Makrela Liška komentáře u knih
Zajímavá fabulace, ale postavy byly jako loutky z papíru, chyběl jim větší prostor aby mohly projevit svůj charakter. Taky sem postrádala větší rozvinutí příběhu postav z první části a nějakou dohru setkání Cecilie a Matyáše Popy, když už ostatní setkání v tomto předivu příběhu měla vždy nějakou dohru a další význam pro celý román. Cruz mě navnadil svým jazykem a postřehy ale výsledek za očekáváním nakonec pokulhával.
Zápletka mě neurazila ani nenadchla, nicméně musím říct, že vše ostatní mi bohatě vynahradila de Crécyho kresba- bavila jsem se s každým jedním okénkem a stále jsem doufala, že příběh ještě neskončí, jen abych se mohla bavit ještě o chvilku déle.
Tohle že je Berniéres? kde je jeho humor, ironie, absurdní situace a vážnost bez patosu? Jako by příběh vyplivnul z povinnosti a ne se s ním mazlil a cizeloval jej jako své dítko. Žádná hra s jazykem, kličkami příběhu ani s vývojem postav. Vše je tak nějak ve zkratce konstatováno, kdo chce, ten se dojme a ve zbytku už jen prázdno...
Ilustrace Filipa Pošivače mě strhly, ale zápletka ani jazky mě moc nebavily.
Krásný subtilní příběh o samotě, bolesti i lásce, vyprávěný s neuvěřitelným citem pro postavy a jejich tichý smutek.
(SPOILER) Po přečtení kocourka mi bylo těžko. Nevím jestli víc kvůli chlapci, který přišel o přítele a vše, co mu dával, nebo víc pro ztraceného kocourka, který skončil kdoví jak. I přes pozitivní poselství a optimismus hlavních hrdinů, i navzdory faktu, že tato ztráta pomohla k lepším rodinným vztahům, pro mě Kocourek zůstává smutným čtením.
Carollovské snové putování po nových i zapomenutých dětských hrdinech. Moc příjemné počtení.
V některých motivech jsem viděla paralely s Harrym Potterem (poznamenaný sirotek nadějí v boji s tyranem) a Orwellem (postava Napoleona byla například narážkou zcela zjevnou). Kniha se mi četla dobře a pohltila mne, jen konec bych čekala trochu delší a napjatější- se skutečnou Bitvou, do poslední chvíle nejednoznačnou, tak jako se to dařilo vypravěči ve zbytku knihy. Mourlevat je zajímavý vypravěč a určitě se těším na další jeho kusy.
Těšila jsem se na Formanovy ilustrace a příběh, který provázejí, a zůstala jsem zklamána. Příběh mi přišel banální, jazyk mě nezaujal a celá zápletka se skřítky mi přišla trochu násilná. Asi jsem na podobné příběhy už příliš odrostlý a náročný čtenář.
Výtvarně mě kniha oslovila, nicméně po přečtení mi přišla jen jako banálnější verze Dášenky.
Chvíli jsem si musela zvykat na Böhmovo výtvarno, ale šlo to rychle, a za chvíli jsem se mohla jen kardinálně bavit. Skvělá knížka.
S touhle knihou jsem se nějak nesešla. Místy těžkopádné vyprávění, poselství příběhu i závěrečná pointa mě zklamaly.
Záhadně podmanivý zpustlík Fred si mě získal a já jeho kabaret hltala s nadšením. A pak tohle! Kam se poděl kabaret a jeho podivné postavy? Proč se z vypravěče příběhu v příběhu najednou stala mrzká epizodní postava? Překombinovaný a zběsilý Damiánův příběh ztratil na kouzlu. Kde jsou přesahy z předchozích dílů? Kouzelné dada divného kabaretu a jeho ještě podivnějších návštěvníků někam vyprchalo, výtvarná složka se "vytříbila", čímž zploštěla- půvabná jednoduchost, lehkost a hravost koláží, kde se to jen hemžilo kulturními odkazy a narážkami, se nechala vystřídat zbytečně doslovnou kostrbatou malbou. A já tolik doufala, že se nakonec dozvím náhodný příběh té malé podivné divačky...
Při letmém náhledu mě málem odradilo výtvarno a od knihy jsem nic neočekávala. Jaké bylo mé překvapení, když sem se pustila do čtení! Takhle jsem se dlouho nepobavila. Vytříbený jazyk a vtipem oplývající text i obraz si bere na paškál největší klasiku, aby ji přetavil v něco naprosto nového a nečekaného. Prostě skvělé!
Tehle díl pro mne byl slabší než Albína, ale rozhodně jsem se pobavila. Líbí se mi, že každá část trilogie má trochu jiné pojetí a hlavní postavy jsou tak různorodé. Jen u výtvarna mi přišlo a rušilo mě, že jakmile se nedrží Mašek fotografií, ukazuje se, že zdaleka není tak zdatný kreslíř.
Od proslulého tvůrčího dua jsem čekala asi více. Velkorysý formát ilustracím nepřidává, spíš naopak, a jednotvárné kompoziční řešení knihy čtenáře trochu utahá.
Nedokázala sem se s knihou poprat. Necitelnost hlavních postav, kteří důležitost svých intelektuálních her dokázali klást nad lidský život, pro mě byla příliš. Možná příště změním názor, až si knihu vezmu do rukou s větším odstupem a začnu vnímat víc než jen linii příběhu.
Pěkný příběh o přátelství, ale četla jsem už i silnější dětské knihy.
Obrazově velká sranda a zážitek. Texty byly plné zajímavých odkazů, nicméně měly slabší místa a pro mě nebyl z obsahu jasný adresát. (a Slavíka a růži určitě nenapsal Andersen)
Jakoby Muminek s Myazakim podnikl Cestu do fantazie (dle ostatních postav soudě) a přitom vůbec nebyl ve své kůži.