Malin komentáře u knih
Je to pohádka, no. Líbivá pohádka, se vším všudy.
A podle toho ji taky hodnotím, takže jinak opodstatněné výtky typu "tohle by nikdo nemohl přežít" odkládám do šuplíku na příště.
První půlka knížky se docela táhne. Točí se především ve víru vzpomínek, samotný děj nepostoupí skoro nikam. Ne že by to nějak zvlášť vadilo. Tenhle pozvolný způsob vyprávění mi vyhovuje, pomáhá čtenáři lépe poznat pozadí postav a možná i víc pochopit jejich povahu. A navíc - jak už jsem psala u prvního dílu - je to taknějak mile ruské.
Stejně jako u Měděného jezdce, i tady jsem nejvíc hltala historické pozadí a reálie. Fascinující. A srdcervoucí. Řekla bych že dobové zasazení je největší předností téhle série.
Co mi ale vyloženě vadilo, byly explicitní milostné scény, kterými se stránky jen hemžily. A to by se dalo očekávat, že k podobným pasážím nebude příležitost, když Tatianu a Alexandra většinu knížky oddělují tisíce kilometrů oceánu a železná opona k tomu. Můžete namítat, že sex ke vztahu neodmyslitelně patří - a máte pravdu. Jenže stejně tak jsou součástí života i pravidelné návštěvy toalety, a také o nich v knížkách nepotřebujeme číst.
A ten konec, ten mě taky trochu mrzel. Protože oproti zbytku knížky působil uspěchaně a hekticky. Jako by se paní autorka najednou rozhodla, že celý děj místo šesti set stránek vměstná na čtyři stovky. Nechápu proč.
Nicméně, když přivřu všechny čtyři oči a nechám promluvit své beznadějně romantické alter ego, musím uznat, že ta velká láska je důvod, proč si sérii stojí za to přečíst. Řekla bych, že každá holka ve skrytu duše stejně jako naivní Tatiana věří, že první láska může nejen hory přenášet, ale třeba i vydržet po celý zbytek života. A proto Tatianin a Alexandrův příběh je takovou guilty pleasure pohádkou pro ty z nás, které už jsme ze Zlatovlásek a Šípkových Růženek prý vyrostly.
První půlku knížky jsem si fakt užila. Vyhovoval mi poklidný styl vyprávění, hltala jsem popis válečného Leningradu, s napětím očekávala, co přijde dál. Nevadily mi roztahané scény, dialogy prakticky o ničem ani přehnaný počet stránek. To všechno k velkým ruským klasikám prostě patří a dodává jim speciální atmosféru.
Zlom pro mě přišel v Lazarevu. Přidávám se k zástupu moralistů, kterým kapitoly připomínající sluníčkovou modifikaci Fifty Shades přišly naprosto zbytečné a za hranou. Navíc jsem měla dojem, že od té chvíle z knížky téměř vymizely jiné postavy a obsah se zredukoval na Alexandrovy a Taťániny neurčité rozhovory omílající pořád to stejné dokola. A takhle to vlastně skomíralo až do poslední stránky.
Druhá věc, která mi vadila, byla nepromyšlená psychologie postav. Ty se podle mě často chovaly nelogicky nebo v rozporu se svou povahou. Prostě udělaly to, co se autorce zrovna hodilo do děje, ačkoliv to k nim třeba úplně nesedělo.
A zapomenout nemůžu ani na jazyk, kterým je kniha napsána. Těžko říct, zda to zavinil český překlad, ale po literární stránce se žádná sláva nekonala. Škoda.
Takže abych to shrnula: skvělý nápad, zajímavé prostředí, strhující zápletka. Rusové ty velké lásky prostě umí. Akorát řemeslné provedení notně pokulhává. Další díly si přečtu, zajímá mě, jak se bude příběh vyvíjet dál. Nicméně na poličku k oblíbeným knížkám Měděného jezdce asi nepostavím.
Nikdy jsem se nesetkala s nadanějším křesťanským autorem. Lehkost a výstižnost jeho vět se neztrácí ani překladem do češtiny.
Kdyby to měla být klasická próza, chyběl by mi tam děj. V tomhle smyslu mě zaujalo až posledních pár řádků.
Ale když si Racka představím na jevištních prknech, tak funguje dobře. Rusům tohle prostě jde.
Oh dear. Dorian Gray mi připomněl, proč mám tak ráda Wildeovy divadelní hry. Vtipné, provokativní, fascinující, a přitom nutí k zamyšlení. Co věta, to perla.
Víc než postava Doriana mě zaujal Henry Wotton. Svým naoko lehkovážným, a přitom paradoxně mnohdy moudrým přístupem k životu. A jako varování, že na to, abychom někomu fatálně změnili život, někdy stačí jen nešťastně mířená slova.
Ten začátek se fakt nehorázně táhne. Ještě v polovině knížky jsem váhala, jestli má vůbec cenu ji dočítat. Navíc mi dlouho trvalo, než jsem se dostala hlavním postavám pod kůži. Pořád jsem měla pocit, že je dostatečně neznám. Vinu na tom mělo asi i časté střídání vypravěčů, působilo na mě trochu lacině. Stejně jako u Me Before You mi připadalo, jako by si tím autorka prostě jen zjednodušovala práci (říkám tomu wattpadový umění).
Nicméně poslední třetinu knížky jsem si opravdu užila. Musím ocenit především zajímavou zápletku a netradiční prostředí. Svým způsobem je to jedna z nejexotičtějších knížek, které jsem kdy četla. Pokud víte, jak to myslím. Celkově jsem z toho měla trochu agathochristieovskej pocit, akorát ta vražda se nekonala.
Líbila se mi taky široká škála hlavních postav - od dvanáctileté holčičky, přes ambiciózního kariéristu, po starou majitelku hotelu. Každý čtenář má možnost si tam někoho najít.
Pěkně vystavěný příběh, taková líbivá pohádka pro romantikychtivé patnáctky. Přesně ten typ knížek, který mám v Kindle zařazený do složky Guilty pleasures.
Moc mě bavilo střídání časových rovin. Na začátku každé kapitoly zjišťovat, v jaké době se právě nacházíme. Pro mě to rozhodně posunulo zážitek z knížky na vyšší level.
Nicméně jsem se nemohla ubránit pocitu, že autorce jdou šedesátá léta mnohem líp než současnost. Kdykoliv jsme se dostali k Ellie, jako by vyprávění začalo malinko drhnout.
Znáte seriál House of Cards? Rogera Browna a Dianu jsem si představovala přesně jako Franka a Claire. Strašně mi to na ně sedělo.
Jinak jsem se ale párkrát v průběhu čtení sama sebe ptala, proč bych vlastně měla pokračovat. Je to bezesporu výborně řemeslně napsaný, ale jinak mě to nedokázalo moc zaujmout.
Ovšem kvůli závěru dávám o hvězdičku víc, než jsem měla původně v úmyslu. Geniální, i když celkově velmi nerealistický, řekla bych.
SPOILER, nemůžu si pomoct.
Do čtení jsem se dala po zhlédnutí traileru k připravovanému filmu (protože tam má hlavní hrdinka naprosto bezkonkurenční boty a protože tam hraje Finnick, žejo).
Knížka je docela slušně napsaná, čte se jedním dechem. Taková nenáročná oddechovka v létě na pláž. Zápletka zajímavá, prostě romantičtější verze dneska už klasických Intouchables. Jenom mi trochu vadilo občasné střídání pohledů - i když to k pochopení příběhu určitě přispělo, působilo to na mě malinko lacině.
Nejvíc se mi líbilo, jak bylo popsáno postupné sbližování Louisy a Willa. Přišlo mi to přirozený a nenásilný (narozdíl od jiných knížek nebo filmů, kde se hlavní hrdinové sice na začátku nenávidí, pak se ale něco stane a najednou se to z ničehonic promění v lásku jako trám).
ALE. Ten konec mě prostě namíchl. Měla jsem chuť zakopat knížku do kompostu a zažalovat paní spisovatelku za závažnou psychickou újmu. Takhle smutný konce by měly být trestný. Nikdy nepochopím, proč se v nich někteří autoři vyžívají. Navíc mi to vůbec k Willově povaze nesedělo.
Prostě mi závěr absolutně zkazil dojem z celý knížky, nemůžu si pomoct. V životě je spousta špatných konců, nepotřebuju o nich ještě navíc číst. (Haha, i když paradoxně zrovna už zmiňovaní Intouchables, kteří byli napsaní podle skutečných událostí, mají konec ultra šťastnej.) Mimochodem, vzpomněla jsem si, že jsem k tomu kdysi napsala tenhle článek (http://www.munimedia.cz/prispevek/kdyz-stastne-konce-vyjdou-z-mody-8720/). Jsem asi nemožná citlivka, no.
Trvalo mi několik let, než jsem Malého prince dočetla.
Možná jsem barbar, ale až na překrásné ilustrace mi knížka přijde zbytečně přeceňovaná. Pár mouder se tam sice objeví, ale nic, co by mě dokázalo oslnit.
A navíc ta samotná postava Malého prince... To jsem fakt jediná, kdo ho měl v průběhu čtení chuť výchovně profackovat?
Já nevím.
Na jednu stranu mě Divergence fakt bavila a zhltla jsem ji jedním dechem. I když obvykle tenhle žánr moc nemusím.
Na druhou jsem si ale celou dobu uvědomovala, že je to celý vlastně dost špatně napsaný, vyrovná se tomu kdejaká fanfikce na Wattpadu. Navíc se tam pořád opakovaly stejné fráze - všimli jste si, kolikrát si tam někdo nervózně prohlíží nehtová lůžka? A kolikrát se Tris zvedne žaludek? (byla jsem za ni fakt, ráda, když ji autorka konečně v poslední třetině knížky nechala vyzvracet)
Navíc mi přijde, že se Veronika Roth vyžívá v zabíjení lidí jen tak, pro efekt.
(Každopádně mě úplně nejvíc zklamal film. Od špatně vybraných herců, po nesmyslně změněné některé části děje. Navíc si myslím, že člověk, který knížku nečetl, se v tom nemá šanci pořádně zorientovat.)
Od Feuchtwangera jsem četla dvě knihy - Žid Süss a Nepravý Nero - a obě byly příjemně čtivé a dokázaly vtáhnout do děje. Ale prostě si nemůžu pomoct, ty jeho konce mě vždycky rozčílí. Popisování poprav mu sice jde, ale klidně bych se bez nich obešla.
Čtivé, lehké, poutavé.
Jenom s tím koncem jsem tak úplně spokojená nebyla.
Moc zajímavé čtení. Trochu mi sice vadilo, že se v knize neobjevovalo víc ženských postav, ale u historického románu o politice to asi jinak nejde.
Každopádně Feuchtwanger si mě získal, jsem zvědavá na jeho další díla.
Knížka sama o sobě nemá daleko k dokonalosti, ale v podání Tat'jany Medvecké se jí nedá vytknout už vůbec nic.
Geniální povídky. Obzvlášť ty s Harleym Quinem a Parkerem Pynem, samozřejmě.
Geniální, geniální. Humorista, kterej mi svým postojem ke světu mluví z duše. Chci další.
Čekala jsem, že mi bude mráz běhat po zádech, nic takového se ale (vlastně k mé spokojenosti) nekonalo. Asi jsem už tak nějak otupěná dnešní kulturou.
Nicméně se to celé moc dobře četlo, deníková forma ještě přidala na zajímavosti. Jenom mě celkem dost rozčilovalo, jak se všechny postavy strašně pateticky chovaly. Vím, že honit upíry asi není úplně příjemná zábavička, ale stejně.
Né, že by Zločin lorda Artura Savila byl ňákej literární skvost, má to ale vcelku zajímavý nápad a když k tomu připočtu mou slabost pro geniální wildeovské hlášky, tak se nakonec jedná o docela příjemné čtení.