Malarkey komentáře u knih

Rozporuplné. Zatraceně rozporuplné. Při čtení je Vám na blití, chcete dát odpad, protože se nedokážete s textem ztotožnit a navíc ho nedokážete chvílemi ani číst, ale zároveň víte, že je to napsané dobře. Má to takovou formu, že to dáte na jeden zátah, protože jste tak v šoku, že čekáte, co se bude dít dál. Asi, jako když jsem se zajímal o to, zdali lze překonat hnus v kinematografii a pustil si Srbski film. Doteď to mám v hlavě a doteď je mi z toho filmu ouzko. Určitě něco, co není pro mě, ale věřím, že svoje čtenáře si to najde. V knize jsou pak ještě dvě povídky od autorky, které tu snad ani nebudu popisovat. Četl jsem je před spaním a měl jsem co dělat, abych z toho lidskýho hnusu usnul. Nechci tu hodnocení této knihy zkazit, určitě si to nezaslouží, ale myslím si, že dvě hvězdy jsou v mém případě ještě shovívavé. Vůbec nejsem schopný pochopit, co Monica J. O´Rourke nosí v hlavě, když pak tak masochisticky a živelně popisuje to, co zde napsala. To nejdrsnější, co jsem kdy četl.

15 31.05.2021

To je snad skoro čest tu hodnotit knihu Legendy: Praga Mater Urbium jako první. Navíc knihu, kterou osobně vnímám jako největší knižní zážitek roku 2020. Když mi totiž Praga Mater Urbium přišla, pár dní jsem kolem ní kroužil. Kroužil jako nenasytný sup a přemýšlel, jak se jí chopit. Přeci jen, takřka 1100 stránek je solidní nálož, kterou nečtete každý den. Na druhou stranu mě ale fascinovalo to, že Straky pustily v dnešní době do světa něco takového, jako je právě soubor povídek a ještě k tomu soubor povídek v rozsahu stran prakticky čtyřciferném. Nevím, jak to nazvat jinak, než hrdinství, nebo šílenství. Oboje se vlastně propojuje.

Než jsem začal číst, kochal jsem se tím, jak Michael Bronec zapracoval na knize, jako takové. Tomáš Kučerovský vychystal naprosto hypnotický obal, který stále musím sledovat. I po přečtení samotného knihy na mě působí tak hypnotickým dojmem, že mám co dělat, abych si ho nevpravil do nočních snů. Krásný ale není jenom obal, ale i to, jak jsou povídky poskládané. Nejen, že jsou rozdělené pěknou malbou, ale na konci ke každému autorovi strůjce Strak přidal nějaké to věcné povídání a požádal i samotného autora, aby se vyjádřil k Praze samotné. Osobité, v rámci knihy zatraceně zajímavé a sympatické.

No a teď tedy už konečně k samotným povídkám.

Nehodlám tu ale popisovat každou zvlášť, protože to by pak byl text na několik normostran o velikosti A4. Rád bych ale zmínil minimálně to, že takřka většina z nich tu na Prahu přímo odkazuje, jen pár z nich naráží jen jakoby kolem, včetně velice diskutované čtyřsetstránkové "povídky" Most, u které byste to na první pohled neřekli, ale během čtení se Vám pražské reálie poměrně výrazně vrážejí pod kůži. Celkově se mi moc líbilo, že autoři se obecně nebáli pohrát s historickými reáliemi Prahy a zaměřit svůj příběh do historie, popřípadě do alternativní historie. To, podle mě, v rámci Prahy dává absolutní smysl.

Co se týče povídek samotných, tak jsou tu neskutečně silné kusy, ale jsou tu i slabší příběhy. Celkově vzato se ale jedná o nejlepší sbírku povídek, co jsem dosud četl. Dokonce musím říct, že jsem si myslel, že povídky nejsou úplně pro mě, ale tady jsem se přesvědčil o opaku a zažil momenty, kdy jsem se vysloveně rochnil v atmosférách jednotlivých námětů. Dovolím si pár konkrétních komentářů k tomu nejlepšímu, co mě absolutně nadchlo.

Most od Roberta Fabiana. Něco jako skvost na poli české městské mysteriózní fantasy. Příběhem jsem byl naprosto unesen. Nechci být konkrétní, je dobré, když čtenář nebude vůbec nic tušit. Moje pocity se různily, měnily a vyvíjely s každou další stránkou. A můžu Vám říct snad jen to, že začínaly absolutním zhnusením, po totální epickou euforii. Tak dobrý příběh jsem prostě zatraceně dlouho nečetl! Dalším příběhem je určitě Hřbitovní flóra. Takový příběh, kdyby někdo zfilmoval, tak bych se vůbec nezlobil. Ten někdo by měl být samozřejmě Jirka Strach, protože ten má s takovým námětem zkušenosti, ale ta atmosféra ryze komunistické Prahy je totálně hmatatelná. A ten tajuplný námět navíc, to je regulérní třešnička na dortu. Marek Skřípovský se pro mě rázem stál autorem, kterého musím...a hlavně chci...sledovat i v budoucnu. Tohle vyšetřování jak za majora Zemana nemělo chybu. V tom dobrém slova smyslu, samozřejmě. Třetí věc, která mě pak absolutně uchvátila je Pražská symfonie. Regulérní středověké fantasy, které se odkazuje na pro mě neznámé Městské války, ale které má výbornou atmosféru, hmatatelné postavy, perfektně vykresluje příběh z prostředí Prahy, které mi je dobře známé a hlavně to všechno vypráví s takovou neskonalou lehkostí bytí.

Abych ale nebyl ignorant, rád bych upozornil i na to, že i ostatní povídky jsou skvělé. Z těch dalších určitě nesmím opomenout středověce-mysteriózní Případ boží spravedlnosti, historicky-alternativní V předvečer velké Prahy, jednoznačně odpočinkově-vtipný U Osla v kolébce, časově-cestovatelský Skončeme u Adama, ryze-cestovatelský Není přímé cesty, Švédy-opovrhovaný Jeho první případ, akční Praha caput regni a čarodějnický Tři stařeny na konci světa.

Takže vlastně vše :-)

A úplně bych zapomněl na úvod Františky Vrbenské, která se nádherně, přenádherně, vypsala od srdce a popsala, jaká Praha byla, je a bude. Královnou měst, se kterou není radno si zahrávat, ale která se dokáže vtisknout do kůže každého z nás, kdo se jí bude chtít nechat pohltit.

Překrásná, malebná, tajuplná, středověká, příběhy plná, zákoutí plnější, prostě....Praha!

15 24.11.2020

Krásný fantasticko-humorný román včetně nádherných grafických ilustrací? To umí na českém trhu snad jen Straky! Co Vám budu povídat, jedná se o debut a tak jsem nevěděl, co čekat. Jaké bylo ale moje překvapení, když jsem se dočkal fantasy obráceného na ruby, prostě něco ve stylu Terryho Prachetta, akorát s tím rozdílem, že zde nemusíte sáhodlouze přemýšlet, jak moc to ten Terry myslel, tady si prostě užíváte skvostné obraty jazyka českého, kterých se chopil mistr slova - Jan Marvel Horn. A ten jej převedl do svého debutu s názvem Valard a vejce na draka, kde už název mluví, svým dvojsmyslem, za vše. Těch více jak 400 stran jsem si užíval, jako už dlouho nic. A co víc, byl jsem překvapený i tím, že autor nemá problém vyskočit ze standardně rozjetého příběhu a přepnout způsob vyprávění na neživou věc. Takže se občas stane, že se dozvíte, co si o nedálé situaci v příběhu myslí třeba Slunce. A i přesto to prosím pěkně dává docela logiku a navíc ještě baví :-) Valard má v sobě plno skrytých jinotajů a radostí, které čtenář bude s radostí objevovat. Navíc se dočkáte i poctivé fantasy rubanice a tak se tu autor ukáže i ve vážnějším světle. Jak sám ale dodává v závěrečném poděkování, vážně nevážný námět mu jde lépe a tak to v kontextu celého příběhu nemohu vnímat jinak, než jako podařenou fantasy taškařici, kterou jsem z českých luhů a hájů snad ještě nezažil. Plus navíc jsem ke knize obdržel ještě povídku s Havranem...a co Vám budu povídat...měl jsem to zhltnuté za pár minut. Ten svět má prostě něco do sebe. A v dnešní době nejistoty je jistým balzámem na duši. Děkuji.

15 22.03.2020

Moje první setkání s Jiřím Kulhánkem v podstatě dopadlo na výbornou. Sice jsem si stejně jako u Kotlety musel zvykat na kombinaci všeho se vším, ale postupem času jsem se tomu vlastně spíš oddával. Kde jinde narazíte na veškeré fantasy a sci-fi kliše zakomponované do jednoho světa, potažmo jednoho příběhu. Je tedy pravda, že na samotný námět kniha působila až nebetyčně dlouze. Byly tu momenty, které mě bavily víc a momenty, které mě bavily míň. Autorovi se ale nedá upřít schopnost hrát si s jazykem a tak tu vzniká celá řada cynických narážek, dvojsmyslů a hrátek se slovy, čímž si získal moji obrovskou pozornost a díky tomu jsem měl chuť knížku číst až do konce a začít se zajímat i o jeho další knihy. Ač očekávám, že to bude stejně zběsilá šílenost jako v případě Vyhlídky na věčnost.

15 13.09.2018

S radostí konstatuji, že mám za sebou další audioknihu poslechlou při cestě do práce a z práce vlakem. V dnešní době je to více než příhodné a je sympatické, že časopis Pevnost dal ke svému časopisu přílohu právě audioknihu této knihy. Říkal jsem si, že kdy jindy dát po úvodních dvou knihách Terryho Pratchetta Zeměploše opět šanci, když ne teď a když ne knihou Stráže, stráže! A co Vám budu povídat, audiokniha byla odvyprávěná skvostně. Ale i příběh Městské hlídky je fakt sranda. Konečně ucelený námět, něco, co si dokážu živě pospojovat na rozdíl od prvních dvou knih, ve kterých jsem byl poměrně ztracený. Navíc Karotka a jeho parťáci Noby Nóblhoch a Fred Tračník jsou fakt parťáci k pohledání. Jednak je Jan Zadražil nádherně namluvil a jednak si s nimi Terry Pratchett neskutečně vyhrál. Tohle je přesně ten příběh, co jsem si pod Pratchettem předstatoval. Tohle je přesně to, co jsem potřeboval. Nápadité fantasy, které klade důraz na vtip a pohodu. Nic vážného, naopak zatraceně odpočinkové. Aktuálně dávám čtyři hvězdy, ale musím říct, že mi to vrátilo chuť opět okusit svět Zeměplochy. A řekl bych, že počínaje touto knihou se rodí krásné a dlouhé přátelství...

14 01.03.2021

Perfektně vykonstruovaný příběh, který nepůsobí úplně realisticky, jako čistě knižně realisticky. Má pár sáhodlouhých kapitol, ale každá má svůj zásadní smysl v konceptu celého námětu. Vrcholem knihy je bezesporu vyprávění babičky Sage, která v jedné kapitole vypráví o židovském ghettu v Lodži, aby ve druhé vyprávěla o tom, jak přežívala v Osvětimi. Vše navíc vždy ve stostránkové náloži, od které nedokážete odtrhnout oči. Na to, že autorka válku nezažila, je až neuvěřitelně podrobná, což ji jde určitě k plusu. Celý námět ale nevychází z reálného příběhů, jako z hypotetického setkání dvou lidí, kde jeden je bývalý esesák a druhá je vnučka babičky, která přežila hrůzy války. Autorka je jistě zdatná vypravěčka, protože celých 520 stran jsem slupnul jako malinu. Sice je v jistých momentech znát, že autorem je spisovatelka, protože se chvílemi zbytečně babrá ve vztazích samotné Sage, které bych si klidně odpustil. Jako celek ale totální knižní top.

14 17.02.2020

Zuzku znám a už jsem od ní přečetl s radostí třeba dystopických Devět dní. Zde je to ale přeci jen něco jiného. Zde na Vás hned v úvodních vteřinách vyskočí Asimovské sci-fi. A to, musím říct, je na české poměry hodně velká výzva.

Ta se ale vyplatila, protože hned od prvních sekund tu autorka válí fantasticky čtivým románem. Co naplat, že námět není nic vysloveně objevného. Čte se to dobře. Hlavní hrdinka se objeví v poměrně vzdálené budoucnosti. Poznává svět, který se dost změnil. Seznamuje se s androidy, které byste od živého člověka nerozeznali a snaží se přežít. To tedy především.

Námět je pak sci-fi střihnuté s detektivkou, což je tradičně skvělá kombinace. Hlavní postava Sofie sice nejdřív koná a až pak přemýšlí, ale i přesto ji a jejího parťáka Ichira budete mít rádi. Líbí se mi Sofiino sžívání s novým světem trošku po vzoru Demolition Mana. Nejednou jsem se i zasmál. Stejně tak se mi líbil i vývoj děje, jakým se to začalo ubírat, že jsem neměl důvod přestat, dokud jsem nezaklapl poslední stránku. Za mě tedy naprostá spokojenost.

13 16.10.2023

Brzké ranní vstávání. Ponurá cesta na vlakové nádraží napříč temně hustou mlhou. Před nástupem na vlak pohled na knihu s nápisem…Líp už bylo. Ano, vzhledem k tomu, že mi následný mezispoj ujel, tak líp už opravdu bylo.

Nemohl jsem si vybrat ponuřejší moment na tuto knihu. Neměl jsem náladu a Jirka Sivok to do mě ještě navalil pod tlakem. Během čtení mi bylo ouha a nevypadalo to, že po něm by mi mělo být líp. No…a opravdu nebylo.

Líp už bylo je jedna z novel ze série Zrnka temnoty, kterých v rámci nakladatelství Golden Dog již pár vyšlo. Autor mě vpravil do dystopického světa, kde je po jaderné válce a všechno už je tu nadobro špatně. Lidé se už nechovají jako lidi, nýbrž jako zrůdy. Prostředí je zdevadestované, polorozpadlé. Všechno je tu takové smrdutě depresivní. No a v tomto světě náš nechtěný hlavní hrdina Cappy, tedy ten, co měl rád ty pitíčka, potká tátu s dětmi, který cestuje pošmournou krajinou, snažíc se je jakkoliv ochránit. Po jejich setkání ale bohužel už nic nebude jako dřív.

Čte se to dobře, je to úderné, poměrně rychlé, má to takové ty správně filmové motivy dobrého katastrofického snímku, no a je to prostě natolik depresivní, že Vám to nevytvoří ani úsměv na rtech, když Vám ujede vlak. Prostě přesně to, co potřebujete, když Vám je na hovno. Za mě tedy solidní počin.

13 02.11.2022

Důkaz, že dobrý, temný a především atmosférický horor se dá napsat bez jakýchkoliv oplzlostí, popřípadě nechutností.

Krásně děsivé čtivo – to mě napadlo hned v moment, co jsem knihu odložil z ruky. Dlouho jsem nečetl něco tak zajímavého. Děj vlastně začíná jako úplně běžný nástup studenta do nového bytu. Celé se to odehrává v prostředí paneláku, což i to je nám – Čechům – důvěrně známo. Pak se ale začnou dít divy, divy nevídané, neslýchané. Tajemno bude ukryto, jak by řekl docent Mulder, někde tam venku…a je jen na čtenářovi, jak se tím nechá pohltit.

Marko Hautala je skvělý vypravěč. Vložil do běžné životní etapy jednoho mladého finského studenta trošku mystiky severoafrických kmenů minulosti, k tomu přidal pořádný ždibíček architektonické magie a celé to zabalil do nejistého emotivního kolotoče, který je Finům jednoznačně vlastní. Pokud jste ve Finsku nějaký čas žili, tak se v tom hned najdete. Ta lidská nejistota zdali jednat nebo mlčet, která je Finům vlastní, zde nemůže být hmatatelnější. Zároveň ale děj neztrácí logiku, naopak.

Za mě osobně dosud nejlepší přeložený román z nakladatelství Golden Dog. Jiný, ale přesto přísně splňující podmínky hororu. Podmanivý, atmosferický, až do klaustrofobie, ale přitom nutící číst dál, snažící se čtenářovi vštěpit něco dosud nepoznaného, jedinečného.

13 22.06.2022

Často si říkám, že pětihvězdičkový knižní zážitek od těch čtyřhvězdičkových, určí poslední věta v knize. Tady mě poslední věta jednoznačně dostala. K tomu mě ale dostal i námět, který v rámci devadesátkových popkulturních odkazů (které jsou mi více než blízké, když jsem si jimi sám prošel) autor pojal, jako takové české Stranger Things. A pojal to tak dobře, že byla radost tento příběh číst. Správně ponurý, temný, tajuplný, navíc z česky ikonického prostředí a s narážkami na dětství každého, který si jím v 90. letech prošel. Nostalgický, ale zatraceně vražedný zážitek.

13 19.02.2021

Přesně to, co mi ve druhém díle chybělo, jsem zde získal měrou vrchovatou - české prostředí. Navíc se tu setkávám se všemi postavičkami, které jsem si za celou tu dobu, co jsem tuto sérii v rámci audioknih poslouchal, tak oblíbil. Diana, doktor Uhřík, Petra...všech je tu do sytosti a nezbývá tedy nic jiného, než se oddávat skvostným písemným výkrutům, které František Kotleta ovládá s přesností ruského snipera. Skvělá trilogie. Akce na Bazalech mega zábavná a když si autor odskočil a připomněl mi jednu z momentek legendárního Červenýho trpaslíka, srdce mi ihned zaplesalo. Tahle trilogie je prostě pecka na entou.

13 31.01.2021

Moje první poslechnutá audiokniha a hned z kraje nářez od Františka Kotlety. Nějak jsem totiž nevěděl, čím u těch audioknih začít. A teď už vím, že jsem začal zatraceně dobře. Když jsem totiž poprvé o Bratrstvu krve slyšel a především o trilogii, která začíná knihou s názvem Hustej nářez, nějak jsem nevěděl, co si pod tím představit. Béčko? Céčko? Kombinace všech možných a nemožných fantastických světů? Kdeže. Ač jsem si první kapitolou na spisovatelovu mluvu chvíli zvykal, tak s každou další kapitolou to začínala bejt čím dál tím větší pecka. Autor, že nejen vytvořil nejzábavnější svět s upíry v hlavní roli, který jsem zatím zažil, on jim ještě navíc dal i tvář tím, že v průběhu celé knihy různými flashbacky vypráví jejich historii nejen v Bratrstvu krve, ale navíc i jejich zrození. Dává tomu obrovskou kulisu a i když se toho v prvním díle kromě nekonečné akce vlastně nic moc nestane, dozvíte se těch informací i tak strašně moc. Jediné, co je trošku na zvyk, tak popis sexuálních kratochvílí. Nevím, jestli na to v knihách jenom nejsem zvyklej nebo jestli s tím mám osobně problém, na konci mi to vlastně stejně bylo u prdele, protože jsem knize napálil pětihvězdu s tím, že chci víc. MNOHEM VÍC. Víc Jana, Petry, ale i Gerharda. Ten se u mě navíc rázem stal nejoblíbenějším Germánem pod sluncem. Plus Richard Fiala tu knihu namluvil fakt parádně!

13 17.01.2021

Musím říct, že od cesty do Jeruzaléma udělal Láďa Zibura docela vědomostní posun. Už to není jako když hloupej Honza sbalil koblihy do nůše a vyrazil za neznámem. Teď už to docela dává řád. Navíc se vypravil cestou, která mi přišla vysloveně sympatická. Z Polska přes Pobaltí do Skandinávie a z Dánska pak letmo přesunem do Atén a odtamtud opět přes divoký Balkán až domů. Setkání s lidmi je poutavé a potvrzuje, že co člověk, to originál. Navíc je kniha krásně vyladěná pěknými obrázky a navíc i informačními stránkami, které osvětlí některá specifika v dané zemi nebo řekne něco navíc o stopování jako takovém. Líbilo se mi to. Navíc se přiznám, že jsem to přečetl na jeden zátah. Bylo volno, tak proč ne. Koroňák nám aktuálně zakazuje cestovat, tak jsem se vypravil na hezkou výpravu aspoň takto. Nejvíce se mi líbilo vyprávění o Polsku (zde jsem se dočkal i krásně přepsaného rozhovoru, který nádherně ukazuje, proč nás Poláci mají rádi, a který by si každý Čech, který na Poláky nadává, měl přečíst), dále určitě návštěva pobaltských států a pak Řecko a Albánie. Ale co Vám budu povídat, poutavé a zábavné to bylo vlastně všude.

13 26.12.2020

Po názorech některých čtenářů jsem měl trošku strach tuto knihu otevřít. Haruki Murakami je pro mě mistr slova a synchronicity, což je pojem, který bych bez něj a jeho příběhů vlastně nepoznal. Dokáže z všedních věcí udělat nevšední zážitek a ještě to ozvláštnit tak, že při každé knize máte pocit, že jste v tu chvíli svědky něčeho opravdu jedinečného. A že se v jeho knihách nevšední věci opravdu dějí! Nicméně bál jsem se hlavně toho, že na pana spisovatele změním názor vlivem jeho esejí sesumírovaných v této knize. To se ale naštěstí nestalo. Haruki Murakami má jistě mnoho vlastností, ale arogance mezi ně jednoznačně nepatří. Naopak jsem v něm cítil obrovskou skromnost, omluvu, při jakémkoliv náznaku povýšení. Na druhou stranu, nerozumím tomu, proč by se člověk, který si něco odžil, eseje píše po šedesátce a zároveň ve spisovatelském světě něco dokázal, za něco nepochválil. Já pro to mám absolutní pochopení a musím říct, že pro mě byla čest vstoupit do jeho myšlenek a chvíli se jimi ovívat. Už jsem totiž pochopil, kam chodí na ty, na jednu stranu všední, ale na druhou stranu nevšedně podané, příběhy. Má pro to cit. Má cit pro to být součástí synchronicity tohoto světa a to si zaslouží absolutní respekt. Pro čtenáře knih Haruki Murakamiho nesmírně zajímavá kniha, pro nečtenáře zbytečné.

13 03.11.2020

Fascinuje mě přístup autora ke svým knihám. Každé téma, které sepsal do románu, si většinou velice důsledně, mnohdy i v rámci několika let, slušně nastudoval. I proto dostál ocenění coby otec profesního románu. A něco na tom opravdu bude. Kniha Konečná diagnóza působí, jako kdyby ji opravdu psal vystudovaný doktor. Realita je ale přitom docela jiná. Přitom kniha neklade důraz na příběh jako celek. Spíše velice čtivě ukazuje to, jak doktoři a pacienti žili a přemýšleli v roce 1959 v jedné takové běžné americké nemocnici. A nejde jenom o podrobný popis pitvy nebo operace, jde i o různé politické smýšlení nebo i popis toho, jak někdo v té době žil. Osobně si myslím, že vypovídající hodnotu má tato kniha obrovskou. Popisuje životy na několika stránkách a dělá to velice čtivou formou. Na druhou stranu si myslím, že podobný typ knihy je určen přesně pro ty, kteří mají rádi příběhy z lékařského prostředí. Pro ty ostatní je sice čtivá, ale jedna z mnoha.

13 26.03.2019

Chvíli mi to po prvním díle trvalo a to jsem přitom byl tak nadšený. Nicméně do druhého dílu jsem spadnul hned a nechal se totálně pohltit. Válka s korzáry od Jakuba Maříka je prostě super. Ve všech ohledech.

Na prvním díle se mi líbilo, jak komorní vlastně je. Druhý díl se každopádně nese v podobném duchu. Zaměřuje se na jednu zapomenout loď v ledu a čtením prostě a jednoduše baví. Na postavy jsem si k mému překvapení poměrně rychle rozpomněl a pak už to byla čirá jízda až do finále.

To navíc nalákalo k dalšímu dílu a tak jsem prakticky neváhal a okamžitě se do něj pustil.

12 26.08.2024

V prvních chvílích na mě kniha působila jako taková lepší červená knihovna z prostředí První republiky s letmými fantasy prvky. Zdání ale klame a rychle jsem si uvědomil, že takhle mě autorka akorát uvádí do onoho světa První republiky a musí to udělat tak, jak to znám snad jen z černobílých filmů, včetně samotné nápadité kulantní a galantní češtiny té doby.

Rychle na to se totiž rozjel úžasně zábavný a napínavý příběh, ze kterého jsem nemohl odtrhnout oči. Postavy jsou neuvěřitelně živé. Zvykl jsem si na ně tak rychle, až mi na konci příběhu bylo líto, že se s nimi musím rozloučit. Navíc autorka si zjevně velice důkladně nastudovala Prahu z tohoto období a tak tu popisuje místa, která dnes už neexistují, což je další obrovské plus této knihy. Já osobně jsem se například dozvěděl plno zajímavých věcí.

Dům roztříštěných snů je skvělý kousek. Potvrzuje vysokou formu nakladatelství Straky na vrbě, které poslední dobou vydává jednu pecku za druhou. Zde opět s nádhernou obálkou a překrásnými obrázky v knize. Tedy celkově vzato vydařená staromilní záležitost z prostředí prvorepublikové Prahy, kterých není nikdy dost. A těch dobrých už vůbec ne.

12 18.09.2021

Přesně to, co jsem potřeboval. Lehkovážný návrat do středověku, který mám tak rád. Pan Vondruška se tady v již 16. díle série vrací opět do Prahy (a trošku s příběhem cestuje do Chebu), aby vyšetřil jednu trošku zfušovanou vraždu a ztrátu důležitých královských spisů. Oldřich z Chlumu je krásně praktický, Přemysl II. Otakar už není tak nesnesitelný, Oto nám tu trošku představí svojí rodinu a Diviš tu pro změnu odvede svůj standardní kus špinavé práce. Ostatně jako vždycky. Líbí se mi, jak autor vždy v prvních padesáti stránkách příjemnou, vkusnou a čtivou formou připomene veškeré dění kolem Oldřicha z Chlumu, aby se následně rozjelo vyšetřování, které máme všichni tak rádi. Škoda pár nepřesností, které tu byly níže zmíněné, ale v rámci 16. dílu historicky-zábavné série mu to dokážu odpustit. Čte se to pořád skvěle.

12 14.05.2021

Závěr jednoho sci-fi eposu přesně v tom duchu, jaký si čtenář nedokáže snad ani vysnít. Isaac Asimov zakončil svůj životní koloběh knihou, která se vrací na počátek veškerého dění. Navíc si nelze nevšimnout toho množství narážek na celou tu sérii, včetně robotů, ale i skutečnosti, že Hari Seldon je Isaac Asimov. Nebo je Isaac Asimov Hari Seldon? To už je teď vlastně ale jedno. Mám pocit, že do svých třiceti let jsem v knižním světě nezažil nic tak osudového jako Nadace pro Isaaca Asimova. Navždy ji budu mít v srdci. Těch sedm dílů mi zkrátilo čekání na konec korony a já nemůžu jinak, než do nebe uctivě děkovat samotnému autorovi. Sic je poslední díl na čtyři hvězdy, možná i tím přílišným politickým náhledem, ale v kontextu celé série je to malichernost. Děkuji mistře!

12 12.04.2020

Třetí díl série Nadace a opět musím konstatovat, že se znovu jedná o jiným způsobem psanou knihu. Stejně tak, a to mě fascinuje, k ní zdejší komentáře váží opět naprosto různorodé názory, kde tedy převládá víceméně uspokojení. Jak jinak. Tentokrát je kniha opakovaně rozdělena na dvě části. První část pokračuje tam, kde skončil druhý díl - u Mezka. Tam se s tím Isaac Asimov moc nemazal a zakončil to poměrně rychle. Druhá část se nicméně vrací v duchu vesmírných válek, ale spisovatel tu pro změnu vynechává politično a zaměřuje se na jednu z hlavních postav - Arkádii, která mi okamžitě přirostla k srdci. Závěr se nesl v duchu dokonalosti a tak jsem po zaklapnutí knihy okamžitě začal přemýšlet nad dalším dílem. Krása.

12 28.03.2020