Margherita_N komentáře u knih
Milá Eleno, ty mě tak štveš... Vyvrcholení ságy o sobecké ženské, která si na konci tak jako symbolicky trochu přizná, že celej život kašlala na svoje děti a věnovala se hlavě sobě. A teď se na ně s pýchou dívá, jak studujou a pracujou v zahraničí – protože jim to zaplatili jejich otcové – a říká si, jak se jí ten život povedl. Je to krutý, co se stalo Lile – malá Nunzia mohla vyrůstat s Immou a byly by z nich nové geniální přítelkyně. Jenže to se nestalo a Lila byla zase nucená čelit krutýmu životu a Elena ji místo porozumění měla ještě za blázna (celkem jasně to řekla v pasáži, kde se jí Lila svěří, že za Nunziiným zmizením mohl být únos po tom, co se objevila s paní spisovatelkou Elenou na fotce v novinách – ano, to je celkem pravděpodobný, ale Elena si samozřejmě nic takovýho nikdy nepřipustí, naopak, bere to jako osobní útok). Dík za tuhle ságu, působí velmi opravdově, věřím, že čerpá dost ze života a my tak můžeme číst zase o trochu jiném "světě", kterej přitom máme nedaleko.
Oceňuju vyobrazení vesnických charakterů. Furianty jsem viděla i jako hru v Divadle v Dlouhé a na výkon Miroslava Táborského, kterej musel furt nosit obecní kožich sem tam, podle toho, kdo byl zrovna zvolen ponocným, vzpomínám dodnes.
Alegorická cesta poutníka, která připomíná Labyrint světa a ráj srdce. Nepůsobí složitě – autora ukazuje jako znalce Písma svatého, pevného ve víře. Hlavní hrdina Kristián neváhal kvůli své pouti opustit rodinu, zkrátka šel za Bohem. Jeho poznávání světa je stejně nekompromisní – straší ty, kdo podle něj dobře nerozumí Písmu, nemilosrdným peklem. Abychom poznali, že nemluví naplano, vidíme na konci scénu, kdy je pan Neznalost bez patřičného oprávnění ke vstupu do nebe před branami okamžitě odvlečen dolů. Kristián na své cestě potkává různé alegorické postavy s jasnými jmény – Světaznal, Pomoc, Neznalost, Lichotník... Jejich jména předznamenávají to, čím jsou nebezpeční zbožnému člověku, a Bunyan vám k tomu dodá jednoduše zapamatovatelný příběh toho, jak každý z nich zkřížil cestu Kristiánovi.
Zdejší svět je zajímavě načrtnutý, ale já ty mocenské boje nestíhám. O jednotlivých zemích se zvláštními názvy nic moc bližšího nevíme, a najednou se dozvídáme, že spolu všichni bojujou, že z toho bude vážnej globální konflikt, ale kdo, co, proč? Něco se o tom zprostředkovaně dozvídáme, řečí tam totiž všichni nadělají mnoho, ale přesvědčivé to pro mě příliš nebylo. Až příliš zblízka se k nám ale dostává bezkonkurenčně protivná Yennefer a s ní přichází laciná devadesátková erotika. Je tam ale naštěstí taky Marigold a trpaslíci nebo třeba redanský vládce, zkrátka zdroje vtipných průpovídek, takový záchytný body, díky kterým jsem to nejspíš dočetla.
Pardon, ale tohle byl pro mě z větší části škvár... :-) Akcí s příšerama, který mají být hlavní náplní zaklínačova života a pro který jsem to četla, tam bylo málo a ani to nebyly zrovna zajímavý zápletky (jako výjimku bych možná označila povídku Tak trochu se obětovat s mořskou potvorou a mořskou pannou - ještě lepší by bylo, kdyby z ní autor vyškrtl tu plytkou linku s Essi). Tři čtvrtiny knihy jsou óch a ách po nešťastné lásce, nějaký ty laciný popisy milostných scén, to vše korunováno závěrečnou veselohrou na svatbě, která měla být asi záminkou k nevázaný noci, kde se spolu vystřídají všichni hosté. Proč??? Světlý pasáže pro mě byly, kdykoliv se objevil vtipnej Marigold, dobrá byla taky rázná Ciri, když se poprvé potkala s Geraltem.
Dodatek: Je fajn, že se zaklínač setkal se svou matkou, aspoň mě to přimělo otevřít znova první díl a část si zopakovat, abych se ujistila, že Poslední přání vážně nebylo tak špatný jako Meč osudu.
Je to takové shrnutí přelomových událostí českých dějin - tou "zimou" jsou myšleny dvě ztráty svobody po sobě, Mnichov a nástup komunismu. Jak tady už zaznělo, také jsem čekala více ze života autorky, nebo aspoň ze zaměstnání jejího otce, který se v těch důležitých okamžicích pohyboval mezi těmi, kdo tyto dějiny tvořili. Chápu, že se paní Albrightová rozhodla sepsat, co ví o své rodné zemi a o některých událostech, které ji utvářely. Pro cizince je kniha patrně přínosnější než pro Čechy, kterým spíš nepřinese nové informace.
Experiment, který jsem nečekala, je přeskakování z dávné minulosti do současnosti a zpět. Je tu zajímavý příběh s příslibem přesahu do dalších dílů (aspoň v některých svých rovinách), zblízka prostředí světové války i současného Norska. Blbý je to, že tu na Harryho čeká průšvih v podobě jeho budoucí lásky. Jinak se mi to líbilo! I když se mi občas vojáci motali. :)
Tohle vypadalo na velký průšvih pro Harryho, ale ač je to opilec, pořád je to hlavně policajt, a ne zločinec. Ještě že tak, jeho oddanost práci a nejbystřejší úsudek ze všech mě u jeho příběhů vždycky udrží, když mě naštvou jeho alkoholový eskapády. Jeho nová kolegyně Beáta je šedá myš, která asi bude mít potenciál, no představovala jsem si k Harrymu jinou parťačku, ale furt má větší štěstí na kolegyně než na ženy. :-) Raskol je dobrá postava, vedle Harryho další, která má charizma. Fajn.
Nijak zvlášť mě to nebavilo. Bradavice jsou Bradavice, co tady mají co dělat nějaký experimenty s New Yorkem. Možná by měly šanci chytnout mě za čtenářské srdce, kdyby šlo o román, ale ve formě strohého scénáře těžko. A ono ani v tom filmu to nebyla žádná strhující podívaná... Není tam zkrátka žádná silná postava. Grindelwald, u kterého by se to nabízelo, dostal málo prostoru. Mlok je absolutně bez charismatu, a ještě se jmenuje Mlok.
Pana Klimeše velmi uznávám. Knihu Partneři a rozchody jsem vyhledala poté, co jsem zhlédla několik hodin přednášek na YouTube, v nichž tohle téma pan doktor rozebírá se studenty vysoké škole. Co já bych si ušetřila nervů, kdybych pana Klimeše a jeho knihu znala dřív. Pro mě se stala základní "příručkou". Většina rozchodů je zbytečných - a tady se dozvíte, jak jim předcházet. Protože v tom spočívá základní změna pohledu na vztah - uvědomit si, že ho chcete zachovat. Trochu deziluze, kterou z toho patrně budete mít, je to, že vztahy nejsou žádná velká romantika - pokud je chcete udržet, je to prostě hodně o přemýšlení a kompromisech. Odměnou vám ale i tak bude hezký pocit z fungujícího vztahu :)
Na spoustu myšlenek z té knihy si vzpomenu denně, a nejen v souvislosti s partnerským vztahem. Přečtěte si to.
Nick má pořád naprosto praštěné nápady, ale zároveň musel začít myslet předčasně dospěle, protože ve svých rodičích nemá ani tu nejmenší oporu. Tenhle díl už je napůl docela hořkej a napůl hodně vtipnej. Četl se mi ale skvěle.
Tatínek prožil v mládí spoustu dobrodružství, když se odvážně vydal z domova, na každém kroku pak potkal kamaráda a spolu se plavili na tak trochu kouzelné lodi. Někdy sice tatínka v zažívání dobrodružství brzdili jeho druhové, kteří se po cestě usadili v práci nebo manželství, ale ač z toho byl muminkův tatínek rozladěný, vždycky nakonec jen trochu brblal. :) Zvláštní je podle mě to, že spousta postav - včetně hlavních - nemá jména a jsou určeny jen svým "druhem" a příbuzenským vztahem, zatímco ostatní jména mají. Ale na to si čtenář zvykne, i na ten trochu nezvyklý pohádkový humor, kdy mořského psa rozsedne jiný tvor a tatínek ve zkratce popíše, jak byl pes na kaši. :) I proto, ale také pro některé narážky a myšlenky je to víc pohádka pro dospělé. Moc hezká.
Neustále aktuální kniha. Takhle to vypadá, když člověk přemýšlí, vzdělává se, nesedí na místě a má úctu k lidem a náboženské cítění.
Čím dál vtipnější nápady, čím dál drzejší hlavní postava. Už si ani nepřipadám blbě, že to čtu později než v teen věku, fakt mě to baví.
POZOR, TROCHU SPOILEROVÁNÍ. Z Přízraku jsem rozpačitá. Těžko sežrat Harrymu tu nekonečnou lásku k Ráchel, když ji přes tři roky neviděl a staral se o svoje na druhém konci planety. Nicméně ona tam pořád musí vystupovat, protože to je postava, která dělá problémy. Její otec byl kriminálník (O. K., za to nemůže), muži, které si vybírá, jsou šílenci a závisláci, no a teď vidíme, jak vychovala syna (a neviděla jsem ani zmínku o tom, že by si všimla, jaké má problémy, a pokoušela se to zarazit na začátku). A Nesbo se to pořád snaží uhrát na Harryho lásku - k ženě, která se přes to všechno šťastně usmívá. A ani na chvíli ji nenapadne, že ona tady dělá problémy, naopak z toho obviňuje labilního a ochranitelského Harryho. Kterýmu už z toho v devátém díle série hráblo natolik, že s různými zbraněmi v rukou prolévá krev (a někdy je to fakt přes čáru) - a přitom ještě nedávno tolik přemýšlel, když musel na někoho namířit s vážným úmyslem. Ano, napětí tam graduje, ale v momentech, jako je vyskočení z okna hotelu a šťastný dopad do kontejneru s odpadky, jsme někde v Kobře 11. Nekonal se u mě ani nijak závratnej wow moment, protože bylo podle mě docela dobře poznatelný, kdo je vrah. Jako u Sněhuláka. A přitom v jiných knihách série to uměl Nesbo hodně zamotat a překvapit. Nicméně závěr je překvapující v tom, kolik špíny tam nakonec ještě vyplave, přestože člověk tuší, kdo není čistej. Nakonec bych vzdala hold potkaní samici a musím přiznat, že tomu stejně dám víc hvězdiček, než doopravdy chci, pro samou nostalgii k předchozí trojici dílů... :)
(SPOILER) Taková zkáza rodin Nedobylů a Bornů. Na začátku knihy to tak nevypadá, vdova po Martinu Nedobylovi, bývalá harfenistka Marie se naopak díky nečekanému dědictví po manželovi konečně rozmachuje k rozletu. Zařizuje domácnost po svém a děti si nejdřív vlastně mohou dělat, co chtějí. Metodějovi se ale hodiny hudby u učitele Emmy Destinnové nevyplatí, protože kromě kroužku začne s Emmou chodit do domu její rodiny a ve snaze udělat na ni dojem plácne nějakou politickou blbost a je odsouzen v procesu s omladinou. Jeho matka v zoufalé snaze mu pomoct se dostane až na audienci k císaři do Vídně, tou ale všechno jen zhorší, protože jméno Nedobyl není císaři neznámé, a kdyby mu ho Marie nepřipomínala, Metoděj by se z maléru nejspíš vyvlékl. Takhle dá císař pražské policii vzkázat, ať ho pořádně odsoudí, načež Metoděj ve vězení onemocní. Tak přichází Marie o první dítě. Následuje Theodorova nevydařená pěvecká kariéra, kterou mu matka stejně nepřeje a neustále ji kritizuje, protože v jejích očích dělá druhorozený syn všechno špatně, na rozdíl od chudáka Metoděje, který jí byl vždycky milejší. Třetí syn Viktor, oblíbenec největší, jí odejde k pluku a má se prozatím dobře, život mu Marie stihne špatně nasměrovat až poté, co se rozpadne Rakousko a Viktor přemýšlí, co dál. Dceru Babilu provdá veselá vdova proti jejímu přání, a jak se ukáže, tak naprosto nevhodně, za mladšího syna Hany Bornové, aniž by si o něm něco zjistila, protože prostě sama miluje Hanu Bornovou a chce spříznit rodiny. Nejlépe dopadne nejmladší Emánek, protože si najde ničím výjimečné úřednické místo, na kterém mu nic nehrozí, a z matčiny nespokojenosti si nic nedělá. Matka rodu Marie zahání pochybnosti rozhazovačností, nakupováním a pořádáním okázalých večeří. A na pozadí tohohle rodinného příběhu se rozpadá Rakousko a nastupuje první republika, čímž nastává období, kdy Mariino veselí definitivně opadá. Chce zpátky svůj blahobyt před válkou, chce zpátky svoje Rakousko s hlavním městem na úrovni, tedy Vídní. Čtvrtý díl Neffovy pentalogie už není taková zábava jako ty předchozí, čtení jsem si ale pořád dost užila.
(SPOILER) Jako zakončení série dostaly všechny čtyři ústřední dvojice ještě pátou knížku, kde se střídají ve vyprávění. Dozvídáme se, že po ukončení studia na Briaru si všichni opravdu žijou v ohromném luxusu, tak jak k tomu jejich příběhy směřovaly. Nic se nezměnilo, Dean je v té partě pořád za blbce, tady teda ještě malinko většího, Garrett je posedlej hokejem a dál jeho obzory nesahají, Tucker je pan velkopodnikatel, Sabrina samozřejmě s miminem zvládla Harvard. Nic moc se tam nestane, docela mě překvapilo, že tahle knížka vznikla, ale tak když ty předchozí měly úspěch, tak to asi z pozice autorky byla sázka na jistotu.
(SPOILER) Poslouchala jsem italskou audioknihu v podání herečky Iaii Forte. A její přednes byl opravdu "forte", má velmi výrazný hlas, který škodil především malému Useppemu, protože z něj dělal spíš protivné než líbezné dítě, i vzhledem k jeho vadám řeči a nedovyvinutosti v mluvení. S jeho matkou Idou jsem soucítila, tahle samotářská učitelka nikdy nikomu nic zlého neudělala, a přece přišla o manžela, první syn jí utekl za jiným životem a ten druhý, ke kterému přilnula, přestože vznikl ze znásilnění, byl odmalička nešťastník, ačkoli se na svět díval upřímně radostně (a povídal si se zvířátky).
Linka s Carlem a jeho různými identitami byla poměrně zamotaná a jeho poslední scéna v knize neúměrně dlouhá, ale působivá. Možná měla vyznít i tak, že to byla poslední těžká rána pro Useppeho (vůbec mi to nejde pod prsty, chtěla bych napsat normálně Giuseppeho, ale okamžitě slyším v hlavě to umíněné dítě, které říká "No, Useppe", protože v šesti letech nechápe, jak se jmenuje).
Příběh v historii je napsaný nicméně moc hezky, i když s jistou a mnohokrát vyčítanou melodramatičností. Přílišné množství postav zemře tragickou smrtí, nikdo nenajde klid, v podstatě tam není naděje. Zajímavé je, že se nedozvíme, kdo je vypravěčka.
(SPOILER) Sherlock Holmes sjetý kokainem. Četla jsem to ve stejnou dobu jako knižní zpovědi „Chandlera“ Matthewa Perryho a prince Harryho, takže kokain mi už lezl krkem. Nicméně naspeedovanej Sherlock se opět ukázal a vyřešil případ tak složitej, že jsem si zápletku musela po přečtení knihy zopakovat na anglické Wikipedii. Doktor Watson se tu seznámí se svou ženou, která přijde za Holmesem a celý případ odstartuje, protože se týká záhady jejího zmizelého otce. Jde tu taky o velký poklad, ke kterému se otec, kapitán Morstan, se svým přítelem připletl na Adamanských ostrovech, kde oba sloužili jako nějaké stráže nebo už nevím co. O otci už Mary nic neslyšela, ale každý rok dostává poštou perlu. Se šestou perlou přijde i dopis s návrhem schůzky. Na tu se Mary vydá i s Holmesem a Watsonem, a tak poznávají Thaddeuse, jehož otcem byl majorův spolustrážník z Adamanských ostrovů, který měl taky prsty v pokladu. Mary se dozvídá, že její otec zemřel na infarkt potom, co se dozvěděl určitou zprávu, a protože jeho přítel major Sholto se bál, že by ho považovali za vraha, v tichosti ho zakopal a poklad schoval. Nechal si jen perlový náhrdelník, který Thaddeus s bratrem postupně rozebírali na součástky a posílali je jednou ročně Mary. Bratři se ale nevzdali perel jen tak, sami mezitím pátrali po truhle s celým zbytkem. Bartholomew ji zjevně objevil, a tak si Thaddeus pozval Mary, aby na něj společně zatlačili a on vyklopil, kde je. Ale jak už to v detektivkách bývá, ve chvíli, kdy do Bartholomewova bytu vtrhne celá početná parta, čítající teď Holmese, Watsona, Mary a Thaddeuse, najdou ho ve stavu rigor mortis s otrávenou šipkou v krku. Zdá se, že tu byla návštěva z Adamanských ostrovů (kde to vůbec je?). Tahle knížka mě bavila, občas jsem v ní trochu viděla styl mojí milované Agathy Christie a já mám prostě klasický detektivky z Anglie ráda.
Lila rozhazuje bohatství, který jí najednou spadlo do klína, sama si ale brzo uvědomí, jak je to všechno hloupý a povrchní, a uchýlí se na opačnej konec společnosti – k poctivý práci a vydělávání vlastních peněz. Klobouk dolů, k takovýmu uvědomění dojde málokdo, a rozhodně ne její přítelkyně Elena, která patnáct let žije pouze tím, že vydala na konci studia svůj deník jako knížku, ale nepředbíhejme. Četla jsem to už před nějakou dobou, takže se mi míchá druhý díl se třetím, pamatuju si ale, že tady zažily společně léto na Ischii, kde Elena vzdychala, že nemá chlapa, Lila pak zase, že má chlapa. Elena se buď učila, nebo si užívala prázdniny, chudý rodině nijak nepomohla, docela chápu její mámu, že jí ty školy nebyly zrovna po chuti – ale na druhou stranu, kdyby nestudovala, nejspíš by se plácala v domácnosti jako všechny ženský, tohle upřímně moc nechápu, minimálně v té čtvrti snad žádná žena nepracovala a Lilu takhle drželi doma od deseti let. Holky ale už vyrostly a postupně naráží na skutečnej život mimo malinký byty svých rodin a pevně ohraničenou čtvrť. A nabijou si nosy, protože jim nemá kdo se životem poradit. Působivé, těším se na seriálové zpracování, první řada mě dost nadchla.