Malin
komentáře u knih

Hmm, přišlo mi to takové aghatovskynetypické. Což by ovšem nemuselo být na škodu, ale moc tajemna někdy škodí. Každopádně ale stojí za přečtení.


Ze začátku celkem nuda, ale to se celkem brzo výrazně zlepšilo. Ickenham a jeho geniální nápady, prostě. O Saxbym starším nemluvě.


Jo, tak takhle si představuju ideální nenáročné čtení na léto. Samozřejmě happy ending included, tak to má být.


Pro mě docela šokující knížka, ale (ikdyž si na tyhlety klišé obvykle moc nepotrpím) je výbornou karikaturou naší společnosti, to se jí nedá upřít. Navíc ve velmi čtivém balení. Takže ve finále thumbs up.


Na Atentát jsem se vrhla v době, kdy jsem byla absolutně nadšená ze Strachu a chvění.
Bohužel ale rychle přišlo zklamání, až na pár vtipných postřehů a momentů mi to přišlo slizké a bez hlubšího významu. Doufala jsem, že aspoň konec bude stát za to, ten mě ale znechutil ještě o něco víc.


Výborné. Ikdyž často nesouhlasím s vyzněním, napsané je to perfektně. A vlastně i dost výstižně. Miluju Albína.


Jedna z těch typických wodehousovek. Neznám na odreagování nic účinnějšího.


Líbilo. Ale stejně se nedokážu ubránit myšlence, o kolik lepší by to bylo jako próza. Ale to jsem prostě já a můj vztah k poezii, no.


Nikdy jsem si nemyslela, že by se mi mohla líbit nějaká knížka odehrávající se v Japonsku. Nejsem rasistka, to vůbec ne, ale mentalita obyvatel "šikmookých zemí" je na hony vzdálená té mojí.
Nicméně - tohle je jedna z těch nejlepších knížek, které jsem kdy četla. Je jasným důkazem toho, že opravdu dobře napsané dílo nepotřebuje extradůvtipnou zápletku k tomu, aby čtenáře pobavilo.


Rychle sešitej škvár těžící z tehdy aktuální senzace, jako kniha ale nestojí za nic. Dala by se zkrátit na polovinu jenom seškrtáním opakujících se vět a výpovědí. Příběh je to fascinující, ale v tomhle zpracování ne.

Na další Szczygielovu knížku jsem se hrozně těšila a zklamaná jsem nebyla. Nese se v duchu těch předchozích a je zase plná zajímavých postřehů a pro mě překvapivých informací. Čte se jedním dechem.


Wodehouse je geniální. Jeho knížky jsou si sice dost podobné, ale jsou... geniální, no.


Arsène Lupin je důkazem, že i literární hrdina může mít takové charisma, že je vám nakonec úplně jedno, o co doopravdy v knížce jde. (ale ne, že by děj byl nezajímavej, spíš naopak)


Začla jsem ji číst, protože v knihovně zrovna neměli Hovno hoří, na který jsem měla zálusk původně. No a musím říct, že mě to od dalších Šabachových knih celkem odradilo.


Četla jsem to, když mi bylo tak dvanáct a hrozně se mi to líbilo. Od té doby mám slabost pro polské autory.


Objektivně musím říct, že je to fakt výborně napsané. Na druhou stranu ale stejně nechápu, proč jsou občas američtí autoři tak pesimističtí. Amerika, taková optimistická země jinak.


Zinzendorf je hodně zajímavá osobnost, občas jsem se ale v tom množství jmen a dat ztrácela.


Švejk je poměrně vtipný a zábavný, vadí mi ale, že se jeho povaha udává jako typický příklad povahy Čechů. I kdyby to byla pravda (což snad není), nemáme žádný důvod to vytrubovat do světa, natož se tím chlubit.


Dokonale vtipné. A výstižné.
