanů na japonský půdě vás nenechají chladnými!

12 06.09.2017

Někde na začátku byl slib. Chlapec chtěl vidět moře, tak proč k němu nevyrazit? Jenže v téhle době, kdy svět ztratil jistoty, kde nezůstalo nic, snad jen věčně zatažené nebe, (to po atomové válce?), hlad, a ti druzí, kteří se ho snaží utišit tím, že sežerou vás...to není zrovna ideální stav pro dlouhou cestu k oceánu. Přesto se na ni ti dva vydají. Hrůza, která při čtení proniká do morku vašeho morku - to proto, že stačí tak hrozně málo k tomu, aby to byla pravda, a byli jsme to my, přeživší, kteří se potácí vstříct smrti, která zákonitě musí přijít - a hezká rozhodně nebude - kdo se na ten děsivý trip plný utrpení vydá!
Pět hvězdiček za ty meče v žaludku, šestou fiktivní za scénu ze sklepa!
PS: kdybych našel ten bunkr s jídlem, do konce dní by mě z něj nikdo!!!!!! nedostal!

12 27.03.2014

Kingovi jsem občas musel odpouštět, ale protože je to láska na celý život, občas jsem přihmouřil oko - Holčička, která milovana Toma Gordona, jest jmenovitou ukázkou toho, co mě od něj opravdu nebavilo, ale říkal jsem si: Klid, von se zase rozepíše, kluk jeden brejlatá. Po Temné věži jsem si myslel, že už nic lepšího nepřijde a hle! Dallas 63 je krásná klasická práce mistra pera - netřeba hektolitrů krve, netřeba příšeru z kanálu, a přesto jsem se vylekal, vyvztekal, vyplakal, vysmál, slupnul knížku jako Merci s marcipánem! Děkuju vám, pane Kingu - snad se ještě dožiju nějaké další pecky, kterou napíšete!

12 19.03.2013

Stačilo přečíst první stránku a už jsem byl zase tam...v neskutečný hloubce pod zemí, jediným světě, kterej zná bůhvíkolik generací sila. Tma, špína, pach nemytých lidí, ozvěny kroků na kovových schodech, lidi ze spoda i shora, z farem i dolů, kteří žijí, pracují a umírají, aniž by tušili, že stačí jeden jedinej povel ze sila 1, a jejich životům je okamžitě konec. Opět krásně realistický, plný zvratů a postav, co vás nijak neokouzlí (aby jo, když generace žijí v betonový pasti), ale stejně vám jejich osud není ani trochu lhostejnej. Děkuju za tu cestu, stála za to a jsem rád, že nevoněla jen hlínou a plísní, ale taky nadějí, a čerstvou vůní trávy a lesa!

11 06.09.2017

Právě počet stránek z ní dělá něco výjmečnýho - stačí jedno lidský selhání a svět už nikdy nebude jako dřív! Ta hrůza z toho, jak všichni vaší blízcí umírají, jak se všechny jistoty hroutí, vztek, bezmoc, pláč, zkáza .... a najednou ticho, že by bylo slyšet spadnout špendlík (no, spíš šicí stroj, ale i tak :)) - a svět je najednou jen váš. A teď si vyber, chceš bejt dobrej, nebo zlej? Uvěříš stoletý bábě, co si ještě v tomhle věku sama peče chleba, nebo charismatickýmu týpkovi, co velmi dobře ví, co dělá? Neskutečně propracovaná sága plná postav, který si zamilujete a prožijete s nimi to, čeho se vlastně všichni tak nějak podvědomě bojíme! Země je prázdná, poslední nechť zhasne. Tma.

11 04.03.2017

Bože, to zase byla cesta!!! Slabší povahy, okamžitě knížku odhoďte do nejzazšího kouta vaší knihovny a vraťte se k ní, až sami prožijete něco, co vás zocelí. Tahle cesta není uhlazená a ušlapaná, nikdo vás po ní za ruku nepovede! Je to hodně kamenitá stezka, místy lepkavá a smradlavá, rozhodně vás na jejím konci nečeká to, co byste chtěli. A jestli se po ní přeci jen vydáte, následky si ponesete sami.
Už dobrých deset let v sobě sbírám odvahu, přečíst si tu hrůzu ještě jednou. Ale nevím - už takhle scénu s kozlem z hlavy vymaže jenom stařecká demence!!!!!

11 26.03.2014