Malin
komentáře u knih

Čekala jsem zábavnou hru, ale byla jsem docela zklamaná. Pravděpodobně by se mi to mnohem víc líbilo, když bych Ženitbu viděla v divadle a ne jen na papíře.
Každopádně, v něčem mi to dost připomínalo Wildea. Jenže... Wilde je prostě neskonale lepší.


Je to asi tím, že některé z parodovaných spisovatelů jsem nikdy nečetla a Viewegh mi taky není moc blízký, ale nějak mi to prostě nesedlo.


Tyhle knížky prostě mají smysl. Je dobře, že jsou.


Asi jediná detektivka, při které mi opravdu běhal mráz po zádech.
Geniální. Jedna z těch, jejichž rozuzlení se fakt nedá předvídat.
I když, kvůli závěru je mi asi sympatičtější divadelní verze.


S detektivkama je to těžký, ještě jsem nenarazila na žádného autora, který by se vyrovnal Christie. Každopádně Záhada pro blázny je příjemné čtení, miluju postavu Petra Dulutha.


Nejdřív jsem viděla film (né ten s Maraisem), přišel mi zajímavý ten velký věkový rozdíl mezi Lagardérem a Aurorou, a tak jsem se rozhodla přečíst si i knížku. A opravdu, zklamaná jsem nebyla. Moje druhé romantické Já, které se mi až moc často plete do života, ocenilo hlavně ten nehorázně naivní happy end.


Viewegh mě celkově nijak neoslovuje, je na mě příliš vulgární a prvoplánový. Aspoň že v tom filmu hraje Vetchý...


Knížka, která mě provází úplně od malička. Jediná, kterou se můžu v životě inspirovat a řídit, a vím, že to nikdy nebude špatně.

Ta úplně nejklasičtější klasika, ve které se obzvlášť vyžívá moje sentimentální já. První stránku a půl umím zpaměti, doslova.
I když.... na Emmu prostě nemá. To je pro mě prostě jiná liga.


Několikrát jsem se Malého prince pokoušela přečíst a nikdy jsem se nedostala dál než na osmou stránku. Nehorázně mě nudil. Snad se k němu ještě někdy vrátím a docením. Jednou. Možná.


(SPOILER) Je to až moc stejné jako Dáma s kaméliemi, akorát hlavní postavy jsou tady ještě hloupější. Líbilo by se mi, kdyby se knížka víc věnovala pobytu v Americe, tam mi to až začalo připadat zajímavé. Nicméně ten konec, to je podle mě kýč na druhou. Působí to, jakoby autor už nevěděl jak dál, tak prostě nechal Manon nepochopitelně umřít.
(Nechci nějak hanit díla klasických autorů, ale tohle prostě pro mě není láska. Ne ta opravdová.)

Nevím, ale co jsem četla z českých povídek, všechny se mi zdály stejné. Ať už od Nerudy, Lustiga nebo Čapka. Většinou ponuré, pesimistické a bez pointy. Možná jsem nespravedlivá, možná tomu jenom nerozumím... Ale pro mě to, že knížka je dobrá, znamená, že mi něco dá, přiměje mě žít jinak a něco v životě změnit. A to Trapné povídky prostě nesplnily.


Když vidím většinu komentářů ke Karenině, mám pocit, že jsem asi četla něco úplně jiného. Nenudila jsem se ani chviličku. Spíš naopak, hltala jsem každé slovo.
Líbilo se mi, že jsem měla prostor pochopit smýšlení každé jednotlivé postavy. Od Anny, přes Stěpana, až po Levinova psa Lasku. Jenom u Vronského mám pořád pocit, že ho vlastně vůbec neznám.


Mám docela ráda Shakespearovy komedie, k tragédiím se dostávám až teď. Musím ale říct, že hra Romeo a Julie mě nějak neoslovila.
Po smrti Tybalta jsem úplně ztratila motivaci to dočíst a Romeo mi začal být odporný. Láska odehrávající se během tak málo dnů se mi zdála tak neskutečná... navíc když Julie byla vlastně ještě malá holka.
Chystám se na to ale do divadla, tak třeba ještě změním názor. Uvidíme.


Taková trošinku netypická detektivka. Perfektně popsaný hotel a jeho atmosféra, perfektní děj, perfektně vykreslené postavy... akorát ta Marplová tentokrát trošku zbytečná. A chyběl mi ten pro Agathu tak typický naivní happy end.
I tak ale patří k těm nejlepším.


Novinové a časopisové rozhovory jsou na můj vkus příliš krátké. Tohle je tak akorát.


Ženu dvou mužů jsme si minulý rok četly s kamarádkou na táboře na střídačku nahlas a moc dobře jsme se u toho bavily, proto tak vysoké hodnocení. Nicméně, když se na to podívám objektivně, tak je to prostě slátanina na druhou.


Ve své době byla pro mě docela náročná na přečtení, ale ve výsledku jsem byla nadšená.


Dokonale vtipná klasika, i když s trochu teď už tuctovou zápletkou.
