Mánička178 komentáře u knih

Příběh ždíme z lidí emoce - proto se stala Zlodějka knih bestsellerem. Neplatí však, že bestseller rovná se literární skvost.

2 28.03.2018

Obdivuji schopnost Petry Soukupové vcítit se do duše malých chlapců a zároveň její talent zprostředkovat stylem jazyka tu reálnou surovost, nevyumělkovanost, drsnost vztahů s lidmi nejbližšími. Až mě někdy zarážela především ta sourozenecká nenávist a nutilo mě to zamýšlet se na tím, jestli jsme to jako děti měli s bráchou stejně... Nebo ta touha některých rodičů ovládat svoje dospělé děti a určovat jim, co mají dělat. Brrr!!!

8 28.03.2018

Moc se mi líbila celá edice, která představuje zlomové momenty českých dějin velmi příjemným způsobem, i když bych řekla, že vzhledem ke zkratkovitosti příběhů je nutné mít jakýs takýs přehled o tom, co se skutečně stalo.
Co se týká tohoto dílu, opět vyznívá velmi mrazivě - zablokovaná politická situace prezidenta Beneše opravdu nezáviděníhodná. Aby v ní člověk obstál, je platnější být mistrem v šachu a nikoli boxu.

1 26.03.2018

Naprosto unikátní a neotřelý úkaz na knižní scéně, řekla bych. Opravdu moc mě potěšilo, že taková publikace vznikla právě o brněnském Bronxu - přečtěte si ji, i když podobné čtvrti záměrně nevyhledáváte :D
Myslím, že autentičnost místa se autorům povedla zprostředkovat na jedničku s dvěma hvězdičkami. A to zejména díky tomu, že reálie z Bronxu se autorům povedlo pokrýt opravdu v mnoha vrstvách - od minulosti (historie a židovské stopy v této čtvrti) až po současný život a jeho rozmanitosti (duchovno, jídlo, děti a výchova, kultura, sport, noční život, fauna a flora).
Knížka překypující původními hláškami místních obyvatel, fotkami... prostě samé perly a navíc je to krásně graficky zpracované :) Paráda!

21.03.2018

Kromě jiného miluju tyhle tři věci:

1. obrazy českého venkova
2. vyrovnávání se s vlastními dějinami
3. knížky, ve kterých autor snoubí bod č. 1 a 2

A co si budeme povídat, Jiří Hájíček tyhle body sladit opravdu umí. Jeho literatura vás protáhne nejen jižními Čechami, ale také tématy jako hledání kořenů, konfrontuje vás s otázkami temných zákoutí české historie.
Navíc autor používá opravdu krásná obrazná pojmenování - není jich moc, ale když už, tak se opravdu povedou :) Drobný příklad: "Zatáhl jsem závěs, déšť byl pořád za oknem, tloukl do skla, jako by se chtěl dostat k nám dovnitř." Prostě požitek a moc se těším na Dešťovou hůl :)

Edit: koho by zajímalo více o knize, viz Jiří Hájíček v pořadu Čtenářský deník - trvá to jen 13 minut :))
http://www.ceskatelevize.cz/porady/10169663406-ctenarsky-denik/308292320020015-ctenarsky-denik-jiri-hajicek-selsky-baroko/

5 17.03.2018

Příběh Sudet mě začal fascinovat nejvíc ve chvíli, kdy jsem se do této pohraniční oblasti poprvé vydala. Doslova tam na mě dýchnul genius loci a ve vzduchu se něco jakoby zpřítomňovalo - při pohledu na rozbořené usedlosti, omšelé a opuštěné majestátné kostely a zešedlé omítky budov - všecko jako by člověku žalovalo, co se kdysi v těchto končinách stalo nepěkného. Hřbitovy s neudržovanými hroby, náhrobní kameny plné německých jmen, jako by se zastavil čas nebo se člověk vrátil o x desítek let zpět v čase... Mrazivé, ale současně něčím bytostně fascinující.
Je to obraz vísek, který z vnitrozemí vůbec neznám, a to údajně v polských Sudetech vypadá prý ještě mnohem hůře.
Proto jsem sáhla po Zdivočelé zemi, zajímalo mě, jaké bude číst si o těch místech. A skutečně, první díl mi něco z té atmosféry dokázal zprostředkovat, nechybělo napětí, láska, bolesti, vzlety, pády. Bohužel díl Aukce na mě působil mnohem planěji a měla jsem problém ho dočíst, ten náboj jako by byl pohlcen, možná i změtí postav, ve kterých se člověk víceméně přestával orientovat.
I přes stále slabší drajv se však nic nemění na tom, že Jiří Stránský napsal zdařilou ságu odehrávající se v jednom z nejdůležitějších a nejbolestivějších období našich dějin.

3 17.03.2018

Můj první "román pro ženy" :D
S potutelným úsměvem jsem vzpomínala na "almaru" přelouskaných dívčích románů v období puberty. Vzkaz v láhvi mi to období významně připomněl - stydím se (:D), ale zejména ten čistě závistivý pocit, který se ovšem trochu změnil ze závistivě snivého náctiletého "jednou snad taky potkám takového skvělého a božského kluka" na rovněž závistivé, ale skeptické cetileté "no jasně, jen tak mimochodem potká toho nejromantičtějšího, nejopálenějšího, nejnasekanějšího, nejchytřejšího sexy samce z celých států, vážně haluz" a bláznivě se zamilují, love 4ever až za hrob... och :D
Ale dost cynismu a ironie - snít je potřeba! :) A i když tohle nebude (aspoň prozatím :D) můj oblíbený žánr, tak je potřeba krmit ženské křehké duše, lásky není nikdy dost :)

PS: A dost se mi na tom líbí, že to napsal chlap!

3 26.02.2018

Jde vidět, že Pražská zima je primárně psaná pro "nemístní", na což sama autorka v úvodu upozorňuje - ovšem vůbec to neubírá knize na atraktivitě a rozhodně líčení některých historických souvislostí nenudí, ba naopak: obzvlášť události a kořeny Mnichova v roce 1938 a následně i převratu v únoru 1948 jsou popsány velmi přehledně a zejména v souvislostech. To považuji za veliký klad této knihy.
Když si zpětně uvědomuji, jak jsem se o těchto momentech dějin dozvídala ve škole já, tak si vzpomínám na strohý vzorec "letopočet - událost". Co ale k těmto událostem vedlo, proč se staly, co znamenaly, kdo byl hybatelem - to mě bohužel tehdy asi moc nezajímalo :( Možná se chudák učitel pokoušel souvislosti zprostředkovat, ale řekla bych, že v šestnácti zasáhne takové téma asi málokoho. Nebo aspoň já neměla takový rozhled, abych všecko to důležité "pobrala".
Ale díkybohu za to, že se člověk pořád vyvíjí a také za to, že si následně může mezery vzniklé v pubertě doplnit ve chvíli, kdy se sám chce dozvědět víc... přečtení knihy jakou je Pražská zima může být velkým obohacením: můžete ho využít jako pouhý odrazový můstek do hlubšího studia nebo jako sympaticky podané doplnění mezer, které vám zůstaly prázdné od hodin dějepisu ve škole - vřele doporučuji :)

7 26.02.2018

Naprosto skvělá knížka, která komplexně předkládá příčiny, spojitosti a důsledky opoziční smlouvy a nejen jí. Přečtením získáte velmi ucelený obraz toho, co se na přelomu tisíciletí odehrávalo na politické scéně naší republiky, a čtení to je věru místy velmi znepokojivé, protože jak vidno, důsledky tohoto paktu se promítají až do dneška.
V tehdejší době jsem byla ještě pískle, které se o politiku snad ani nemohlo zajímat, ale toto "hluché místo" bylo přečtením této knihy významně dokresleno a jsem za to moc vděčná. Co jsem si z knihy odnesla především:
- díkybohu za Senát - ač je leckdy označován jako zbytečný, myslím, že jeho prvoplánovité zrušení by bylo velikou chybou - vždyť jen díky senátorům neprošlo několik opravdu nebezpečných zákonů
- spoustu "vlastenců" si neuvědomuje, jakou osobností pro nás byl Václav Havel a kolik toho pro náš národ vykonal - bylo štěstím, že stál v čele naší republiky - jen doufám, že ještě někdy zažiju prezidenta, se kterým se budu moci ztotožnit tak, jako s ním :)
- je vidět, že demokracie se opravdu musí učit a není automatická - čtyřicet let "vymývání" mozků veřejnosti, zabraňování v samostatném myšlení společnosti, to nechá ve společnosti stopu snad i na celou generaci lidí, ne-li více... Proto nechme naše děti vzdělávat, pobízejme je ke styku s okolním světem a nezavírejme je doma - jen tak si snad budou vážit svobody, kterou vybojovali naši rodiče...

...a tak by se dalo pokračovat :)

Excelentní kniha, která klade otázky a pomáhá utvořit názor. 5*

6 05.02.2018

Soubor skvělých textů vycházejících v Respektu na přelomu tisíciletí a nastavujících zrcadlo tvářím "hrdých Čechů" - jakákoli černá skvrna či kontroverze moderních československých dějin vás napadne, určitě o ní najdete článek v této knize, a to článek do hloubky zpracovaný. Ať už jde o zrod českého nacionalismu, odsun Němců, druhorepublikového Emila Háchu, romské tábory, politicky motivované komunistické vraždy, frontu na maso, Mašíny, normalizaci, antichartu atd atd. Materiálu je opravdu dost.
Bylo mi nějak až vnitřně stydno, když jsem si četla o neskutečném pokrytectví lidí ("my byli za komunismu jen ty nejmenší ryby - to všecko oni", "jen jsem plnil rozkaz") nebo o tom, jak se ten český národ neustále v té víc než stoleté historii litoval - nejdřív jej utlačovali Habsburkové, potom Němci, pak se na nás vykašlali v Mnichově, pak nás zradili Sověti, pak za všecko mohli zase komunisti a teď aktuálně je tím špatným zase demokracie a EU... Jak kdyby náš národ tzv. hrdých Čechů měl na to stále mít v hubě křivdy sto let staré a talent na to ukazovat na svoje bebíčka. Přitom k tolika zvěrstvům, co jsme napáchali my, úžasní vlastenečtí Češi, tak to už se do našeho profilu otloukánků zas tak moc nehodí, a proto se k těmto černotám zas tak moc lidí nezná...
Při čtení jsem si uvědomila, jak moc jsou takoví novináři, kteří stojí za uveřejněnými články, v dnešní době potřeba, jak je nutné chránit jejich práci a neúnavně kritizovat ty, kteří je napadají. Takže five stars.

8 01.02.2018

Aňa miluje život, což je téma, které se táhne všemi fejetony jako červená nit. Proto asi tolik lidí dočetlo do půlky a mělo pocit, že se "to" opakuje, protože z každého jde cítit nějaká forma lásky :) Když to pak čtete na jeden zátah, je jasné, že vám to všecko bude splývat... Miluje svoje sestry, rodiče, děti, muže, jídlo, výhry, prohry, Paříž - a to všecko je mi na ní sympatické :) Žádný prostor pro zapšklost a nadávání na život... Osobně bych řekla, že jí jde nejvíce psaní o jídle a popisy situací, lidí - o tomto dokáže vyprávět velmi barvitě, ale s úvahami o životě už je to někdy krapet horší a úryvky působí tak nějak rozpolceně a nevyváženě, jako takové střílení do vzduchu. Literárně mě to tedy z bot nevystřelilo, ale pár pěkných myšlenek jsem si zapsala :) Přes to všechno - Anino nitro je moc hezké :) No a obrázky, to je naprostá topka :)

2 22.01.2018

Úžasná vzpomínková knížka o starých časech, o dětství, o starostech všedních dní před několika desetiletími. Je krásné, jak měly rodiny k sobě kdysi blízko, přestože je až neuvěřitelné, jak tehdy některé věci fungovaly a jaké těžkosti musely rodiny prožívat. Mnohačetné rodiny přebývaly v jedné místnosti, prožívaly tvrdý život naplněný prací a skromnými výdělky, děti umíraly, trpěly pod přísnými učiteli ve škole a co mě velmi zaskočilo - jak se promítala rozdílnost náboženského vyznání do běžného života (v negativním slova smyslu). I děti mezi sebou rozlišovaly "helvíty" a "katolíky" a podle toho se k sobě leckdy i chovaly... Ač je tedy knížka vyprávěna s láskou a člověk by se do té doby někdy i zamiloval, tak díkybohu, že už jsou některé věci dnes jinak...

6 22.01.2018

Jakmile se nějaká knížka stane bestsellerem, je na čase zpozornět, protože to prostě zavání. Ve velké většině jde o totiž o produkty určené k přímé konzumaci, tzv. oddechovky, styl "přečteš-zahodíš" - a toť vše. Hodně často jde hlavně o to, vytřískat emoce z lidí, kteří baží po čím dál extrémnějších zážitcích a prožitcích - možná proto detektivky tak "frčí" - čím šílenější vražedný postup, tím na škále oblíbenosti stoupá. Ale taková je obecně asi tahle doba a do literatury se to přirozeně promítá též.
Jo Nesbø to ale umí celkem dobře, čtení má drive, děj se zvrtavá jednou sem a jednou tam, i když určité věci se dají dopředu odhadnout.
Tři hvězdy, ale zůstávám k tomuto žánru pořád skeptická :) Ale výzva je výzva :D

4 05.01.2018

Kresby Lucie Lomové mám moc ráda, působí na mě tak nějak laskavě - ať už je to Anča a Pepík nebo adventní kalendáře, které kreslí pro Českou televizi :) Komiks Anna chce skočit na mě působil tím samým dojmem. Příběh určitě originální, ale trochu míň uvěřitelný...

05.01.2018

Opravdu pěkný historický román o životě sochaře Matyáše Bernarda Brauna. Ačkoli jsem zpočátku o tomto umělci věděla pouze velmi málo, během četby jsem ho začala mít opravdu ráda - člověka si získá svým zápalem, precizností a pracovitostí :) Čtenář se dozví spoustu zajímavostí nejen o jeho osobním životě, ale také o životě v době baroka obecně, a to přívětivou formou, která ve vás probudí touhu vidět Braunovy sochy, Brandlovy obrazy a Dietzenhoferovy a Santiniho kostely :)

30.12.2017

Je 28. prosince 2017 a dle posledního odstavce knihy je to dnes přesně 22 let, kdy King knihu po čtyřech letech práce dokončil - díkybohu - protože kdyby to bylo 27 let, tak se začnu bát, že to něco znamená :D

6 28.12.2017

Některé rozhovory/osudy jsou trochu šokující, ale opravdu nechápu zcela konsternované reakce některých lidí.
Ať už žijete uvnitř církve nebo vně: Představujete si snad, že církev je tvořena pouze samými lidmi s blahosklonným úsměvem, svatozáří kolem hlavy a dobrotivým, NIKDY neselhávajícím srdcem? Bohužel, církev je plna lidí plných pochyb, lidí, kteří způsobili někomu bolest, ale i fanatiků a lidí, kteří jsou mimo a ignorují dnešní svět. Kdo toto nechápe, tak je naivní a zcela mimo realitu... ovšem rozumím tomu, že je v takovém případě úlevné namířit prstem a říct: církev je špatná. Každý člověk s reálným pohledem a alespoň minimálním rozhledem však vidí i to dobré, za čím církev stojí: hospicy, vzdělání, vědecké pokroky atd.
Kristus ustanovil církev, která žije i 2000 let po jeho smrti (žádná jiná organizace v dějinách takto dlouho neexistovala), zprostředkovává svátosti a učení, které ustanovil, proto je hodna následování. Co je však důležité - nebýt slepou ovcí: zachovávat si svůj vlastní rozum, nástroj, který nám byl Bohem dán, a jít ruku v ruce se svým svědomím. Nebojme se...

10 07.11.2017

Při čtení této knížky jsem si vzpomněla na dva hrdiny mého dětství - Robinsona a MacGyvera :D :D :D
Teď vážně - na to, že nejsem žádné sci-fi snad ani nikdy nečetla, ani jsem nikdy nechtěla být kosmonautkou, mě Marťan opravdu chytl a přelouskala jsem ho zvědavě/lačně za dva dny. Moc se mi líbilo, že i do tak "podělané" situace v jaké se Mark octnul vetkl autor humor - bylo to vážně inspirativní a zdálo se mi to neotřelé :)
Jinak - autor je Američan, takže je přirozené, že to z textu jde poznat... Jediné, co tomu "americkému" stylu chybělo, byla pořádná lovestory a sexy hrdinky v bikinách, co jedním kopnutím sejmou pět dvakrát tak velkých marťanů se superzbraněmi :D (samozřejmě ironie - jsem ráda, že to tímhle autor nepokazil ;-))
Takže díky knižní šifře za rozšíření obzorů :D

6 06.11.2017

Hm, jako mazec... Od Jaroslava Kmenty je to vskutku precizní a záslužná práce. Po přečtení ve mně zůstává nejen zhnusený pocit, ale také trochu hořkosti a negativismu.
I kdyby tuto knihu distrubuovali těm třiceti procentům zadarmo do schránky, věřím tomu, že by ji po několika stránkách odložili a stejně Babiše adorovali - ta síť fiktivních firem, managerů, jednatelů a záměrů je tak nesmírně komplikovaná, že se mi z toho chvílemi točila hlava. Porozumět tomu všemu plně stojí opravdu dost námahy a stejně si myslím, že ne každou motivaci jsem pobrala. Stejně bude většina věřit spíš jednoduchým větám typu: "Já nelžu, já nemám proč krást, je to spiknutí proti mě" - u voličů ANO se snoubí naivita s povrchností a absencí analytického myšlení. A víte co, možná nechcou být jiní - nevadí jim bývalí estébáci, protože desítkám procent lidí je po vládě komunistů teskno, tak proč by jim měl tak vadit tento posluhovač. Lidi mají prostě talent na to sami se zahubit.

5 31.10.2017

Vůbec nevadí, že nejste rybář nebo že nejíte ryby - tato kniha je mnohem víc než pouhopouhý rybářský deník!
Vždyť jde přece hlavně o cit, jaký Ota Pavel v obou částech vyjadřuje. O lásku k dětství, k časům, které už se nevrátí a které ho formovaly, ke svým kořenům, rodičům a sourozencům.
Ač prokládáno úsměvnými momenty, stejně ve mně zanechávají přečtené stránky tesknou náladu. Možná proto, že i mě donutil myslet na ta moje dětská a idylická léta, která se už nikdy nevrátí...

3 30.10.2017